1/8 Přílet do Cheng-Du

Pozor hlášení:

“Vidíte-li toto hlášení, úspěšně jsme přistáli v Číně a dostali se k wifi. Převlíkáme se u holek na koleji a vyrážíme do města (je ráno). První dojmy k vám přiletí coby nevidět”

Konec hlášení

Z letadla

Takže máme 22:46, sedíme v letadle a užíváme si zalehlý uši. Za oknama tma jako v pytli, jeden by řekl, že je tak akorát čas jít spát… Omyl! Přibližně za 30 minut přistáváme v Chengdu, kde bude 6 hodin ráno – čeká nás docela dlouhej den. Naštěstí jsme posilněni skvělou snídaní podávanou Sechuan Airlines, jejíž hlavní chod byl velice nevzhledná miska rozvařený rejžový gejdy (ve skutečnosti “rozvařená rejže” k faktickýmu popisu naprosto dostačuje, ale nenese tolik emoční informace).

Večer na pokoji

Let probíhal nanejvýš hladce, stihli jsme se podívat na nějakej ten film, nestihli usnout a stihli dvakrát požádat o jídlo navíc. Sedadla sme měli u okna hned za sebou, takže sme mohli vesele sdílet housky a z okna jsme pozorovali mimo jiné třeba noční Moskvu.  Váša přikládá Sečuánu jedinou výtku a to, že neměli panáka whiskey…

Z vlaku

Napsat souvisle kousek víc, než pár řádků bylo zatím docela složitý. Únava mnou klátí dost efektivně, takže laptop odkládám na později. Je mojí povinností vypravěče se vrátit k nedopovězenému prvnímu dni… Ještě předtím však možná ještě trochu na vysvětlenou: nápad jet do Číny se zrodil v hlavě mojí vzdálené sestřenky Anety, které se nakonec úspěšně dostala na studijní pobyt do Chengdu, kam nakonec jako výprava z ČZU odlétla ještě s jednou svou spolužačkou Verčou. A jelikož je Čína místo lákavý, tak sme u ohně jednou večer nadšeně u buřta řekli, že taky pojedem, z čehož svůj výrok nakonec plníme dva – já a můj strejda Váša. K nám se přidávají Pavel, kamarád od Váši z vesnice, a Terka, moje děvče.

Původní plán byl strávit společně v 6ti (a později 5ti) lidech v Číně 25 dní a procestovat co nejzajímavější místa. Vhledem k náročnosti plánování a dalším logistickým problémům jsme se ovšem nakonec s Terkou od zbytku skupiny trhli a naplánovali výlet na většinu času jen pro sebe. Tolik tedy k úvodu a pojďme se vrátit do Číny 🙂

Den První

Na letišti nás přivítaly holky (Anet a Verča) a připravili pro nás překvapení v podobě autoodvozu. Po opuštění letištní haly se nám ihned dostalo vysvětlení onomu všudypřítomnému halu (nebo též oparu), který není, jak jsme doufali, projevem počasí, nýbrž projevem člověka a tedy smog – na noční oblohu zde vidět prostě není.

Nasedáme do auta a vyrážíme. Ačkoli letiště a jejich okolí mnoho o cizokrajnosti neprozrazují, tak brzké minutové zastavení „na štroc“ před odbočovacím pruhem na silnici prozradilo, že styl řízení zavání Asií – jsme tu dobře! Cesta k holkám na kolej trvá cca 40 minut, odkládáme nepotřebné a vyrážíme na „výlet“. Anet pro nás mnoho neplánovala, máme před sebou procházku univerzitního kampusu, zbytek je na nás, neboť je odpočinkovej den.

Tempo chůze volíme uspávací a razíme na snídani. V letadle ukazovali 6 stupňů Celsia, tedy po rozednění bude okolo 8 – nadšeně vyrážim v mikině. Jídlo v místní studentský jídelně není žádná hitparáda, ale jíst se dá a je superlevný.  Samozřejmě zapomínáme desinfekční gely na pokoji – tahle rutina nám bude ještě chvilku trvat…

Po shlídnutí kampusu konstatujeme, že jsme rádi za to, kde studujeme. Budovy zvenku omlácený a ošklivě betonový, zevnitř trošku lepší, ale na všem je vidět, že číňáci nemaj ve zvyku se o věci starat. O vůni záchodů pronikající až na chodbu ani nemluvě. Nicméně oproti kolejím, kde musí holky bydlet je to pořád fajn. Zlatý český studování. Tady holky musí doplácet na topení klimatizací, sprchozáchod (záchod tureckýho stylu slouží zároveň jako odtokový kanálek pro sprchu, přičemž se sprchujete půl metru od záchoda) smrdí plísní (respektive tunou sava), na posteli chybí matrace, kuchyňka pokrytá vrstvou špíny, nevybavená… Pomyslnou tečkou na dortu by mohlo být to, že bydlí v posledním, tj. sedmém patře a kolej postrádá výtah.

