Hajný Robátko

Je sobota šest večer a já se značnou únavou zasedám k počítači, abych konečně sepsal, jak ze mě Logan s Brockem udělali lovce. Vzhledem k tomu, že bude povídání poměrně rozsáhlý, rozdělim ho tématicky do čtyř částí. Začněme přípravou!

Takže zpět ke psaní – je o tři týdny později a já konečně sebral odvahu a pustil se k sepisování. Doufám, že po takový době bude příběh ještě správně napínavej…

Konečně dokončeno – bezmála měsíc po tom, co jelen padnul jsem konečně dokončil tehle dlouhej článek. Nepřehlídněte všechny části článku, jsou odděleny galeriemi!

UPOZORNĚNÍ: Některé fotky nejsou vhodné pro děti a mladistvé!

Zase zkoušky?

Začněmě pěkně na začátku – první lov zmínil Brock, když jsme se bavili o pobytu v přírodě a vejletech, přičemž vyprávěl, že naposledy chtěla Kateřina na vejlet do přírody, tak prej navíc vzali pušky na rameno a najednou byli na lovu! A předpokládám jen tak ze slušnosti prohodil, že by nás klidně někdy vzal a kdybych chtěl, tak že bych si mohl i sám střelit. První semínko tak bylo zasazeno do úrodný půdy mojí kebule a čekalo na vhodný podmínky.

A pak jsem změnil práci a začal pracovat pro Logana, se kterym jsme se po prvnim seznámení a oťukání začal v práci docela dost bavit o všem možnym a mimojiné tedy i o jeho koníčcích, mezi který patři pobyt v přírodě a lov. Logan začal před pěti léty přes léto pracovat jako guide na řece, přičemž bere lidi na lov pstruhů. A před asi šesti lety se vrátil k lovu (rybařil a lovil asi do dvaceti let, a pak nic) a teď má ve zbraních a výbavě majlant a navíc k tomu loveckýho psa na nošení kachen. A ihned zasadil svoje vlastní semínko nápadu povídaje, že mě na lov klidně vezme a jestli si chci sám něco střelit, tak že neni problém. No a díky tomu, že Logana jsem vídával denně, začalo ono semínko pěkně pučet pod září konkrétnějších nápadů a postupů, co že mám teda dělat. Prvním úkolem teda bylo udělat loveckej online kurz a získat jakousi Wildlife Identification Number (WIN) kartu.

Kurzy tady provozuje tzv. AHEIA Association (https://www.aheia.com/ ) a lze je zakoupit a podstoupit včetně zkoušky přes internet. Nu což, koupit kurz za $70 bylo snadný, ale pak přišlo na řadu ve skutečnosti projít celej kurz a udělat zkoušku. Začátek byl v pohodě – obecný informace o ekologii a přírodě, etice lovce a kdovíco. Jenže pak přišlu na řadu otravnější kapitoly obsahující poznávačku zvířat a tady nastala moje klasická fáze odsouvání nepohodlného… Což o to, o masožravcích jsem ještě něco věděl a medvěda jsem od vlka rozeznal docela bezpečně, ale pak přišli kopytníci (kozy, ovce, jelen s bílym ocesem, jelen s trochu jinym parožím, co se neohlíží při útěku, jelen wapiti, los, sob a antilopa). Tak dobře, na ty budu střílet, zní rozumně, že bych o nich měl něco vědět, žejo… Takže jsem si ve skutečnosti udělal i papírový poznámky, protože co mi neprojde rukou, jakobych nikdy neviděl.

Kurz jsem dělal tak nějak po večerech a moc jsem se do něj nehrnul. Přecijenom jsem byl skoro před půlkou (soudě podle počtu kapitol) a strávil jsem tim sotva pár hodin, takže kam spěchat… A Logan mi v práci pořád opakoval, ať si dělám ty materiály z kurzu fotim, abych pak měl tahák při testu. Jako dobrej nápad mi to přišlo až na následující kapitoly – Ptáci. Já myslel, že mě vomejou – tři kapitoly ptáků (kuřeoidní, kachnojidní, husoidní), přičemž dohromady po mě chtěli rozeznat asi 7 různě berevnejch kachen a kdovíkolik koroptví a tetřevů a bělokurů. Tady jsem svojí veškerou snahu vzdal a nevida východiska kurz odložil na několik týdnů a odmítal se k němu vrátit.

Jenže lovecká sezóna se blížila mílovými kroky, a tak bylo potřeba se kurzem proklikat. Jakoukoli snahu o zapamatování ptáků jsem vzdal, jenom jsem fotil slide za slidem. Bohužel pro vytváření taháků byl kurz v podobě videa předčítaný prezentace, takže bylo potřeba neustále pozastavovat anebo hledat, kde je ten slide se všema odrážkama. Navíc nešlo posouvat vpřed, dokud člověk danou podkapitolu aspoň jednou neviděl, stejně jako nešlo skočit do budoucích kapitol… Ani nemluvim o tom, že jsem musel vždycky ručně odblokovat Flash v prohlížeči, jinak by se mi kurz ani nespustil.

Nu co, konečně jsem se proklikal skrz ty podělaný lítavce a přišel průběžnej Knowledge Check, tedy testík, kterej měl ověřit moje znalosti. Nevěděl jsem, jak moc je závaznej anebo jak ovlivňuje výsledek závěrečný zkoušky, takže jsem se trochu bál, že mejch asi 60% správnejch odpovědí nebude úplně dostačujících, ale nakonec mě žádný okýnko nevynadalo a mohl jsem jít dál.

