Kolem a kolem a první lezení

A máme tady víkend – Tetrísek běžel na sobotní večerní směnu a já sem zůstal doma zachumlanej v posteli pěkně na ocet. Snažim se co nejefektivněji vyhnat z těla nachlazení, abych byl příští tejden připravenej vydělávat kopy peněz. Dneska jsme stihli dojet do Opravdovýho Kanadskýho Superobchodu, odkud jsme odnesli snad 20kg jídla i přesto, že jsme nenašli malýho krocana, takže ten přijde s Tetrískem večer po práci. Jo krocana, protože Tetrísek se rozhodl, že budeme mít tradičního krocana s nádivkou jako správný Kanaďani, neboť nás v pondělí čeká Den Díkuvzdání. Tak jsem zvědavej, jak se to povede…

V pondělí je tedy státní svátek a ačkoli mě se to coby podnikatele na volný noze netýká, do práce taky nepůjdu a budu se pěkně léčit. Kromě toho chci ve volnejch dnech experimentovat s různejma způsobama léčení brutálně suchejch a popraskanejch prstů – je zajímavý, že jsme tady nikde nenašli samotnou žiletku na ořezání suchý kůže, budu muset rozbít žiletku na holení…

Venku máme dneska krásný podzimní počasí, tak 12°C a svítí sluníčko. Bohužel si počasí nemůžeme moc užít, já budu dneska postelovej a poctivě psát články, případně dělat loveckej kurz. Musim totiž oficiálně zakončit online kurz zkouškou a získat jakýsi číslo, abych se mohl přihlásit o lov jelena, na kterej mě vezme Logan. Potom možná ještě s Brockem pojedeme na lov losa, kterýho má Brock rezervovanýho. Upřímně se na jakejkoli takovejhle zážitek fakt těšim, takže doufám, že to všechno vyjde. Kromě několika desítek kilo masa (skoro) zdarma to jistě bude vzpomínka do konce života. Ale nepředbíhejme… nejdřív kurz, pak trénink střelby a pak samotnej lov. A pak řešení problému s místem v mrazáku…

Kromě práce a zážitků si zpestřujeme život i nějakejma materiálníma drobnostma – Tetrísek dostal novej kabelko-batoh, takže teď má slušně vypadající objekt na nošení věcí, já jsem si do práce na poslech knížek koupil bezdrátový sluchátka a dneska jsme domů konečně přitáhli fén za úsměvnejch $13. Vzhledem k tomu, že jsem z práce dotáhnul toustovač, sehnali jsme megahrnec za $5 a máme zdarma stůl v pokoji, tak se dá říct, že úroveň a komfort našeho života pomalu dosahuje pomyslnýho plató těsně před vrcholem. Teď začínáme přemejšlet nad předčasnou koupí auta, protože by se nám otevřely další možnosti jak šetřit a využívat náš volnej čas, případně by mi umožnilo doučovat a tedy zvyšovat náš celkovej profit.

Ale pojďme konečně k výčtu událostí dávno se událých tj. vraťme se v čase o dva týdny zpět. To jsme přemejšleli, jaký boty Terce pořídíme do práce, protože její šlupičky za pár korun zanechávaly fakt dost ohyzdnou puchejří stopu na jejích achilovkách a situace se nelepšila. Vzhledem k Terčině atypickejm rozměrům nohy se ale z hledání bot stal fakt náročnej úkol. Na nákup jsme museli vyrazit víckrát a nakonec jsme seznali, že bychom mohli do velkýho obchodního centra Chinook na jihu města, kam bychom po nákupu mohli zároveň zkusit zajít na umělku.

K uskutečnění plánu jsme se nakonec dostali v neděli a ačkoli nám chození po obchoďáku vzalo oběma hodně psychickejch i fyzickejch sil, nakonec jsme odcházeli s krabicí bot v ruce, což značilo zlepšení pracovních podmínek pro Terčiny achilovky a nepřijemnou cestu venkem pro moje ruce, který krabici nesly, protože venku zrovna sněžilo a bylo tak -6°C a já stále neměl rukavice.

