5/8 Intermezzo v Cheng-Du

Ačkoli jsme v Chengdu mnoho novejch věcí a cestovatelskejch zážitků neposbírali, nahromadili se nám určitý zážitky, který pro naší zpětnou reminiscenci stojí za to uchovat. Uvidíte, na kolik to bude zajímat i vás…

Den První

Jak jsme již prozradili v mailu, do Chengdu jsme přiletěli asi ve dvě ráno a jelikož jsme prosíravě předem zavolali do našeho ubytování v Panda Hotelu, domluvili jsme se s nimi, že se můžeme ubytovat už od šesti ráno místo oficiálních dvou odpoledne. Na letisku sme tak čekali do prvního metra a čas trávili psaním minulýho blogu. Nejtěžší část cesty pak bylo pravděpodobně přežít v metru bez usnutí, protože v šest ráno už se na nás začínala únava silně projevovat a ustanout bez pohybu v teplym prostoru tak bylo dost nebezpečný. Naštěstí jsme vše zvládli, a dokonce našli hotel napoprvé. Tam nás ještě vystrašili tím, že možná pro nás pokoj neni připravenej, ale strašili zbytečně. Chvíli před osmou jsme tak už osprchovaný usínali spokojeně za hučení klimošky pod peřinou.

Naše mladá, čilá těla se probrala až ve tři odpoledne a vyžádala si pozornost v podobě hladového kručení v žaludku. Velice pozvolna jsme tak sebrali saky paky a odebrali se do nedalkýho Carrefouru, protože nám bylo jasný, že to je naše jediná jistota se opravdu najíst. Plán byl po cestě zkusit najít restauraci hodnou naší přítomnosti (tedy soc pajzl), kde bychom případně za ne víc než 20 yuanů otestovali jídlo. Druhá část úkolu ukázala se býti poněkud náročnou, neboť místní kuchyně je, zdá se, zcela závislá na použití Univerzálního Čínského Koření (UČK), na který jsme teď už oba v nějaký míře alergický, a který tady smrdí skrz ulice všude. Naše hladovějící žaludky se po přičichnutí k tomu závanu samovolně scvrkávají do maličkatý kuličky a informaci o hladu berou kvapem zpět. Náladu nám nezvedalo ani ponurý, smogově zamračený počasí.

Po cestě do obchodu nacházíme kohoutek vylezlej z chodníku, holiče, jehož praxe se nachází přímo na ulici a neuvěřitelně rozsáhlou uličku plnou prodejen s rybičkama a jinejma budoucíma (snad) domácíma mazlíčkama. Vidíme tady na prodej krásný rybičky, mloky, ještěrky, kraby, králíky, papoušky, kanárky, kočky a pod nima myši a křečky… Nechápu, kde se tady může objevit takovej odbyt na tyhle věci, protože v opačnym případě musí naprostá většina (tedy tisíce a tisíce) těch nebohejch tvorů zhebnout pod rukou prodejců dřív, než najdou svýho páníčka.

Těsně před Carrefourem jsme vlezli do pajzlu, kde měli jídla za 15 yuanů, takže dloubám prstem do obrázku a čekám, co se stane. Celá ta malá místnůstka smrdí UČKem a tihle číňáci maj na hlavách navíc divný čepičky, takže jsou kdoví odkud nebo něco takovýho (později se od Anet dovídáme, že jsou to muslimové). Za chvíli dostávám talíř s rejží pokrytou červenou omáčkou DÍKYBOHU bez UČK, bohužel s kuřecím masem, na kterym shledávám největší nepříjemnost to, že pořád vyndavám z pusy kusy kostí – holt místní sekáčky na maso neznaj bratra. I přes to, že maj hnusnou rejži, tak se jídlo sníst dá což se počítá, nicméně ne natolik, abychom objednali druhou porci, a tak míříme naproti do Carrefouru.

