Job Hunting Part One

Je středa večer a konečně jsme dorazili zpátky domu z našeho dnešního dlouhýho cyklo-putování po strojařskejch firmách, kde jsem si zase hrál na podomního prodejce lidský síly. Málokdy se mi stává, že mám fakt šílenou chuť na pivo a stalo se to zrovna dneska. Neměli jsme s sebou zrovna nejvíc tekutin a po celodennim šlapání na přímym slunci sem vážně nemyslel na nic jinýho než tuplák krásně vychlazenýho českýho piva. Terka mě uklidňovala existencí jedný malý plechovky piva v naší lednici, kterou jsme dostali od Brocka, ale to mi prostě nepřišlo dost. Teď už máme plechovku vesele vyžahlou a další nápoj bude moc dobrej čaj, kterej jsme včera koupili. A teď už hurá na vyprávění…

Terka teda byla přijata do japonský restaurace, kde jsou většina zaměstnanců japonci, takže se něco přiučí ke svoji japonštině (ufff, tolik japonskejch věci v jedný větě by měli zakázat…). V rámci přípravy na svojí novou profesi si musela dodělat certifikaci Pro Serve, bez který neni možný hostům podávat alkohol. A jelikož kurz se dá dělat online a je na něj jenom 30 dní, rozhodla se Terka, že ho udělá v pondělí a taky že udělala i s certifikátem. Ty hlody, co tam psali a co se dozvídala, byly tak neskutečný, že se o ně s váma musíme podělit.

Poznámka redakce: Článek dopisuju ve čtvrtek dopoledne a zrovna žvejkáme náš oběd, kterej si dovolím trochu zhodnotit. Narazili jsme tady v obchodech na fakt moc dobrý rajčatový omáčky na těstoviny, takže jsme seznali, že by to mohlo bejt naše častý a levný jídlo. Bohužel pro nás jsme si koupili co do tvaru i do chuti nějaký příšerný těstoviny – velký válečky, který se po uvaření všechyn rozpadly na dvě placky, takže máme vlastně velký fleky, který se k sobě přilepily. Výrazně horší je ovšem jejich chuť a vlastnost, že v omáčce setrvale měknou a stává se z nich hnusná kaše. Mrzí a štve mě to o to víc, že ta omáčka byla fakt výborná a že jsme do ní dali navíc asi 300g mletýho hovězího

V prvé řadě, servírka/servír nesou odpovědnost za hosta v tom smyslu, že pokud odejde z hospody opilej a přejede ho auto nebo nabourá nebo cokoli, tak servírka, která ho v daném stavu pustila z hospody, nese část odpovědnosti. Anebo pokud uklouzne a zlomí si nohu, zažaluje jí rovnou sám, protože se šel dobrovolně nalejt do pajzlu a pak si tyvole zlomil nohu… Dále má servírka/servír očima měřit a zkoumat každýho hosta a odhadovat, kolik alkoholu asi tak zvládne, přičemž má kontrolovat i obsah žaludku, aby mohl započítat, zda pije nalačno anebo jestli si ten host nevzal nějaký prášky (a nečetl si příbalovou informaci), protože za případnou otravu kvůli blbosti může nečekaně taky servírka.

Alespoň má servírka možnost a dokonce povinnost opilým hostům alkohol odmítnout donést (takže zlískat se v hospodě prostě nelze) a má zajistit transport domů (taxi) případně může nabízet jiný nealko třeba na účet podniku, aby dotyčnej vystřízlivěl. Jako ano, jsme v jiný zemi, tzn tady všichni jezdí autem, neexistuje se nalejt a odejít domů pěšky, protože to máte asi 50km, anebo odjet sockou a usnout v tramvaji, protože tady nic takovýho neexistuje, ale za totální blbost vola, kterej si dá paralen a pak pivo a po cestě ven si zlomí nohu platit kriminálem, protože jsem měl na place plno mi přijde jako zhovadilost. Navíc pokud se chce někdo ožrat, tak ať, je to přece jeho věc. Aspoň chlastá s někym a ten se o něj třeba postará, a ne že se zežere doma sám jako správnej alkoholik.