Další kapitoly byly nanejvýš zajímavý – oblečení a vybavení, zbraně a střelivo, techniky přežití, podchlazení, první pomoc. Tyhle kapitoly mi šly dobře až na to, že byly pekelně dlouhý. A pak mezi nima zase byly kapitoly, který mě zas tak nebraly, jako třeba tzv Field Techniques, tedy všechno, co je potřeba k tomu jak z padlý zvěře udělat stejk včetně toho jak zachovat kožuch. Další pro mě ne tak úplně pravá kapitola byla o lovu pomocí luku a jako hřebíček do rakve byla poslední kapitola věnována zákonům a předpisům. Nutno podotknout, že spoustu z těch informacích jsem nechal projít jenom do paměťový karty foťáku (a později jako urychlení práce jsem ukládal printscreeny obrazovky) a svojí paměť jsem vůbec nerozrušoval.

Nakonec mě k projití zbytku kurzu donutil fakt, že Logan měl přijít k nám na barák dodělat něco pro Brocka a tedy jsem doufal, že by pak se mnou prošel i závěrečnou zkoušku, abychom to nemuseli nějak hrotit s T***. Logan s nápadem souhlasil a tak jsem půl hodiny před jeho příchodem začal klikat svoje odpovědi v ostrý zkoušce. Ostrá zkouška se sestávala ze 100 otázek, na který bylo k dispozici 90 minut a bylo potřeba mít aspoň 80 odpovědí správně. Než dorazil Logan, měl jsem test jednou projitej a poznamenaný čísla otázek, na který se musim zeptat, ať to nehledám v taháku. Brocka s Loganem jsem uplatil Plzničkou, a tak mi nakonec pomohli oba, přičemž díky posledním korekcím od Logana jsem získal ucházejících 87 bodů a tedy byl první krok k jelenovi v kapse!

Registrace nutná pro získání WIN karty (anebo spíš pouze WIN čísla) byla hračka, tudíž zbejvalo pouze zakoupit samotnou povolenku na jelena. A tu jsme narazili na nepříjemnou informaci, že coby nerezident mě ona povolenka nebude stát $30 ale asi $170. Logan teda nabídl k použití jednu svojí, což znělo jako dobrej nápad až do doby, než mi další den řekl, že jí nakonec bude potřebovat, protože bude příbuzenstvu neplánovaně posílat hromadu masa, a tedy využije i svojí cedulku. Nicméně mi nabídl, že si mám napsat o 6 hodin práce na vejplatu navíc jako kompenzaci, jenže to mi přišlo blbý, a tak jsem se rozhodl, že zkusim jít na přepážku a vylhat si cenu pro místňáka.

Hned ten den jsem teda vyrazil na kole do Kanadský Pneumatiky (Canadian Tire), kde se i takovýhle věci prodávaj. Slečna na přepážce byla zřejmě nová, svym zmatkovánim vytvořila neubejvající frontu a nevěděla, kde okolo ní věci jsou. Já blbec jsem jsem se málem podřekl, protože mě nikdo nenaučil nikdy lhát, ale naštěstí všechno prošlo. K povolence jsem teda navíc musel zaplatit i onu WIN kartu, která zvedla cenu nákupu na víc jak dvojnásobek a cenu jelena se tak už vyšplhala na $140. K tomu mi Logan povídal, že mě nechá zaplatit náboje do pušky, takže jsme někde na $180. S T*** tak doufáme, že trefim pořádnýho dvanácteráka, aby z toho bylo aspoň víc jak 20kg masa a celkově jsme tak netratili. A teď už teda zbejvalo jenom střelit jelena…

Málem bych zapomněl! Kromě teoretický způsobilosti jsem ještě musel Loganovi prokázat způsobilost praktickou. Tedy jsme jednou po práci, hned po tom co pro nás udělal testovací jízdu našeho tehdy budoucího (a nyní stávajícího auta), vyrazili včetně T*** do lesů kousek od místa, kde pak plánuje samotnej lov, otestovat moje střelecký schopnosti. Svojí pušku mi nadšeně ukázal už dopoledne a vůbec mu nepřišlo blbý se mnou skoro 40 minut v basementu mluvit o zbraních a nechat mě cvičit s jeho puškou místo tvrdý práce na baráku… Bohužel pro mě je Logan levák a tedy jeho puška s kličkou má přebíjení a pojistku přesně na druhý straně, než bych jako pravák potřeboval, což můj efektivní počet smrtících výstřelů z maximálního počtu 4 (víc podle zákona lovecká puška mít nesmí) snižuje na jeden, protože přebíjení je fakt nepraktický.

