Předvánoční překvapení

A když vydržíte až do večera nepapat, tak uvidíte zlatý prasátko… (tj. „Čti až do konce“)

Je sobota večer, my sedíme v posteli a dlabeme zmrzlinu a po dlouhý době si užíváme opravdu volnej víkend. Konečně máme pojízdný auto, konečně jsme do něj postavili postel, konečně máme ulovenýho jelena a naporcovaný maso a konečně začíná zbejvat čas na to jít lízt a psát blog. Z lezení jsme se vrátili před hodinou, využili jsme poslední předvánoční příležitost lezení s Chrisem, což je můj nejnovější spolupracovník, kterej zejtra za prací odlítá zpátky do Toronta, odkud přiletěl. Všechno směřovalo k lepším zítřkům, pokud teda nevezmu v úvahu fakt, že v pondělí má bejt -15°C a my máme celej tejden pracovat venku…

Vlastně možná všechno stále směřuje k lepším zítřkům, ještě nevíme. Teď nám v hlavě vznikl takovej prázdnej prostor, ve kterym je velkej potenciál ke krystalizaci. Možná nás to posune vpřed. Poslední dobou jsme měli dost napilno a s tim všim přicházelo větší množství stresu. Minulej víkend měl T*** narozeniny a nevydařilo se nám to oslavit úplně dokonale, ale vzešlo z toho lepší vnímání našeho volnýho času. Já si pořád dělám starosti s tim, kolik máme práce a příprav, že potřebujem postavit postel, dokud je dostupný dřevo zdarma v práci a obecně si nějak nedokážu pořádně o víkendu odpočinout, dokud mám pocit, že je okolo spousta věcí ke zlepšování. Mám ale oproti T*** jednu ohromnou výhodu a tou je moje práce. Logan je bezvadnej šéf, se kterym se ohromně nasmějem, práce neni stresující a Logan je velice přátelskej a upřímně věřim, že se nám snaží pomoct (nicméně si myslim, že by mi mohl trošku přidat…).

Naopak T*** má v práci takový malý peklo – chovaj se k ní jako ke kusu hadru, kterej nemá lidský práva a nemá si skoro ani s kym popovídat. Nikdo její práci nedocení a všechno špatný je její chyba. Já osobně bych asi neměl dostatek nevim-jaký vlastnosti, abych v takový práci hodlal trpět, ale to je tim, že jsem beran a ještě k tomu Urban. Asi bude lepší, když se k práci vyjádří sám T***, proto jí předávám klávesnici a limit jednoho odstavce. Pevně doufám, že se zadaří najít si lepší práci – zítra jde na pohovor do jiný restaurace, tak uvidíme…

T: Limit jednoho odstavce??!! Píšu, píšu, Patrik tu vedle mě nervozně žvýká vitaminové Céčkové bombony a na prstech počítá odstavce. Já se rozhoduju, že z toho prostě bude celej článek. Takže o mý práci si přečtěte tady: Tetrískovo každodenní peklo

Vzhledem k nedostatku času nemáme moc příležitostí k socializaci a tedy neopouštíme moc socální bubliny práce a domova, což je škoda. Dneska jsme byli lízt s Chrisem a bylo to moc prima a na lezení jsme jeli přímo z vánočního koncertu mužskýho německýho sboru, ve kterym zpíva Tomas. Oba nás to docela dost vrátilo domů – koncentrace evropsky vypadajících a mluvících lidí byla tak nějak konejšivá. Totiž vzhledem k tomu, jak krásně se máme v našem domečku, tak postupně přicházíme na to, že to tady docela dobře nenávidíme a už se nemůžeme dočkat, až vypadneme na cesty. Bohužel pro Kanaďany, a asi i pro nás, jsme skoro zanevřeli na Kanaďany a hodnotíme je jako kulturu pro nás nějak nekompatibilní a špatně stravitelnou a je pro nás nepředstavitelný, že bychom tady měli žít (dobrá zpráva pro všechny, kteří by se mohli obávat, že už se nikdy nevrátíme). A to všechno hlavně kvůli našim spolubydlícím…

