Japonská restaurace Roku

V pondělí nastupuju do japonské restaurace roku, jménem Roku. Dle srovnání jde o jednu ze tří nejlepších japonských restaurací v Calgary vůbec (a že jich tady je snad víc než všech ostatních dohromady) a úroveň je znát nejen na jídle. Dnes (čtvrtek) jsem se byla informovat ohledně podrobností svého zaměstnání. Patrik mi před odchodem řekl, že hlavně nesmím zapomenout mluvit japonsky, abych udělala správný dojem… Nemusela jsem se vůbec snažit, protože se mě hned po příchodu ujmula starší Japonka, matka slečny, která se mnou dělala pohovor minulý týden. Hned na mě nastoupila s pracovním manuálem v japonštině, a když jsem přitakala, že jsem s japonskou verzí v pohodě, začala mi všechno vysvětlovat v japonštině a procházet se mnou manuál. Na konci instruktáže (víc než hodinové), se k nám připojila její dcera a obě byly dost překvapené, že tak rozumím. Manuál jsem dostala na doma, mám v plánu do práce nastoupit s japonských nasazením a japonským přístupem, takže budu hezky do pondělí studovat. Zatím to vypadá tak, že jsem přijela do Kanady abych tu chodila do autenticky japonské práce , takže to nakonec možná budu mít jako Kanadsko-japonské working holiday. Dost náročné bude skloubení 3 různých jazyků, které tu budu každý den používat, zvlášť okamžitý přechod mezi angličtinou a japonštinou v restauraci bude docela oříšek.

Možná bych se mohla trochu rozepsat o manuálu, který je naprosto běžný v echt japonských restauracích a vlastně v celé japonské společnosti. Manuál má 12 stran, první část obsahuje obecné věci ohledně chodu restaurace, jak se člověk má chovat k zákazníkům atd. Druhá část popisuje jednotlivé stupně zasvěcení nováčka do chodu restaurace. Zatímco v česku jsem začala dělat v podstatě full-fledged (plně funkční) obsluhu během svého prvního dne v restauraci a to bez jakéhokoli manuálu, tady bude můj výcvik probíhat zhruba měsíc. Jednotlivé kroky mého očekávaného postupu jsou podrobně zaznamenány v manuálu. Poslední část je seznam věcí, které bych měla umět, takže když budu schopna všechny odškrtat, mám za sebou základní výcvik!

Možná by stálo za to, přeložit sem výňatky z onoho dokumentu. Tak například hned sbírka zákonů č. 1, hlava první, paragraf 1:

V Roku si ceníme možnosti setkávání se se zákazníky. I když jde o setkání s lidmi, které už možná víckrát neuvidíme, prosíme vás o srdečný přístup k zákazníkům. Abychom hostům na tváři vykouzlili úsměv, musíme se sami usmívat a být veselí. Prosíme, užívejte si setkání s hosty, buďme veselí díky tomu, že se budeme k hostům chovat mile.

Dál se v manuálu píše o stejnokroji. Dají mi firemní tričko a zástěru, do pondělka si ale musím pořídit černé společenské kalhoty a nějaké slušné černé boty. Dál musím mít svázané vlasy, aby nikam nepadaly (a nesmím si je před hosty upravovat ani na sebe někam sahat), nesmím mít nalakované nehty, výrazný makeup, nenosit voňavku ani náramky.

Na druhou stranu to vypadá, že bych každou šichtu měla dostat nějaký oběd a večeři, což by bylo super, zvlášť, pokud by to bylo něco japonského. Taky mám mluvit slušně v tom smyslu, že nemám říkal „yeah“ „jo“, ale „yes“ – „ano“. Pak se musím naučit pár slovíček, speciální restaurační hantýrku v japonštině.

Výňatek ze sbírky zákonů č. 1, hlava 1, paragraf 11

Když jdeme přivítat hosty, máme správný postoj, ruce si spojíme před tělem. Hosty vítáme slovy „vítejte“, které řekneme vesele a s úsměvem.

Tácy nosíme stabilně a pokud možno tak, abychom je unesli jednou rukou. Bezpečnost je na prvním místě, při nakládání přemýšlíme nad tím, co budeme vykládat nejdřív, nad stabilitou. Někdy můžeme tác uchopit do dvou rukou, pokud to vyžaduje situace.

Dále následují dlouhé odstavce o třídění špinavého nádobí a o šetrném zacházení s ním, o utírání stolů, správném vytírání podlahy.

Také my byly vysvětleny rozdíly v obsluze japonských hostů a hostů všech ostatních národností. Tak například, když do restaurace přijde kanaďan, dostane k pivu normální vysokou sklenici. Pro japonce ale nesmím zapomenout přinést malé skleničky, na které jsou zvyklí ze své domoviny. Další past spočívá v servírování poledního meníčka, kdy nosíme polévku před ostatními chody všem kromě japonců, kteří si ji vychutnávají k hlavnímu jídlu.

Další informace o vývoji mé kariéry v pohostinství budou následovat příští týden. Zítra začínáme, takže ganbarimasu!

Terka & Patrik