Zabydlujeme se

Je pondělí 2. 9. dopoledne, tentokrát se pera chápu já a pokračuju ve vyprávění našich radostí i strastí v Calgary. Možná se divíte, že Patrik přenechal tuto nesmírně zodpovědnou práci mně, která na otázku jak se v Calgary/Číně/Japonsku… mám, odpovídá „jo, dobrý“. Patrik má teď vyšší poslání, připravuje se (psychicky i prakticky) na zítřejší tour po firmách, které nabízí pozice datového analytika, neboli „Data Scientist, Data Analyst“. Tyto firmy většinou sídlí v mrakodrapech v centru, kde i recepční bude nejspíš lépe oblečená, než Patrik ve své modré košili a společenských kalhotech, takže jeho nervozitu a soustředění se na přípravy naprosto chápu. A pokud mu žádná z těchto fancy prací nevyjde, náš plán je vrátit se domů, vyměnit košili za tričko s nápisem „I prefer machining“ (upřednostnuji strojařinu) čapnout kolo (ano, máme k dispozici kola!) a drandit na jihovýchod města, kde je neskutečné množství strojařských firem.

• 

• 

Já nastupuji do práce od příštího pondělí. Minulou středu jsem se vydala na pohovor do jedné pochybné firmy, ze které se nakonec vyklubala agentura na podomní prodej (děkuji, nechci). Po tomto pohovoru jsem se šla zeptat na práci do nedalekého nákupního centra. Den předtím jsem si vytipovala obchody s oblečením, kde sháněli prodavačku. Jako první jsem šla do obchodu Zara, protože ten znám z Česka, takže vím, že není až tak supr „posh“, aby se tam na mě koukali skrz prsty. Poté, co jsem se u kasy zeptala na volná místa, předložila životopis (ten jsem si vytiskla den předem v knihovně v 10 kopiích) a vyplnila žádost o práci, zavolal zřejmě vedoucí služby manažerce, která řekla, že mám přijít další den odpoledne; všichni se tvářili, že mě určitě vezmou.

Ten samej den mě čekal ještě další pohovor na pozici servírky v japonské restauraci. Restaurace se nachází úplně na severu města asi 3,5 km od konečné zastávky naší linky „metra“. K restauraci se dá naštěstí přiblížit nějakým autobusem, dokud je „hezké počasí“, plánuju jezdit na kole. Práce mi zpočátku nepřišla až tak super lákavá (pracuje se v podstatě od oběda až do pozdního večera), dokud jsem při pohovoru nezjistila, že skoro všichni zaměstnanci jsou Japonci a personál mezi sebou mluví převážně japonsky!!!! Nicméně, bohužel se mi podařilo své znalosti japonštiny tak devalvovat (ne, že bych nějaké demonstrovala, bavily jsem se jen anglicky), že si paní na konci mého pohovoru myslela, že jsem úplný začátečník. Když jsem své obavy ze zkaženého pohovoru sdělila Patrikovi, začal mě přesvědčovat, že nejlepší nápad, jak to napravit, bude, když paní napíšu mail v japonštině, abych jí teda ukázala, že něco fakt umím. Nejdřív mi to přišlo jako naprostá kravina, pak jsem na internetu zjistila, že v Kanadě i v Japonsku není neobvyklé napsat „děkovný mail“ za pohovor, takže jsem se do toho pustila a v mailu své znalosti snad dostatečně demonstrovala.

Paní z japonské restaurace mi na konci pohovoru sdělila, že se bude rozhodovat do pátku/soboty, kterého kandidáta nakonec zaměstná. Proto jsem se v čtvrtek vypravila na pohovor s manažerkou Zary, abych měla nějakou práci, kdyby ta v Japonské restauraci nevyšla. Po příchodu do Zary jsem zjistila, že manažerka je holka v mém věku z Rumunska, která zoufale potřebuje najmout další zaměstnance pro svou pobočku. Za těch asi 15 minut, co jsem v obchodě strávila, jsem zjistila, že z 5 osob personálu, kteří se pohybovali okolo, není ani jeden Kanaďan, všechno to byli cizinci s horší úrovní angličtiny než mám já (troufám si říct včetně manažerky) a zřejmě i horší úrovní všeho (vysvětlovala mi, co to znamená dovážka zboží). S manažerkou jsme se domluvily, že se zastavím v sobotu nebo v neděli (jen pokud mi samozřejmě nevyjde práce v japonské restauraci). Domů jsem se vrátila s dobrým pocitem, že nějakou práci mám jistou, takže jsem se vesele pustila do prohlížení katalogu místní sítě knihoven.

Do knihovny jsem se šla zaregistrovat už předchozí úterý, abych si mohla vytisknout životopisy – knihovna nabízí měsíčně zdarma tisk v hodnotě 5 dolarů. Městská knihovna má něco okolo 20 poboček, jedna z nich je nedaleko od našeho domu. Nabídka knih mě ale docela zklamala, třeba anglická klasika tu očividně nefrčí a tudíž tu není vůbec k dostání v celém městě! Velká spousta knih je k dispozici pouze v elektronické podobě nebo jako audioknihy.

