6/8 Bipenggou

Vzhledem k tomu, že začínáme psát naše vzpomínky na tuhle zajímavou a dobrodružnou část vejletu až na letišti (a dopíšu jí zcela jistě až doma), necháme úvodník úvodníkem a půjdem rovnou na věc! Tehle vejlet stál za to, ale ne kvůli tomu, co jsme viděli…

Den První

Rozkaz zněl jasně: “Ráno 4.2. dojdi na autobusák, kup lístek do Lixianu na 8:00 a na cestu zpátky na 6.2. Tam se dneska podívej do tibetský vesničky a zejtra do údolí Bipenggou.”

Ráno vstáváme v nekřesťanskejch šest, dobalujeme, snídáme polívku a jdeme na recepci hotelu, kde si domlouváme uschování jednoho batohu do našeho plánovanýho příjezdu další den. S batohem není problém a tak se pro jistotu ptáme, co si myslí o našem vejletě do zastrčenýho údolíčka Bipenggou v období Novýho čínskýho roku (ten je 5.2.) a dozvídáme se, že park by měl bejt otevřenej jako normálně, jenom máme očekávat zácpy na silnici a hodně lidí na cestě, což nás trošku straší, neboť lístky na bus nemůžeme rezervovat online dopředu. Vyrážíme teda na bus s tím, že recepčnímu slibujeme, že zavoláme, jak to bude s tou jednou (respektive zřejmě dvěma) nocí pryč, protože nevíme, jestli vůbec odjedem.

Metrem dojedem na správnou stanici, ale lokalizace mimoměstkejch linek nám chvilku trvá, nicméně konečně stojíme u okýnka a Terka komunikuje paní naše přání – lístek na dnešek tam a na pozítří zpět. První zklamání: dnes je první volný místo v buse až v 10:30, no budiž. Druhý zklamání: lístek zpátky musíme koupit v místě odjezdu. Takže když teď odjedeme, není stoprocentní, že se dostanem zpátky podle plánu. Chvíli přerušuju konverzaci a zdržuju celou frontu, pokládám otázku, jestli tam opravdu chceme jet, ale nakonec se dohodnem že jedem.

Rozkaz zněl jasně: “Jakmile přijedeš do Lixian, zajdi si koupit lístek na cestu zpátky!”

Takže si jdeme sednout a jelikož máme ještě skoro dvě hoďky času, navrhuju jít něco koupit. Mapy.cz poblíž o žádnym velkym obchoďáku neví, a tak spouštim data a VPN, která jako obvykle zlobí. Po pár minutách pokoušení si všimnu, že nezlobí jenom VPN, ale tentokrát se nezobrazuje ani animovaná ikonka signálu telefonu, takže zřejmě nejsem na data připojenej… divný. A tak se mi v hlavě vybaví ta nedávná SMSka z nějakýho čísla obsahující kopec čínskejch znaků, navazující na předchozí seznam SMSek. Ačkoli neumim čínsky ani znak, mám tak najednou špatný tušení, co se tam asi psalo: “Zaplať, nebo budeš mít po ptákách”. Svoji hypotézu velice rychle otestuju zkušebním hovorem, při kterým se ze sluchátka místo tradiční příšerný písničky ozývá pozdrav a mluvenej text. Takže je jasno – jsme bez telefonu a tedy bez internetu anebo spojení na Anet a ostatní.

Já situaci řešim vlnou nadávek a chytání se za hlavu, protože sem přesně věděl, že tohle se stane už od koupě SIMky. Slečně jsme dodatečně oznámili, že teda chceme zaplatit dva měsíce, ona si ochotně vzala dalších 50 yuanů ale zapomněla mávnout kouzelný proutkem, aby se stala jakákoli změna v systému. Ačkoli jsme dostali deset ujištění, že to bude fungovat dva měsíce, tak jsem prosíravě chtěl stvrzenku, kterou jsem hrdě uložil do peněženky. A tak teď stvrzenku zkoumám a zjišťuju, že tam je asi napsáno “To čumíš ty bílej blbečku viď, teď sem tě okradla a tady máš stvrzenku, jakou sis tak přál, jenže jelikož neumíš čínsky, tak z ní nemáš vůbec nic.” Terka se na mě trochu rozzlobila, že místo konstruktivního řešení našeho problému hledám destruktivní řešení slečnina krku, nicméně já si za svojí pravdu postěžovat musel.

Ono zase taková katastrofa to nakonec neni – jediný co, tak bychom si od někoho museli půjčit telefon, abychom zavolali na naše ubytování v Chengdu a oznámili jim všechny potřebný změny. Ostatním bychom se sice nedovolali, ale oni by se snad dovolali nám, takže ok. A internety maj v každym pajzlu. Nicméně řešení to nějaký chtělo, takže se jdem ptát, jestli v okolí neni nějaká pobočka našeho operátora… a neni. Takže řešíme, jestli by nám někdo nepůjčil telefon, abychom zavolali Anet, když tu Terku napadá naprosto nejjednodušší řešení – napsat Anet z českýho čísla. Takže píšem, Anet obratem volá, a ještě při hovoru online platí další tarif za 20 yuanů a jsme zachráněni. Doufáme, že odteď to bude už jenom pohoda jazz leháro…

Vyrážíme se ještě v rychlosti podívat po okolí a kupujeme v supermarketu nějaký sušenky (pařátky stále odmítáme) a jdeme si sednout do haly před nástupní gate. Já dlouho přemejšlim, jestli si nemám dát polívku (máme s sebou dvě) a nakonec rozhodnutí padne po cestě ze záchoda asi 25 minut před odjezdem busu, když si kupuju další a k Terce se vracím s kalíškem s litrem polívky a úsměvem na tváři. Úsměv ale nebyl opětován a je mi nadáno, že jsem si jí měl dát dřív (jak mi bylo řečeno), že za chvíli jedem. V klidu odpovídám, že mám přece ještě 20 minut než pojedem, když v tom se ozve hlášení a značení u gate a máme nastupovat… oops… Takže jdeme k busu, Terku posílám na lov sedaček a sám venku stojim, foukám a hltám polívku, což se mi nakonec daří dokončit včas.

