3/8 Peking

Tak jsme opět ve vlaku a tedy je na čase, abychom sepsali dobrodružství posledních dní. Sedíme v nejvyšší třídě místních vlaků (typ G), kterej má jet až 350km/h a máme zde strávit asi 6,5 hodiny, nebo v řeči vzdáleností asi  1000km, v poměrně slušnym pohodlí a luxusu – tomu všemu taky samozřejmě odpovídá i cena. Z Pekingu odjíždíme docela unavený a vymražený a já jsem na hraně se zdravím, zatímco Terka se v Pekingu dostala přes otravnou rýmičku. Bohužel se vedle nás místo původní „v pohodě“ slečny přisrala nějaká babička se dvěma dětma, který pouštěj nahlas něco z mobilu, takže se těšíme na klidnej zážitek z jízdy…

Opět jsme dostali nějaký zvídavý otázky z publika, tak se nejprve budeme věnovat jim.

1) Proč že tu jsme za celebrity?

               Upřímně jsem ze strany číňáků očekával trochu větší zájem, respektive, byl mi dopředu slibován. O číňácích totiž platí dvě věci jejichž kombinace zaručuje to, že se námi fotí – v prvé řadě nemají stud se na něco zeptat nebo si prostě dělat, co chtěj, aniž by se zajímali o to, co si o tom myslí ostatní a v druhé řadě mají jako „vzor“ nebo „idol“ bílou barvu kůže. Prej se stydí za to, že jsou tak snědý (pročež v létě nosí paraplíčka a neodhalují se, aby se neopálili) a bělochy tedy vnímají přirozeně jako krásný. Proto tedy ten zájem o fotku s námi – nádherami ze západu 😊

2) Jsou místní nudlovky lepší, než ty naše?

               I u nás lze koupit nudlovku v kalíšku, která má trošku víc pytlíků na ochucení a ačkoli jsem je u nás nikdy neměl, myslim si, že budou chutnat úplně stejně. Pytlíček koření je úžasnej koktejl solí, chutí, gutamátů a možná nějakýho sušenýho vývaru; pytlíček s olejem je standartně nějakej sušenej vývar, občas dokonce nějaký kousíčky masa, a navíc je tam občas pytlík například se sušenou zeleninou (která se ve vodě zregeneruje a chutná docela fajn) nebo nějakym nakládanym zelím atp. Suma sumárum ta větší polívka je až 1,5 litru s docela dost nudlema a dá se toho najíst. Problém nastává v případě, když je nějakej (nebo více z) pytlík(ů) pálivej. Občas je to takovej oheň, že se člověku kroutí chlupy v nose jen když přičuchne.

Den První

Do Pekingu jsme přijeli ve 12 hodin a ačkoli jsme jeli okolo 1500 km a 24 hodin dorazili jsme s přesností na minuty. Peking je opět úplně jinej level, než co jsme viděli doposud. Na nádraží je ihned vlez do metra a prví věc, čeho si všímáme, je množství policajtů – jsou tu po dvojicích a trojicích skoro u každýho sloupu. Někteří mají dokonce pěknou zdobnou uniformu, ostatní pouze v maskáčích a zbytek prostě v černym stejnokroji – všichni teple oblečeni s velkou ušatkou na hlavě. Všichni u sebe mají nějakou zbraň – dlouhou tyč, štít nebo takový vidle (zřejmě na špendlení lidí ke stěně), na kukani uprostřed nádraží dokonce stojí dva se samopalem a pozorujou okolí. Rád bych fotil, ale mám strach o foťák a svojí svobodu, případně pouze Terčin vztek, kdybych něco způsobil…

Metro je velice přehledný a funguje naprosto stejně, jako v Chengdu. V automatu kupujeme lístky a jedem rovnou na ubytování. Metro tady má 22 linek vlaky jsou průchozí po celý dýlce, všechno je moderní, čistý, s anglickejma překladama – dáváme jedničku s hvězdičkou. Ubytování máme asi deset minut chůze od stanice a tentokrát není problém hotel najít. Hotel je v západním stylu, na recepci mluví anglicky a je tu TEPLO! Náš pokoj je předem vyhřátej, postel je zase tvrdá a koupelna již tradičně kobinuje sprchu a záchod do stejnýho metru čtverečního. Hned po ubytování zjišťujeme dvě drobný chybky na kráse – koupena kvete plísní a vode teče jen vlažná. Navíc teda wifi moc nefunguje, ale jinak jsme spokojený a dáváme si high-five 😊 Dokonce tady máme v ceně snídani, takže to skoro vypadá, že 500kč/osobu/noc je docela ospravedlněný (s přihlédnutím k faktu, že jsme 30 minut chůze od náměstí Tiananmen a Zakázaného města, tedy v naprostym centru).