V obchodním centru jsme trochu zmateni, protože se nám nedaří supermarket lokalizovat. Netradičně mají obchod s potravinama v nejvyššim patře společně s čínskejma fastfoodama a restauracema. V Carrefouru jsme zklamaní nepřítomností novozélandský čokolády a astronomickou cenou některejch ovocí a jinejch základních potravin. Kupujeme francouzkou bagetu a něco připomínající chleba, pár mandarinek (46kč/kg), dračí ovoce (60kč/kg), instantní nudlovky a jeden mlíčnej zázrak, kterej sem tady viděl pár lidí, a hlavně dětí, pít. Z obchodu jdeme rovnou na hotel, protože únava nás stále ještě neopustila, a těšíme se do postele.

Na pokoji ochutnáváme mandarinky (celkem dobrý), dračí ovoce (celkem dobrý) a mlíčnej zázrak (naprosto nechutnej). Má to bejt jakejsi mléčnej nebo jogurtovej nápoj s příchutí jablka, voní to jako žlutej meloun a chutná to jak rozpuštěný žvejkačky. Tohle se u nás fakt neužije a následující den to putuje do koše. Co se jídla týče, už se fakt těšíme domů na naprosto normální potraviny z alberta, ze kterejch si uděláme naprosto normální jídlo za dobrou cenu.

Den Druhý

Druhý den vstáváme v 10 hodin, takže krásně dospáváme naši náročnou cestu letadlem. Nikam nespěcháme, protože na tento den máme naplánovanou relativně krátkou procházku po historičtější části města. V klidu si dáváme snídaňo-oběd (tvrdá bageta z předešlého dne a čínská polívka) a do města vyrážíme až okolo druhé hodiny odpoledne. Počasí je zase zamračené. Ani se nesnažíme najít nějaký ucházející podnik, kde bychom si mohli dát teplé jídlo a doufáme, že nám polívka vystačí až do večera.

Náš cíl jsme nakonec nenavštívili, protože chtěli vstupný a místo toho jsme zapadli do takový staře vypadající, velice rušný obchodní uličky, kde se dalo koupit snad naprosto všechno. Šlo se velice pomalu v zástupu lidí, míjeli jsme restaurace, cukrovinky, pečený masa, ovoce, špekry, hudební nástroje aj. Většina věcí nebyla úplně pro nás, takže jsme jen okoukávali, přemejšleli jsme občas o nějakym tom zákusku, ale nakonec jsme nic netestovali, protože všechno smrdělo jako UČK. Co jsme si ale ujít nenechali, bylo ovoce na tyčce zalitý v cukru – za deset yuanů jsme si koupili na tyčce kiwi, ananas, dračí ovoce a nějaký míň významný výplně. Vychytrale jsme si ukázali na čersvou tyčku, abychom neměli žádný okoralý ovoce, nicméně podcenili jsme vlastnosti čerstvý polevy, který nám potom tekla po rukou, kapala na bundy a boty a celkově nám z fajne vypadající cukrovinky udělala malý peklo.

Hodně nás překvapil výběr grilovanejch potvor u jednoho stánku – standartně si tady člověk mohl koupit vepřový maso, kousky kuřete, chapadýlka chobotnic, sépije atd… ale tady měli za plastovym pokryvem navíc malý škorpiónky a dlouhatánský mnohonožky, brrrr. Asi bych chtěl vidět, jak se to jí a do škoripónka bych možná nějak rejpnul vydličkou, ale kupovat jich 5 na špejli mi nepřišlo ani trochu jako dobrej nápad.

Po chvíli popocházení jsme narazili na stánek, kterej mě naprosto neskutečnym způsobem zkazil náladu. Měli tam vystavený kelímky bílý vody a vedle toho kokosový ořechy. Všechno budilo dojem toho, že to je šťáva z těch kokosů, případně nějak s namixovanou dužinou, takže to je bílý. Jelikož jsem na kokosovou vodu vysazenej, poprosil sem Terku, aby se zeptala na cenu – prej 15 yuanů. To nám přišlo za tři deci fakt moc, tak sme navrhli deset a pani teda přikývla, propíchla mi jeden kelímek brčkem a bylo vyděláno. K mýmu zděšení ale kelímek vůbec neobsahoval kokosovou vodu s dužinou, nýbrž nějakou vodu s mlíkem a v tom možná nějaký kokosový aroma. Bylo to vlažný, nevýrazný, HNUSNÝ a bylo mi z toho blbě – zbytek musela dojíždět Terka, ačkoli měla strach, aby jí to neprohnalo (nakonec bylo všechno ok 😊). Tehle nákup byl tak akorát aby mě překotil přes hranu a odteď už nemám vůbec chuť cokoli ochutnávat a testovat, nehledě na to jak moc poctivě (nepodvržitelně) to vypadá. Jsem tady tim čínskym jídlem hodně zklamanej, ne-li přímo zhnusenej.