Z kampusu jsme zamířili plouživým tempem kamsi ke sportovištím. Na ohromný otevřený ploše je nakresleno asi 20 basketbalovejch hřišť, kam oko skoro nedohlédne, tam roste trávník fotbalovýho hřiště a vpravo při cestě vidíme obležený pingpongový stoly. Překvapivě i nějaký basketový hřiště jsou využívaný, nicméně mě ohromuje zápal číňáků pro ping-pong. Věkový průměr hráčů je tak 40 let, hojně jsou zastoupeny ženy. Po chvíli pokukování nás jeden týpek vyzve ke hře, což nemůžu odmítnout! Půjčuje mi pálku a už to valíme. Prvních 10 míčků kazim zfleku, protože pálka odráží neskutečnym způsobem, což oponenta asi nebaví a tak předává pálku Vášovi. Chvilku se rozehráváme s ostatníma a nakonec prosim Anet o zprostředkování hry s číňákem. K mé radosti přijímá a jdeme plácat – nejdřív mi to moc nejde, všechny topspiny jdou za stůl, ale nakonec se srovánávám a defenzivní hrou se dostávám na stejno úroveň chybovosti jako domorodec. Neformální pinkání nakonec přerušuju s pocitem, že jsem Čechům ostudu neudělal, děkuju za hru a jdu vynadat ostatním, že mi ani trochu nefandili!

Dál se necháváme odvést ke stanici metra, abychom si dojeli vyzvednout lístky na vlak. Po cestě se dostáváme k moderním a západním obchůdkům, a tak si s Terkou jdeme zařídit SIM kartu. Bohužel odmítá zprovoznit tu, kterou máme půjčenou od kamaráda a pro zřízení nový vyžaduje naše ID. Komunikace probíhá triviální angličtinou a je šíleně kostrbatá. Nicméně slečna nás velice pobavila – prohledává pas a něco hledá, tak se ptáme, co potřebuje. Ona, že prej číslo pasu, tak jí Terka nasměřuje na úvodní plastovou stránku, místo té, na kterou zrovna kouká. Nicméně nezníme důvěryhodně, a tak po poradě s kolegyní dál opisuje na stránce s vízem, kterou si nakonec i fotí. A to i přes to, že jsme ji několikrát řekli, že se kouká na vízum do Ruska, a ne do Číny… Ale opis ID se musí provést, takže splněno 🙂 Doufáme, že nás nezastřelí coby ruský špiony 🙂

Při cestě dál k metru činíme pozorování a já se smíchem konstatuji, že „tichá smrt“ je pro elektroskútr dokonalá přezdívka – všechny skútry a dvoukolový vozidla, co tu jezdí, jsou elektro (čti „naprosto neslyšitelný“) (některý mají benzínovej pohon jako rezervu) a jezdí všude. Chodník není holt jenom pro lidi a když vás zezadu míjí skrz davy se proplétající skútr, nemáte o něm šanci vědět. Člověk se tady musí hlídat, aby nedělal nečekaný pohyby a kroky stranou.

Čínský dopravní prostředky jsou asi kapitola sama pro sebe, a tedy jim budu věnovat alespoň odstavec. Předpokládám, že všichni někdy viděli nějaký fotky toho, jak na mopedech a motorkách transportujou všechno možný, ale vidět to naživo je prostě výrazně lepší zážitek. Vzhledem k tomu, že je zima (viz další odstavec) má většina pilotů na motorce deku, která rozráží vzduch v oblasti kolen a nohou a navíc vytváří velký rukavice na řidítkách, což například v růžovym provedení s puntíkama vypadá naprosto úžasně. Něco jako technickou tady zřejmě taky ještě nemaj, protože jezdí na kdejakym šrotu, nevadí jim dokonce ani šmajdající kola (zatím viděno pouze u strojů hnaných lidskou silou). Kromě těhle šrotů jsou v Chengdu na silnicích ovšem k vidění i pěkný nový auta, relativně naleštěný a v perfektním stavu. Dokonce se zdá, že Škodovka je tady dobře známá. Konečně je třeba poznamenat, že i přímo vedle několikaproudé silnice se můžete v klidu povídat, protože silnice je velice hladká, bez přejezdů, kostek a kanálů, a auta tedy jezdí prakticky nehlučně. Skoro by se zdálo, že nejhlučnější jsou nenamazaný vrzající kola.