//poznámka z vlaku – Terka tlumočila sousedům moje přání o trochu klidu a mobily byly ztišeny. //

Hned po sprše a troše odpočinku vyrážíme na lov jídla. Okolí vypadá čistě, klidně, skoro evropsky. I architektura je místy dost netypicky nečínská. Sotva přejdeme ulici, rozhodujeme se k návratu do hotelu, protože jsem dost podcenil oblečení. Jsou asi tři odpoledne a teplota pomalu klesá pod nulu a mírně fouká, takže moje jedna stará mikina pod softshellkou neposkytuje dostatečnou tepelnou izolaci. Na pokoji přidáváme (kdo má a může) druhou mikinu, podvlíkačky, tunely, rukavice a jdeme na druhej pokus. Snažíme se najít menší zapadlou uličku, kde by ceny byli příznivější naší peněžence – 50 yuanů za porci se nám dát nechce. Nakonec nacházíme přesně takovou, kde zalejzáme do místa, který jsme pokřtili “náš pajzl”. Uvnitř se výjimečně kouří a prostředí nevzbuzuje prakticky žádnou důvěru a trochu krotí hlad. Mají tu ale jídelní lístek v podobě obrázků na plakátu, a tak zapichujeme prsty a doufáme, že nebudeme pekelně litovat. Po chvíli přijde paní a snaží se nám něco sdělit. Terka krčí rameny a povídá mi, že nerozumí, načež jí odpovídám, ať to řekne tý paní, ne mě. Nakonec pomohlo to, když si Terka nechala sdělení napsat na papír, odkud rozluštila zprávu, že rýže zbývá už jen na 1 porci, takže holt objednáváme jen jednu. Za chvíli dorazí jídlo a zjišťujeme, že je naprosto skvělý. Vepřový plátky, paprika, cibule, zalitý v nějaký omáčce a rejže, navíc celkem dobrá porce za 18 yuanů. Terka jásá, že v Pekingu neumřeme hlady a my si fotíme název jídla, abychom pro příště věděli co chtít a zaznamenáváme si mentálně pozici restoránu.

Vzhledem k nedostatku rejže náš lov pokračuje a zavede nás do zcela klasickejch čínskejch hutongů – maličkejch uliček a domečků, kde se občas něco vaří, prodává, ale převážně zřejmě žije. Lezeme do restaurace asi 600 metrů od východu ze Zakázanýho města a ukazujeme vyfocenej název jídla. Paní kejvá a nabízí jídelní lístek, kde jídlo lokalizovala. Tady to maj za 28 yuanů, ale hlad máme a už se nám nechce moc hledat, takže zasedáváme ke stolu a procházíme jídelák. Já nakonec prohlasuju návrh na ochutnání něčeho jinýho, co na obrázku obsahuje spoustu fazolovejch lusků. Bohužel zjišťujeme, že rejže se platí zvlášť a tedy jsme na 33 yuanech, což mi mírně kazí náladu. Nálada se mi naštěstí zlepšuje, když k nám letí velkej kotlík s kopcem fazolovejch lusků, pod kterym je zatopeno tuhym lihem a stále to bublá a vaří. Po prozkoumání zjišťujeme, že je na dně v oleji navíc kopa cibulky a na vrchu jsou kousky vepřovýho bůčku. Zážitek je nejen chuťovej, ale i optickej a všestranně velice pozitivní, dokonce i cibulka se stihne udělat do měkka. Nakonec máme co dělat, abychom to snědli.

Na cestě zpátky jsme to vzali okruhem k Tiananmen (Náměstí nebeského klidu), nicméně zjišťujeme, že je přístup omezen, všude jsou ploty a bezpečnostní prohlídky, který teď večer už nefungují. Nakonec náš pokus vzdáváme s výhledem na náš cíl přes jednu šestiproudou silnici a jdeme zpět. Po cestě děláme další pozorování – v centru Pekingu vypadají číňani dost jinak, než na co jsme zvyklí. Jsou dobře oblečení, vypadají kulturně a evropsky a ačkoli dříve to byla vzácnost, nyní vidíme, že pes je tady kamarád a ne jen jídlo. Policajtů je všude neskutečný množství – prakticky na každý ulici je nějakej „stánek“, kde postávaj s opřenym vybavenim a koukaj do mobilu nebo vidíme na stojáncích zaparkovaný policejní mikrobusy sloužící jako malý stanice. Nemluvě samozřejmě o zdobený stráži na křižovatkách u Tiananmen. Pozitivní ovšem je, že policajti (často kluci od pohledu tak na 17 let) nemaj pouze roli drsňáků s výsměšným heslem „pomáhat a chránit“ jako u nás ale zcela běžně odpovídají na otázky kolemjdoucích, radí, kudy kam a budí v člověku dojem, že je možno se na ně obrátit.

