Patrik, The Demolition Man

Jak už jsem několikrát zmínil, změnil jsem před dvěma týdny práci. Zamáčknul jsem slzu v oku při myšlence, že už nebudu každej den vídat Tomase, Mathiase nebo Dereka, se kterejma se mi pracovalo fakt výborně a bavilo mě pro ně dělat zázemí dobrý práce. Oni naoplátku mojí snahu oceňovali a to nejen mezi sebou, ale i nahlas a dokonce mě chválili šéfům. Při poslednim dni v práci jsem si uvědomil, že jsem se stal velice oblíbenym prakticky mezi všema zedníkama a nikdo nechtěl, abych odešel (zmiňoval jsem jim možnost odchodu na pozici datovýho analytika). Od Tomase jsem se při cestě do hor dozvěděl, že kvůli kontrastu mezi mym výkonem a výkonem mojí náhrady – Andrewem – další den, se Mathias i Tomas pohádali postupně s oběma šéfama, protože práce najednou nešla tak dobře od ruky a navíc jim Andrew přidělával práci a problémy, za kterou byli kritizováni oni. Bohužel na nejnižší pozici pomocníka neni úplně přetlak teoretickejch fyziků schopnejch zapojit do práce i hlavu, čemuž odpovídá i průměrná kvalita odvedený práce.

Nicméně příslib stabilní práce převážně pod střechou až do jara, minimálně 40ti hodin týdně a neměnný lokace, kam dorazim za půlhoďku busem byl natolik lákavej, že jsem nakonec kejvnul na práci u Logana. Vtipný je, že tohle byl tak trochu můj záložní plán už od začátku… Že u něj budu pracovat jsme se dohodli hned v pátek v 11 hodin po tom, co zedníci kvůli sněžení ukončili den předčasně. A jelikož se mu hodila pomoc ihned, už ve 12:10 jsem nastoupil na koberečku v nový práci. Jednalo se o prakticky hotovej barák, kterej se měl za dva dny předávat majitelům, takže šlo finální úpravy a úklid. Bál jsem se čehokoli dotknout (přecijenom jsem byl celej špinavej od malty, boty měl od bláta a celkově jsem nechtěl první hodiny udělat vic škody než užitku…) Hned po pár minutách přišla první zásadní otázka: „Máš papíry?“ jako mám no, ale ne s sebou. „Prima, tak pro mě odvezeš bordel na skládku a vyzvedneš mi panty do dveří. Nejdřív samozřejmě dojedeš domů pro papíry…“ eeeeeehm… dobře?

Takže jsem naložil dodávku bordelem, dostal instruktáž k používání navigace, varování, že auto je rozměrově velký, dostal jsem do ruky Loganovu kreditku na zaplacení bordelu, na kus papíru PIN a adresy, kam jet a byl jsem vhozen do velký louže, abych se pěkně vykoupal a ukázal svojí flexibilitu. První dojem byl, že auto neni velký, ale OBŘÍ. Klasická americká dodávka, kde jsem neviděl přes kapotu a neměl jsem vůbec žádnej odhad na množství místa vpravo od auta. Prostřední zpětný zrcátko bylo úplně k ničemu, protože jsem měl zatemněný okna a ty ohromný zrcadla na stranách mě mátly, svym rozdvojenim na dvě, takže jsem nevěděl, kam koukat dřív.

Smrt v očích, řítíce se dopravou, kde jsem do tý doby nařídil asi 10 minut, poslouchaje navigaci a v ruce dodávku, který má asi 4x větší výkon, než normální auto, jsem se blížil k domovu. Plynovej pedál byl pekelně citlivej, takže mi přišlo, že jsem při pár rozjezdech musel protočit kola, naštěstí to aspoň pěkně brzdilo. Tak si to řítim dopravou, už jedu po svojí Northmount drive, když tu musim objet autobus v zastávce. Absolutně neschopen odhadnout množství místa na pravý straně se cpu co nejvíc doleva, co to jde a najednou se ozve rána. A pro moje velký štěstí vidim krásnýho pavouka na tý menší krajní části zrcátka. Já zbělal, zpotil se a začal jsem si pomalu představovat, jaká bude asi v pondělí zima při nošení malty zedníkům. Zrcátkem – teda pardón, zpětnym zrcadlem (je široký snad 40cm) – jsem musel potkat zrcátko někoho v protisměru. Tule stranu jsem si vůbec nehlídal!!!

