Job Hunting Part Two

Vypadá to, že Patrika psaní první části příspěvku o zběsilém hledání práce v Calgary dost vyčerpalo, takže se do toho zase pouštím já. Sedím v kuchyni a pěkně mě tu ruší zvuky vrtačky a pily, pokračuje budování posledního pokojíčku v domě, kterého se účastní Logan, jeho pomocník Brock a pomocníkův pomocník Patrik. Brock přinesl pro všechny zúčastněné pivo a Patrik rychle sáhnul po tom nejhoršim, co Brock přinesl, abychom konečně ochutnali ty jejich pravý piva. I já poznám, že je fakt hnusný.

Jelikož jsme se chystali do strojařských firem, bylo nám jasné, že tam se začíná pracovat brzy ráno a taky se dřív končí, proto jsme vyrazili něco po deváté, ačkoli jsme se museli ještě stavovat v knihovně a tisknout dělnický CV. Tentokrát frčíme na kolech, nemusíme se totiž bát o hezké oblečení (ačkoli Patrik jede v džínech), navíc nás čekají podstatně delší vzdálenosti. S koly můžeme i do vlaku, přibližujeme se co nejvíc na východ města, kde sedáme na kolo a jedeme do průmyslové oblasti. Opět jsme vybaveni mapkami, které jsem den předtím stvořila. Máme tři, celkem je na nich tak 30 vlaječek, takže je z čeho vybírat. Bohužel jsme ve vlaku zapomněli na Patrikův domluvenej hovor kvůli tutorování v nějaký oficiální agentuře, takže jsme trochu naštvaní.

Okolí se začíná podstatně měnit, jezdí kolem nás stále víc náklaďáků, takže se rozhodneme jet po chodníku, kde stejně nikdo nechodí. Před sebou máme výhled na ošklivě vypadající oblast plnou firem, jeřábů, dílen, kolejí, průmyslu. Do této oblasti vede poměrně rušná silnice, chodník se ztrácí, cesta je zúžená kvůli opravám a oba dva usuzujeme, že se nám tam na kolech vůbec nechce. Já jen v duchu doufám, že pokud tam Patrik najde práci, dokážeme vymyslet jinej způsob, jak se tam dostat… Koukám do mapy a zjišťuju, že by se tenhle nepříjemný úsek měl dát objet. Odbočujeme a vydáváme se jinudy. A co po cestě nepotkáme! Úplně náhodou projíždíme okolo jedné firmy, kterou jsem měla na mapě data science, ale kterou jsme nenavštívili, protože byla úplně mimo oblast, ve které jsme se den předtím pohybovali! Navíc mají u příjezdové cestičky cedulku s tím, že nabírají lidi. Stavíme a Patrik se jde ptát, jestli by se pro něj nenašla nějaká práce.

Patrik vypráví:

Vlezl jsem hlavním vchodem na recepci, kde mě překvapilo nejvíc to, že jsem tam byl sám. Chvíli jsem čekal, jestli někdo náhodou nepřijde, protože za dveřma bylo slyšet hlasy. Čekal jsem chvíli dýl a pořád nic, tak začnu číst nápisy na stole a tak. Je tam instrukce pro kurýry a donášku jídla, že maj jít jinym vchodem a pak instrukce, jak použít telefon pro návštěvníky. Po další chvilce čekání jsem seznal, že já jsem asi ten návštěvník a šel jsem si vybrat, komu asi tak zavolám. Oddělení HR vypadalo tak akorát, zavolal jsem tomu prvnímu v seznamu a už hovořim… Byl jsem posazen a mám čekat, až dorazí. Za chvíli přišel chlápek, podává ruku, povídá, že nabíraj na data analystu (analyzéra?), takže mu dávám ten hezčí životopis, předává mi vizitku a povídá, že se ozve.

Jedeme dál a začínají nás mírně znepokojovat cedulky s nápisy, že cesta, která nás má dovést k CNC firmám, je neprůjezdná kvůli opravám. Na druhou stranu, nějaká rozkopaná silnice nás přece nemůže zastavit, máme kola, ne náklaďák. Přijíždíme ke stavbě a vidíme, že silnice opravdu zavřená je, respektive na úseku asi 200 metrů silnice mizí, všechno je totálně rozkopané. Navíc se taky podstatně změnilo naše okolí, nevím, jak to popsat, okolo nás sila, vagony, bagry, ruch. Nemyslím si, že bych někde v česku viděla takhle obrovskou průmyslovou oblast. Zastavujeme u nějakých týpků s helmama a ptáme se, jestli se můžeme dostat na druhou stranu. Prej, že jo, že se můžem prosmýknout okolo zátaras, projít kousek přes soukromý pozemek nějaké firmy a pokračovat dál po nerozkopané části silnice. Kola se rozhodnem nechat na místě, protože plánujeme stejnou cestou se i vracet. Projdeme po dalším optání u stavbyvedoucího přes staveniště, zjišťujeme, že je rozkopaný jen opravdu krátký kousek cesty, dál už pokračuje zase stará dobrá kanadská „dálnice“ (na naše poměry, co by za jeden místní jízdní pruh dali v Rešově). Já se koukám na mapu a přehodnocuju naše plány – možná bude nejlepší se nevracet a pokračovat potom po cyklostezce dál do dalších oblastí. Logicky tedy pro nás bude nejlepší, když si vezmeme kola sebou… No jo, ale vracet se pro ně a být za totální blbečky, když jsme dělňasi před chvílí přesvědčovali, že jdeme dál pěšky? Pro kola se stejně vracíme a rychle zase procházíme staveništěm až na druhý konec rozkopané silnice.