Den Druhý

Druhý den se započal snídaní v našem hotelu. Vzhledem k tomu, že jsme dospávali, přišli jsme skoro poslední. Snídaně se sestávala ze tří trojúhelníčků toustovýho chleba, míchanejch vajíček, párečku a plátku „slaniny”. Terka se v můj prospěch vzdává posledních dvou z vyjmenovaných (já si nestěžuju) a pochvaluje si, že jí jídlo chutná a že je ráda za něco známýho.

Po snídani vyrážíme na náměstí Nebeského klidu, Tiananmen (čti „ťien-án-men“), ze kterého pokračujeme dál do Zakázaného města. Dopoledne security checky už fungují, takže se na náměstí dostáváme. Tam zjišťujeme, že jsme naprosto nevhodně oblečeni – předpokládal jsem, že když bude slunečno a my se jdeme jen tak projít, nebude třeba se moc oblíkat. Bohužel nám šíleně fouká a je pod nulou, takže jsme velice brzo vymrzlí na kost. Na náměstí (který je tak velký, že by na něm snad bylo vidět zakřivení Země) se proto nezdržujem a jdeme rovnou do závětří Zakázaného města. To je obdélníkový komplex, rozlohou asi dvakrát větší než Tiananmen a šlo o císařovo skromné obydlí. Vlastně tedy o palácový komplex s desítkami budov, zdí, chrámů, trůnů… Vše je tak nějak zrekonstruované, ale ve mně to ani tak příliš dojmů staré Číny nevyvolává. Denně je sem vpuštěno „pouze“ 80 tisíc lidí, nicméně předpokládáme, že v tomto slunečném, avšak mrazivém počasí limitu nedosahují.

Při procházení palácového města nacházíme útočiště v přístupných budovách se všelijakými galeriemi a vytrýnkami. Ne, že by nás příliš lákalo vystavované, ale nefouká tam a je tam zpravidla o několik stupňů více než venku, v některých dokonce topí! Nutno ovšem říct, že jsme tam nakonec viděli spoustu zajímavostí – císařova roucha, svitky s písmem, obrázky, sošky, šperky, nábytek atp… Bohužel nebyl pořádně k vidění ten hlavní císařův trůn (viděli jsme dohromady tři, takže ani pořádně nevim, jakej měl bejt ten hlavní…). Terce se tam jinak líbilo, já na lidma vytvořený věci zas tak moc nejsem, ale nejít v Pekingu do Zakázanýho města by byl hrdelní zločin.

Ze Zakázanýho města jsme vylezli přímo na kopec, kterej se nad ním tyčí. Potenciální energii získanou při překonání převýšení jsme pociťovali jako teplo, kterého, bohužel, nebylo dost, a tak nám bylo stále zima. Výhled na Zakázané město byl ovšem dost fajn a právem poutal davy turistů. Když jsme u turistů – v předchozích místech pro nás byla dost velká vzácnost potkat nějakýho bělocha, v Zhangjiaje jsme potkali tak 7 a jednu velkou rodinu. Tady v Pekingu jich je výrazně víc, na turistickejch místech pak o to víc.

Z vyhlídky jsme sešli do blízkýho Beihai parku (protože ostatní z výpravy jedou do Beihai k moři, my musíme jít do parku k jezeru, žejo…). Okolo něho je moc pěkná procházka, díky který se naše vnitřní teplota začala trošku zvyšovat, protože ustával vítr a oteplovalo se i venku. Uprostřed parku byl ostrůvek a na jeho vrcholu pagoda. Poprvé jsme tady narazili na to, jak si číňáci užívaj ledu – místo bruslení (ačkoli to jsme později taky viděli) sedí na všelijakejch saních a odrážej se hůlkama, nebo maj upravený kola na tříkolky s lyžinama a šlapou, čimž se kloužou po ledu. Levnej oběd jsme hledali marně, takže jsme ho odložili na večeři a jelikož už jsme byli zimou unavení, zamířili jsme přes „náš pajzl“ domů. Tam jsem místo již ozkoušenýho Terčina jídla ze včerejška trval na okusení svýho vybranýho a tak jsme se dočkal. Plátky vepřovýho tam sice byly, ale místo dobrý omáčky byly položený na divným salátu nebo kapustě, která měla nevalnou chuť. Příště už neexperimentuju!

Den Třetí

Další den jsme plánovali vzít útokem Velkou čínskou zeď. Vzhledem k tomu, jak dlouho trvá doprava přes město metrem a pak vlakem na místo, jsme vstávali v 6:20 a v 7:01 jsme seděli na snídani s tím, že v 7:30 nejpozději musíme bejt na metru. Snídani nám připravovali nepříjemně dlouho a nově mi byl nabídnut čaj, kterýho sem se chopil. Snídani jsme končili v 7:20, já s polospálenym krkem od čaje, a běželi na metro. Poučeni včerejší zimou jsme se navlíkli do všeho, co bylo dostupný – tzn. já rovnou vycházel ve dvou mikinách a podvlíkačkách. Při běhu na metro a přebíhání na přestupech se nám ovšem vrstvy oblečení vymstily a my jsme brzo potili a dávala se do nás zima. Já začínám zaznamenávat problémy se zipem u bundy – otevírá se mi odspodu, protože se trhá od bundy.