Jak vám to tu píšu, tak kolem nás prošel náš nový spolubydlící „džejdn“. Zatím o něm máme jen tyto informace: nastěhoval se včera (nebyli jsme doma), nepřibyl žádný mrazák, lednička, ani jídlo v kuchyni (zatím). S Paytonem byli večer pryč, vrátili se ve 2 ráno a „džejdn“ si pustil telku, čímž nás samozřejmě probudili a drželi vzhůru. Brzy ráno Payton zmizel a asi v 11 dopoledne se v kuchyni zjevil i „džejdn“ se dvěma holkama, které u něj očividně strávily noc… hustý, takhle se to dělá! Patrik závidí mladým Američanům a lituje svého promarněného mládí.

Ale popořádku! Vraťme se zpět a shrňme, co nám přinesl uplynulý týden nějak uceleněji, musím se vyvarovat tohoto přeskakování, za které bych mohla být nařčena například za „ženskou“ neschopnost udržet myšlenku. Asi 2x se tu objevil Brock, Patrik se opět nabídl, že mu pomůže s dostavováním pokoje. Jako výslužku Patrik získal 2 piva českého typu, která se ale vaří tady v Calgary. Jedná se o piva Big Rock, na obalu je přímo napsáno „Czech Style Pilsner“, prý se vaří z chmele dováženého z česka! Oba jsme s Patrikem usoudili, že opravdu chutná jako česká piva, což u mě samozřejmě nutně neznamená, že by mi přišlo dobrý.

Při druhé návštěvě nám Brock dovezl slíbená kola, která nám týden předtím nabídl a my jsme nabídku samozřejmě s nadšením přijali. Hned ten samý den jsme vyrazili na vyjížďku po okolí, přestože počasí nebylo úplně ideální a vypadalo to, že může začít pršet každou chvíli. První kilometry v kanadském provozu byly trochu nejisté, teďka už se řítíme suverénně, na kole se tu cítíme bezpečně (i když třeba vjíždíme na křižovatku typu „Hodolanská“, pozn. pro vidláky). Řidiči tu totiž zastavují na každém přechodu i nepřechodu chodcům, kteří se chystají přes silnici, i na kole nás pouštěli na křižovatkách, ať už jsme měli přednost, nebo ne. Na druhou stranu, svou přílišnou dobrotou často zbytečně brzdí dopravu, takže když vidíme, že zastavují, zběsile na ně máváme, ať proboha jedou dál. Patrika to dávání přednosti dost štve – člověk musí pořád děkovat, koukat kolem na ty, co přednost dali a hlavně na ty, co jí možná nedaj. Kdyby si měl člověk najít drze skulinku v provozu jako u nás, bylo by to podle něj lepší.

Během našeho prvního výletu nejdřív zastavujeme v knihovně, kde si jdu vyzvednout svou knížku, pak jedeme ještě asi 2 km směr řeka, podél které se vine cyklostezka do centra. Po dvou kilometrech se ale rozhodneme otočit a vrátit se domů, protože začíná kapat. Na cestě zpět narážíme na ceduli Garage sale (garážový výprodej) a rozhodujeme se zastavit se tam a kouknout se, jestli by neměli něco co by se nám mohlo hodit. Přijíždíme k obří garáži plné oblečení a dalších věcí. Jelikož má výprodej velkou reklamu, je tam poměrně rušno. Hned se nás ujímá majitelka domu, která pro nás hledá teplé oblečení na zimu. Patrikovi se okamžitě zalíbí teplá flísová mikina na doma za 5 dolarů, já uvažuju nad opravdu teplým kabátem s pravým kožíškem a částečně péřovou výplní. Protože v garáží vidím i několik knih, ptám se, jestli nenabízí ke koupi nějakou anglickou klasiku. Dostávají se mi do rukou dvě knihy, o které bych měla zájem, a když se dovídám, že mi je obě prodají za jeden dolar, je jasné, že je bereme! Mimo knihy (jupí!) kupujeme zimní kabát pro mě, teplou bundu Patrikovi a tu skvělou mikinu a navíc si zamlouváme lampičku k posteli. Paní nám slíbí, že se podívá po dalších věcech, které by se nám mohly hodit, takže se máme zastavit ještě druhý den, kdy už tam snad nebude tolik zákazníků.