Uličku opouštíme (ještě jsme si chvíli poslechli živý hraní na nějakej velkej strunnej nástroj) a míjíme náš původní cíl, kde se mi nechce za vstup platit 50 yuanů. Já mám odteď zkaženou náladu a sem votrávenej, Terku trochu bolí břicho, ale statečně drží morálku a vede nás dál. Procházíme si panda obchod (obchod se suvenýrama s motivem pandy) a jdeme do jakýhosi parku, kde nás baví překlady na směrovkách.

>>Terka edit (Patrik si vůbec nepamatuje, kudy jsme šli a co jsme dělali)<<

Parky tu vypadají jinak než ty, na které jsme zvyklí. Jsou víc džungloidní – hustě porostlé části, mezi kterýma vedou úzké uličky, žádný prostor pro skvótování na trávníku.

Z parku vycházíme, přejdeme malý mostík pro pěší a dostáváme se do uličky, o které na internetu avizovali, že má vyvolávat atmosféru starého Chengdu. Jsem dost zklamaná, protože tahle ulice je asi 300 metrů dlouhá, jezdí tu auta v obou směrech a všechny domy mají očividně hodně bohaté majitele, kteří provozují nějaký obchod s luxusním zbožím v přízemí. V této ulici zabočíme doleva, má tam být nějaký taoistický klášter, či co, nakonec objevíme jenom další park a na ten už nemáme psychické ani fyzické síly. Rozhodneme se vrátit se do hotelu přes náš starý dobrý Carrefour. Cestou si Patrik znatelně spraví náladu nákupem cukrové třtiny, kupuje si rovnou celou, asi dvoumetrovou, tyčku. Cestu si krátíme přes další park, z něj vycházíme zapadlou uličkou, kde uzříme vchod do takovýho tržiště, tak jdeme na průzkum…

>>konec Terka editu<<

Výborná volba – máme tu možnost podívat se na zcela tradiční čínský tržiště s potravinama. Prodávaj se tu okoralý slepice, nasekaný kusy masa, vnitřnosti, ryby a jiný vodní potvory, spousta zeleniny a ovoce, koření, všechno na jedný hromadě, nad jednou velice špinavou uklouzanou podlahou, kde se ve vzduchu mísí vůně a chutě. Samozřejmě nic nekupujeme, ale obdivujeme, nebo spíš se udivujeme. My ovšem nakupujeme v Carrefouru, kde jsme hodní na svoje chuťové buňky a kupujeme si cookies a napodobeninu chleba, abychom je pomalu ale jistě připravovali na domácí stravu. Z nákupu ještě zavítáme do pajzlu co včera na jídlo a vybíráme to o jedno políčko vpravo na obrazovym jídeláku od toho minulýho, takže by tam nemělo bejt kuře. Jídlo je opravdu s vepřovym a docela dobrý, nicméně zapomněli na naše přání “nepalivý” a bylo to poznat…

Den Třetí

Hned ráno (ne moc brzo samozřejmě) zjišťujeme, že venku je jasno a svítí slunce, což je pro Chengdu zřejmě dost nezvyklý. Ani to nás ale příliš nenutí spěchat ven, a tak googlíme, co bychom mohli podniknout, co je tu ještě k vidění a jelikož máme zálusk i na nějaký suvenýry, hledáme, kde bychom je koupili. Mapou a pak i recepční je nám řečeno, že tady poblíž jsou dvě takový místa, kde se dá koupit všechno možný, tak jdeme. Venku ihned zjišťujeme, že jsme se zase neoblíkli vhodně, protože je nám nezvykle horko a hned dáváme nějaký věci do batohu. K cíli pochodujeme pěšky a nutno říct, že takhle za svitu slunce to Chengdu najendou vypadá přívětivěji a naše nálada je přeci jen o trochu lepší. Bohužel dneska je taková bez energie a hrozně unavená Terka, takže o morálku se dneska starám já (a jde mi to přirozeně skvěle!).

