Welcome to Calgary

Příprava a balení bylo jako vždy náročný, nebo aspoň mě tak připadalo. Poslední dny před odletem jsem byl kvalitně na nervy a už jsem se viděl v letadle, kde budou všechny kostky vrženy a nebude potřeba se dál stresovat. Ukázalo se, že zabalit nebude problém, protože jsme od táty dostali velkou tašku, ve který před více jak 25ti lety vezl věci z Kanady domů, nicméně vejít se do váhovýho limitu byl jinej oříšek. Tašky jsme museli několikrát přeskládávat, abychom dosáhli kýžený váhy. Nakonec jsme dobře udělali, naše tašky měly 23kg a 22,5kg, přičemž limit byl 23kg. Naštěstí i balení mělo konce, tašky jsme ještě doma profesionálně zabalili do folie a zbylo urovnat pár věcí na PC a spát.

Ráno nás na letiště vezl táta autem, za čež mu děkujeme, protože tahat ty věci v ruce sockou by bylo příšerný peklo (navíc bychom museli folií balit až na letišti). Doprava je v pět ráno dost v pohodě a díky krásný zelený vlně jsme jeli na letiště naprosto plynule. U letiště nastalo poslední podání ruky a přání šťastný cesty a byli jsme sami.

Po odložení bagáže a security checku, kde mě prosichr testovali i na drogy, protože jsem si na sobě nechal kapsičku s pasem, jsme šli hledat prémiový salónky s plánem, že konečně vyzkoušíme, jaký to je. Našli jsme salónek Erste, zjistili, že všechno funguje, jak má a zapadli do superpohodlnýho křesla a potutelně se smáli, jak jsme to krásně vyhmátli. V salónku je k dispozici zdarma jídlo a pití (včetně alkoholu), pěkný záchody, sprchy, televize atd… Pro nás bylo stěžejní hlavně dost dobrý občerstvení v podobě chlebíčků a šunkovo-sýrovýho štrůdlu, ačkoli jsem poctivě dojedl i namazanej chleba z domova. Za salónek dáváme velkej palec nahoru a doufáme, že podobný nás čekaj ve Frankfurtu, kde máme 8,5 hodiny čekat.

Let do Frankfurtu byl super – poprvé jsme letěli vrtulovym letadlem. Do letadla se vlezl přesně jeden autobus lidí, lezlo se do něj po 7mi schůdcích a zcela jistě nepřeváží naše velký zavazadla. Letadlo se vzneslo cobydup a i přes očekávání letělo velice hladce bez drncání. Jediný mínus je pro nás přítomnost někoho silně parfumerizovanýho, takže pouštíme vlastní větráčky naplno, abychom mohli dejchat.

• 

• 

• 

• 

Ve Frankfurtu je orientace docela náročná a při hledání správný sekce letiště se k nám připojuje mladej kluk, co jede do ameriky hrát basket na univerzitu. Přejezd na jinej terminál tady zprostředkovává jednokolejnej vláček, což jenom potvrzuje z vejšky pozorovanou ohromnou rozlohu letiště (z přistávací dráhy jsme dokonce jeli po vlastní silnici vedoucí nad dálnicí). Na správnym terminálu nacházíme další prémiovej salónek, kde je bohužel pobyt limitovanej na tři hodiny. I tak usedáme na jedno z mála volnejch křesílek mezi ostatní různobarevný návštěvníky a Terka na oslavu našeho cestování přináší Martini. Tehle salónek se vybavením, jídlem ani komfortem ani zdaleka neblíží Erste salónku, nicméně je to lepší než sedět u gejtu, takže si moc nestěžujem. Dáváme si zvláštní saláty, džusy, kolu, pivo a vytváříme obložený pidibagetky.

