Tetrískovo každodenní peklo

Disclaimer: Vím, že to je dost nekoherentní, ale je půlnoc po hádce s Paytonem, jsem otrávená, naštvaná, vulgární a nemám chuť snažit se psát vytříbené slohovky.

Lidi, které potkávám v práci, by se dali rozdělit do následujících skupin: suši mistrové, kuchaři, servírky a rodina Tanaků (matka, otec a jejich dcera). Tanakové mají zaměstnance dokonale pokryté, matka Sačiko dohlíží na servírky, otec je v kuchyni a má na starost suši bar a dcera tam dělá manažerku. Je to bývalá reprezentantka Kanady v letech na lyžích, se sportem sekla a teď se věnuje restauraci. Je jí asi 27, takže by člověk očekával, že to bude holka, se kterou se bude dát dobře pokecat… omyl. Co se týče servírek, pracuje tam jedna šikanátorská japonka ve věku asi 35 let, další celkem hodná a dost outdoorově založená japonka asi tak 50 let, Džunko (30 let, je tu taky na Working Holiday víza) a já.

Džunko je jediná, se kterou si opravdu povídám a občas spolu trávíme i volný čas mezi ranní a večerní šichtou. Ráda by pracovala mezi Kanaďanama, Japonce nemá moc ráda a práci v restauraci začíná pomalu nesnášet. Bohužel se začala učit anglicky před rokem a její úroveň ještě není tak dobrá, aby ji v jiném prostředí přijali. Pak tam je rádoby šikanátorská japonka, která tam pracuje už od založení restaurace a vypadá to, že kvůli ní skončilo několik lidí, které v poslední době přijali. Snaží se člověka neustále na něco upozorňovat, poučovat ho a je neskutečně náladová. Já si z jejího chování nic nedělám a vlastně si začínám uvědomovat, že po 6 letech práce v tomhle prostředí ji dost lituju.

Kde začít? Hlava rodiny Tanaka je celkem sympatickej člověk, kterej se snaží s lidma vtipkovat, nějak nikoho moc nebuzeruje. Nicméně mám dojem, že si o mě myslí, že jsem ta chudinka z rozvojové země. V Česku byl, o českých nemocnicích si myslí, že jsou 100 let za opicema a konstatoval, že Praha a je „evropská“ a zbytek, to je prostě Česko. Vždycky komentuje, jak pilně se učím japonsky nebo čínsky během přestávek, asi si myslí, že to dělám proto, abych měla nějakou šanci „dostat se z té rozvojové země“. Což je mimochodem nesmysl a Japonci by si měli ze mě vzít příklad, protože jejich pojaponštěná angličtina je opravdu příšerná. Například stará japonka-matka tu žije několik desítek let, ale i její každodenní restaurační angličtina zní naprosto příšerně a leze z ní jako z chlupaté deky („senkjů fórrr kóring, roku džapanízu resutorán“ = Thank you for calling, Roku Japanese restaurant). Japonci se občas pokouší mluvit anglicky na mě, načež já vždcky jen zírám: „co?“. Není to ani tak proto, že bych odmítala v komunikaci s nima angličtinu používat, což teda dělám a na cokoli reaguju výhradně japonsky, ale z velké části jim ani nerozumím, protože mi trvá, než poznám, co je to za jazyk (očekávám japonštinu a přitom slyším nesrozumitelnou spatlaninu).

Ale to jsem samozřejmě odběhla od tématu! Lidi v kuchyni se baví jen s lidma z kuchyně, lidi ze suši baru přehlížejí všechny ostatní, takže o nich nemá smysl vůbec mluvit. Nejpříšernější člověk tam je stará Japonska Sačiko. Ze začáku to vypadalo, že to nebude tak špatný, byla docela milá a snažila se mi všechno vysvětlit. Jasně, poučovala mě o tom, jak mám správně zametat a umývat hajzly, ale to se dá přičíst japonské preciznosti, takže mi to nelezlo na nervy tolik, jako teď. Malá odbočka k umývání záchodů. Naprosto směšné pro mě je to, že záchody umýváme toaletním papírem, kterej pak hodíme do záchodu a spláchneme… WTF? Zrcadlo leštíme ubrouskama na utírání rukou…. Do japonska zřejmě ještě nedorazil nápad toho, vyhradit jednu hadru na záchod a další na umyvadlo… Nevadí…