Takže dorazim ještě vyklepanější a se skoro plnejma kalhotama před barák a snažim se zaparkovat. Můj bezva odhad se odrazí v tom, že parkuju asi půl metru od chodníku, na opravy kašlu a běžim pro řidičák… Jakmile se dostanu zpátky do auta, nastavuju adresu městský skládky přesně tak, jak mi Logan ukazoval. Ale ono to nějak nechce sežrat směrovací číslo… Adresa, kterou potřebuju prostě neni v databázi, bezva… Takže otvírám online mapy na mobilu, vybírám něco s adresou na podobnym místě, zadávám a vyrážim. Bohužel pro mě je navigace nastavená tak, že ukazuje nejkratší, a ne nejrychlejší trasu. Výsledkem toho je, že jedu těma nejmenšíma uličkama (najednou mi připadaj všechny strašně malý!), modlim se, abych nepotkal nikoho v protisměru, protože se bojim vzdálit ze středu silnice a zatáčim doleva a doprava do zblbnutí. Navíc si trénuju zastavování na místních všudypřítomnejch STOPkách.

Když jsem konečně pochopil nastavení navigace a z mapy vykoukal alternativní snazší trasu (dloubaje do navigace při jízdě, a tedy zvyšujíc svoji nervozitu a šanci průseru), dorazil jsem někam k autobazaru nebo šrotišti a cesta přede mnou zavřená. Blíží se ke mě pán a povídá, že tudy dřív opravdu vedla cesta, ale teď musim jinudy… Naštěstí jde o jednoduchou opravu trasy a na skládku dorazim v době, kdy mě Logan čekal zpátky. Instrukce u vstupní brány se opět rozporovala s tim, co mi pověděl Logan a byl jsem naveden na hlavní skládku. Takže jsem po chvíli bloudění vystoupil v blátě, hnusu, smradu a mezi rackama a začal vyhazovat věci z dodávky. Na skládce jsem sice ještě nikdy nebyl, ale to neznamená, že mi ten zážitek v životě chyběl…

Po vyzvednutí zaplacenejch a připravenejch pantů (k čemuž mi nečekaně jméno Logan nestačilo, ale jeho telefonní číslo už jo), jsem byl pro změnu zaveden na nejhlavnější silnici v Calgary, tedy vlastně na dálnici, kde jsem, opět se smrtí v očích, bojoval o místo ve správnym pruhu, jednou boj prohrál a sjel předčasně, byl navrácen po motanici v centru a nakonec jsem zaparkoval zpátky před domem, odkud jsem vyrážel. A teď jak Loganovi sdělit, že mu asi budu muset koupit nový zrcátko… Usnadnil mi to tim, že se zeptal, jestli je jeho auto v jednom kuse… trochu jsem mlčel a pak povídám, že mu asi budu muset koupit nový zrcátko, tak se trochu smál ale jinak byl docela rozhozenej a povídal, ať mu jdu škodu ukázat. Tak sem prstem píchnul na zrcátko a on se rozesmál a zachránil mě sdělením, že ten pavouk tam byl už asi dva měsíce! Ufffffff. Pak chvíli vtipkoval, že to měl hrát, a že tak mohl mít zrcátko zdarma, ale to že by mi neudělal.. Tak že mám prej auto otočit a přeparkovat přímo před dům – sice se mi do auta zpátky nechtělo, ale takovou věc bych měl zvládnout. No a jak se tak otáčim a couvám a koukám, co ukazuje kamera, najednou se ozve buch, auto cukne a já stojim. Ani jsem si snad už nic nepředstavoval… Jak něco takovýho budu vysvětlovat? Že jsem mu naboural auto při otáčení, když jsem právě unikl vyhazovu o chloupek? V hlavě mi jenom bliklo, jak mi táta doma radil, že tyhle kamery hrozně zkreslujou a je dobrý pořád kontrolovat i zrcátka. Škoda, že zkušenost je nepředatelná, že… Před vysvětlováním a vyhazovem mě tentokrát zachránila šťastná souhra okolností – jel jsem super pomalu a narazil jsem do pouliční lampy takovou tou tažnou koulí, takže nikde ani památka po srážce… Rychle jsem přeparkoval, předal klíče a auto nechtěl vidět.