• 

• 

• 

• 

• 

Vzhledem k tomu, že tu není jinej salónek, nechávám pípnout ještě další tři hodiny i přes to, že tady neni ani funkční wifi, je tu narváno a k dispozici je krutě málo záchodků (pouze jeden dámskej). Únava posledních dní se na mě docela odráží a moc rád bych se prospal, jenomže okolo pořád někdo chodí a já se bojim o věci. Zkoušíme se přemístit, nicméně tam zase fouká klimoška, takže stavíme kolem dokola z bund hradby, abychom nevymrzli. Nakonec asi na hodinku usínám, což me dost oživuje. Terka bohužel nakonec nezabrala ani na chvilku…

Do Calgary letíme s Condor Flugdienst a jsme velice nespokojeni – zdarma je k vidění jen jedinej film, ostatní za příplatek 10Euro. Jídlo je malý a chutná jako ze školní jídelny, respektive některý položky jsou výrazně horší. Byl sem tak naštavenj, že sem jim chtěl vyplnit fomulář pro zpětnou vazbu, nicméně tam se ptali jenom na „bezpečí letu“, „evakuační procedury“ a nikde se neptali na servis, jídlo atd… Navíc všechno bylo jen hodnocení 1-5, takže sem si nemohl zanadávat. V letadle se na většinu letu zatahujou okýnka, aby se nám líp spalo, nicméně venku je pořád den. Některým (mimojiné třeba mě) se spát nechce, protože máme přiletět v půl osmý večer, takže spát teď je tak trochu blbost. Nicméně jenom pár cestujících je dost bezohlednejch na to, aby svítili světlama, takže ruší ty kolem – bohužel jeden takovej sedí přímo před náma. My nakonec oba v druhý půlce letu usínáme a budíme se včas na podávání jídla. Jako paradox mi přijde, že po jídle vyrazí do uliček opět letušky s vozejkama nabitejma kartonama cigaret a platebníma terminálama a vydělávaj znova (prve vydělávali na filmech). Totiž v letadle je bezcelní prostor a v Kanadě je to všechno drahý, takže se vyplatí to sem dovézt a prodat, ale…

Už z letadla při pohledu na malý domečky je nám jasný, že Calgary je pořádná díra. Nicméně udržujeme pozitivní náladu. Rychle spěcháme k okýnku, kde nám maj dát vízum, razítko – chceme mít co nejdřív hotovo, abychom se mohli jet ubytovat – jenomže je skoro osm večer a oni bohužel zavíraj. Jsme proto přesměrováni jinam, čekáme ještě na batohy a jdeme na to správný imigrační. Tady sedíme obklíčeni přepážkama, jsou tady na lidi dost nepříjemný a nechávaj nás pořádně počkat. Po dlouhym čekání se k nám blíží nějaká jiná paní, co čeká a ptá se nás, jestli prej nejsme někdo a odchází. Jdeme za ní a dozvídáme se, že naše jména vyvolávali kousek vedle, ale my jsme neslyšeli. Jsme tak častováni rejpavou poznámkou „to neposloucháte?“ a jdeme k přepážce. Už máme přichystaný všechny potřebný papíry a podklady pro vstup do země, nicméně policajt nic nechce vidět a jenom nám předá pasy a řekne, že je všechno OK a že máme jít. Neprotestujem, prohlížíme novej složenej papír v našem pasu a jdeme.

• 

• 

Máme nalezený nějaký busy a víme, že jeden nám jede asi za 10 minut. Naštestí tady stojí několik pánů v červenym s kovbojskym kloboukem, kteří radí nově příchozím co a jak, takže hned vyzvídáme, kde rozměníme peníze a kudy kam na bus. Na bus se ptáme ještě dvakrát, šťastně nalézáme zastávku a přijíždíme s věcma na letištnim vozejku zrovna ve chvíli, kdy přijíždí i autobus. Rychle rozdělujeme role – Terka zařizuje lístek, já bagáž – a pouštim se do trhání folie. Sotva nanosim všechny věci do busu, Terka přichází s řidičem (Indem) z venku (kterej ochotně vystoupil a šel jí pomoct k automatu koupit lístek), platí nakonec do jeho kasičky, dostává dva útržky novin (aspoň tak lístky vypadaj) a jedeme.