Na vlakový nádraží jsme dorazili asi v 8:26 a běželi rychle koupil lístek na vlak. Terka našla, že vlak má jet v 8:43 a my stáli v 8:33 před kasou a četli zprávu na papírku, že poslední lísky prodávaj 10 minut před odjezdem vlaku. Díky bohu pro nás byl vedle ještě jeden papírek a na něm psáno, že další vlak jede v 9:01 a vskutku to byl ten náš vlak. Před nástupem jsme ještě zažili malé drama, když jsem čekal ve frontě a držel místo Terce, zatímco ta šla ulevit svému močáku. Jak je již tradiční, na její záchod se stála fronta a ubejvala dost pomalu. A najednou se ozvalo pro mě nesrozumitelný hlášení, vedle čísla vlaku se změnilo značení a já začal bejt pomalu ale jistě strhávanej proudem lidí cpoucích se k vlaku. Rychle jsem se z proudu vymanil (držíce se zuby nehty židliček) a běžel zakřičet na dámský záchodky, že vlak odjíždí. Terka naštěstí slyšela, udělala si uzlík a běžela za mnou. Nakonec jsme doběhli již rozjíždějící se vlak a hodně si oddychli, protože další vlak jel až za 2 hodiny. Dobře, zas tak dramatický to nebylo, ale určitě ste mi to sežrali 😛

Metrem jsme jeli hodinu a vlakem jsme jeli možná o pár minut déle. Ačkoli vzdálenost nebyla velká, dízlovej vlak příliš nespěchal, a tak jsme měli čas obdivovat architekturu a luxus lidí žíjících dál od centra. Pohled mě možná trochu překvapil a rozhodně zklamal. Zdá se, že někteří zde žijí pouze s plátěným závěsem místo dveří, opět vidíme bordel, skládky, staveniště… A to jsem si myslel, že Peking na tom bude trochu líp, ale zdá se, že kromě centra města a pár vybraných jsou ve zbytku města opět pouze chudí.

Vlak začal stoupat do hor a do našeho vagónu přišla jakási uřvaná a nepříjemně znějící paní a začala povídat něco o čínský zdi, která začala v okolí vlaku vykukovat na vrcholkách kopců. Bohužel pro nás se nikdo o anglickej překlad nestaral, takže my se nedovědeli vůbec nic. Za chvíli ale už vystupujem v zastávce Badaling z vlaku a v davu se valíme k asi kilometr a půl vzdálený vstupní bráně, odkud je přístupnej asi 12km dlouhej úsek zdi. Badaling je jeden z nejhezčích, nevíce zachovanejch a zrekonstruovanejch částí zdi a je tedy náchylnej na přecpání turistama, hlavně o svátcích a víkendech (což obojí zrovna je…) Vstup na zeď stojí velice úsměvnejch 35 yuanů za oba (off-season a studentská sleva zároveň) a rychle vyrážíme nahoru. Při pohledu na náš cíl – pár set vejškovejch metrů vzdálenej vrchol s věžičkou zdi – mi dojde, že jsme se zase oblíkli nevhodně. Ale naštěstí se množství generovanýho tepla za čas dá ovlivnit rychlostí chůze, takže volnym krokem vyrážíme po zdi nahoru.

Ačkoli už sem řikal, že na lidma vytvořený věci moc nejsem, tak velká čínská zeď mě uchvátila. Je to vopravdu monumentální lidkej výrobek – několik tisíc kilometrů dlouhá, co naše oko dohlídlo tak klikatá jak had, sledující vrcholky. V tomhle úseku má průměrnou šířku 4 metry, vysoká je tak 4-7 metrů. Místama je dost strmá a v místech, kde navíc nejsou schody ale jenom nakloněný dlaždice, se stává nepředstavitelně smrtící v případě deště nebo sněhu. V místech, kde jsou schody, se občas stává, že schody jsou i dvakrát vyšší, než je jejich délka a pro některý by takový části byly bez zábradlí koncem vejletu.

Přímo na vrchol jede lanovka a jelikož průměrnej číňák je od přírody línější než já, veze se lanovkou nahoru a tam se hromadí. Zdálky tak vidíme a děsíme se, co nás tam bude čekat. Zatím si užíváme výhledy a mezivrcholky. Přes údolí máme výhled na druhou půlku zdi, na kterou máme taky zaplacenej vstup, ale rozhodli jsme se, že půjdem jen na tu delší a vyšší část. Množství lidí pomalu roste a jak se blížíme k vrcholu, dostáváme se do kontinuálního zástupu. Nahoře byl ovšem naprosto krásnej výhled, chvíli jsme zástup opustili a stáli na nejvyšším místě zdi v okolí.