Asi tolik k perličkám z místního zákona, já jsem se po dobu Terčinýho kurzu snažil narychlo dopobrat co nejvíc z programovacího jazyka SQL a zároveň jsem studoval základy technickýho kreslení, kdyby se mě náhodou někde ptali, jestli umim číst výkresy… Terka potom připravila dost hustej plán boje – našla na mapě špendlíky, který značily buď data science firmy v centru a okolí a na druhej den připravila tři mapky firem v průmyslový části města, jejich špendlíky ukazovaly na firmy obsahující slovo „machining“, tedy „obrábění“ ve svym názvu. Plány teda máme, hurá do boje.

Poznámka redakce: Zahradní židličky, který máme k dispozici jsou naprosto strašný. Člověk se v nich pomalu ale jistě propadá, protože židle má jakýsi linoleový pruhy místo tvrdého sedátka a ty se pomalu ale jistě pod tlakem našich zadnic protahujou, až je židle neobyvatelná. Naše sezení, například jako teď při psaní, je tak prodchnuto neustálým vyměňováním protáhlé židličky za čerstvou.

Takže jsme se rozhodli, že úterý je ten správnej den (pondělí bylo volno) vyrazit do centra a poptat se osobně na práce v data science. Vzhledem k proběhlý vyjížďce na kole, nebo já nevim čemu, jsme večer předem necejtili úplně fit a náš plán proto byl nahnat trochu spánku do zásoby. Bohužel s naším plánem nesouhlasili naši spolubydlící, kteří jako už obligátně, přijeli večer, začali vrzat, bouchat a hlavně telefonovat. Máme aspoň to štěstí, že „džejdn“ měl dost slušnosti a zeslabil hudbu přesně v deset večer. Nicméně zbytek zvuků už neztlumil. Hlavně, že přes den se tu s přítelkyní plíží jako zloději a snažej se nevydat ani zvuk navíc. Dokonce našlapujou na špičky! Kéžby to zkusili po desátý večer.

No a když už sme konečně usnuli někdy dlouho po jedenáctý, tak mě nějakej kretén začal v 1:16 bombardovat jednou SMSkou za druhou, každá obsahovala asi 4 slova. TYVOLE! A tak čtu (co řádek, to SMSka):

Ano, vyvěsil jsem si do místního supermarketu letáček na doučování z matiky a fyziky a dal tam svoje kontaktní informace. Upřímně přemejšlim o tom, že bych telefon smazal, ale jak Terka správně poznamenala, pravděpodobně by se mi nikdo neozval. Ano, mám tam email, na kterej mi ten člověk mohl napsat rovnou. Ne, žádnou zprávu jsem od něj nedostal.

Takže zpátky ke spánku… Z něho jsme byli nakonec během noci vyrušeni celkem tak pětkrát, z toho jednou se náš spolubydlící „džejdn“ šel napít Sprajtu do ledničky a po cestě nechodil po špičkách…

Ráno vstáváme v osm, Tetrísek připravuje svačinku, chvíli po devátý vyrážíme do knihovny tisknout životopisy, kam nakonec jedeme dvakrát, protože zapomínáme tisknout mapu. Nakonec teda doma oblíkám svoje nejlepší oblečení, zapomínám foťák (velký bohužel) a jdeme. U knihovny jsem ještě stihnul odpovědět tomu expertovi na doučování, kde jsem v první větě poděkoval za skvělej budíček. Ihned se mi dostala odpověď, že by někdo chtěl doučování pro svojí dceru, že mám poslat info o zkušenostech a cenu na doučování 3x týdně dvě hodiny. A prej „očekávám svižnou odpověď“. Kroutíme hlavou, co to je za namyšlenýho vola a v metru diskutujem odpověď, přičemž zvládáme přejet první výstupní stanici.

Nakonec se nám daří nekončící komunikaci s případnym zákazníkem tak nějak ukončit dřív, než se dostaneme k první firmě. Nechce se mi vyťukávat dlouhý zprávy do mobilu a radši bych si to víc rozmyslel… Nicméně nabídka vypadá lákavě, takže se snažíme tak nějak spolupracovat.