Vraťme se k Sačiko – Sačiko má přehled o všem, v restauraci tráví veškerý svůj čas kontrolováním a poučováním všech ostatních, po šichtě pak sama uklízí to, co už bylo 2x uklizeno, vše znovu přeleští. Žádné koníčky, zájmy, život. Vždycky po nás kontroluje objednávky, když se děje něco nestandardního, ihned se ptá. Tak například lidem na suši baru podáváme pivo v malých skleničkách. Teď v pátek jsem byla požádána hosty, abych jim přinesla skleničky velké. Jakmile jsem pivo začala připravovat, už se mě ptala, pro koho to je. A protože jsem hned věděla, že se pokouší mě opět poučit, že to tak přece nemá být, rovnou jsem odpověděla, že jsem byla požádána zákazníkem.

V pátek jsme bábu pěkně zdrbali s Džunko. Sačiko si ráda volá zaměstnance do kanceláře, kde se jich ptá, jak se jim pracuje a případně jim dělá přednášku o tom, co dělají špatně. Já jsem za poslední dva měsíce v kanclu nebyla, což je dobře, protože bych se jí asi nedokázala usmívat do obličeje a říkat, jak mě to tam s nima hrozně baví. Džunko však zavolaná byla. Už od soboty chodila do práce s horečkou, snažila se v klidu snášet neustálé poučování (občas udělá chybu a zapomene, takže je vždycky první na ráně, když je něco špatně). V kanclu začal výslech ohledně jejích plánů tady v Kanadě, protože jí v únoru končí vízum a v restauraci potřebují vědět, jestli za ni mají hledat náhradu. Předmět konverzace prý nebyl problém, super nepříjemné bylo podání, kdy jí prý čarodějnice s ledovou tváří řekla, že jí je jedno, jestli tam bude pracovat, nebo ne, ale že chce vědět co nejdřív odpověď. Prý měla pocit, že by byli nejradši, kdyby se jí mohli na hodinu zbavit. Po rozmluvě o vízu začala další konverzace o chybách, kterých se v práci někdy dopouští…. To je přesně to, co chce slyšet člověk, který v horečkách přijde do práce. Shodly jsme se na tom, tahle rodina člověka nikdy nepochválí za to, že dělá dobře svoji práci, jedinou reakci jsme schopny vybudit tím, že uděláme nějakou chybu, nebo má někdo potřebu nám říct, abychom zrovna něco udělaly.

Obě dvě jsme se shodly na tom, že by bylo fajn, kdyby se k nám chovali jako k lidem a ne jako ke zvířatům. Například když zůstáváme v restauraci po dobu pauzy, obvykle si sedneme ke stolu na chodbu, abychom nepřekážely při úklidu restaurace. Tam většinou studujeme Angličtinu/Japonštinu, Čínštinu. Po dokončení úklidu nám Sačiko laskavě oznámí, že zhasíná, světlo opravdu zhasne a my se ocitneme ve tmě. Bohužel nejsme považované za tak významné, aby kvůli nám někdo nechal rozsvíceno o hodinu déle , když může šetřit peníze za elektřinu. Pro nás to znamená, že se musíme přesunout ke stolu u okna, kde táhne. Už několikrát to ve mně tak vřelo, že jsem měla chuť odejít na hodinu pryč. Naposledy to bylo minulý týden, když jsem v restauraci zůstala sama během pauzy. Před odchodem jsem zaslechla šikanátorku, jak se ptá manažerky: „Tereza tu bude dneska sama?“ Manažerka: „Nedá se nic dělat“. Další důkaz toho, jaký mají názor na vysokoškolsky vzdělaného člověka z východu… Nicméně, co se týká tady toho náhlého odcházení z práce se slovy „Já vám na to ser…“, vím (doufám), že tohle neudělám. Jak říkám Patrikovi, když mám strach, že by opravdu mohl chtít dát přes držku našemu skvělému spolubydlícímu (vždycky si je představuju mrskat se v tratolišti krve), náš pobyt tady v Calgary má úplně jiný cíl a není čas na to myslet na naši uraženou hrdost. Prostě vytřískat z místních blbečků co nejvíc peněz a tradááá – rychle pryč. Spousta lidí v restauraci mi tady hlásá, jak je Kanada úžasné místo k žití, a že bych tu určitě měla zůstat, já se jen v duchu směju a vím, že chci svůj život prožít mezi lidma, na které se nemusím jenom připitoměle usmívat a můžu se dočkat jejich opravdového názoru.