Odtud jsme pokračovali dál od vstupní brány, z kopečka, kam už moc lidí nejde. Užíváme si strmý schodiště, překotnou skoro-samotu a začínáme sundavat některý vrstvy oblečení, protože sluníčko hřeje a teplota stoupá. Bohužel můj zip na bundě zlobí víc a víc už potřebuju Terčinu asistenci k zapnutí bundy tak, aby se nerozpadnul. Ze zdi slejzáme pěšinkou a míříme k cetkovnímu tržišti. Tam neodolám a zkoušim vařenou kukuřici, pár kousků vepřovýho na špejli z grilu a nakonec i jakousi bulku s masovou směsí. Nic z toho nebylo nijak extra dobrý, ale jíst se to dalo – nicméně cena byla prakticky pražská, dohromady jsme zaplatili v přepočtu 80kč. Cestou okolo cetkošopů míjíme taky ohrazenej „výběh“ pro medvědy. Ty jsou fakt nehezký, tlustý, líný a jen tak seděj. Co nás ale opravdu zničilo byl fakt, že je číňáci krmili všim, co po kapsách našli. Směrem jejich tlam lítaly kukuřice, mandarinky, grilovaný maso, oreo sušenky… Jak tohle můžou dovolit, to prostě nechápu. A tyhle chudáky zvířata maj dokonce zvěčněný v betonový podobě na vstupní bráně do týhle části zdi.

//píše Terka svojí verzi, zatímco se Patrik dlábí banánem ve vlaku a dává si pauzu od psaní//

Na druhé části zdi je míň lidí, fotí se s náma nějací dva číňani, pak slízáme, jsou tam medvědi, Patrik kupuje kukuřici, maso a nakonec bulku, kterou mě následně zákeřně atakuje (bulku mi předává a nevšímá si, že ji nedržím v ruce, otáčí se asi po dalších 4 metrech, když si konečně všimne, že za ním nejdu a bezradně stojím s bulkou v náručí). Nic z toho ho nenadchne a začne být rozčarovaný ze zkoušení drahého, a ne moc chutného čínského jídla. Pak valíme na autobus, který nás má dovézt k jiné části čínské zdi, úseku jménem Juyongyuan, který představuje uzavřený okruh okolo nějaké původní strážní pevnosti. Viděli jsme ho předtím z vlaku a vypadalo to tam celkem zajímavě. A protože je teprve 13:30, nechce se nám tak brzy domů a rádi bychom něco podnikli (a druhou část zdi jsme zvažovali od začátku). Proto se vydáváme k autobusové zastávce. U ní se zařadíme do řady číňanů a čekáme na autobus. Ten přijíždí asi po 10 minutách, tak jásáme, že nebudeme muset dlouho mrznout. Bohužel ale nenakládá žádný pasažéry, z vysoka se na nás vysere a odjíždí. Při pochodování jsme se pěkně zahřáli, ale tady pomalu ale jistě chladneme i přesto, že se snažíme vyhřát na sluníčku za čtení knihy na mobilu. Držet mobil v ruce ale zrovna v tomhle počasí k zahřátí moc nepomáhá.

//Terka předává žezlo (klávesnici) zpět…//

Po dalších 15ti minutách přijíždí další bus, kam se bohužel o prsa nevejdeme a jelikož je druhej úsek zdi otevřenej jenom do čtyř a už jsou skoro dvě, rozhodujeme se, že nám to za to nejistý mrznutí a následnou neznámou a nejistou cestu domů nestojí. Vylejzáme z čekací ohrádky a podle map míříme zpět na zastávku vlaku. Naše cesta byla trochu zkomplikována plotem, kterej zastavil náš postup, donutil nás přehodnotit mapu a po mym vhledu do problému a objevení díry v plotě, jsme překážku překonali a brzo jsme se vyloupli na cestě plný turistů, vyhýbaje se bezpečnostní kameře, aby se nedivila našemu náhlýmu zjevení.

Na vlakáči jsme asi za 20 minut a máme zhruba 30 minut k dobru, z toho 15 minut bychom mohli strávit mimo a objevovat okolí, nicméně ukazatel na jakousi prastarou věc zmizel a zdá se tedy, že ta věc bude dál, než 7 minut chůze. Zalejzáme tak na nádraží, kde se Terka ihned ohřívá o přímotop. Já musím zkonstatovat, že můj zip na bundě se dostal do stádia „nepoužitelnej“ a bundu si do konce vejletu zřejmě budu muset držet přeloženou přes sebe. Naštěstí Terka vymejšlí skvělý řešení, jak zachránit alespoň nějakou funkčnost mýho zipu. Před příjezdem vlaku jsme protlačeni skrz dlouhou klikatou čekací housenku v nádražní hale a pak na perón, kde čekáme na příjezd vlaku. Vzhledem k naší lenosti při vytváření čekací housenky se bojíme, že na nás nevyzbude žádný místo k sezení. Naštěstí ale moje asertivita a neomalenost jedno dvojsedadlo ukořistí a my si tak užíváme pohodovou cestu ve vyhřátym vlaku zpět do Pekingu.