Inu vyjeli jsme teda na mýtinu do lesa, odnesli terče asi 90 metrů daleko a jali jsme se testovat moje štěstí. Naštěstí pro mě jsem terč o velikosti asi 40cmx40cm minul jenom svojí úplně první ranou a ostatní skupiny po třech ranách byly o velikosti menšího talíře, takže bych měl bejt pro průměrnýho jelena na tuhle vzdálenost docela smrtící. Asi se zaslouží říct, že tady se nestříli na páteř, jako u nás, ale na srdce a plíce, takže terč je velkej asi jako papír A4. Nehledě na velikost terče jsem po zvětšení pomocí puškohledu na maximum přes mířidla skoro nic neviděl kváli nahodilosti mýho klepání a to i přes oporu padlýho stromu anebo klek. Celkově podmínky nebyly úplně ideální – byla zima, foukalo a přímo do očí nám občas vysvitlo slunce. Kromě toho byla Loganova puška silná jako kanón na slony a s každou další ranou jsem se na výstřel připravoval víc a víc a moje přesnost klesala. Souhra všech okolností a moje snaha vidět cíl co nejlíp nakonec vyústila rande puškohledu s mym čelem a nemalý množství krve. Logan se smál a řikal, že obvykle se to lovcům stává, když střílí na zvěř, protože v krizovej okamžik člověk prostě nemyslí na svoje oko…

S puškou jsem se tedy seznámil intimněji, než bylo potřeba, obočí se mi hojilo nějakej ten den a vypadá to, že budu mít fešnou jizvu. Z přípravy to tak bylo opravdu všechno a čekalo se na správnej okamžik, kdy jít lovit…

Ruce v kapsách

Lov naštěstí neni vícedenní záležitost, naneštěstí se odehrává buď ráno nebo večer. Na první lov jsme tušim vyrazili tejden po mojí zkoušce v sobotu v 6 ráno a jeli jsme já, Logan a Brock. Hlavním číslem večera bylo střelit losa pro Brocka, přičemž povídá, že kdo ho uvídí, ten ho má střelit, protože prostě chce maso. Můj jelen byl až jako sekundární cíl. Počasí bylo mrazivý – po celou dobu jsme měli asi -16°C a lehce sněžilo. Dorazili jsme na místo, zaparkovali hned vedle cesty, počkali, až se venku aspoň trošku rozesvětlí, nabili pušky a vyrazili na cestu. A aby si mě nějakej jinej lovec nespletl se zvěří, dostal jsem týmovou, zářivě oranžovou čepici. Poměrně mě překvapilo, že po pár metrech chůze v lese vytáhl Logan jointa a s Brockem si udělali lov ihned trochu zábavnější se slovy „Nothing goes together better than guns and drugs!“ tedy „Nic nejde dohromady líp než zbraně a drogy“.

Lov probíhá relativně systematicky – jeden až dva lidi čekaj někde na otevřenym místě u kraje lesa a zbylí jdou hlučně lesem a snaží se zvěř vyplašit ven. Po chvíli pochodování jsme zjistili, že na lovu opravdu nejsme sami a museli jsme zařadit zpátečku a jít do jinýho rajónku. Byli jsme s Brockem vysláni číhat na úžinu mezi dvěma lesíkama a Logan nám snad něco naservíruje. Bohužel ani jeden z nás číhajícícich žádný zvířetstvo nezaznamenal, ačkoli Logan prej jednoho jelena vyplašil. Ten mi ale musel proklouznout malym dolíčkem skrz velký prostranství, na který jsem měl celou dobu výhled. Doteď mi byla naštěstí zima jenom na špičky na nohou, který se mi prostě nedařilo prohřát jelikož jsem dobu stál.

Dále jsme postupovali principielně stejně, jenom o lesík dál. Bohužel jsme s Brockem zašli moc daleko a tak jsme se s Loganem setkali, aniž bychom vůbec kdy číhali. Jediný pozitivum týhle části plánu považuju fakt, že Logan našel na zemi ležet jeden losí paroh, kterej jsem sice chtěl odnýst ale nechtělo se mi ho zrovna tahat s sebou, takže tam na mě pořád čeká 🙂

Jelikož nám jeden jelen utekl a tušili jsme kam, další pokus byl, že nám Logan bude opět plašit zvěř skrz zatim největší kus lesa a my si pěkně počíháme na takový ohromný planině. Plán skvělej, s Brockem jsme se uhnízdili u stromku, já se pohodlně usadil připraven v pozici, ze který bych možná měl aspoň nějakou šanci něco trefit i tady, kde byly vzdálenosti od 100 do 300 metrů, a čekali jsme. A čekali jsme. A čekali… A po dvaceti minutách v sedě na batohu v -16°C se do mě pomaloučku ale jistě začala dávat zima a cejtil jsem, že bych vážně uvítal trochu pohybu.

Konečně jsem zahlídnul zářivě oranžovou čepici na kraji lesa a šli jsme se setkat a probrat další možnosti. Logan po cestě v lese zahlídnul nějakou menší jelenici a už si to štrádovala k nám, když pak se otočila a zmizela přes mítinku jinde v lese… Nicméně plán byl, že nám jí Logan zkusí znova nahnat a my teda budem znova číhat. Zaujali jsme tak s Brockem zpátky svoje místo u stromku, tenktokrát už jsem si nesedal ale snažil jsem se dělat dřepy, abych se trochu prohřál – bez úspěchu… Po dalších 15ti minutách čekání jsme byli s Brockem slušně zmrzlí, já necejtil nohy a už jsem ani nechtěl nic střelit, jenom se dát do pohybu. A konečně znovu vidíme Logana, takže jdeme k němu a plánujeme další akci.