Naše nohy nás chvíli nesly, až nás donesly do lezeckýho centra (opravdu tady neni nic dělaný pro pěší, z metra to neni úplně snadno dostupný…), kde mě hned po příchodu naštval jakejsi formulář a nutnost podepsat jánevimco o bezpečnosti a vzdávání se práv na žalobu, náhradu škody a pravou ledvinu v případě, že se něco stane. Kromě toho nám bylo sděleno, že pokud chceme lízt s lanem, musíme nejdřív projít školenim respektive prokázat v testu znalost bezpečnýho jištění. Moje oči už si bezpečně natrénovaly vyvracení v sloup a já jsem se celej těšil na to, jak se budu s někym dohadovat o tom, jaký standardy a postupy jištění používaj tady a jaký známe my.

Ještě, než mě stihlo naštvat přezkoušení mě rozčarovala výbava gymu – převlíkárna se skříňkama, na který si člověk musí přinést vlastní zámek, v převlíkárně žádný umyvadlo, žádná sprcha, záchody byly kousek vedle. Některý věci jsme tak nechali v jakýsi poličce na boty a zbytek tahali s sebou. Vzhledem k nedostatku místa na stěně bylo naše přezkoušení odloženo o pár desítek minut a my jsme byli vysláni na rozcvičku a boulder, kde jsme brzo zjistili, že si moc nezalezem – cest nebylo kdoví kolik a některý byly takový zvláštní. Po chvíli lezení jsme se teda šli připomenout a byli vzati na přezkoušení.

První věc, která nám byla sdělena, nás opět překvapila – z hygienickejch důvodů se v gymu smíme pohybovat pouze v botech anebo v ponožkách?? no dobře… K prolezení testem naštěstí naše znalosti stačili a já sem si tak hluboce oddychl, protože jsem se fakt nechtěl s někym dohadovat. Ale pozor! Dostali jsme oprávnění lézt pouze na top rope! Na tahání musíme podstoupit další zkoušku, bohužel pro nás v gymu zrovna nebyl žádnej dostatečně akreditovanej instruktor. Navíc tehle test nás stál $5 a ten další nás bude stát $15 tedy skoro cenu vstupnýho… moje oči už pomalu prokoukali díru skrz vršek mojí hlavy a já nevěřícně kroutil hlavou.

No dobře, tak jsme se teda pustili do lezení… Vzhledem k tomu, že tady používaj jinou stupnici obtížnosti, tak jsme museli začít hledáním našeho levelu. Začali jsme tedy zlehka a postupně pokořovali vyšší a vyšší čísla, až jsme se skoro začali bát, že za chvíli vylezeme z místní stupnice! Nakonec jsme zjistili, že 5.10 (naše 6+ až 7+) je pro nás moc jednoduchý a 5.11 tak nějak konečně testuje naše schopnosti (8- až 8), cestu 5.12 jsem už prostě nedal (8+),přitom nejtěžší cestu, co jsme našli, byla nějaká 5.12+ nebo 5.13…. Lezení tady tedy maj hodnocení mírněji než u nás, doufám, že to bude platit i na skále a budeme si tak moct vybírat z většího množství cest… Samozřejmě jsem měl oproti Terce ohromnou výhodu z práce a celkově jsem se cejtil super silnej. Terka chudák trochu zápasila a pak hodně horovala až do levlu toho, že jí lezení tak trochu přestávalo bavit.

Na závěr jsme si ještě chvilku zabouldrovali a já sem si zaposiloval na hrazdě, přičemž jsem si při shybech zablokoval záda. Oba jsme byli značně zničený a já jsem únavu rozcházel několik dní. Tahle konkrétní lezecká stěna nás ale obecně hodně zklamala – byla malá, cesty byly divný (všechno těžký bylo o tom, že chyty byly daleko od sebe, takže Terka neměla šanci), boulder byl maličkej. Připočtěme příšerný zázemí a vzdálenost od domova a získáváme výsledek, že sem už nikdy nechceme jet. Bohužel to všechno navíc za cenu skoro 300kč na osobu! Aspoň, že nám test platí ještě na další dvě stěny ve městě, protože jde o stejnýho provozovatele. Bohužel ale platí im stejný ceny vstupnýho…

Tolik asi vše z pravěký historie, příště víc o práci a vejletě, mějte se fajn,

Patrik & Terka