Jako večeři volíme kotlík plnej fazolí, ke kterýmu si dáváme dvě porce rejže a oba jsme spokojený až kam. Na pokoji večer Terka ještě pere naše prádlo, abychom nějak zvládli druhou půlku vejletu. Já jsem se postaral o prvotřídní šňůru na sušení, ze kterýho kapala voda jenom na mojí půlku postele, takže bylo vše v pořádku. Vtipem na závěr byl fakt, že druhej den při motání ponožek zjišťujeme, že skřítek ponožkožrout nás navštívil i tady na cestách a zřejme velice hladov, zanechal nám tři lichý ponožky. Pro nás oba naprosto nepochopitelná záhada. Vysvětlení se ovšem nakonec nabídlo samo – v rámci šetření místem v batohu jsem po vzoru svýho táty naplnil náhradní boty nepotřebnejma věcma a tedy špinavym prádlem… Já měl malej záchvat smíchu, Terka se snažila vypadat naštvaně, ale nakonec smích neudržela ani ona a praní si zopakovala. Navíc mi bezvadně sešila konec zipu od bundy k sobě, takže teď ji musim přetahovat přes hlavu jako mikinu.

Den Čtvrtý

Na snídani přicházíme tentokrát pozdě. Sice jsme zvažovali, že bychom jeli znovu na velkou zeď, ale nakonec podle obrázků na netu plán měníme a jedeme se podívat na letní palác na druhý straně města. Ačkoli jsme po snídani, dostávám po cestě na metro hlad a jdeme ještě do „našeho pajzlu“ na jednu rejži. Poprvé v tom obchodě navíc okoušíme jakousi buchtu vzhledem připomínající perník a po ochutnání konstatujeme, že je perníku podobná i chuťově. Jemný, nadejchaný těsto, sladký, chutný, připomínající normální jídlo. Berem dva na svačinu a razíme. Metrem jedeme opět skoro hodinu a doufáme, že jsme se konečně obíkli správně.

Do parku kupujeme lupen na všechny atrakce a jak je již zvykem, dostáváme studentskou slevu a offseason cenu. Dohromady tedy my dva platíme, co jeden dospělej, takže mlaskáme blahem, ačkoli šetříme jen v řádech desítek yuanů. Letní palác je ohromnej a obsahuje asi pět placenejch atrakcí. První z nich je hned za vchodem – historická ulička okolo vodního kanálu, kterej v tomhle počasí slouží jako bruslařská dráha pro děti i dospělý. Procházíme se okolo kanálu a pokoukáváme po cetkách, který tady prodávaj. Dokonce se rozhodneme nějaký koupit a postupně tak řešit problém suvenýrů. Terka zvažuje takovou dřevěnou ozdobnou jehlu do vlasů, nicméně slečna nám napáli bělošskou cenu 35 yuanů za jednu. Povídám jí, že za 20 si jí vezmem, na čež kroutí hlavou a jelikož musíme vyjednávat tvrdě, odcházíme. Jelikož se Terce ale ozdobička líbí a vyjmenovává, komu všemu by se mohla dát, navrhuju vrátit se a zkusit to uhrát na množstevní slevu. Terka říká, že by vzala třeba 4, ale jelikož za 100 yuanů mi přijde 4 málo (myslel sem, že původní cena je jenom 30), navrhuju začít smlouvat na 5ti kouscích. A hle, slečna sice nejistě (asi neumí moc rychle počítat) přikyvuje a nakonec tak přijímá mojí úžasnou cenu 20 yuanů za kus. Máme ze sebe ohromnou radost a pokračujeme dál do parku.

Dál jsme pokračovali na kopeček okolo kachličkovýho baráku a zase dolů k jezeru. Tam jsme se zorientovali na skvělym plánku na vstupence a vyrazili správnym směrem, abychom za zatáčkou viděli a mohli vyfotit mramorovou loď, známou z internetu. Otáčíme se, lezeme znova na vrchol kopce k nevyšší budově, odkud máme parádní výhledy na zamrzlý jezero kompletně pokrytý bruslařema (pamatuj – jezděj tam na tříkolkách a sáňkách) a jelikož nám zbejvá asi hoďka času do zavření těch věcí, na který jsme si koupili vstup, pokračujeme rychle v prohlídce parku. Následující (a naše poslední) atrakce je buddhistická zahrada, která neobsahuje žádný kytičky, nýbrž jde o místní divadlo a tradiční budovy, kde se konaly společenský akce. Do budov sice přístup nemáme, ale koukáme skrz okna. Pro mě zatím nejlepší kontakt se starou Čínou – je tu to hezky zrenovovaný, z velký části to vypadá pouze zachovale, místnosti uvnitř vypadaj původně s nádhernym vybavenim.