Na popocházení po městě nám náramně vyšlo počasí. Vlastně možná bylo až moc hezky – bylo úplně jasno, tak 25°C a nám bylo dost horko a pařili jsme se na slunci. Nicméně vzhledem k nedostatku pláštěnek a cenám paraplí je super, že nepršelo. Přiblížili jsme se k první firmě a začali pořádně hledat. Ne všechny firmy totiž maj zřetelnej nápis venku na budově, takže je potřeba chvíli pořádně pátrat. Nakonec jsme lokalizovali naprosto přesně dveře a že teda jdu. Nutno poznamenat, že v týhle kancelářský budově se měly skrejvat hned dvě firmy, kam jsme chtěli zavítat. Plány se ale trochu mění ve chvíli, kdy zjišťuju, že maj obě úplně stejnou recepci, pročež mi přijde fakt blbý se ptát hned na dvě firmy a jestli bych tam mohl s někym mluvit ohledně práce. Ono mi to teda vlastně bylo blbý i tak, ale když jsem ten plán jednou vymyslel, že budem jako podomní prodejci chodit po firmách a ptát se na práci, protože rozhodně nemůžeme o nic přijít (možná trochu důstojnosti), tak teda musim. Takže se na recepci ptám, jestli tam je sídlí Solv3D a jestli bych mohl s někym mluvit ohledně práce a že ne, nemám žádnou schůzku a ne, nikoho tam neznám. Naštěstí se recepční zeptala někoho stojícího vedle mě, kdo z tý firmy asi lidi znal a zavolala na konkrétní číslo a že se mám posadit. Kanceláře moc pěkný, společenská místnost s velkym Scrabble, tabulí a jinejma způsobama odreagování.

A najednou se ze dveří vynoří holohlavej pán vypadající na 50+, podává ruku a ptá se, co pro mě může udělat. Takže povídám, že bych chtěl práci, odpovídám mu na info ohledně vzdělání a zkušeností s programovánim, předávám CV a on povídá, že CV předá šéfovi a že se kdyžtak ozvou. Rozloučili jsme se a já pelášil pryč. První zkušenost za mnou, pořád se vůbec netěšim na ty další.

Bohužel se blíží čas obědů a my bychom tak měli dát drobnou pauzu, aby bylo vůbec s kym mluvit. Čas hodláme vyplnit jezenim vlastní sváči někde v centru v parku (zvlaštní kombinace, park v centru, žejo… ale tady v Calgary je místa dost, takže v centru je spoustu míst, kam si sednout a v klidu si odpočinout uprostřed zeleně..). Po cestě se ještě stavujeme v knihovně (naprosto překrásná budova), kde si zakládám účet a Tetrísek testuje toaletu a pokračujem do blízkýho parku. Po pár kousnutích do bagety zjišťujeme, že bychom mohli pár zastávek busem popojet nejen kvůli prodejně čaje, ale taky protože kousek od ní je další firma, která nám ale jinak izolovaně přišla až moc vzdálená. Čaj ale prioritu zvednul a my šli na autobus.