Kromě škody na autě jsem stihnul udělat nějakou i v domě – maličko ťuknout do stropu žebříkem (toho si nevšimnul) a zamazal kuchyňskou linku blátem z bot (toho jsem si zase nevšimnul já). Víc škody jsem snad neudělal a byl jsem docela rád, že z domu v devět večer odcházim. Jako kompenzace dlouhý pracovní doby bez večeře sloužila objednaná pizza. K tomu jsem se dozvěděl, že já jsem teď jeho jedinej stálej zaměstnanec (tolik ke strachu o divný pracovní skupině) a že on na tom baráku buď sám dělal anebo zajistil vlastně úplně všechno. Zdá se tedy, že se budu mít co přiučit… Takže takovej byl můj první pracovní den u Logana. Od pondělí mě ale čekalo něco úplně jinýho.

V pondělí jsem přišel do jinýho baráku, kterej čeká kompletní renovace všetně přestavby většiny zdí. Začít se ale musí demolicí, takže mi byla do ruky dána palice a úkol „zbourej tehle pokoj“, načež Logan na chvilku odjel. Long story short, první dny jsem se v práci necejtil úplně vesele a docela jsem doufal, že mě vezmou jako datovýho analytika. Logan si do práce občas přivedl na pomoc ještě jednoho kámoše, se kterym se pak chovaj jako volové a já jejich zábavu nějak nedokázal sdílet. Kromě toho jsem si první dny připadal jako poslední hovno, přišlo mi, že jsem dostával ty nejotravnější práce a spousta věci mi přišla naprd. Moje práce sestávala z demolice sádrokartonu a jeho následný vynášení do kontejneru, likvidace stropů a odklízení hromad tepelný izolace atp. Logan mě svym způsobem ale asi trochu testoval…

Naštěstí pak přišel odpočinkovej čtvrtek, kdy jsme jeli zpátky do skoro dokončenýho domu, kde jsem celej den pomáhal tak akorát vysávat a kromě toho jsem montoval držátka na šuplíky. Ten den jsme byli sami dva a to nepřetržitě spolu, takže jsme měli čas docela pokecat. Logan konečně řekl něco ve smyslu, že nečekal, že budu pracovat tak tvrdě a že je za to rád. Navíc řekl, že je vidět, že mi může věřit nechat mě pracovat o samotě, protože si nevymejšlim hodiny a je za mnou vidět výsledek. Díky čtvrtku jsem na Logana docela změnil názor a moje práce se stala psychicky nejen snesitelná, ale navíc opět zábavná. Zjistil jsem, že Logan fakt neni žádnej pitomec, má spoustu velice zajímavejch názorů, zajímá se a rád se se mnou baví o různejch věcech. Na spoustě věcech se shodnem a obecně je vidět, že je docela rád, že má jako zaměstnance mě a že je s mojí prací spokojenej. Od tý doby se z nás stávaj docela kámoši a už rozhodně nejsem za poslední hovno na stavbě…