Posledních skoro 14 dní tady teď žijeme i s Jaydenem – jeho dveře jsou konečně dodělaný (ne, že by je používal) a tím tedy celkově připravenej jeho novej pokoj mimo náš strop, díky čemuž o něm vlastně skoro nevíme. Díkybohu. Payton nicméně stále více vystrkuje svoje arogantní egoistický parůžky a dává světu vědět, že je pánem všeho tvrostva. Neni noc, kdy by nás nevzbudili. Neni noc, kdy bych nespal se špuntama do uší. Neni den, kdy bychom neřešili nedostatek vydliček nebo hrnců nebo jinej podobnej bordel v kuchyni typu špinavýho odpadkáče, kterej čeká jenom na nás, protože pro pány je to moc podřadná práce.

Naposled nás Payton konforntoval s tim, že jeho výsostní právo, coby plátce renty, je měnit teplotu na termostatu na jakýkoli číslo, nehledě na to, že my máme v pokoji 15 stupňů. Dobře, museli jsme ustoupit, protože nemáme nervy se dohadovat, napsali jsme Brockovi a dostali přímotop. Předtim to bylo jeho rozhořčení nad faktem, že v kuchyni je prej bordel. Dobře, začali jsme pečlivěji dávat všechny naše věci do koutka, abychom náhodou nezabírali vetší část linky než jednu čtvrtinu, protože nikdo jinej jí nepoužívá. Taky se mu nelíbilo rozmístnění věcí v ledničce, protože chudák nemá místo na svoje majonézy a kečupy, zatimco my se tam snažíme nacpat hrnce plný jídla. Tak jsme teda souhlasili s tim, že budem používat ne vrchní půlku, ale levou půlku, ačkoli teď se do tý lednice vejde ještě míň věcí (teda jenom do tý naší půlky). Jejich půlku úspěšně zaplnil limonádama Jayden (protože je nestačí dát v tomhle počasí k oknu nebo za dveře…).

A dneska za náma vychytrale přišel s neodmítnutelnou nabídkou, protože je fér a myslí si, že stojí za to nám něco tak výhodnýho nabídnout… Totiž dva dny zpátky si přivedl novou přítelkyni, a jako každej normální člověk si jí domu pozval na půlnoc a nenapadlo je nic lepšího než si hlasitě povídat v kuchyni přímo proti našim dveřím. Nečekaně mě i přes špunty postupně probudil a T*** mu šla okolo 0:45 sdělit, že jim rozumí každý slovo (čímž chtěla říct, že mluví zbytečně nahlas). Jeho odpověď byla pouhé „Výborně!“, což T*** opětovala a zabouchla dveře. Asi chtěli situaci napravit, tak si šli povídat do pokoje, odkud nás rušili asi do tří do rána. Jako správnej gentleman pak svojí slečnu uložil na gauč do studený společenský místnosti a sám si hajal ve svý měkoučký postýlce v pokoji (chlapi v práci se nad mym onačenim „pussy gentleman“ – a možno v tomto kontextu přeložit jako „sra*ka/květinka/padavka gentleman“ – chlámali, až se za břicho popadali).

No a jelikož mu prej naše „stížnost“ přišla jako „rude“ tedy „drzá“ (??!!), šel nám dneska po skončení seriálu, kterej si pustil tak nahlas, že jsme na sebe při obědě museli s T*** skoro křičet, sdělit, že si všimnul, že naše soužití tady nefunguje úplně ideálně. Ale pozor, díky bohu má plán! Totiž, jeho lákavá nabídka je, že se můžeme odstěhovat…………………………………………………………………
Ne vlastně nabízí navíc to, že za nás naplní pokoj někym jinym a my tak prej nepřijdeme o demage deposit (kauci), o kterou nám teda vůbec nejde. Snažili jsme se tomu milánkovi vysvětlit, že za a) to neni on, kdo může dělat takovou nabídku, ale Brock a za b) že nám nic nenabízí, protože fakt, že se můžeme odstěhovat jsme jaksi věděli celou dobu. On si myslel, že se bojíme pouze o naši kauci, nicméně my jsme si téměř jistí, že by Brock naši situaci velice jednoduše pochopil (teď už určitě pochopí).