Nutno podotknout, že cesta busem byl zážite intenzivní, ne však pozitivní. Je vidět, že tahle část města je jaksi jiná. Bohužel ještě nemám Tetríska vycvičenýho dost na to, aby se točil okolo mě místo toho, aby si razil cestu, kam se mu líbí hlava nehlava, takže si ani nestihla všimnout toho, že jsme v autobuse skoro jediný bílý a já bych rád zůstal u dveří, zatimco Terka si sedla dozadu do autobusu. Sotva jsme vyjeli ze zastávky, bus přibrzdil a otevřel dveře ještě dobíhajícím ženskejm. Jedna z nich byla značně opilá a špinavá, druhá byla špinavá a bosá a třetí byla postarší a z nich vypadající nejslušnějc. Opilá si sedla na zem skoro k našim nohám, bosá si sedla přes uličku a postarší před nás… Opilou během jízdy pomohly posadit za nás a pak se někdo začal bavit s bosou, že prej kde má boty (nerozuměl sem úplně všemu, ale přišlo mi to jako běžná konverzace) a skončilo to tim, že se bosá začala rozčilovat, že ji říká černoško, když ona je něco jinýho a že to je diskriminace, přičemž houpala divoce svejma špinavejma nohama a málem do mě párkrát kopla (nezapomínejme, že jsem v košili a skoro společenskejch kalhotech, takže zapadám…). Zbytek osazenstva vypadalo divně a chudě, ale aspoň neinteragovali a my se těšili, až vystoupíme. Bohužel tady byly zastávky na znamení a my tak pořádně ani nevěděli, kdy zatahat za šňůru podél okna, aby nám zastavili (navíc se tady zastávky jmenujou podle ulic a autobus zrovna skvěle nehlásí). Než jsme vystoupili, tak jsem se ještě stihnul dozvědět, proč bosá nemá boty – protože se poprala s nějakou jinou, asi vyhrála, protože líčíla, jak skončila nahoře a trošku jí zbouchala. A stěžovala si na rozbitý klouby… Jak rádi jsme vystoupili a já Terku poprosil, aby si přeřadila priority a v prvé řadě se držela u mě a v druhý řade se koukala kolem sebe…

Poznámka redakce: Právě mě přes plot oslovil bezďák, co přes ulici prolejzal popelnici, jestli nemáme nějaký plechovky, který by mohl zrecyklovat… Nutno podotkout, že slušně pozdravil, zeptal se, jak se daří a pak mi na rozloučenou popřál „happy day“.

Část města okolo nás vypadá dost jinak, Terce prej víc připomínala Los Angeles. Obchůdek s čajem byl hned za zastávkou a my chvíli přemejšleli, jestli do něj lezem správně. Naštěstí jsme po čuchu dospěli do obchůdku a při vybírání čaje si pokecali s prodavačkou, která se ptala odkud jsme a na jak dlouho, a tak jsme se dozvěděli, že před spoustou let žila v Hodoníně..

Po chvilce dojdeme na místo, kde má bejt další firma, která dokonce zrovna shání člověka. Bohužel moje CV ale neprošlo filtrem, takže je potřeba ho donýst osobně. Stoupám pár schodů ke dveřím, projdu skrz a čekaj mě další dvoje dveře, tentokrát zjevně žádná recepce. Takže se odhodlávám, ťukám a po zvuku vcházim a rozhlížim se po kanclu. Proti mě se zvedá týpek, a ptá se, co bych rád. Trochu mě znervózní, když nijak nereaguje na mojí větu, že se zajímám o práci, takže nesměle pokračuju rovnou výčtem vzdělání a zkušeností, přičemž se krapet zamotávám a hledám správný slova. Nakonec se zase ptá na CV a povídá, že si ho nechá a předá ho lidem, který se teď zabejvaj výběrem kandidáta, že se mi kdyžtak ozvou a přišel bych na opravdový interview. Kladně hodnotí mojí odvahu přijít osobně, že prej odeslat CV umí každej, ale přijít a zaklepat na dveře je něco jinýho. Takže děkuju, loučíme se a odcházim. Terku nacházím v parku s knihou v ruce a jdeme okolo dělňasů (okolo nich je cejtit tráva) zpátky na bus.

Cesta zpátky busem je naštěstí trochu nudnější, jenom oba vzpomínáme na to, že jsme si měli vzít desinfekční gely na ruce, protože po ohlídnutí kolem sebe na to jaký věci dělaj jaký lidi s rukama, než šahnou na tyč, sem silně litoval, že si nemůžu sednout a jet bez držení. Prostě tahle část města je fakt jiná – prej to hezký je na západě a to ošklivý (průmysl) na východě. Jsem rád, že bydlíme v tý hezký části…

No a teď nás čekaj firmy v centru, takže budovy se začínaj prodlužovat k nebi a ve mě roste blbej pocit se jít „doprošovat“ o práci. První firmu se nám nedaří lokalizovat, takže míříme rovnou k IBM (ne že bych teda očekával nějaký extra buřty). V budově IBM úspěšně lokalizuju informační tabuli, patro IBM kanceláře a výtah. Výtah mě vyklopí v patře, kde jsou ovšem všechny dveře zamknutý. Nebejt dalšího člověka, kterej věděl, jak skrz, tak se nedostanu ani na tu recepci, kde se ovšem vzápětí dozvídám, že tam s nikym mluvit nelze, že IBM najímá pouze přes internet…

