Tak třeba čtvrtek

měl dost solidní základy. Totiž první věc, co se mi v práci povedla, bylo prasknutí vlhkýho pytle cementu a jeho následnýho vysypání do bot. Následujících pár minut jsem tak strávil vyklepávání svejch superděravejch tenisek. Jindy třeba zase začínám rozcvičkou nošení pytlů s cementem, který společně s plnejma kýblema z týhle práce dělaj tu správnou posilku, neboť váží 36,3kg. Což nést je je ok, ale naučit se s nima rozumně manipulovat při sypání do kýble mi trvalo spoustu pokusů. Každodenní zápřah má docela vliv na moje svaly, který sílí a tuku na mě skoro pozorovatelně ubejvá. Jako důkaz zlepšující se kondice se mi podařilo si na cestě z práce v parku na hrazdě zvednout osobní rekord v počtu shybů na mejch celoživotně vysněnejch 20 a tehle výkon už se mi podařilo dvakrát zopakovat.

Ale nebojte, nebude řeč pouze o čtvrtku, ačkoli večer pak měl onen skvělej závěr, o kterym už pěkně poreferoval Tetrísek. Mimo jiné jsme v týdnu minuli magický den 21. září, kterej má hned dva symbolický významy – v prvé řadě značí první měsíc našeho života v Kanadě (a tedy už jich zbejvá jenom jedenáct!) a řadě druhé tomu bylo skoro přesně rok, co jsme se s Tetrískem dali dohromady, jak mi bylo večer před usnutím připomenuto (jako správnej chlap si takovýhle věci samozřejmě pamatuju – pozn. Terky: já si na to vzpomněla taky jen úplně náhodou).

Kde tehle vlog začít – tak třeba v práci. V práci je to fajn. Postupně mě učí a dávaj dělat víc věcí, tedy už jenom nenosim kameny a kýble malty, ale nově taky kýble malty připravuju, jeden den jsem řezal kamení a nově o víkendu jsem zadělával spáry mezi kachličkama. Dneska (v pondělí) jsem málem skejsnul s dvěma pitomečkama pomocníkama (jejich úroveň je všestranně podprůměrná a proto se mi s nima tak dobře poměřuje) při dodělávání spár a bourání lešení, nicméně naštěstí jsem byl vysvobozen a odvezen na jinou stavbu, kde jsem měl ruce v kapsách, protože nebylo co dělat. Teda, abych nekecal… kromě ruk v kapsách jsem se seznámil s novym betonem a pracoval jsem s míchačkou, kam se musí nasypat písek, cement a nalejt voda. Mechanizmus míchačky má sice oproti českýmu standartu co dohánět, ale míchá a já sem opět o um bohatší. Nicméně tady jsem byl jenom s jednim pitomečkem, Tomasem a Mathiasem, který jsou fajn, ale o nich později.

Když už jsme u práce, nezapomenu se vychválit… Už několik dní se držim se skupinou Mathias, Derek (to je ten Gordon z minulýho článku) a Tomas, kteří jsou z mojí práce otevřeně nadšení. Chválí mě tak dvakrát denně a Mathias řekl, že jsou šíleně rádi, že tam s nima jsem zrovna já. Obdivujou, že zcela bez vnějšího zásahu meju kýble, dělám pořádek a celkově se automaticky snažim chápat práce, která jde zrovna udělat, protože mi přijde blbý jen tak stát a čumět. Derek řekl, že jsem pro něj pozitivní rarita v porovnání s těma ostatníma pomocníkama. A jelikož jsou spokojený s tim, co dělám, snažim se, aby spokojený i zůstali, takže naše spolupráce funguje výborně. Jako velký pozitivum týhle práce taky hodnotim svůj první šek s vejplatou, kterej jsem si přinesl v pátek a pokreje náš nájem na další měsíc.