V plánu máme loveckej návrat k autu, tentokrát zkusíme my s Brockem tlačit zvěř pro Logana. Nejenže coby dva máme větší šanci plašit zvěř konkrétnim směrem, ale taky máme dost šustivý kalhoty a šance, že něco přijde k nám při číhání je tak menší, protože Brock se pořád hejbal… Našim úkolem tak bylo počkat asi pět minut a pak vyrazit přes hřebínek skrz les a vylézt na druhym konci. Nevim přesně, jak se mi to povedlo, ale najednou mi začali šíleně prochladat prsty na rukou a ztrácel jsem v nich cit. Jak jsme tak s Brockem přišli k hřebínku v lese, připomněl jsem, že máme chvilku čekat a využil jsem pauzu pro rychlý občerstvení v podobě teplýho čaje z termosky doufaje, že mě čaj přes kalíšek prsty trochu ohřeje. Chyba lávky – ruce po vyndání z rukavic na chladnym vzduchu vydaly veškerou zbejvající tepelnou energii a přišla krize. Prsty mě prochladly tak moc, že jsem je nebyl schopnej používat, bolely mě jako čert a bolest se šířila až k zápěstí. Bylo mi jasný, že je na čase situaci urychleně řešit. Naštěstí mi Brock nabídl nějaký skvělý chemický pytlíčky, který vydávaj malý množství tepla. Nacpak jsem si je do rukavic a čekal jsem, co se bude dít, zatímco jsme vyrazili skrz les. Levá ruka na tom byla odzačátku trochu líp, a tak jsem cejtil jenom intenzivní pálení a vnímal velice postupný ohřívání, nicméně pravá ruka bolela víc a víc a rozhodně se nezlepšovala. Nakonec jsem jí vyndal z rukavice, neohrabaně stiskl pytlíček do dlaně a ruku strčil pod tři vrstvy oblečení do podpaží. Mezitím jsem tak nějak bez cíle pochodoval lesem vpřed s batohem a puškou na zádech a moje myšlenky se točily jenom okolo ohromný bolesti a zmrzlejch prstů – kdybych náhodou nějakou zvěř viděl, byla by mi úplně ukradená a možná bych ani nedokázal stisknout spoušť nebo udržet pušku v ruce. Po pár minutách jsem konečně začal pociťovat slabou úlevu a věděl jsem, že si prsty odvezu domů bez větší újmy. Upřímně si nedovedu představit, jaký to je, když jde opravdu do tuhýho někde v horách v zimě. Můj asi 20ti minutovej zážitek s omrzáváním prstů mi stačil, představa, že někde mrznu hodiny a hodiny a vidim, jak mi končetiny modraj je dost šílená…

Na konci lesa jsme se sešli a zamířili zpět k autu. Skoro to vypadalo jako neúspěšnej, ale zábavnej vejlet, když to jsme nevěděli, že nás ještě čeká překvapení. Konečně jsem měl zase dost energie na to vnímat i krásně vrzající sníh pod nohama a občasnej propad do bažiny nebo louže, když tu jsme prolezli lesem a měli auto nadohled, Logan se na mě otočil a šetpá „Byli jsme s Brockem tak blbý, že jste nechali otevřený dveře?“. Trochu mě omyl pot, protože si z odchodu od auta nic nepamatuju, nicméně takhle blbý jsme oba určitě nebyli. Důvodem Loganovy otázky bylo dokořán otevřený auto do kterýho po pár hodinách stihlo nasněžit. Po bližším ohledání jsme zjistili, že v autě chybí docela dost věcí – v prvé řadě tedy Brockova druhá puška a pak Loganův dalekohled a nějaký Dewalt nářadí. Takže kromě toho, že jsme nic nechytli, tak se Loganovi ještě vloupali do auta. Auto nejevilo žádný známky násilnýho vniknutí, jenom po sobě zapomněli zavřít dveře. A nejednou kolem jede auto a staví, jak se Logan blíží k silnici. Zřejmě lovci, co parkovali o kousek dál a povídaj, že jejich auto taky někdo otevřel, ale nebylo co vzít… Výbornej závěr prvního lovu.

Shot through the heart aneb ruce od krve

Na další lov jsme jeli ihned o tejden později, opět v sobotu v šest ráno. Tohle lovení má jednu nevýhodu – místo odpočinku a vyspávání v sobotu člověka čeká ještě dřívější budík, než když vstává do práce. Nicméně jelen je jelen, a tak musíme nějaký pohodlí obětovat. Tentokrát nás aspoň nečeká mráz ale teploty okolo 0°C a tedy na sebe nandavám úplně jiný a míň šustivý oblečení. Vyrážíme na stejný místo jako minule, parkujeme jen o pár set metrů dál (bod č. 1 na mapě zde https://en.mapy.cz/s/hecujepore). Plán je opět nejdřív zkusit pro Brocka vyplašit nějakýho losa, takže ho posíláme na tzv. cutline (vykácená plocha asi o velikosti dálnice pro rozvod elektřiny, plynu aj.) stýkající se s plotem na bod č. 2 na mapě a my se k němu blížíme jižnější částí lesa. Nutno podotknout, že v lese rychle ztrácim orientaci a za chvíli z lesa vylejzám na úplně jinym místě, než jsem měl a zalejzám zpátky do lesa. Nakonec jsme se teda setkali u Brocka a vzhledem k tomu, že Brock na viděl přeběhnout z jižního kousku do severního lesa přes plot přeběhnout nějakou jelenici, jenom nestihl střelit, rozhodl Logan, že tam teď budu číhat já a oni se jí pokusej nahnat směrem na západ ke mě. Projistotu mám ale hlidat celou severo-jižně vedoucí cutline, kdyby náhodou něco.