Jak to teda v práci chodí – Logan je možná polovinu času pryč, přičemž já obvykle končim tak o dvě hodiny později než on. Když tam je, tak někdy pracuje, někdy telefonuje, někdy jen tak postává a kecáme, přičemž můj pracovní výkon klesá tak o 20%. Většinu práce tedy zastávám já a vzhledem k tomu, že je často dost otravná (a Logan to ví), tak je za to, že jí dělám a navíc s takovym nasazenim, velice rád. Dokonce mě jako poděkování za likvidaci veškerý izolace (o tom později), pozval na oběd. Kromě toho mi přislíbil, že půjdem na lov, řekl, že mi může dát nějakou zvěřinu nebo domácí párky a tak. Do práce přicházim v 7:30 tedy většinou tak o půl hoďky dřív než on a snažim se zabavit něčim smysluplnym. Můj zatim nejdelší den byl něco přes 11 hodin práce, přičemž mě domů nic netáhne, protože T*** přichází až pozdě večer. Odpracovaný hodiny navíc hlásim sám. Logan řekl, že čim víc věcí se naučim a čim samostatnější budu, tim víc mi bude platit, což je super. Přesčasy nebudou vždycky možný, protože některý věci prostě nebudu moct dělat sám, ale 40 hodin tejdně garantováno mám, případně soboty, když bude chtít dorazit i on. A nejlepší na tom všem je, že jsme to na jeho návrh udělali tak, že si hraju na OSVČ a tedy mu dávám k proplacení faktury. To má tu výhodu, že placení daní bude na mě na konci daňovýho období a dle jeho slov je zcela běžný tady daně neplatit a že z toho nehrozí žádnej postih. Takže jsem vlastně placenej na ruku což je ještě s tim, že mám víc než minimálku, naprosto super situace, protože šetříme měsíčně o 50% víc peněz, než jsme plánovali!

A teď podrobněji k tomu, co teda vlastně dělám – jak už jsem řikal, barák prochází kompletní renovací. To znamená, že z baráku necháme jenom venkovní zdi a nosný trámky, vytrháme vnitřní zdi, podlahu stropy izolaci, předěláme zdi, přistavíme nějakou místnůstku a pak všechno uděláme nanovo. První dny jsem tedy likvidovali všechny sádrokartonový zdi a stropy. Konstrukce baráku je tady dost odlišná, než jakou známe – to, čemu řikaj „uvnitř“ je ohraničeno neprostupnou a nepřestávající plastovou folií vedoucí podél vnejších zdí a stropem. Ta slouží jako ochrana proti vlhkosti, kterou by dům jinak nasával a musí k sobě bejt lepená tak, aby nikde nebyly díry nebo mezery. Za igelitem se na všech stranách nachází izolace, u vnějších zdí tvořena vrstvou skelný vaty, v případě stropu buď skelnou vatou a/nebo asi 40ti centimetry drcenejch novin (a ve starší části domu pilinama). Shazování stropu tak zahrnovalo shození několika metráků drcenejch novin a pilin, který z domu udělaly prakticky neprůhledný místo. Tuhle práci jsem si užíval celkem ve dvou fázích vždycky na konci dne, aby si prach do druhýho dne sedl. Naštěstí mám k práci roušku a ochranný brejle, takže to nemusim všechno dejchat, ale musim říct, že neustálá práce v prachu je dost otravná co se čistoty týče. Nicméně ještě otravnější byla likvidace skelný vaty, která se nakonec dostala až do rukávů mojí teplý venkovní bundy, ve který do práce pouze přicházim a teď mě kouše…

Poslední dva dny jsme zlikvidovali pár stěn a vytrhali jednu vrstvu parket (něbo něčeho podobnýho). Práce je většinou vevnitř, jenom s bordelem člověk musí pořád vybíhat ven do kontejneru přede dveřma, což pravda, v -8°C neni žádná hitparáda, ale lepší, než v tom počasí nosit maltu a umejvat kýble. Příští tejden budem prej asi z většiny venku, protože budeme stavět tu místost navíc. Jinak nás čeká dohromady asi 5 tejdnů práce venku, ale při špatnym počasí se přesuneme dovnitř, kde bude taky spousta práce, takže bychom neměli mít kvůli počasí žádný pauzy, což je z hlediska výdělku super.