Možná by stálo za to říct, s kym že se to v práci setkávám. Tedy je tam Derek (32 let), což je Kanaďan a zedník vzděláním, kterej tuhle práci dělá už od mládí a povídal, že když mu bylo 24, vydělával si stejnou prací $44/hod ~ 780kč/hod. Docela rád komentuje všechno možný, trochu si stěžuje na spoustu věcí jako správnej dělník ale jinak je to velice rozumnej chlap co má ženu a dvě maličký děti, který podle mě vychovává tisickrát líp, než průměrnej kanaďan. Navíc do práce nosí rádio a taky si rád zpívá, takže docela zvedne náladu v kolektivu. Kromě jiného mám podezření, že si k práci občas dá jointa…

Kromě toho je tam Mathias (okolo 60ti let) z Německa, kterej imigroval před 11ti lety. Má z Německa vystudovanou zedničinu, lesnictví a landscaping a to na vysokoškolský úrovni. V Německu měl stavební firmu, učil na škole zedničinu a zdá se, že ví, co dělá, jenom občas to nedělá úplně přesně. Je velice sympatickej a myslim si, že si mě dost oblíbil. Řekl, že po hodině mu bylo jasný, že sem desetkrát!! lepší, než ti pitomci, co tam maj za pomocníky normálně.

No a konečně jsem se teď častěji vídal s Tomasem, kterej se do Kanady dostal z Německa ve 22ti letech s rodičema, kteří sekli se stavební firmou v Německu a založili si něco jako penzion v Novym Brunšviku. Po pár letech se od rodičů odpojil a jel vydělávat peníze do Calgary. Žije v basementu jako my se svojí velice čerstvou ženou (z Peru), hraje na kytaru a zpívá ve sboru. Tomas je šíleně prima, jeho žena mu už dvakrát přinesla pěšky oběd a tedy jsem měl možnost ji poznat (a dokonce ochutnat jídlo, bohužel pro mě z kravích žaludků) a nabídl mi, že by nás vzali na společněj vejlet do hor k jezerům, načež jsem radostně kejval, až mi hlava málem upadla. Bavíme se spolu o situaci v Německu, troše historie, cestování a tak vůbec všem možnym. Mimo jiné řikal, že si myslí, že spíš než mě radši z firmy v případě potřeby vyhodí někoho jinýho, že já jsem dobrej, a že si si myslí, že si mě nechaj. Nicméně taky řekl, že firma možná přes zimu úplně zavře krám, tak uvidíme…

Obecně jsem rád, že si v práci mám s kym přátelsky pokecat, dokonce můžu připomínat němčinu, protože Mathias se s Tomasem jinak nebaví. Jinak jak řikal Derek, tahle firma je dost jiná, než ostatní, kde šéfové na lidi řvou a jenom je honěj. Luke s Davem se s náma baví jako s lidma, ptaj se nás, jak to jde a za práci nám děkujou. Myslim si, že jsem měl při výběru staveniště fakt štastnou ruku…

Pryč od práce – zapoměli jsme zmínit, že Tetrísek do práce potřeboval ke stejnokroji dokoupit černý slušný kalhoty a botky. Ty jsme se vydali kupovat někam do centra do obchodu, kterej Terka zná z Čech. Kalhoty jsme chvíli vybírali a nakonec koupili výborně, jenže jelikož můj Tetrísek postupně s časem strávenym v obchodě jaksi ztrácí trpělivost na cokoli, koupí bot už se zdržovat nechtěla a vzala první boty, který viděla. Pozitivum bylo, že stály jenom $18, negativum je, že z nich má brutální puchejře na patách už druhej tejden a nezdá se, že by si na ně zvykala. Já jenom doufám, že si jednou ono heslo „nejsme dost bohatí, abychom kupovali levné věci“ vezme konečně k srdci.

A samořejmě i já jsem potřeboval nějakou tu novou výbavu do práce. Hned první den po práci jsem si obstaral kšiltovku, abych neměl hlavu plnou kamení a cementu, sehnal jsem si mikinu, tašku, bundu a termosku. Co mi ovšem scházelo byly dělnický boty s kovovou špičkou. Nejdřív jsem doufal v levnou koupi na Kijiji (obdoba Aukra) z čehož sešlo, a proto jsme čekali na úterý, abychom měli čas jít do obchodu spolu. Nejjednodušší volba byl Walmart, kde měli relativně výběr a je to poblíž, takže jsme vyrazili v neděli.