Jakmile dojdeme na správný místo, je nám jasný, že to neni to správný místo pro nás. Jsme obklopeni luxusníma obchodama s prosklenejma výlohama, nákupákama a všim tim, co já naprosto nesnášim, a je nám skoro jasný, že tady rohodně neseženem obyčejnou tradiční čínskou košili za 10 yuanů ani nic jinýho tradičně čínskýho – jsme prostě úplně blbě! Přecijen to chvíli zkoušíme v centru toho všeho – neúspěšně – a tak razíme do bočních ulic, kde to vypadá nuzněji. Ani tam ovšem přemka nekvete a my bloudíme a hledáme ještě vedlejšejší uličku. Naštěstí je pořád krásný počasí a pobyt venku tak aspoň neni otravnej a nepříjemnej jako obvykle tady v Chengdu.

Při našem hledání objevíme takovej trochu skrytej vchod do neskutečnýho obchoďáku. Vlezem tam a projistotu se chytáme za ruce, abychom se neztratili. Jdeme mezi “stánkama” (jsme v budově) ze kterejch na nás křičej obchodníci svoje nepochybně superlákavý nabídky, tleskaj asi aby upoutali pozornost, hulákaj, pouštěj hudbu, prostě jeden ohromnej blázinec. Procházíme kolem dokola a zjišťujem, že tradiční věci tady moc nemaj. Pak narážíme na eskalátor a jedem do druhýho patra, kde zjistíme, k našemu úděsu, že tehle obchoďák má celkem 11 (čti JEDENÁCT) pater a všechny jsou tak rozsáhlý, jako to dole. A tak začneme systematicky procházet a hledat, co bychom chtěli. Ukazuje se, že hustota zákazníků rapidně klesá s rostoucím číslem patra a že tady Terce nikdo nerozumí, když řiká čínsky slovo “tradiční”, což jí dost rozčiluje, protože to po ní opakujou úplně stejně jako ona. Nakonec jsme navedeni, nicméně stejně nenacházíme, co hledáme a tak odcházíme pryč.

Naše hledání nás dovede až k tomu druhýmu místu, kam nás poslala recepční, kde nacházíme velkej park s výhledem na muzeum vědy a techniky a velkou díru v zemi, odkud se ozývá živá hudba. Jdeme se podívat dolů do díry, kde jsou v podzemí obchody stejnýho ražení, jaký jsme už viděli a po zeptání se jsme poslání zpět tam, kde jsme byli. Takže suvenýry vzdáváme (mě už to stejně nebaví) a vyrazili do hotelu.

Navečer jsme si ještě volali s ostatníma a zjišťovali co a jak ohledně výletu do hor, protože jsme při našem plánování zjistili, že to není až tak jasný a jednoduchý s autobusama (kolik jich je, kde jezdí, jak je to v parku), načasováním, přepravou mezi místama atd. Dozvídáme se, co potřebujem vědět, konzultujem předpověď počasí (ty se různí od -11°C po 10°C přes den) a nakonec rozhodujem, že pojedem. Jeden batoh si necháme na recepci v hotelu, protože se sem zase vrátíme a berem si tak jen to nutný na přežití v horách. A aby našim velkejm bufám nebylo líto, že se v Číně nikam nepodívali, berem si je na nohy (přeci proto sem s náma jeli!). Večer se teda kromě balení soustředíme ještě na dojídání nakoupenejch potravin a jelikož zítra chceme jet busem v 8, jdeme co nejdřív spát.

Zbytek vyprávění zahrneme do příběhu v Bipenggou, ať je to naše dobrodrůžo pěkně pohromadě. Bude to napínavý jako kšandy.

Patrik & Terka