Naposled jsme se šli podívat na ostrov bez kopečku, kterej byl s okolím spojen nádhernym mostíkem. Všechno (například i Zakázaný město atp.) je tady vyrobený z nějakýho bílýho tvrdýho pískovce a na slunci to všechno vypadá moc pěkně. A jelikož vstup na led je zpoplatněn, ačkoli nechceme žádnou jezdící hračku, otáčíme se a jdeme na večeři a na hotel.

Samozřejmě, že návštěva Pekingu by nebyla kompletní, kdybychom neochutnali pekingskou kachnu, a proto jdeme na doporučení z hotelu hledat restauraci kousek od centra, kde ji mají. Musíme se dvakrát doptat, ale nakonec nacházíme a jdeme dovnitř. Vypadáme nepatřičně a já se bojim ceny – oprávněně. Půlka kachny je tu za 118 yuanů, tedy bezmála 400kč. Výraz na mym obličeji mluví za vše a objednávat se mi ji nechce, hlavně když se k jídlu Terka staví stylem „já ani nevim, jestli mi bude chutnat, možná to nebudu jíst.“ Nakonec ale můj nápad podpoří, takže si teda půlku kachny objednáváme a platíme předem s tím, že doufám, že půlka kachny je aspoň kus jídla a šetřit můžem jindy. Za chvíli nám přinesou tácek s plátkama kachních prsou, talířek s placičkama, čerstvou okurku, trochu pórku a jakousi nedobrou omáčku. Na pohled toho moc není a moje tvář se opět křiví a já se Terce omlouvám za svoje skvělý kulinářský nápady. Zřejmě si máme kousky masa balit do placiček s oblohou, my si ji ale chceme pořádně vychutnat. Pečenou kachnu si doma uděláme lepší, jenom tahle má asi půlcentimetrovou kůži s tukem pěkně propečenym na povrchu, takže žvejkáme všechno, co vidíme. Když jsme kousek za půlkou našeho hodování, přinesou nám velkou mísu polívky – zřejmě kachní vývar. Moje nálada se při pohledu na další množství jídla trochu lepší a oba nás napadá, co ještě by za ty peníze mohli přinýst. Polívka je dost pepřová, vývar cejtit moc není, ale dá se to. Terka mi nechala na obrání krky a kusy masa, spokojila se s vodou a já se snažim o to, abychom za ty peníze na talířích a miskách nenechali ani špetku kalorií. Nakonec nechávám akorát štiplavej pórek a kosti a jdeme. Zážitek to byl silnej a trochu pozitivní, nicméně můžeme si odšrktnout z úkolníčku.

Večer jsme se těšili, jak se konečně vyspíme, jenom zkontrolujem poslední věci ohledně našeho zítřejšího odjezdu na žlutou horu a ubytování. Už jsme našli, že nás tam čeká příjemnejch 18°C přes den, takže možná konečně využiju kraťasy, který s sebou zatím vezu zbytečně. Včera se nás mailem ptal majitel našeho ubytování, jestli a kdy opravdu přijedem a my vzorně odpověděli, že přijedem. A dneska ještě jednou všechno kontrolujem. Terka trochu zaváhá, když zjišťuje, že máme přijet na Huangshan North a ne do Huangshan od čehož máme pár metrů hostel. Svoje zaváhání naštěstí brzo proměňuje ve stoprocentní jistotu – máme naprosto špatně zarezervovaný ubytování na příští dny. Sice jsme ve správnym městě, ale jelikož vlakem přijíždíme v deset večer, chceme na první noc něco přímo u nádraží. Bohužel ale v plánování nastala chyba a my máme rezervaci u špatnýho nádraží, navíc je rezervace nevratná. No a na zbylý dny jsme hledali ubytování co nejblíž národnímu parku, nicméně zarezervovali jsme si ho z neznámých důvodu v centru města, asi 50km daleko od parku, což by znamenalo neustálý přejíždění busem, zkrácený dny, únavu, pakárnu…

Vše by šlo „snadno“ opravit, jen kdyby doprdele fungovala místní wifi nebo data, který máme zakoupený v rámci SIMky. Naštěstí se internet u moudří, a nakonec po hodině a půl hledání, ověřování adres a pozic měníme rezervace na jiný místa s tím, že přinejhoršim zaplatíme i to ubytování, který už nejde jednoduše zrušit – tam píšem zprávu a doufáme, že budou hodní, ačkoli jsme jim náš příjezd už potvrdili. Bohužel pro nás tady bez VPN nefunguje Google (a to si nedovedete představit, jak moc zjistíte, že ho v běžnym životě potřebujete) a bohužel ani Google mapy nejsou bezchybný v případě lokací v Číně a o žádnejch čínskejch mapách bohužel nevíme (mapy.cz ani nezaznamenávaj nic menšího než 200 metrů). Nakonec usínáme relativně v klidu s tím, že se situace povedla zachránit včas.