A teď k počasí – sice tady je tak 8 stupňů, ale to neznamená, že je teplo. Asi by bylo bejvalo lepší, kdyby mrzlo. Vzduch je neskutečně vlhkej a zima je tak příšerně vlezlá, díky čemuž poměrně rychle prochladáme a potřebujeme se prohřát. Toho se týká i fakt, že číňani všude větraj respektive neprovozujou dveře a topení, což je poměrně dost nepříjemná kombinace.

Jízda metrem je dost v pohodě, všechno je přehledný, zastávky a důležitý cedule psaný anglicky, dokonce i anglicky hlásí zastávky před příjezdem do stanice. U anglickýho překladu některejch značek se zřejmě inspirovali Londýnskym „Mind the gap“, a tak zde mají „Mind your hand“, „Mind your step“ a kdyby vám dělala hlava problémy, tak pozor – „Mind your head!“. Nadále budeme bedlivě sledovat všechny skvělý a nesmyslný překlady a vytvoříme nějakou vtipnou koláž… Jízda metrem se platí se intuitivního automatu a platí se za konkrétní jízdu – člověk dostane čipovou kartičku, která platí na konkrétní trasu, kterou nastavil a zaplatil u automatu zadáním výstupní stanice. Při vstupu do metra kartičku načte, při výstupu ji dá turniketu sežrat a je bez kartičky.

Na vlakáči s podivem zjišťujeme, že výdej jízdenek probíhá v jiné BUDOVĚ než odjezd vlaků – zřejmě kvůli frontám… Terka naštěstí vše u okýnka skvěle komunikuje v čínštině, a tak dostáváme do ruky všechny lístky na všechny vlaky na naše cestování. Kupujeme kokosovou vodu chutnající jak rozpuštěný eskymo, matcha sušenky a jedem za ostatníma, kteří sedí na kafi.

Po srazu navrhuju, že nejlepší pokračování by bylo zajít na horkou mírně pálivou polívku (přeci jen už je skoro poledne) a tak jdeme zpět ke kolejím, kde to holky znaj. Objednávání je trošku složitý, nakonec nám pomáhá místní slečna, která umí anglicky a dostáváme klasickou pho polívku známou z domova. Teplá polívka nás parádně probrala (nutno pamatovat na to, že jsme dle domácích hodin právě dorazili domů pro hodně povedenym silvestru a chceme jít spát) a zaveleli jsme odchod na ubytování –

je na čase najít náš hotel. Bohužel nastala chyba v komunikaci a ačkoli jsme se podle špendlíku na mapě snažili najít ubytování co nejblíž kolejím, zjišťujeme, že musíme kus jít, jet metrem a pak zase velkej kus jít – suma sumárum cesta na 40 minut.

Dohodli jsme se na společný večeři kousek od holek a vyrazili sami do hotelu, protože to přece zvládneme najít i bez nich – mapy číst umíme, ne? Jo umíme, ale zjišťujeme, že mapy.cz mají v Číně přesnost cca 400 metrů, takže potom, co jsme došli ke špendlíku v mapě není žádnej hotel k vidění. Naštěstí s sebou máme Terku, která se dvakrát úspěšně ptá na cestu (čímž získává můj neskonalej obdiv) a hotel nakonec najde. Na recepci pak všechno krásně vyrozumí, vyhádá urychlený navrácení pasů (chtěli nám ho dát až při odjezdu) a jdeme se konečně ubytovat.

Pokoje máme dva, já s Terkou a Váša s Pavlem. Jsou jak přes kopírák, jenom nám nejde dovřít okno, neboť nemá kliku, ale zato máme pěnovou tapetu 3D cihel. Ihned nastavujeme klimatizaci na topení a jdeme si dát horkou sprchu na zahřátí, protože jsme unavený a vymrzlí jak psi. Po chvíli rozjímání na posteli se jdeme zeptat Váši a Pavla, jak to vidí s večeří a dohadujeme se na příjemnym konsenzu – nikam se nám už nechce! Váša chudák prská a vypadá to na jeho klasický nachlazení a my ostatní usínáme, kudy jdeme. Nakonec vyrážíme jen do okolí na průzkum a večeři, protože hlad máme. Ihned naproti hotelu se snažíme dostat nudle (protože polívka už jednou byla). Bohužel, ani zcela zřejmý ukázání na jídlo jinýho hosta obsluhu nepřesvědčilo o našem záměru, což jsme bohužel zjistili až když nám donesl další nudlovou polívku… Poznámka pro čtenáře – malá polívka (vhodná pro dva) stojí 33 korun, oběd pro dva u kolejí sestávající z polívky a nudlí nás stál asi 70! Po procházce po okolí, nákupu sladkostí v obchodě a zmatkování v obchodě se zeleninou (kde měli jablka za 100kč/kg) jdeme na hotel, trošku zabalíme na zítřek a prakticky instantně za hluku topící klimošky, na jedný posteli zabalený do peřin, v mikinách a čepicích usínáme.