Jsme konečně na místě, teď už můžeme vytasit mapičku a hledat jednotlivé firmy. Celkem jich tu objedeme asi 5-7, v některých Patrika rovnou odmítnout, jinde si nechávají životopis na recepci. Nakonec hledáme asi nejslibnější místo, o kterém vím, že přímo nějakého strojaře sháněli. Firma ale nemá zrovna velký nápis na budově, naštěstí si nás všimne nějaký pán, který jede okolo a nasměruje nás. Ukazuje nám taky jediný nápis s názvem firmy, který je psán na dveřích velikostí fontu asi 40… Pán zavede Patrika dovnitř, pak vyleze ven a ptá se mě, jestli nechci jít za ním, že se Patrika budou chvíli vyptávat. Mě se nikam chodit nechce, navíc bych musela někam zamknout kola, takže pánovi tvrdím, že se chci vyhřívat na sluníčku, i když jsem už příšerně sežehnutá a vím, že se budu pařit ještě dalších několik hodin. Nakonec se od pána dozvím, že byl před několika roky v Praze, že se mu tam líbilo a shodneme se, že oproti Evropě je v Kanadě všechno mnohem víc prostorné.

Patrikova část z pohovoru:

Ujal se mě jinej pán okolo 50ti let a nejdřív se mnou prošel životopis. Neexistencí jakejchkoli předchozích zkušeností s obráběním překvapivě opět neocenil, ale po rozhovoru mě ještě bere na obhlídku dílny. Firma vyvíjí a vyrábí různý věci, například mi ukazoval jakousi rampu, která se prej už vyrábí 25 let. Bohužel pro mě teď sháněj někoho zkušenýho do výroby, ale časem by možná potřebovali někoho s mym vzděláním do vývoje a výzkumu, kde by se jim prej fyzik hodil (ačkoli to je prej jenom Newtonovská fyzika).

Bohužel se blíží čas oběda, takže nemá smysl rovnou jezdit do dalších firem, protože bychom tam možná nikoho nezastihli. Vydáváme se proto po cyklostezce k řece, kde si ve stínu sníme vlastní svačinu, tedy zbytky z předchozího dne. Zároveň konstatujeme, že jsme asi docela podcenili zásobu tekutin, litr na celý den ježdění na kole nevypadá úplně dostatečně. Já navíc začínám být frustrovaná, protože jsme neskutečně sežehlý a to nás čeká ještě objet 2 mapičky firem, nemáme vodu a nevypadá to, že by nás někde vítali s otevřenou náručí. Po přestávce se ale vydáváme statečně dál. Ježdění v této části města je opravdu nepříjemné, protože tu už nejsou chodníky okolo každé silnice, musíme si dávat pozor, abychom ve správném místě přejeli dvouproudovou silnici a zároveň se nenechali srazit provozu (naštěstí nás tu každej pouští a jsou na nás dost opatrní). Na jednom místě, kde potřebujeme sjet z cyklostezky, najet na most před potok a dostat se do další oblasti, dokonce šlapeme po trávě na nájezd a překračujeme svodidla.

• 

• 

Hurá, konečně jsme se objevili na další mapičce! Můžeme se zase pustit do tour de firma. Hned na začátku to nevypadá moc slibně, dvě firmy vůbec nenacházíme, v dalších dvou se Patrik dozví, že nemají práci ani pro své zaměstnance. Naše frustrace a únava se stupňuje, neustálé zastavování a konzultace naší polohy s tištěnou mapou a polohou na mapách.cz je děsně otravná. Objevujeme nákupní centrum, svitá v nás naděje, že bychom mohli doplnit zásoby tekutin. V centru je několik menších obchůdků s občerstvením a obchodák Staple, o kterém mi ale Patrik říká, že se tam prodávají šroubky a podobně… (Patrik totiž ví, že „staple“ je něco jako hřebík, takže očekává dílenský vybavení). Na druhou stranu, mohli by tam přece jako správní američani mít chlaďák s pitím! Patrik to jde prozkoumat a vrací se v podstatě se dvěma možnostma: buď si koupíme půllitrové flašky jedna za dva dolary, nebo můžeme mít 12 litrů vody za 5 dolarů s tím, že prej alespoň litr bude schopen eksnout před obchodem. 12 litrů má ale jeden háček, je to totiž balení 24 půllitrových flaštiček! Nápad mi nejdřív přijde fakt debilní, ale jak jsem unavená, tak se té představě začnu řehtat, souhlasím a posílám Patrika pro 24 flaštiček :D. Bohužel jsme zklamaní podruhé, protože u poklady Patrikovi řeknou, že balení nestojí 5 dolarů, ale 7,5, protože se platí „daň“ z neekologických petlahví. To nás namíchne, takové podvodné jednání se nám nelíbí, vodu nekupujem. Naštěstí nám v blízké čínské restauraci obsluha doplní jednu půllitrovou lahvičku, takže máme čim svlažit rty…

