Střípky

Konečně jsme tam, kde jsme chtěli bejt – užíváme si volnej víkend sedíme na terase a nemusíme nic dělat. To důležitý slovo tady je „nemusíme“. Pro Terku to nemá takovej význam jako pro mě, protože neni stresař, ale pro mě je to vykoupení. Konečně mám práci, nemusim řešit a vymejšlet, co ještě zkusit a kde se zeptat. Každej den odpoledne a o víkendu mám teď volno, což je stav, kterej jsem, když nepočítám Zéland, nezažil 6 let v kuse a už sem se těšil, až nastane. Jestli někdo řiká, že studentský léta jsou skvělý, tak prohloupil. Skvělý je mít o víkendu volno bez starostí, že je potřeba něco dělat. (Tereza edit: ano, máme volno, což je skvělý. Na druhou stranu ve mě dostatek času vždycky povzbuzuje megalomanské plány. Takže jsem se rozhodla, že budu pokračovat ve svém učení se čínštiny a taky přemýšlím nad tím, že bych si tu mohla dodělat nejvyšší certifikát z japonštiny, uvidíme, jak to půjde).

Díky tomu, že teď máme oba práci (ačkoli teda ani jeden z nás ještě nemá smlouvu nebo nedával svoje SIN, takže doufáme, že všechno se spraví příští pátek, do kdy bude náš první payday (den výplaty), nežijeme z přivezenejch zásob a vkročili jsme do režimu vydělávání a šetření na budoucí cestování. Odpadlo z nás docela velký břímě, protože každej den, kdy jsme nevydělávali, jsme si virtuálně zkracovali dovolenou příští rok a to by nás samozřejmě mrzelo. Co se jistoty a stálosti práce týče, myslim si, že Terka s v restauraci uchytí dobře a že by si jí tam mohli nechat nastálo a pro mě budou mít určitě prej práci na 2 měsíce. Za tu dobu se buď přiučim a stanu se pro ně cennějšim a nechaj si mě dál, nebo najdu jinou práci na stavbě, tentokrát ovšem z pozice někoho se zkušeností a referencí, případně Brock řikal, že kdyžtak zná spoustu lidí a mohl by se poptat, anebo se poštěstí a ozvou se mi z některýho z obchodů a budu prodávat třeba lyže. Upřímně řečeno bych radši makal na stavbě než oběhával zákazníky v obchodě, ačkoli obchod má jistý výhody, jako například větší stabilitu práce, neměnnosti lokace a tedy zřejmě nepotřebu pořizovat auto a hlavně teplo. Oproti tomu práce na stavbě je jaksi zábavnější, nemusim platit za fitko a navíc můžu víc vydělat. Uvidíme, jak to všechno bude…

Nicméně teď máme teda větší volnost a můžeme začít konečně trochu žít. Právě jsme se vrátili z nákupu zásob jídla a pořádně jsme se rozšoupli. Jeli jsme do Opravdovýho Kanadskýho Superobchodu (Real Canadian Superstore), protože jsme našli, že je z místních řetězců asi nejlevnější. Po měsíci tak máme něco sladkýho (zmrzlina Ben&Jerry tady stojí do $5 takže je skoro dvakrát levnější než u nás!), koupili jsme exotický ovoce a zjistili jsme, že levnější než jablka tady jsou manga, papája, dračí ovoce atp. Takže máme konečně vhodnou náhradu :). Taky jsme nakoupili 2 kg svíčkový, která se už pěkně peče, nakoupili na buřtguláš a spoustu dalších dobrot.