Jsem velice ráda za naše upřímné rozhovory s Džunko, protože mi dokazují, že nejsem jediná, která situaci takhle vnímá. Džunko říká, že to je proto, že restaurace vedou starší Japonci, ve kterých ještě přežívá tradiční způsob myšlení a jednání s lidma. Prý se v Japonsku dnes najde spousta míst, kde mají servírky možnost rozhodovat samy za sebe, dělat práci způsobem, který jim vyhovuje a majitel jim o pauze nezhasíná, ale uvaří jim čaj a popovídá si s nima (Džunko o tom něco ví, protože její rodina v Tokiu provozuje sushi restauraci). Já při jejích slovech teskně vzpomínám na práci v penzionu v Rešově, kde panovala příjemná a uvolněná atmosféra, ačkoli jsme to neměli předepsané v žádném manuálu.

Další zajímavá věc je to, jaká v práci panuje nálada. Ačkoli si rády popovídáme v soukromí, v práci s Džunko sotva prohodíme slovo. Skoro nikdo si nepovídá, maximálně sem tam prolítne nějaká výtka nebo příkaz. Taky se od nás neočekává, že bychom se třeba zeptaly kolegyně na to, jestli už má ten a ten stůl objednáno, navzájem si nepomáháme, nenabízíme, že bychom něco udělaly, každá si jedeme to svoje. Naučilo mě to to, že je důležité pořád něco dělat, aby člověk vypadal zaneprázdněně, ale ve skutečnosti mi je jedno, jestli host čeká na objednávku, protože to přece může udělat někdo jiný… Což je v naprostém kontrastu s přístupem, který jsme měly v Rešově, kdy jsme ve skutečnosti cítily zodpovědnost za odvedenou práci a snažily jsme se ji dělat co nejlépe ne proto, abychom nedostali zprda, ale proto, že nám záleželo na spokojenosti všech zúčastněných stran. Tam jsme se navzájem respektovaly a snažily se pracovat jako tým („hej ségra, můžeš objednat dvojku?“) . Japonci na rozdíl od nás Čechů o týmové spolupráci rádi mluví, nicméně se ještě nenaučili ji praktikovat.

Právě jsem si vzpomněla na jednu úsměvnou věc, kterou mi řekla Džunko. Prý se bojí, že by Japonce mohla někdy urážet svým chováním (přece jenom je taková trochu víc pozápadněná). Na to jsem se jen zasmála a řekla jsem jí, že jestli je někdo naštve, tak to budu já. Džunko při každé výtce jen sklopí uši a řekne „ano“, já argumentuju, říkám svůj názor, když mi to přijde jako kravina. Pokud je to i tak po mě vyžadováno, mávnu rukou, zasměju se a udělám to. S Džunko jsme se shodly, že se snažíme Japonce dráždit jen tak, aby nás nevyhodili. Minimálně do doby, než si najdem něco jinýho.

Proč práci nezměním? Má pro mě několik výhod: je relativně blízko a mám možnost končit okolo 9 večer, nepracuju o víkendech. Díky tomu mám čas věnovat se přípravě jídel pro Patrika, občas můžu vymyslet nějaký to sladký překvapení, nebo zařídit nějaký organizační věci. Rozhodně nechci opouštět práci v pohostinství, protože práce za minimálku bez dýšek by se mi nevyplatila. Bohužel v jiných restauracích bych musela pracovat i o víkendu, a to někdy do 2-3 do rána… Pak by se mi asi blbě vstávalo a připravovalo snídani a věci okolo, což Patrik nemá šanci zvládat v rozumném čase ráno sám. A další důvod? Nejsem přece sračka, která by se nedokázala vypořádat s pár blbečkama. Sice se můj pobyt v Kanadě zredukoval na srážku s blbcema spolubydlícíma doma + srážku s blbem v práci (otázka, kde je to horší…), ale jak říkám Džunko, je třeba si z toho odnést co nejvíc a brát to jako výzvu a životní zkušenost 

T

P.S.: Jako bonus vám můžeme prozradit, že jsme právě vyřešili záhadu tak zaprášenýho oblečení právě vyndanýho z pračky – Patrik z mojí pracovní zástěry zapomněl vyndat blok, kterej se ted rovnoměrně rozporstírá na našem prádle…