Logan s Brockem tedy odcházení, já zahazuju batoh a hledám místo u plotu na kraji lesa, odkud mám co nejlepší výhled na obě strany a pokud možno hledám nějakou vhodnou opěru pro případnou střelbu. Logan a Brock sotva zmizeli v lese asi 200 metrů východně ode mě, když tu z jižní části lesa vyběhne jelen a zastaví se pár metrů od kraje lesa. Vyběhl na úplně opačný straně, než jsme čekali, takže jsem na tuhle stranu neměl úplně nejlepší střeleckou pozici. Přišla moje chvíle! Dělám pár kroků směrem k němu a hledám vhodnej sloupek plotu, o kterej se můžu opřít a odcvakávám pojistu. Sotva se dostanu k vhodnýmu sloupku, jelen tak nějak zbystří a asi mě zahlídnul a začal pomalu pochodovat přes cutline na druhou stranu.

Blbý je to, že tahle cutline je hranicí rezervace pro indiány a západně od ní já zákaz vstupu a případnej střet s indiánama by mohl bejt násilnej, protože oni vetřelece silně nesnášej a jsou schopni po nich házet kameny nebo i střílet. Logan prej minulej rok jednoho jelena netrefil ideálně přesně v tomhle místě ho a pak musel na území rezervace asi 4 hodiny stopovat, než jelen konečně umřel. Takže mym cílem je jelena trefit velice dobře, aby neutekl daleko. A taky samozřejmě protože mám taky za cíl bejt co nejhumánnější a nechci ho střelit jen tak někam do břicha, aby pomalu vykrvácel…

Pokládám pušku na sloupek a začínám na jelena projektovat smrtící křížek mířidel. Jelen při chůzi náhle zatočí doleva a jakoby se mi vzdaloval, odchází z ideální střelecký konfigurace (on ke mě bokem, abych měl co nejvetší šanci trefit oblast srdce a plic) a je natočenej mírně ode mě. V duchu doufám, že situaci napraví, a nadále ho sleduju křížkem. Najednou jelen zatáčí mírně doprava a jde vůči mně dokonale bokem – lepší příležitost už mít nemůžu (jen kdyby zastavil a já tak nemusel kromě náhodnejch pohybů svýho těla korigovat ještě pohyb jeho). V tom si vzpomenu, že puška nestřílí na povel mysli, ale že musim zmáčkout spoušť. nacházim jí ukazováčkem a velice, VELICE opatrně začínám tlačit na spoušt.

Poznámka pro nestřelce: Jsou dvě vážný začátečnický chyby, který člověku znemožní strefit cíl – 1) Strach z výstřelu a 2) rychlý škubnutí spouště. První chybu se naučíte podvědomě, protože puška kope a vy se tak naučíte těsně před výstřelem zatnout celý tělo a tedy s sebou škubnete. Tehle efekt se pak musíte zcela vědomě učit odbourávat a to je přesně to, na co jsem se soustředil při poslední tréningovou sérii pár tejdnů zpátky. Druhá chyba souvisí s tim, že pušku prostě nikdy neudržíte v klidu a mířidla vám tak nějak neustále přelítavaj přes cíl a vy se snažíte stisknout spoušť v ten správnej okamžik. Idea (která samozřejmě prakticky nefunguje) je, že v danej okamžik prostě rychle máčknete na spoušť, nicméně to většinou způsobí akorát škubnutí celou puškou a netrefíte vůbec nic. Spoušť naopak musíte mačkat velice pomalu a pokud možno konstatní rychlostí jí posouvat až do okamžiku výstřelu a řiká se, že by vás měl výstřel překvapit. Jako bonus správnýho střelce zle pak odbourat nějakej náhodnej třes a ritmický pohupování kvůli dechu tak, že člověk těsně před výstřelem v klidu vydechne a zadrží dech. Na to ale nebyl čas…

Já jsme se výstřelem překvapit nechal a doufal jsem, že jsem jelena trefil. Stoupnul jsem si a koukám na jelena jen tak mimo pušku a vidim, že popobíhá pryč a pomalu se blíží k lesu. Nadávám si, že jsem ho netrefil, rychle přebíjím a zkoušim zacílit znova. Tentokrát ovšem střelu ve stoje technicky zkazim – jelen mizí za plotem a já dělám začátečnickou chybu číslo dva, protože chci střelit mezi dva sloupy plotu, střela letí asi metr nad a jelen mizí v lese…