Kromě jídla se začínáme koukat, kde dokoupit ostatní věci, který by se nám hodili, jako třeba pořádný pantofle na doma (od země tady bejvá zima a hotelový pidipantoflíčky nejsou žádnej zázrak). S nakupováním taky souvisí trávení našeho volnýho času, protože já práci končim zhruba ve čtyři a Terka přichází domů v deset, oproti tomu Terka odchází do práce asi v půl desátý a vstává se mnou v půl sedmý, takže má hromadu času ráno a pak navíc o pauze mezi směnama. Terka tak vymejšlí, že se bude intenzivně učit Čínštinu, protože proč ne, a navíc přemejšlí, že by udělala nejvyšší úroveň certifikátu prokazující znalost Japonštiny. Já zůstávám při zemi a pro vyplnění volnýho času jsem si kytaru, na kterou se už moc těšim! (Cože?! Tady mě někdo předběhl v popisu mých plánů!!!!!!!! :S)

Jistě se ptáte, jak to probíhá v našich pracech! Takže já pracuju jako „zedník pomocník“, nebo něco takovýho. Firmu založil Dave (David) s Lukem (Lukáš) a svym tátou (Petr) a Dave to dělá od svejch 17ti. Petr se do Kanady dostal v roce asi 1988, kdy Davidovi byly 2 roky. V jejich zednický bandě teď pracujou dva Němci (Mathias a Tomas, kterejm nerozumim, protože nemluví Hochdeutsch), já jako další čech a pak hromada místňáků (Troy, Pater, Andrew, Gordon, Cody?). Náplň mojí práce je zatim velice triviální – nosim falešný kameny na obklady a podávám kýble s maltou. Do toho občas dělám něco s lešenim a nebo, když uz fakt neni do čeho píchnout, šmrdlám houbičkou už položenej obklad a čistim ho od malty anebo ostatním meji nástroje a kýble. Osobně doufám, že se dostanu i k něčemu zajímavějšímu, aby měli větší důvod si mě nechat anebo mi přidat peníze.

Chlapi na stavbě jsou velice v pohodě a přátelský. Pozitivní pro mě je, že jim rozumim i když mluví slangem a jejich angličtina nepochází z Oxfordu. Samozřejmě, že nejčastější a nejdůležitější slovo je „fuck“, jak mě i upozorňoval Mathias z Německa. Přístupem k práci asi úplně nezapadám, neboť jak povídal Gordon (doufám, že si to jméno pamatuju správně, zapomínám ho několikrát denně), poznal by, že nejsem místní po půl dni mojí přítomnosti, i kdybych neřekl ani slovo. Prej sem podezřele pracovitej… Jelikož občas neni do čeho píchnout, protože se prostě třeba na něco čeká (malta) a já ještě neumim dělat všechno, co bych v takovejch chvílích mohl dělat, sem takovej nesvůj a nechce se mi jenom postávat (a taky mi Brock radil, že když nemám co dělat, tak mám zametat anebo uklízet anebo se zeptat šéfa). Takže když už sem všechno „zametl a uklidil“ (protože na lešení neni ani koště ani co kam zametat), šel jsem se zeptat Dejva, co že mám teda dělat, což náramně pobavilo Mathiase a v záchvatu smíchu povídá Dejvovi, že to ještě určitě neslyšel… Doufám, že si mě oblíbí natolik, aby mi buď přidali, anebo mě nevyhodili za dva měsíce…

Terka o svym prvnim pracovnim tejdnu:

Chodím do práce na 10:30, což je hodinu před otevíračkou. Tuhle hodinu trávím úklidem restaurace, zametám, vytírám, uklízím záchody. Po dvou dnech uklízení pod dohledem ve mě byla vložena důvěra a ve středu jsem úklid dělala úplně sama! Fascinuje mě způsob uklízení záchodů. Třeba prkýnko se utírá kusy navlhčeného toaleťáku, asi nikoho nenapadlo, že by si mohli na tuhle činnost vyhradit nějakou hadru a náležitě se o ni starat. Stejně tak se umývá umyvadlo, bohužel tam nemáme žádnou houbičku…

Zatím v restauraci připravuju nápoje – nejčastěji čaj a nebo vodu, roznáším jídlo, dělám objednávky na pití a učím se se systémem. Dokonce už umím používat terminál na platbu kartou. Japonci jsou super pečliví, jak se dalo čekat, za zády mám neustále majitelku restaurace, starší japonku, která je docela milá, ale nedává člověku při práci moc volnosti. Například doplňování piva do lednice probíhá tak, že se všechny lahve posunou o jednu pozici dopředu a nová lahev se dá úplně nakonec řady, protože není vychlazená. Člověk tak musí prostrčit celou ruku do ledničky, dávat pozor, ať něco neshodí a zároveň myslet na to, že všechny lahve musí být krásně vyrovnané do řady.