Kupování pracovních bot nebyla moc velká zábava, zkoušel jsem jednu botu za druhou a museli jsme konstatovat několik věci. Zaprvé tady rozhodně nefunguje přepočet z US velikostí na EUR jak ho známe z čech, druhak tady maj boty šíleně široký, velký a prostorný a v poslední řadě všechny moc velký. Na mojí nohu bylo docela těžký botu sehnat, museli jsme dokonce vybírat z dámskejch. Nakonec jsem teda u jedněch bot za $110 seznal jakože docela ujdou a chtěl bejt co nejdřív doma. Doma jsem si je nestihl (odkládal jsem tu práci až jsem najednou šel spát) namazat včelim voskem, což v retrospěktivě považuju za nejgeniálnější zásah lenosti v mym životě.

Ve středu jsem vyrazil na jiný staveniště a proto nikoli na kole ale pěšmo na vlak. Už jak jsem udělal pár kroků z baráku, pociťoval jsem nepřijemnej tlak na patách. Ten bohužel neustupoval, naopak se zhoršoval a nakonec jsem měl co dělat, abych na zastávku vlaku vůbec dopajdal. Snažil jsem se svojí situaci vylepšit vyndáním vložek do bot a převázáním a statečně nasedl do vlaku. Moje statečnost opadla po 20ti metrech za výstupní stanicí, kde jsem se otočil a rovnou volal Tetrískovi, že se musim domů vrátit pro boty. Naštěstí byl Tetrísek na příjmu a moc hodnej a i s čerstvě umytou hlavou mi boty dokonce přivezl na metro, abych nemusel pajdat zase domů. Za deset minut chůze sem měl solidní puchejře a dva dny mě ještě bolely paty. Nakonec bylo velký štěstí, že jsem boty nenamazal, protože by mi za ně v obchodě nevrátili peníze.

Do práce jsem nakonec dorazil s půlhodinovym zpožděním a bohužel pro mě s úkolem koupit si pracovní boty stále na krku. Rozhodli jsme se tomuto úkolu věnovat víkend. No a jelikož jsem pracant poctivej a když byla možnost si vydělat a dokonce se naučit novýmu umu (spárování) odkejval jsem příchod do práce i na sobotu, kdy jsme se měli sejít jenom s Tomasem a to v devět ráno.

Cesta do práce probíhala zcela obyčejně, jenom sem si uvědomil, že v návalu radosti z první vejplaty jsem předešlej večer vyndal s vejplatou i peněženku a zapomněl jí vrátit do bundy. Což, peněženku na stavbě nepotřebuju, ale znamenalo to, že s sebou nemám vůbec nic, tedy ani ticket na mhd, o čemž jsem taky smutně informoval Terku doma. Nicméně už jsem jednou vyrazil, tak to musim zvládnout. No a ejhle, sotva sednu do vlaku a zavřou se dveře, zezadu přijde něco jako revizorka a povídá, že by ráda viděla můj ticket. Trošku jsem si zanadával a snažil se jí vysvětlit, že s sebou nemám vůbec nic, že mám peněženku doma a tam i ticket. Povídám jí, že jsem dokonce zrovna psal smutnou smsku přítelkyni, kterou chtěla vidět – naštěstí jsem tam napsal ticket anglicky, takže mi jenom pohrozila prstem a řekla, že přístě to bude za $200. Díky bohu za hodný revizory, sobotní den mohl bejt slušnej výdělek…

Nicméně do práce jsem nakonec dorazil, a aby Terka cestou s peněženkou nejela zbytečně, rozhodli jsme se jít přímo po práci na nákup novej pracovních bot. Nakonec jsme skoro poctivě pracovali až do půl čtvrtý, přičemž jsme objedvali ve třech (přišla Tomasova žena Lucy i s obědem, kterej až na faktický složení chutnal moc dobře) sedíce na kyblích od malty a po práci jsme šli na lov do obchodu s pracovním oblečením.

Výběr bot byl nakonec docela snadnej – vlastně tam měli jenom jediný boty (ze všech možnejch bot pod $150), který měli ve velikosti tak malý jako je moje noha. Ještě jsem zkusil nějaký dámský, ale nakonec jsem rozhodl přecijen pro boty pánský, na který jsme nakonec dostali ještě skoro 30% slevu ani nevim proč, takže ohromnej úspěch. Teď, po dvou dnech v práci můžu říct, že se v nich dá chodit, ačkoli mi plandaj (na objem nohy, ne na dýlku) jak balón.