Další detail je, že z demolovanýho baráku se bude všechno vyhazovat. Bylo mi tak řečeno: „Cokoli, co se ti libí, si odnes. Ale já ti domů nic vozit nebudu…“ Takže jsem nejdřív přinesl ramínka do skříně a žárovky, ať můžem věšet a svítit naplno. Následovala hadice se sluchátkem ze sprchy, protože my měli jen tu pevnou sprchu přidělanou nahoře. Pak jsem při likvidaci kuchyňský linky našel v jedný skříňce topinkovač a prostírání, který samozřejmě nemohlo chybět v naší výbavě. Topinkovač sice moc nepotřebujem, ale neni nic lepšího, než ho prodat :-). Dále mi bylo líto jednoho zrcadla a pak jsem Loganovi navrhnul, že můžem zkusit prodat ledničku a sporák. Řekl, že jestli chci, tak můžu, ale že on se s tim starat nebude. Zejtra tak možná prodám ledničku a třeba někdo bude chtít i ten sporák :-).

Kromě práce na tomhle domě se občas vracíme do toho druhýho dokončenýho baráku a montujeme madla na šuplíky nebo jiný věci. Minule mi dokonce svěřil přivrtávání kolejnic na šuplíky do skříně, že prej si otestuje moji zručnost a prošel jsem na výbornout s komentářem „už se tak neser s tou přestností“ – tedy milimetr nepřesnost je standart. Taky jsem měl namontovat kliku a zámek do dveří ačkoli mi to pak vzal z ruky, protože jsem nestihl realizovat řešení identifikovanýho problému. Na další problém (kterej jsem taky identifikoval já) našel Logan řešení jenom díky tomu, že jsem nevěřil tomu, že rozumí tomu, co se tam děje a hledal jsem dýl než on. Za můj vhled mě aspoň pochválil, ale bez jeho pomoci bych to měl asi dřív….

Co se těhle finišovejch prací týče, musim říct, že kvalita jeho práce mi přijde docela podprůměrná. V jakym stavu nechal po navrtání děr na madla v kuchyňi mi přijde jako děsivá – jelikož na vrtačku tlačil, tak jsou všechny díry z druhý strany vylomený a vypadá to příšerně. Některý díry navrtal nepřesně a bylo potřeba je předělávat a opět tak strašně nepřesně, že bych se za to styděl. Barák předává se čmouhama od bot na čistym bílym nátěru stěn, jeden schod je zvedlej o půl centrimetru a mezera je jen z jedný strany zalepená nějakym lepidlem, vnitřní zábradlí je po nalakování plný nějakýho bordelu, na krásný parkety mu několikrát upadlo kovový nářadí, který udělalo v podlaze ďůlek. A když jsme dělali zábradlí venku u vchodu a já viděl tu škodu a na pohled ošklivej vzhled, nechápal jsem, jak může tvrdit, že rád vykonává práci vysoký kvality za kterou mu jsou lidi ochotný platit $80 na hodinu. Nedovedu si představit, jak to musí vypadat, když to dělá někdo levnější. Mě kdyby někdo předal „novej“ barák s takovejhlema nedostatkama, tak bych to chtěl předělat na vlastní náklady toho, kdo byl za práci zodpovědnej. Tady jsou za to všechno hrozně vděčný. Ale já mám holt standarty kvality práce jinde, za čež děkuju tréninku a výchově.