Tak si beru saky paky a jdu na druhou stranu plotu, kam dorazí Logan a Brock. Na mojí otázku, jestli ho mám kroutim hlavou a odpovídám, že zmizel v lese. Další postup je následující – člověk si má dát tak na 20-30 minut pauzu a nechat zvíře v klidu někam ulehnout a vykrvácet. V případě pronásledování by se vyplašilo a popoběhlo kus dál a znova lehlo a vy byste ho tak akorát museli nosit z větší dálky. Blbý je, že jelen zaběhl do oblasti rezervace, na čež Logan odpovídá klasické „Fuck“. Jdeme se schovat do lesíka a chlapi vytahujou jointa a klobásku (vychvalovaná klobáska mi zas tak skvělá nepřijde). Po chvíli čekání jdeme s Loganem na kraj lesa a já mu ukazuju, kam asi tak zaběhl můj jelen, jenže tou dobou už si pamatuju tak akorát velký kulový. Jediný co odhaduju tak nějak správně je vzdálenost a ta byla asi tak 100 metrů z místa střely, nicméně to nikoho nezajímá. Vracíme se zpátky a vytváříme plán – rychle přejít cutline a zmizet v lese, kde budeme muset jelena vystopovat, respektive sledovat stopy krve. Až ho najdem, musíme ho urychleně dotáhnout na správnou stranu hranice rezervace a pak budeme pokračovat…

Po chvíli teda konečně vyrážíme a Logan ve sněhu hledá čerstvý stopy kopyt, který by mohli patřit mýmu jelenovi. Já mám pocit, že byl ještě kousek dál, ale i tak lezeme do lesa kde zrovna vedou stopy a Logan hledá stopy v mechu, kde se ztrácej. Jsem na vážkách, jestli mám navrhnout popojít ještě kousek, protože si nepamatuju přesně, kam zaběhl, ale mám tušení, že jsme na špatnym místě, když v tom zvolá Brock „Tamhle leží!“. A vskutku, o deset metrů dál směrem, kam jsem chtěl jít, leží chudák jelen na zemi a nejeví známky života. I tak se přibližujeme opatrně a jsme připraveni dát poslední ránu z milosti. Naštěstí neni potřeba, jelen je vážně naprosto tuhej. Dostávám gratulace, podání ruky, pořizuju fotku, popadám jelena za paroh a jdeme ho odtáhnout na naše předchozí odpočívadlo.

Ačkoli je jelen z těch menších a má sotva přes jeden rok, tak neni žádná sranda ho odtáhnout. Naštěstí mi pomáhá Brock, abychom byli co nejdřív schovaní zase v lese. Konečně ho máme na menšim prostranství mezi stromy v lese. Vlastně mi ho je trochu líto, je krásně plyšovej, ještě teplej, docela roztomilej… No co už, doufám, že bude taky chutnej…

Následující postup vyžaduje vyhrnutí rukávů až po lokty a jelikož Logan řekl, že si všechno pěkně udělám sám, tak dostávám tu opravdovou full experience se všim všudy. Nejprve jelena opatříme tagem, kterej z něho dělá legálně ulovenej kus, pak mi půjčuje nůž, ukazuje, co mám dělat a náhle je všechno na mě – opatrně rozříznout kůži od zadních nohou přes břicho až po hrudník, odtáhnout kůži a udělat si prostor na to, abych mohl rozříznout břišní dutinu a zbavit se vnitřností. Logan drží přední nohy, aby jelen ležel pěkně na zádech a já řežu podle jeho instrukcí. Když je řez dokončen, položíme ho na bok, chlapi drží pravý nohy a já dostávám příkaz dostat jeho vnitřnosti ven.

Jako začátečník tak trochu doufám v to, že prostě volně vypadnou… Moje mýlka – vnitřnosti je potřeba vzít pěkně do vlastních rukou a pokusit se je z břicha doslova vyrvat. Ponořuju tedy svoje ruce skoro po lokty do teplejch vnitřností koupajících se v litrech krve a snažim se střídavě tahat, trhat a odřezávat vnitřnosti z břišní dutiny. Mezitím se mi podaří rozthnout střeva a konečně identifikovat, co jsem v chudákovi jelenovi strefil – po srdci nejsou ani stopy, jedna plíce je na šrot a stejně tak i půlka jater. Zdá se tedy, že se mi v rámci možností podařila naprosto perfektní trefa a jelen tedy umíral velice krátkou dobu a možná lze říci i humánním způsobem. Ke svojí perfektní trefě dostávám další gratulaci, řikaj, že lepší trefu jsem si nemohl vůbec přát – ani jsem nepoškodil maso okolo předních končetin, rána šla hrudníkem dovnitř a hrudníkem ven.

Abych neodbíhal – když jsem konečně vytrhnul poslední zbytky vnitřností z jelena, tak jsme ho obrátili abychom z něho vylili snad kýbl krve (možná trošku míň). Na řadě bylo potřeba pokračovat už započatej řez kůží až pod bradu, načez bylo potřeba přerušit hrtan co nejblíž u hlavy, strčit do hrtanu prst a opět kombinací řezání a trhání z jelena hrtan dostat – prej to je místo, kde se rychle usadí bakterie, takže musí pryč, aby se maso neznehodnotilo. Poslední, co zbejvalo bylo odříznout koule a provést řez okolo análu, abych ho mohl pěkně vytáhnout i se zbytkem střeva ven jako špunt.