Následující dvě hodiny jezdíme po okolí a navštěvujeme několik firem, někde to vypadá slibněji, jinde míň. Nakonec se rozhodneme spoustu firem z poslední mapky vynechat a jet domů, nepřijde nám, že by tohle hledání mělo valný smysl. Poslední firma, kam jedem, opravdu hledá zaměstnance, takže je relevantnější než ostatní. Jakmile dojedem na místo Patrik vyráží…

Patrik hledá:

Vidim velkej náspis Elite Machining na dveřích, tak lezu tam. Jak už se mi ten den stalo několikrát, vlezl jsem přímo do výroby a z dělníků o mě nikdo nejeví žádnej zájem. Doufám, že někdo půjde kolem nebo cokoli ale nic. Nicméně z celýho dne vidim asi nejhezčí dílnu plnou pěknejch bílejch velkejch strojů. Tak zase vylejzám ven a Terka ukazuje na druhý dveře, kde je stejnej nápis, jenom menšim písmem, takže dělám druhej výsadek. Bohužel pro mě za dveřma jsou dveře nahoru a chodba doprava, nic neni značený. Jít nahoru mi přijde horší než jít do prava, takže vyrážim opatrně vpřed. A hle! vidim kancelář a slyšim hlasy. Nejdřív nechci rušit, ale potom na mě koukne drobná asiatka a upozorní na mě, takže nemám na výběr a vpadnu do zornýho pole i druhýmu usazenýmu. Takže se omlouvám za takový vyrušení a povídám, že jsem našel, že hledaj pracovníka ke stroji a jestli bych se mohl o místo ucházet. Pán – teď už je mi jasný, že to je šéf – řiká, že naprosto určitě můžu, bere si životopis, čte si jméno a jménem mě osloví, že teď nemůže, ale že jestli jsem z okolí, tak bychom se v týdnu domluvili na nějakym pohovoru. Tak uvidíme…

Asi nejjednodušší cesta domů bude po cyklostezce kolem řeky do centra a tam nasednout na vlak domů. Cesta je dlouhá, my nemáme vodu a dojídáme poslední kus jídla – jablko. V jednom místě narazíme na uměle zbudovaný kanál pro kajakáře – není to ale žádné betonové koryto, je to krásně zbudované z kamene, v okolí jsou místa na sezení, celkově to tam působí moc příjemně. Já neodolám a jdu si zchladit nohy do průzračné vody. Po malé přestávce pokračujeme dál, přijíždíme do parku u centra, který vypadá opět moc pěkně. V parku navíc objevujeme pítko, kde Patrik doplní naše lahvičky s vodou, ačkoli vlastně zbytečně, protože víc než na napití nepotřebujeme, jedeme přece vlakem. Pak už to máme jen kousek na nejbližší zastávku. Juchuu, přijíždí náš spoj do Brentwoodu, už skoro nastupujeme, když nás oslovuje slečna s tím, že by byla nerada, kdybychom dostali pokutu za to, že si bereme kola do vlaku během špičky – dozvídáme se tak, že kola odpoledne od 3 do 6 přepravovat vlakem nemůžeme. Vzhledem k tomu, že jsou 4, je řešení celkem jasné, budeme muset dojet až domů, což znamená dalších tak 10 km. Já jsem už vyloženě zničená, fakt jsem se těšila, až budeme doma a nebudeme muset už nic dělat. Takže jsem fakt totálně bez nálady, v duchu proklínám celé Calgary, ale jedeme dál. Po chvíli se vymotáme z centra a najíždíme na cyklostezku. Bohužel vím, že nás čeká super kopec k nám do Brentwoodu. Teď se nám ty naplněný lahvičky hodí – asi zásah shůry… Předem hlásím, že nemám sílu se snažit šlapat do kopce, takže sesednu a půjdu to pěšky. Když ale ke kopci přijedeme, naštvu se na celou situaci, to mi dodá potřebnou sílu a zvládám překonat i kopec. Pak následuje ještě posledních pár kilometrů do cíle, a najednou jsme doma. Náladu si spravíme sprchou a teplou večeří.

Nakonec jsme najezdili okolo 40km, Patrik v džínech a tričku. Oba jsme byli značně žízniví a hodně nám bodlo ono pivo od Brocka. Vzhledem k dokonalýmu počasí jsme navíc nabrali spáleniny na rukou, ramenou a obličeji. Nutno podotknout, že bez kol, který nám Brock půjčil, by takovejhle trip vůbec nebyl možnej, takže naše velký díky!

Těšte se na článek o Terčině nový restauraci,

Terka & Patrik

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•