Taky mě fascinuje počet lidí v personálu. Neustále mě všichni ujišťují, jak je tam hrozně narváno, hlavně v pátky a soboty. Ano, o víkendu tam chodí dost lidí, v pátek večer jsme měli skoro plno. Na druhou stranu, když to porovnám s prací v penzionu v Rešově, zvládali jsme víkendové návaly ve dvou, maximálně třech lidech. Tady je v pátek a sobotu večer k dispozici 6 lidí, kteří můžou obsluhovat na place. Hosté v Kanadě jsou ke stolům uváděni, není to jako u nás, že člověk přijde a sedne si ke stolu, který se mu nejvíc líbí. Když jsem se ptala na systém obsazování stolů, bylo mi řečeno, že se tím nemám trápit, protože to nebudu dělat. Pak jsem si všimla, že tahle zodpovědná úloha nebyla svěřena ani mojí kolegyni, která tam je už 3 měsíce… Na druhou stranu se aspoň nemusím nějak angažovat, můžu hezky zůstávat u svých rutinních povinností.

Kromě práce už toho zase tolik nemáme – přecijenom život doma neni až tak záživnej. Střádáme ale pár nesouvisejících střípků, který ale možná pobaví nebo aspoň zaujmou…

První z takovejch je fakt, že v metro-tramvajo-vlaku (říkejme mu třeba CTrain, protože tak mu řikaj i tady) před každou zastávkou hlásí, na jaký straně vozu se otvíraj dveře. Samo o sobě to neni nic extra, vlastně to je super praktický, ale konkrétní fráze mě vždycky pobaví, protože v doslovnym překladu je to „dveře se normálně otvíraj vpravo/vlevo“, což se dá vnímat taky tak, že jde o statistickej výrok! Tedy může se stát, že dneska, se ty dveře, oproti normálu tedy!, otevřou na druhý straně… No a pak když už teda jsme u vystupování a nastupování do CTrainu, tak musim zanadávat na konstruktéry, který dali do každejch dveří přímo doprostřed vertikální železnou tyč, takže se člověk musí kromě ostatních vyhybat ještě tyči. Navíc teda prostor polovičky dveří je výrazně menší, než šířka mejch řidítek od kola, což činí jízdu s kolem o špetku zajímavější!

Vlak je taky jedním z dalších příkladů mýho obecnýho mínění o americe, což je „America is crude“ a v překladu by se dalo vyjádřit asi jako „Amerika je hrubá, nedodělaná“. Ačkoli byla Amerika člověku dlouho předhazovaná jako místo, kde se zažívá ten správnej ráj na zemi a kde je všechno hodně pokročilý, tak mě tady trivialita a zaostalost některejch věcí každodenního života značně zaráží. CTrain je jedním z příkladů, protože zcela nesleduje trendy v Evropě. Tam se snažíme neustále modernizovat, když už ne za účelem efektivity a lepších technologií, tak třeba prostě proto, že starý tramvaje už nejsou IN. Tady ale CTrain vypadá příšerně a šíleně houpe a hází a nikdo zlepšovák nehledá, některý vozy vypadaj hůř než vlaky starýho prazžskýho metra. Dalším příkladem můžou bejt autobusy – vypadaj opět příšerně a zašle, místo čudlíku na otevření dveří anebo předání znamení, že chcete vystoupit se autobusem táhne provázek nebo drát, za kterej se tahá, některý ani nemaj displej, kde by se ukazovaly zastávky. Hlavní ale je, že je nízkopodlažní a v případě potřeby ho řidič pro nástup může ještě přikrčit u dveří, aby nebylo třeba dělat velkej krok.