Den Druhý

Doufal jsem, že budeme spát aspoň 11 hodin ale bohužel, biologický hodiny řekli, že v deset večer je potřeba vstávat, a tak jsem od půl šestý nespal. Nakonec jsme vstávali dřív a stihli ještě společnou snídani (navlečený v bundách a čepicích) s Vášou a Pavlem, kteří s holkama jedou v 9 autobusem do hor. Sami jsme pak dobalili a vyrazili na vlakový nádraží s tím, že pojedeme 17 + 5 hodin s 2 h přestupem, což znamená, že potřebujeme koupit zásobu jídla. Místní obchody pro nás ale nemají tu správnou nabídku – nevíme, co ty věci jsou, jak je jíst a nechceme jíst ty zřejmý pochoutky jako třeba vakuovaný pařátky, kopejtka nebo rypáčky. V retrospektivě už víme, že stačí koupit instantní nudlovou polívku, protože na nádraží i ve vlaku je kohoutek s horkou vodou právě pro tento účel, ale zkušenosti bohužel přibývají s časem (a chybami).

Po úspěšný jízdě metrem mírně bloudíme na nádraží při hledání dalšího jídla (odmítáme pečený kuřecí stehno za stovku a další pařátky, krky, hlavy a chobotničky a nakonec nacházíme tu správnou budovu. Kupujem si na oběd klasický čínský jídlo v restauraci v hale a jdeme čekat mezi ostatní na odjezd vlaku. Zdá se, že čekání front je tady sportem, protože někteří vytrvalci stáli frontu už 50 minut před odjezdem vlaku, ačkoli je vlak pouze na předem koupený místenky (dokonce do nádražní haly není bez jízdenky umožněn vstup) a tak není vůbec kam spěchat. Při čekání stíháme vymrznout a zjistit, že číňáci nerespektujou zákaz kouření na záchodech.

Náš vlak má jenom 17 vagonů, přičemž my nastupujeme už do 14týho. Před vagónem dostáváme od pána ve vínovym úboru čipovou kartičku za svoji jízdenku (asi stejnej princip jako v metru?) a jdeme najít svoje místo. Máme lehátka ve stejnym oddělení nad sebou, jedno u podlahy, druhý u stropu a mezi náma někdo je. Předem jsme se domluvili, že se pokusíme vyjednat s okupantem mezipatra výměnu pozice, a tak když zjišťujeme, že onen okupant rovnou zabral spodní patro, jásáme. Nadáváme si až ve chvíli, kdy zjišťujeme, že spodní patro je jediný dost vysoký na to, aby se na posteli dalo sedět… Naštěstí je naší tří-palandě v uličce designována jedna sklápěcí sedačka, takže nějak přežijeme. Báli jsme se, že lehátko bude prkno, k našemu překvapení jde o sice tvrdší, ale čistě povlečenou matraci a máme připravenou i povlečenou peřinu a polštář. Vypadá to, že prvních 17 hodin bude ok.

Číňáci přípravu s jídlem tolik nepodcenili – dotáhli si igelitky plný všeho možnýho – od strouhaný zeleniny po pařátky. Velice mě překvapilo, když paní pod náma jedla kuřecí (nebo jiný drůbeží) stehno, přičemž se s chutí pustila i do kostí a kloubů… Naštěstí nejsou necivilizovaný, jak jsme byli varování – jedi potichu, zbytky okolo sebe neplivou a všechno je zatím ok. Vlak má nicméně drobný a méně drobný nedostatky – klimoška jede od stropu, číňáci chodí kouřit k záchodům, takže to tady smrdí a nejsou tady odpadkový koše. Na druhou stranu jsou záchody čistý a jezdí tady vozíky s jídlem, takže máme všechny základní lidský potřeby zajištěný.

Je půl sedmý, všichni se zvedli na večeři a my budeme následovat. Jsme někde na cestě do Chang Sha, odkud jedeme do Zhang Jia Jie, zatím zdravíme,

Patrik & Terka