Vzhledem k tomu, že to je namyšlenej blbeček, tak nepochopil asi ani jedinou věc, kterou jsme se mu snažili sdělit. Místo toho naše slova překrucoval a začal na nás v jednu chvíli zvyšovat hlas. Naštěstí jsme seděli pěkně u stolu a já jsem tak mohl zaujmout relaxovanou pozici a nenechal jsem se vyvést z míry a jeho zvýšení hlasu jsem odmítal reflektovat. Jeho sdělení se dá shrnout těmito slovy „Teď máme po sezóně, neni škola a máme volno a bude tady rušno. Jestli se vám to nelíbí, tak se odstěhujte“. Jakýkoli naše argumenty bylo jenom házení perel (skoro doslova) sviním (doslova). Ohání se tim, že klid v domě udržovat nemusí, protože to neni v nájemní smlouvě, že nás respektovat nemusí, protože má svoje práva a svobody a tehle barák prostě sdílime s nim, takže se musíme přizpůsobit, a že se nehodlá jakkoli omezovat anebo brát jakýkoli ohledy. Mimo jiné potvrdil naši domněnku, když řekl, že domů si může přijít kdy chce a dělat si co chce jakkoli hlučně, a že mu tam nikdo neřiká, co má a nemá dělat (díky bohu jsme se udrželi a řekli jsme jenom „to vidíme“, protože se nabízelo spousta dalších odpovědí…).

Snažili jsme se mu vysvětlit, že kromě nájemní smlouvy mezi lidma (nejen) ve sdílenym baráku existujeou ještě nějaký další nepsaný sociální pravidla, který všichni tak nějak dodržujou, načež odvětil, že odmítá, abychom tady stanovovali jakýkoli pravidla nebo kompromisy. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ty jeho slavný práva končí přesně tam, kde zasahujou do práv druhýho, nicméně tehle koncept nějak nedokázal pochopit, ačkoli uznal, že „svoboda slova“ a sexistický nebo rasistický urážky spolu jaksi souvisej a že mezi nima někde asi existuje hranice. Anebo že když někoho zmlátí (protože to je jeho svoboda), tak že zřejmě bude potrestanej. Nějak ale nedokázal reflektovat podobnost těhle situací s tim, že by mohli mít práva a svobody taky lidi okolo něj, respektive konkrétně my. Když mu teda T*** řekla, že jestli se máme řídit jenom nájemní smlouvou, tak je asi úplně v pořádku, když mu nasereme do koupelny, protože žádný pravidla to nezakazujou, jelikož něco jako nepsaný společenský pravidla neuznává, řekl nám, že si to máme zkusit a že nás rychlostí lusknutím prstu (efektně lusknul) dostane z tohohle baráku pryč. (Vypadal při T*** nápadu nezvykle vykolejeně, asi jsme byli moc upřímní a obrazní). Pak nám nepřímo sdělil, že mu náš bordel vlastně asi nevadí, protože kdybychom s tim nic neudělali, tak mu to bude jedno (protože on neočekává, že by měl dělat něco s tim, když se něco nelíbí nám). Po dvaceti minutách jednostranný debaty a jednostranný repetice nesmyslů a zvyšování hlasu bylo zcela jasný, že to vážně nikam nevede, protože tehle člověk si nevidí na špičku nosu a absolutně nechápe, co se mu snažíme říct, jenom si z toho vybírá slůvka a obrací je do jinejch kontextů. Tak jsme mu pěkně řekli, že rádi zaplatíme jeho demage deposit, když se odstěhuje on, zvedli jsme se a šli jsme si po svejch.

Naštěstí jsme pak na koncert přijeli jenom s pěti minutovym zpožděnim a slyšeli jsme všechno podstatný. Ve mě to vlastně ani tak moc nevřelo, protože kromě kopačkovýho dezertu pro zdravé zuby (což mi připomání vtip „Víte, co škodí zubům? Cihla“) tomuhle člověku v hlavě fakt nic nerozsvítí a nemyslim si, že by mělo smysl se s nim jakkoli dál konfrontovat. I tak nám ale spousta věcí vyvstávala v hlavě i při koncertě a trochu nás to rušilo. A právě protože jsme v tu chvíli měli za sebou další docela vypjatou konfrontaci s našim blbečkem, měl na nás koncert německýho sboru v německym kostele mezi spoustou Němců a zpívanej z čísti německy takovej silnej utišující nádech domova. A taky se nám udělalo tak nějak smutno a teskno – zatim ten pobyt v Calgary nebyl žádnej med a sotva se věci začali utišovat, my se začali pomalu usazovat a konečně šetřit, tak nám přibejvá další problém – tedy s hledáním novýho domova.