Podobný nedodělky nebo nedostatky v kvalitě shledáváme úplně všude okolo nás v domě – věci netěsní (vodu ani vzduch), barák profukuje, nemaj tady pořádný zateplení, neznaj termoizolační okna, anebo narazíte na spoustu oken, který nejdou otevřít. Ačkoli tady máme očekávat až -35°C, tak jedna zeď ve společenský místnosti je tenká sotva 7cm a obsahuje 1 prostý okno, jedno okno vysoký jako dveře a jedny oboustranný tenký dveře, který nemaj šanci cokoli izolovat svojí hmotou ani svejma škvírama místo pořádnýho těsnění.

Dál bych chtěl poznamenat, že tady neni takový čisto, jaký mi moje mamka líčila. Na trávnících a po chodnících se válí plastový odpadky. Nicméně je pravda, že polepování nebo sprejování sloupů a veřejnejch míst tady zřejmě neni v módě, takže v tomhle ohledu město čistě působí. S čistotou města (centra) taky souvisí přítomnost bezdomovců, jejichž obyčejný igelitky na tahání vecí můžou bejt dalšim příkladem hesla „America is crude“. A pokud byste se ptali, jak to bezďáci dávaj přes zimu, tak odpovědí je, že si někoho stopnou a nechaj se odvézt do Vancouvru, kde je sníh vzácností…

Maj tady příjemnej toaletní papír. A záchod má stabilně výrazně vyšší hladinu a vytváří takový jezírko, který pak hezky odteče…

Sice tady v obchodech maj daň na PET lahve nebo na igelitový nákupní tašky, ale zato nám do schránky přišla už tuna všelijakejch letáčků, včetně dvou papírovejch bločků na psaní s reklamou na realitku a dokonce igelitka, do který můžeme dát různý trvanlivý potraviny pro chudý a oni to v neděli nebo kdy odvezou. To mi připomíná, že takovýhle sběry potravin pro chudý jsou třeba i v obchodě přímo za kasou, hned vedle velkejch pytlů ledu z Antarktidy??

Slevy v obchodech tady maj často hromadný (kup 4 kusy a máš to za $xx), což mi přijde docela fajn – nakoupili jsme si tak rovnou 4 zubní pasty a 4 mejdla do zásoby na celej pobyt 🙂

Ještě se vrátíme k městský dopravě – autobusy tady maj pouze zastávky (tyč se značkou, občas sedačka, někdy dokonce stříška), kde ovšem chybí jízdní řád a navíc většina autobusů jezdí jenom jednou za půl hodiny nebo hodinu! Na zastávce tak můžete strávit nepříjemně dlouho…

Lidi jsou tady výrazně milejší a nápomocnější. Běžně si tady držej dveře v metru nebo pomáhaj s taškou nebo tak. Za volantem jsou většinou hodně v pohodě, nikam nespěchaj a dávaj přednost chodcům a cyklistům i tam, kde by nemuseli nebo dokonce neměli. Rychlos v obytný části je tady hodně nízká, často snížená třeba na 30km/h, takže my na kole skoro stačíme.

Už jste někdy dostali do schránky reklamní leták z obchodu? Určitě jo… A už jste někdy koukali na slevy na lovecký kuše, munici nebo třeba brokovnice? Nevěříte? Vizte foto níže!

• 

• 

• 

Napadá mě další příklad „hrubosti“ – pračky. Možnosti nastavení jsou minimální, zato vnitřní objem maximální. Pere to asi 30 minut tak, že to vrtí kolovrátkem uprostřed bubnu… Naštěstí ta naše může prát i na teplou a horkou, což je pro anglosaskou kulturu něco jako luxus…

Myslim, že do dalšího tejdne bude tehle blog stačit… Pracovní tejdny nebudou nikterak zábavný, v úterý možná pojedeme koupit velkej hrnec do „sekáče“, abychom mohli vařit velký kotle jídla na svačiny. Pokud vás někoho napadne jednoduchý a výživný jídlo na studenej oběd na stavbu, sem s nim, moje chuťový buňky vám budou děkovat. Příští víkend se možná po víc jak měsíci taky podíváme na lezeckou stěnu, Terka do tý doby zahojí puchejře a budeme doma zvykat nohy na lezky…

Zatim se teda mějte krásně, přejte nám krásný počasí bez deště (nemám bundu do práce) a brzy napočtenou,

Patrik & Terka