Konečně hotovo, ani mě nestihlo přepadnout jakýkoli nevolno nebo cokoli. Emoce šli při práci stranou a náhle stojim nad vykuchaným jelenem, hromadou vnitřností a ruce mám až po loket od pomalu usychající krve. Krev částečně oplachuju vodou, nicméně ruce mi stále voní jelenem. Bohužel se mi povedlo se kuchání trošku říznout do prstu, tak jenom doufám, že z toho nebude nějaká infekce, ale předpokládám, že jelen je uvnitř čistej. No a teď co jinýho, něž jelena dostat do auta, že…

Naštěstí pro mě měl s sebou Logan popruhy na ramena, takže jsme jelena omotali okolo krku provazem, já si ho zapřáhl jako správná mula a mohli jsme pěkně vyrazit. Zezačátku mi tahání nepřišlo tak těžký, ale to bude asi tim, že jdeme z kopečka a jelen po flecích sněhu klouže sám a občas mě předbíhá. Do kopečka je to horší, protože kloužeme oba a já se často nemám moc kde zapřít. Naštěstí mi v nejhorších místech pomáhá Brock a mě tak čeká už jen pozvolnější zbytek cesty. Chlapi se po chvíli odtrhnou s tím, že půjdou trochu lovit, dostávám klíče od auta a dáváme si tam spycha tak za hodinu. Cestu znám, takže no problem. Teda to jsem si myslel…

Táhnout jelena mě pomalu ale jistě unavuje a moje tempo se radikálně snižuje. V některejch místech musim překračovat od krav rozdupaný kaluže, který jsou teď zamrzlý a tedy sice klouže dobře jelen, ale já ještě líp. Nejvíc se bojim toho, že uklouznu, upadnu a nešikovně praštim s Loganovou puškou, kterou mám stále na rameni. Blížím se k závěrečnýmu pozvolnýmu stoupání, kde se s jelenem pozorně vyhybam seschlejm kravím lejnům a odpočívám co pár kroků, protože už sotva popadám síly. Jelen má teď tak 50 kilo (težko odhadnout), ale tření ohromný, takže si připadám, jakobych tahal dvonásobnou váhu a do každýho kroku se naklánim hluboce dopředu, abych jeho váhu urval do pohybu. Hlavně do kopce je to peklo. Vzpomínám si na film „118 dní zajetí v ledu“, kde každej polárník táhne asi 250kg na saních a snaží se je přetáhnout přes rozlámaný kusy ledu…

Pozvolnej kopeček končí a vidim závěrečnej krpál startující ve zmrzlý louži. Navíc musim hned u louže přelejzat plot, což znamená, že se musim odpotutat od jelena a plot překonat s jelenem po částech. Když je klouzačka u konce, čeká mě asi 20 metrů závěrečný červený sjezdovky s jelenem, který mi trvaj snad 5 minut. Konečně stojim u plotu vedoucího k našemu auto pěkně po rovince. Vydávám se na cestu, ale po chvíli zjišťuju, že to dál prostě nedávám. Už teď jsem zahodil pár vrstev, jsem rozepnutej a riskuju nachlazení v mrazivym větru. Dávám pauzu, vytahuju termosku a snažim se nabrat síly na zbylejch 500 metrů cesty.

Znova se vydávám na cestu, ale moc rychle to nejde – dělám 10 kroků a musim odpočívat. Připadám si jako stařeček a děkuju náhodě, že jsem nestřelil dvanácteráka (ačkoli to by bylo fakt hustý). Asi ve dvou třetinách cesty za sebou zahlídnu Logana a Brocka, jak se pomalu blíží a doufám, že budu u auta dřív, než oni, tak trochu přidávám do kroku. Nakonec se setkáváme u plotu, pod kterym na vhodnym místě protahuju jelena a poslední metry mi opět pomáhá Brock. Následuje sednutí na zem a odpočinek se sladkou svačinkou od T*** :). A je hotovo. Na „raz dva tři“ hážeme jelena do auta, nakládáme zbraně, sedáme do auta a jedem domu.

Brock mi dovolí jelena vyvěsit v garáži u nás u baráku, kterou jinak pro nájemce nezpřístupnil. Jelena tedy překládáme u Brocka doma do jeho trucku, s Brockem nabíráme T*** u nás doma a Brock nás vykládá u registrace auta, zatimco on pojede koupit nějakej věšák do garáže. Když je všechno úspěšně zařízeno a my máváme novou registračkou, jedem domů, oplachujeme jelena od zbytečný krve a konstatujeme s T, že je takový morbidní, že chudák zatuhnul v poloze zalomený hlavy dozadu, protože takhle se vezl z lesa zpátky do města. T*** zjistila, že jí pohled na chudáčka mrtvýho jelena nevadí a první, co prohlásila je, že je krásně plyšovej a že má roztomilý kopejtka. Domlouváme se, že až budeme mít někdy v budoucnu baráček, budeme mít na zahrádce jednoho živýho jelínka na drbání… Jelena věšíme do garáže, na Loganovo doporučení nestahujeme z kůže, a tím je pro nás hotovo. Jelen musí pár dní viset, než se do něj pustíme. Já se pokoušim sepsat svoje čerstvý zážitky, ale během pár okamžiků mě přepadá ohromná únava a bojim se, že jsem to s rozepnutim na větru opravdu přehnal, tak si beru půlku brufena a jdu si lehnout.