Patrik note: Tetrísek celej den hrozně hrotí, že se jí neozvali z Japonský restaurace a že bude muset jít v neděli do Zary, jak tam ohlásila, a zase chytá deprese. Všechno se naštěstí řeší večer, kdy jí přesvědčim, ať tam napíše email hned a ne až v neděli ráno (kdy už by se chystala jít do Zary a nechat se zaměstnat tam) a zeptá se, co a jak. Naštěstí jí je relativně obratem odpovězeno, že práci má, jenom s drobnou změnou a to v počtu hodin týdně. Nově tak bude pracovat pouze 4 dny, tj. 25-30 hodin a uvidíme, kolik si přinese na diškreci (tady se dává spropitný 15-20%, takže si prej servírky a servíři jsou někde schopný si vydělat 3-4 násobek základního platiu). Třeba si nebude hledat ani další brigádu…

V neděli po obědě tedy vyrážíme na další cyklo výlet. Ten nás nejdřív zavede samozřejmě na garážový výprodej (2,2km daleko), odkud si odvážíme lampičku a svetr na doma pro mě. Jelikož jsme jediní zákazníci, máme čas si s paní trochu popovídat. Prý jí přijde skvělý, že jsme se takhle vydali na cesty, její syn by nejradši do Německa, ale na to má ještě spoustu času, protože mu je jen 16, takže zatím cestuje jen po Kanadě a USA. V Evropě se jí prý nelíbí tolik, jako doma, připadalo jí, že u nás je málo prostoru, všechno natěsnané.

Vracíme se s věcmi domů a rozhodujeme se, že se podíváme zase kousek dál. Protože už při objevování okolí nejsme odkázaní pouze na své nohy, můžeme se vydat až k řece a dál do centra. Projížďka je moc příjemná, zvlášť pro mě, protože já jsem zvyklá jezdit jen do kopce/z kopce, tady můžeme frčet hezky po rovince podél řeky. Naším cílem je takový ostrůvek s parkem přímo naproti downtown s mrakodrapy. Po cestě máme pěkné výhledy na věžáky a krásnou modrou, poměrně divokou a určitě studenou řeku. S tím, jak se blížíme k centru, houstne taky provoz a počet lidí na cyklostezce. Z dálky začínáme slyšet hudbu, očividně jsme zrovna natrefili na nějakou veřejnou akci v centru. Navíc potkáváme podezřele velké množství podivně vypadajících lidí v pestrobarevném oblečení… Přijíždíme na ostrůvek a zjišťujeme, že jsme se dostali na akci Calgary Pride, což je festival pro gaye a lesbičky. Součástí festivalu je i nějaká diskotéka, které se ale bohužel pro mě a bohudík pro Patrika nemůžeme zúčastnit, protože máme sebou kola (takže si chvíli pohopskám jen na chodníku). Nakonec jen objíždíme ostrůvek a vydáváme se zpět domů. Na cestě zpět si trochu zajedeme, protože se chceme podívat podél řeky trochu na sever. Zároveň se pěkně vyjasní počasí, takže domů dojíždíme za sluníčka a s bolavýma nohama. Celkem sme ujeli asi 26km 🙂

• 

• 

Večer nás ještě čeká nákup, což není úplně příjemná povinnost tady v Calgary, protože já se snažím na jídle šetřit, alespoň zatím, a Patrik se mě zase snaží přemluvit, abychom toho nakoupili víc a taky něco trochu dobrého (třeba jabko nebo zeleninu, ale to třeba stojí v přepočtu 100 kč za kg, takže tyhle „nepotřebné“ věci se snažím omezovat). Zatím z ovoce kupujeme banány, ty vychází skoro stejně jako u nás, zelenina je naprosto nehorázně drahá. Na oběd si vaříme například hráškovou polívku (2kg mraženýho hrášku = 100kč) se slaninou (ta se musí tepelně zpracovat, je syrová), rajčatovou omáčku s těstovinami, dnes bude mražená zelenina s pečenou svíčkovou a bramborem). Jinak je základem naší stravy sejra (sníme tak kilo za 4 dni) a vejce (snídaně, večeře). Rozhodujeme se nakoupit maso, je totiž ve slevě. Kupujeme mleté hovězí, kilo slaniny, kuřecí prsa v akci a svíčkovou, protože ta vychází cenově líp než maso na guláš nebo kuřecí!

Po cestě z obchodu to máme přes parčík s různejma prolejzačkama, kam si občas dojdeme zacvičit a zaručkovat. Doufáme, že na takovýhle cvičení bude ještě chvíli počasí, protože doma hrazdu nemáme a jinde si moc zacvičit nemůžeme..

Ještě pro vysvětlení pár fotek níže – jelikož je město neuvěřitelně zelený a rozlehlý, žije tady hromada zvířat. Každej den tak na zahrádce u domu vidíme veverky, je tady hodně havranů nebo vran a ještě víc strak. Žádnou vzácností nejsou ani králíci – podle jejich srsti prej poznáme, kdy se začne blížit zima, tak uvidíme. Pár pro nás nezvykle blízkejch úlovků zvyřátek níže 🙂

V týdnu vás obšťastníme pracovním speciálem, zatím naviděnou,

Patrik & Terka