Po koncertě jsme se setkali s Lucy, Tomasem a jeho rodiči a najednou se nám nálada tak nějak zvedla – nebejt tady uplně izolovanej bez přátel je úplně jinej pocit. Je dost životabudič, když víme, že tu nejsme tak úplně sami a máme s kym zažít něco i pozitivního. Bohužel Tomas musel rychle běžet na nějaký setkání sboru a přátel, takže jsme si jen připomněli plán na společnou večeři – tentokrát zvou oni nás 🙂 – a jeli jsme na lezení. Po cestě jsme ještě vyzvedli u mě v práci dva velký šuplíky pod postel, jejichž dokončení znamenalo další velkej kámen upadající z mýho srdce a ani mě netrápilo, že někdo vyhodil teď už zcela irelevantní tyčku, na kterou jsem plánoval pověsit nedávnou koupenej a teď už taky zcela irelevantní závěs pod schody, abychom v pokoji neztráceli tolik tepla.

Vlastně je tahle zpráva pro nás tak nějak osvobozující. Víme, na čem jsme a víme, že nemáme očekávat zlepšení. Je nám naprosto jasný, že pokud tyhle lidi nepošleme do bezvědomí a sebe do vězení, tak jediná cesta ke klidnýmu spánku a životu bez stresů pramenících ze spolubydících je se odstěhovat. Taky teď máme naprosto jasnej argument pro Brocka, kdyby náhodou se kroutil kvuli kauci anebo nájemnýmu – my jsme Paytonovi naprosto jasně řekli, že jsme ochotní hledat kompromisy a že my jsme v minulosti vždycky ustupovali, když to šlo, kdežto jeho postoj je, že se rozhodně omezovat nehodlá.

Lezení bylo fajn. Zase tak dobře nám to nešlo, ale byl to neuvěřitelnej relax. Po dlouhý době jsme dělali něco jinýho než práci a sezení doma. Po dlouhý době jsme se aktivně bavili a navíc jsme čas sdíleli s Kanaďanem, kterej rozhodně vyvažuje náš obecnej názor na tuhle kulturu (ačkoli jeho rodiče jsou napůl z Číny a odněkud z Filipín, nebo odkud). Jediný, co mě mrzelo a z čeho jsem byl fakt smutnej byla vzpomínka na to, že lezecká hala má i dveře, kterejma budeme muset projít a vrátit se do koloběhu ne zas tak zábavnýho života a dokud nenajdeme nový útočiště, tak budeme muset řešit naše zvýšený tepový frekvence kvůli spolubydlícím.

A jelikož jsme si dneska chtěli udělat fakt prima večer, stavili jsme se po lezení doma pro poukázky do fastfoodu a jeli jsme na horkou čokoládu zadara do mekáče a na dva burgery do A&W, abychom okusili trochu toho americkýho života.

Teď je půlnoc a oba tady spokojeně datlujeme a vypisujeme naše strasti do těhle řádků, abyste to s náma mohli pěkně sdílet a zejtra ráno nám při videohovoru popřát upřímnou soustrast a hodně štěstí. Taky nám oběma přišlo jako skvělej nápad napsat po dlouhý době něco, co je ještě čerstvý, protože pak je výrazně snazší zahytit do slov i emoce, který se nám s danejma věcma vážou a mě osobně přijde, že emoce jsou jako sdělení výrazně zajímavější než prostý fakta. Ale uvažte sami. Omlouvám se těm z vás, kteří tehle spíš více nežli méně reminiscentní článek seznali až moc filozofickej nebo netradiční – psaní je jistou formou terapie.

Nebojte, článek o lovu je ve fázi střelby (takže asi v půlce a bude brzo hotovej) a myslim si, že bude stát za tu hodinu, kterou vám zabere jeho čtení. Brzy napočtenou,

PaT