Naše první pořádná bouračka

Ulovenou zvěř tady můžete dát k řezníkovi a on vám vrátí stejky, mletý maso a třeba i párky. Jenže nám se nechce platit a taky si to chceme udělat sami (Logan si dělá maso sám, Brock dává maso řezníkovi). Vzhledem k tomu, že jediný odpoledne, kdy na tom mužeme pracovat s T*** spolu je úterý, tak v úterý končíme s Loganem v práci dřív a jedem k nám domů. Nejdřív dokončíme dveře od pokoje pro Jaydena, aby mohl žít mimo naše hlavy a pak nám Logan jde ukázat, jak jelena stáhnout z kůže, jaký kusy masa nechat na steak nebo roast a co dát do mletýho. Taky nám půjčuje mlejnek na maso, plnič párků a pilku na kosti. Jakmile víme, co a jak, dáváme se do práce a Logan odjíždí domu.

Je asi -5°C, my přenášíme kuchyňskej stůl do garáže a pokrejváme ho igelitem. V garáži máme o pár stupínků víc, ale prsty nám stejně mrznou festovně. Sotva jelena stahneme z kůže, rozdělujeme si práci – T*** se pouští do zadní nohy a já se pokusim odřezat velký stejky okolo páteře. Po chvíli oba pracujeme u stolu a třídíme maso do dvou misek – mletý a stejk/roast. Práce jde docela pomalu, protože nevíme přesně, kudy vést nejlepší řezy a protože je potřeba neustále z masa odstraňovat chlupy. První hodinku si práci docela užíváme, je to rozhodně zážitek a pracujeme na svym budoucim jídle. Postupem času ale začínám doufat, že bude co nejdřív hotovo. Navíc to vzhledem k černejm igelitovejm taškám, který na stole máme, vypadá, jakobychom zpracovávali nějakou vraždu a pohled na naší práci v nás vzbuzuje takovej zvláštní pocit. Vzhledem k tomu, že jsem se znovu blbě říznul, tak ještě bojuju střídavě se zmrzlym prstem, kterej nekrvácí a rozehřátym prstem, ze kterýho nejsem schopnej krvácení zastavit. T*** vlastně vůbec nevadí pohled na mrtvýho a pomalu ubejvajícího jelena, ale z pro mě neznámýho důvodu nechce bejt u řezání hlavy (přičemž jsme si rozklížil nůž za 50kč) a separovaný hlavě se vyhybá i nadále.

Výsledkem naší práce je velkej hrnec masa na mletý a pak nějaký stejky a maso na pečení. Neni toho kdovíkoli kvůli velikosti jelena, ale lepší, než nic. Nevíme, kolik toho ještě z kostry oškrábat, ale vzhledem k tomu, že už nás to moc nebaví, rozhodujeme se bourání ukončit, dát úlovek pěkně do ledničky a kostru hodit do popelnice. Mletý budeme dělat někdy jindy, teď už se nám nechce a stejně nemáme tuk. Pohled na hodinky prozrazuje, že je asi půl devátý, tedy jsme tím strávili tak čtyři hodinky. Shodujeme se na tom, že na maso teď chuť úplně nemáme.

Mletý nakonec doděláváme ve čtvrtek, přičemž ochutnáváme ještě prťavý stejčíky. T*** původně chtěla za jelínka držet minutu ticha před prvnim soustem, ale vzhledem k tomu, jak stejčík voněl, vydržela sotva deset sekund a pustila se do masa. Bylo naprosto perfektní. Touhle ochutnávkou se zakončila naše práce s masem a teď zbejvá jen maso pěkně sníst.

Málem bych zapomněl! Zvažovali jsme, že bychom ještě zpracovali tu pěknou plyšovou kůži a udělali si z toho třeba rukavičky. Další práci jsme ale dlouho odkládali a nakonec jsme zjistili, že jelení kožich nelze zachovat i se srstí, takže náš nápad skončil vhozením kůže do popelnice. Holt pech…

Zakončim trochu filozoficky: Za sebe můžu říct, že střelit si jelena a nevynechat žádnej krok od bio masa pobíhajícího v lese až po jídlo na talíři bylo zhmotněním jednoho z mejch životních snů. Nemůžu říct, že všechny kroky procesu byly stejně zábavný, zajímavý nebo že by mě třeba všechny dělaly kdovíjakou radost. Zabíjet živý tvory neni pro každýho a člověk se musí tak nějak srovnat s tim, že něco jinýho živýho umře, jen aby on sám mohl jíst. Chtěl jsem právě tehle pocit a všechny kroky zažít na vlastní kůži právě proto, že dneska už to pro běžnýho člověka rozhodně neni běžný a myslim si, že kdo jí maso by měl bejt schopen si ho obstarat. Kdo se nedokáže sžít s pohledem na mrtvý ještě teplý plyšový zvířátko na zemi, kuchání nebo následný bourání, měl by podle mě přestat jíst maso. V dnešní době si lidi neuvědomujou, že za každym kouskem balenýho masa je nějaký mrtvý zvíře a nikdo tak netrpí výčitkama svědomí ze zabíjení zvířat. Myslim si, že kdyby si každej měl vlastnoručně sekat hlavy kachničkám, slepičkám, porážet prasátka a kravičky, bylo by mezi náma výrazně víc vegetariánů a bylo by to dobře.

PaT

P.S. Doporučuju na shlídnutí filmy 118 dní zajetí v ledu a Shot through the heart.

P.P.S. Kdyby někoho zajímalo, z čeho jsem střílel, tak se jedná o zbraň Tikka t3 lite od finksý firmy Sako ( https://www.tikka.fi/rifles/tikka-t3/t3-lite ), 7mm Remington Magnum, 140 grain bullet, s puškohledem od Zeiss