Den Pátý

Ráno vstáváme tak, abychom se trochu vyspali a stihli se sbalit a odjet. Na snídani jsme dorazili zase dost pozdě a poprvé dostáváme na výběr ze čtyř druhů snídaní a nápojů a já jsem trochu naštvanej, že jsme na výběr už dřív, když jsme si to celou dobu platili. Po snídani balíme a projistotu vyrážíme ještě na jednu porci naší oblíbený rejže v „našem pajzlu“ a doufáme, že si tam na cestu koupíme perník, kterej ale nakonec bohužel nemaj. Po obědě to berem pěšky skrz park, kterej sme měli kousek od ubytování, kde za drobný vstupný fotíme pěknej buddhistickej chrám a pak už spěcháme metrem na vlakáč.

Poslední zastávka, kterou před odjezdem děláme, je nákupní akce v Carrefouru, kterej stanici metra od vlakáče. Carrefour se nachází v moderním obchodním centru zcela západního stylu, mezi ošklivejma panelákama. V okolí nevidíme žádná parkoviště a zdá se, že o obchodní centrum tady není takovej zájem jako u nás. Carrefour nacházíme snadno a jelikož Terka chce být na nádraží včas, dává nám na nákup 20 minut. Procházíme uličky, okukujem, co bychom tak mohli ochutnat – zastavuju se u svojí oblíbený zélandský čokolády za 30 yuanů, kterou ale nakonec v obchodě necháváme, protože jsem v rychlosti vzal hořkou verzi, Terka si bere krevetkový čipsy nebo co, kupujeme banány, dračí ovoce, francouzskou bagetu a nějaký sladký pečivo se sojovou pastou uvnitř. Na to nejdůležitější – vodu – samozřejmě zapomínáme… Před obchodem vídíme solidnější verzi takový typický sladkosti na špejli – ve vrstvě cukru zalitý jablíčka, mandarinky atp. Už jsme jednou ochutnali, ale jablíčka byli nějaký zkažený, takže jsme to hodili do koše. Tentokrát jsou docela ok a navíc levnější, takže berem. Ve spěchu odcházíme z obchodu, když v tom panicky zvolám „kde je peněženka?“ (Poznámka redakce: ta kromě peněz obahuje různý kouzelný kreditky, studentský průkazy, asistenční kartičky k pojistkám a poslední řadě taky jízdenky na vlak, kterej jede už za hodinu a dvacet minut). Po pár okamžicích dohadování a shledávání, že jí musim mít já, ale u mě na obvyklém místě není se rozebíhám zpět ke stánku se sladkostma. Po pár krocích ovšem zjišťuju, že jsem ji dal do jiný kapsy a krize je tak naštěstí zažehnána. Zbytek cest už probíhá hladce, na vlakáči (kterej připomíná letiště) jsme s předstihem a ačkoli je tady tak 10 tisíc lidí, nacházíme místo k sezení.

Během celého pobytu v Pekingu nám vyšlo neskutečně pěkné počasí – slunečno bez jediného mráčku. Občas trochu pofukoval vítr a občas foukalo jak blázen, ten ale na druhou stranu odvál smog a nám vzduch ve městě nepřipadal o nic horší než například v Praze. Z Pekingu máme jiný pocit než ze zbytku Číny. Lidi tady trochu víc chrchlaj, jezděj tady krásný drahý bavoráky, jaguáry atd… v centru to vypadá velice čistě, udržovaně, civilizovaně. Bohužel periferie už je zase stará dobrá chudá Čína. S jídlem se zatím seznamujeme opatrně, Terčiny chuťový buňky Peking přežily a docela pookřály, moje se občas dokonce i radovaly. Metro tady maj neskutečně super přehledný, jednoduše se kupujou lístky a všude jsou přehledný mapky a plánky. Jedna z hladovejch zdí ovšem působí dost komicky – u bezpečnostní kontroly standartně stojí 5-10 policajtů, postávaj, pokukujou a když projdeme, tak okolo nás velice symbolicky zamávaj detektorem kovů (podle mě to je nějaká virgule).

Snad jsme zachytili vše podstatný z putování po Pekingu, příští povídání vznikne cca za 3 dny a bude se věnovat našim strastem ze Žlutý hory. Už teď (jelikož dopisujeme z hotelu po prvnim vejletě) můžeme slíbit, že to bude docela dobrodružný. Zatim se mějte fajn,

Patrik & Terka