No a jelikož teď do práce jezdim pravidelně busem, zaznamenal jsem několik věcí, který stojej za zmínku. Jednak jsem si všiml, že Kanaďani nejsou úplně technicky nejzdatnější při ovládání svejch aut. Častý je couvání zpátky na křižovatkách, přejíždění z pruhu do pruhu na semaforach v místě, kde už má člověk setrvat, kde je anebo – pro mě nejzábavnější – najíždění zadnim kolem na obrubníky, z důvodu neodhadnutí vzdálenosti od kraje silnice. Vůbec nejvíc mě to pobaví, když se to stane řidiči autobusu. Další věc je, že si dopravní předpisy docela často ohybaj podle potřeby, nicméně zároveň k tomu jsou na sebe v provozu docela tolerantní.

Ježdění místní sockou je ve spoustě ohledech za trest. Na zastávkách nejsou napsaný jízdní řády ani název zastávky, jde pouze o cedulku s obrázkem autobusu a telefonním číslem na infolinku. Autobusy ve špičce sice jezdí co 12 minut (nebo aspoň by měly), ale mimo špičku pouze jednou za půl hodiny nebo hodinu. Kromě toho je rozpis jízd velice orientační a to protože všechny, VŠECHNY zastávky jsou na znamení. No a jelikož tedy autobusem moc lidí nejezdí, tak se staví tak na 20%-30% z nich, což znamená, že autobus jede velice často třeba o pět minut dřív, než by měl podle jízdního řádu. Na druhou stranu se člověk může jakž takž orientovat podle mobilní aplikace připomínající IDOS, ale funkční asi tak z desetiny tak dobře, kde se ovšem téměř bez výhrady dozví, že autobus má 5-30 minut zpoždění. Už dvakrát se mi tak stalo (jednou s T***), že jsem čekal půl hodiny na autobusu, kterej měl jezdit každejch 12 minut…

Relativní většina řidičů autobusu jsou Indové s turbanem. Ti jsou obvykle obzvláště milý, ovšem občas mají svoje povolání dost na háku. Jednou jsem tak jel z práce, předtím čekaje na zpožděnej autobus, a pan řidič náhle zahlásil, že máme „2 minuty pauzu“, a tak jsme čekali u nemocnice. Dobře, tak si teda počkáme, nikdo tady nikam nespěchá… Další zastávka je hned vedle benzínky, řidič se zvedne, zahlásí „za 2 minuty sem zpět“ a vybíhá s igelitkou a krabičkama někam na benzínku. Za chvíli přibíhá zpátky, zřejmě s čerstvym obědem a hurá, jedem dál. Dorazíme na univerzitu a slyšíme: „3 minuty pauza, teda vlastně 4“, řidič otvírá krabičku a jde se ládovat a pak jen tak chvíli postává. Včera jsme naopak jeli s jinym Indem, ten prostě zaparkoval na zastávce, vystoupil a asi pět minut s někym telefonoval, naboslutně no stress…

Na druhou stranu počkaj, když dobíháte anebo vám zastaví mimo zastávku. Já třeba pravidelně, když stojíme na světlech, prosim řidiče, jestli by mi neotevřel na křižovatce, protože to pak mám blíž do práce. No a taky je tady zvykem řidičům nahlas děkovat při vystupování. Ale ne všichni jsou tady milý a usměvavý – je vidět, že jde jenom o povrchnost. To jsem tak mohl zaznamenat jednoho naštvanýho pasařéra s nosem nahoře, kterej nastupoval na univerzitě. Pan řidič zastavil za druhym autobusem a otevřel dveře. Nikdo nenastupoval (musel by se brodit sněhem), takže se dveře zavřeli a jakože jedem. Jakmile jsme míjeli zastávku, pán sjotící na zastávce najednou zuřivě gestikuluje, že se mu má jako zastavit. Řidič teda staví znova a povídá pánovi, že přece stavil a nikdo nenastupoval. Cestující s nosem nahoře se ale rozčiluje, že přece zastávka je „tamhle“ a ne „tamhle vzadu“. Tolik ke stálý kanadský usměvavý a příjemný náladě – všechno končí, pokud do pohodlí života zasahuje pár metrů chůze…

Tolik k mojí práci, zdravíme domů,

Patrik & T***