Takže jdeme dál, nacházíme další mrakodrap s výtahem, kterej mě doveze před zamčený dveře. Ten následující trochu míjíme a nacházíme až po diskusi se strýčkem Googlem. Lezu do krásný budovy, procházim skrz skleněný dveře a čekám, jestli se někdo objeví u recepčního stolečku. Než se stihne stát, ujímá se mě slečna od počítače kousek dál, tak jí vysvětluju, že se jdu ptát na práci. Ona na mě, u jaký že firmy, na čež já, že Ingu Solutions, takže mě odvádí kus dozadu a povídá – Ingu je tady… A já stojim před celou firmou (3 stoly) a lidi se na mě začínaj pomalu obracet. Začal jsem zlehka, zkusil sem pozdravit – „Hello?“ to se neujalo, čekaj, až přestanu zdržovat… Tak sem jim teda zase všem vysvětlil, že hledám někoho, s kym bych se mohl pobavit o případný práci, na čež se pár lidí pousměje až zasměje a jeden pán (=šef) se zvedá od stolu, že si na mě pár minut udělá. Během pár minut mi vysvětluje, že teď sice hledaj člověka, ale někoho velice specifickýho s 5-10ti letou zkušeností s navigačníma systémama, a že prej obecný analytiky s podobným pozadim, jako sem já, teď maj tři. Možná za pár měsíců budou potřebovat dalšího…

Neúspěchy v centru mě začínaj trochu odrazovat, takže škrtámě dva největší mrakodrapy a jdeme do Cisca, kde si dělám největší naději, protože jsem s nima už kdysi spolupracoval na bakalářce. Mrakodrap nacházíme v pohodě, výtah i patro taky. Naštěstí nejsou dveře na recepci zavřený, takže pokračuju skrz, kde se od paní dozvídám, že tady sou jenom prodejci, že tu neni ani žádnej manažer nebo kdokoli, kdo by měl jakoukoli kompetenci, a že zaměstnance řeší v Torontu anebo přes internet… holt pech…

Další a poslední hledání ani nemá smysl zmiňovat, průběh tady mezi mrakodrapy je pořád stejnej. Zdá se, že tady mi přemka nepokvete. Nicméně dva životopisy sem rozdal, bylo mi dvakrat sděleno, že oceňujou iniciativu přijít osobně ale bohužel mi nikde neřekli: „Na vás jsme tu čekali! Pojďte sem, posaďte se a klikejte tady myší do levýho horního rohu obrazovky.“

Kromě práce máme ještě pár pozorování z města. Na ulicích se kdovíjaký ohromný množství lidí nepohybuje (všichni maj auto). Město je fakt moc pěkný a vypadá super moderně a prostorně. Mezi budovama jsou parky, stromy, spousta místa na sezení pro lidi a tak. Architektura je dost zajímavá a spousta budo vypadá až futuristicky a oku lahodí. K tomu bych chtěl poznamenat, že tyhle věci sou strašně super, ale protože jsou tady, kde jde o hlavní ráz celýho města. Nechápu, proč někdo cpe moderně vyhlížející budovy do Prahy, kam se vyloženě nehoděj…

Dál jsme za ten den narazili na docela dost bezďáků, kteří s sebou všechno co měli většinou nesli v igelitovym pytli (u nás maj aspoň normální tašky nebo batohy), nebo tlačili nákupní vozík. Taky jsme za těch pár hodin podlě mě aspoň šestkrát cejtili trávu, ale ne že bychom to počítali. Jsme oba zvědaví, v jakejch situacích na trávu ještě narazíme a co to tady s místňákama dělá ve velkym.

O druhym dni, kdy jsme skor 7 hodin šlapali na kole a hledali obrábění, napíšeme v dalšim blogu, zatim hojte,

Patrik & Terka