Toliko asi k věcem který se stále nějak týkaly práce a pojďme zmínit pár zajímavostí. Věděli jste, že se na nás můžete virtuálně podívat? (třeba tady) Teda, skoro… Ještě se vraťme k práci – já teď pracuju u Tower Masonry, Tetrísek v Roku Restaurant.

Přijde nám tady hodně matoucí způsob udávání složení výrobků/potravin. Sice máte rozepsanej seznam obsahu cukrů, tuků, solí a proteinů a u toho i gramáž, nicméně celek, ze kterýho se gramáž udává, neni jednotná. Tedy například včera se Terka radovala, jak koupila 90% čokoládu s pouze 4g cukru, nicméně na 40g čokolády. Jindy narazíte na 125g výrobku, 250g… procentuální podíl se bohužel neudává, jenom procentuální podíl doporučený denní dávky pro obtloustlýho američana.

Zejtra pojedu s Brockem vyzvednout stůl a dvě židle, ať tady v pokoji neustále nemusíme sedět na zemi. Zjistili jsme totiž bezva věc – na Kijiji.ca spousta lidí nabízí zcela zdarma (za odvoz) spoustu věcí. Jsou tam desítky gaučů, stolů, hraček, grilů, dokonce třeba jablka ze stromu k sesbírání. Některý inzeráty jsou ovšem docela komický, jako třeba když někdo inzeroval, že dává zadarmo křeslo, který se aktuálně nacházelo pod značkou na křižovatce ulice té a té…

Moje aktivita a snaživost mě dokopala k tomu zeptat se Brocka, jestli nemá pár nástrojů na údržbu našeho trávníku a okolí. Dostali jsme tak pár věcí a s jeho svolením uřízli překážející větve u stromu před barákem, sestříhali náletový stromečky za barákem a jelikož srp neměl, tak jsem se do trhání sekačkou nedostupný trávy pustil ručně. Navíc jsem si dal tu práci ze zeleně, kterou sekám (až za veřejnym chodníčkem) a sesbíral jsem všechny plastový útržky a obaly od bonbonů nebo čeho. Doufám, že naše snaha a její výsledek bude náležitě oceněn 🙂

Tomas vyprávěl, že tady v Kanadě jsou na přistěhovalce trošku jinak přísný, než u nás. Narazili jsme na to při diskusi o současný situaci v Německu a Evropě obecně. Povídal, že měli kolegu, Angličana, kterej prej měl Permanent Residency (trvalej pobyt) ale nějakym způsobej se dostal do jednání s policií, přičemž na policajta buď šáhnul nebo ho chtěl jemně odstrčit, načež byl spoután a posazen hopem šupem do letadla.

Dneska v práci jsem byl jako pomocník sám, správně jsem připravil míchačku malty a pak se spokojeně koukal, jak se staví zeď za poslechu audioknihy. Na práci toho moc nemám, už jsem všechno uklidil, omlátil míchačku od starý malty a prostě nemám do čeho píchnout. I tak mi dneska Mathias řekl, že podle něho jsem nejlepší pracovník v celym Calgary a že je na mě vidět, že oproti pomocníkům pitomečkům mám ve skutečnosti něco v hlavě. Mám takovej pocit, že mě pak i chválil Lukovi, když jsem zrovna přijížděl s kolečkem zpoza budovy.

Tomas řikal, že s prací je to tady většinou tak, že je potřeba neustále otravovat zaměstnavatele. Předat životopis nestačí, je potřeba o sobě dát vědět. Ale stejně prej jediná jistota je sehnat práci přes známost. Na jeho popud jsem se znova připomněl do Rosenu, kde jsem si dělal docela velký šance na pozici data analyzátora a dneska jsem dostal odpověď, že by se mnou chtěli udělat telefonní pohovor. Tak uvidíme, co z toho bude…

Tomas povídal, že minulej rok jeden den v říjnu přes noc napadlo 40cm sněhu. Obvykle prej jsou jeden až dva takový divočejší dny někdy v září a říjnu, tak se možná máme na co těšit..

Jestli jste se někdo dočetli až sem, jste na konci. Další soupis zážitků a postřehů můžete očekávat zhruba za týden (pokud nezmrznem, ma začít sněžit), do tý doby se mějte krásně,

Patrik & Terka

• 

• 

• 

• 

•