• 

• 

Autobus teda žádná sláva, venku to vypadá americky. Naším velkým překvapením je, že dneska bylo v Calgary 30°C a ještě teď večer je tady na tričko. Pan řidič nám ochotně radí, kde máme vystoupit, respektive ho prosíme, aby nám řekl, až se bude blížit naše zastávka, protože vyndat našich 6 zavazadel chvilku trvá. Nakonec s náma ještě vystoupí a jde nám ukázat, kam máme jít na další autobus. Přestup v pohodě, další řidička ani nechce vidět naše lístky a opět přislíbí, že ohlásí naši výstupní stanici.

Ze zastávky nás čeká asi kilometr pěšky a jdeme tak akorát na čas – z autobusu jsme psali našim landlordům, že jsme na cestě. Terka bere příruční zavazadla (dva batohy) a naše noťasy, já se chápu krosny a naší supertašky (dohromady přes 45kg) a jdeme. S relativně občasnejma zastávkama postupujeme statečně vpřed, když tu okolo nás jede auto, zastaví, z něho vystupuje velkej rostlej týpek a drobná pani a týpek kráčí k nám, že prej jestli náhodou nejsem Patrik… A tak jsme potkali naše landlordy – prej nás poznali podle množství zavazadel – že se to tady moc často nevidí nebo co… Nabíraj naše věci a berou nám je napřed, zatimco my dojdeme pěšky. Během pár minut se setkáváme u domu a procházíme jeho vybavení. Rostlej týpek se jmenuje Brock Balog a jeho žena je (podržte se) Kateřina Balog roz. Ocásková z Brna. Je jim okolo 40ti, jsou neskutečně milý, působí velice seriózně a získávaj naše sympatie. Po chvíli povídání ihned radí se sháněnim práce, nabízej pomoc. Prostě super…

Náš pokoj je největší pokoj v baráku. Máme v něm zabudovanou ohromnou skříň, kde se našich 50kg oblečení ztrácí jako salám v chodbě. Navíc nemusíme sdílet koupelnu, neboť tu máme ve sklepě vlastní, a to vybavenou sprcháčem, pračkou a sušickou. Okna jsou přirozeně americkýho stylu (čti „netěsní“) stejně jako kvalita výroby místností. Nicméně je to největší pokoj, ve kterym jsem kdy žil a dokonce v něm čeká v krabicích naše nová postel z Ikei včetně matrací a „peřin“ (nejlevnější produkt tohoto označení z Ikei, obal je vyroben z materiálu, který by se dal přirovnat tomu, ze kterého se vyrábí roušky a podobné jednorázové potřeby, náplně je tam tak málo, že naše „peřiny“ jsou průsvitné, možná i průhledné).

• 

• 

• 

• 

• 

Po rozloučení se vydáváme pěšky do blízký samošky 7/11, která je ve skutečnosti 24/7 (nejde o porušení pravidel o krácení zlomků) a hledáme, co bychom koupili k večeři a na snídani. Zběžná obhlídka regálů ve mě hlad jednoznačně potlačila – mají tu spoustu sladkostí, čipsů, hrůz a prefabrikátů, ale z kategorie „opravdový jídlo“ tam nebylo nic – ani kostka sejra. Takže bereme ovesnou kaši s medem a prcháme pryč. Jednu kaši zkoušíme, zatimco montuju postel a okolo 7 ráno vylejzáme čistý z koupelny. Při mojí únavě mi vůbec nedošlo, že koukám na špatnej čas a už hlásim, že přece nemá smysl jít spát, protože se za chvíli musí rozednit, přičemž mi vůbec nedochází, že bude teprv půlnoc a nás tak do světla čeká přijemnejch několik hodin spánku.

Pokračování příště, zatím se mějte,

Patrik & Terka