Cesta nás spoustou faktorů těší i netěší. Zaprvé jedem pěknym velkym busem, a ještě u brány se bavíme výbornym čínskym překladem bezpečnostních doporučení pro řidiče. Cesta je pohodová, skoro celá po dálnici a Terka v pohodě zvládá bez kinedrilu. Bohužel přes uličku sedí rodina s tak 4lety dítětem (námi přezdívaném “chrchlátko”), který je nachcíplý a počínsku chrchlá, tj. kouká kolem sebe a prská, kam se mu zlíbí. No a jelikož se mu docela líbíme a maminka ho má na klíně často směrem do uličky, prská přímo na nás a my se bojíme, že dojedem nemocný. Naopak výhledy ven máme čim dál zajímavější, pro hory, který okolo nás rostou jako z vody. Škoda že pořád usínám a nestíhám tak fotit. Místo výhledů můžem sledovat ještě jakejsi reklamní dokument, kde nám ukazujou krásy údolí Bipenggou (kam se chceme podívat) a vypadá to tam fakt pěkně a barevně. Teda, vlastně to na těch obrázcích vypadá až moc barevně – aha, oni ty záběry číňáci dobarvili…

Autobus je lokální expres, kterej staví až v cíli. Teda, měli jsme pár (doslova) pauziček. Při první autobusák zajel okolo hromady odpadků k malýmu stánku uprostřed ničeho, něco zahlásil, vystoupil a zapálil si cigárko. Takže vystoupili všichni a ti v nouzi si dali cigárko s nim. Zatimco byl autobus prázdnej, zvedly se u stánku ženský a začali autobus umejvat, což mi přišlo jako zcela zbytečný, protože autobus vyjížděl vyleštěnej už z Chengdu. Ještě humornější je tohle umejvání ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že zvenku je ten autobus čístší, než zevnitř (aneb znovu ty čínský priority). Druhá zastávka byla pro melouch, kdy řidič zastavuje někde u otevřený garáže ve vesnici a nakládá od kamaráda krabici petard. Zbytek cesty by byl skoro nezajímavej, kdyby poslední úseky nebyly napůl staveniště a v silnici tak nebyly velký díry, štěrky, pražcový mosty atp. přes který sme přelítali neskutečnou rychlostí, jednou jsem měl dokonce dojem, že jsme se právě vybourali a jedem mimo silnici. Pan řidič byl asi bejvalej závodník a autobus mu přišel jako optimální vozidlo pro relí.

Jelikož se řidič na kuřpauze ptal, kde chceme vyložit a ostatním stavěl na přání podél cesty, ujišťujeme se po příjezdu, jestli už jsme tam, kde sme chtěli bejt. Koukáme kolem sebe a nikde nikdo – teda samozřejmě kromě těch lidí, kteří vystoupili s náma. Jdeme ihned plnit náš první a nejdůležitěší úkol – kupování lístků – a tak se ptáme kde to lze provést. Jelikož vypadáme bezradně, chytá se nás nějakej číňák, co mluví trochu anglicky, a pomáhá nám lokalizovat vchodový dveře na autobusák, který jsou ovšem zavřený! Ochotně vysvětluje, že je svátek a že dnes a zítra nikdo nepracuje a lístek si tak můžeme koupit až 6.2.

Rozkaz zněl jasně: “Za dva dny brzo ráno napochoduj na autobusák, sežeň lístek na odpolední bus a odjeď do Chengdu. Do tý doby navštiv Bipenggou a vesničku a nenervuj se, že neodjedeš.”

Jenže kromě toho, že je zavřenej ve svátek autobusák, tak nepojede ani žádnej bus, taxík ani sdílený auta, který tady obyčejně fungujou pro dopravu na zajímavý místa. Prognóza tedy je, že tady budem sedět na zadku a koukat do skály. Anebo nám může ten týpek domluvit řidiče, kterej nás do Bipenggou za 80 yuanů sveze, což odmítáme. Na tohohle anglicky mluvícího týpka si ale beru telefonní číslo, jen tak pro jistotu. Prej pohoda jazz leháro…

Takže jdeme hledat ubytování, rada od Anet “bežte kousek dál od hlavní silnice”, tak teda jdeme. Tentokrát máme ale výběr hotelu velice jednoduchej, protože je všechno, ale ÚPLNĚ všechno zavřený, město je vylidněný, nikde ani noha. Jdeme tak do prvních dveří, který nejsou zabarikádovaný a slyšíme shora nějaký zvuky, tak je sledujem až narážíme na roztomilou babičku. Terka se hned ptá na ubytování, dostáváme zpět přikývnutí a pokynutí a už jdeme domlouvat, co a jak. Ačkoli neni moc o co smlouvat, protože jinou možnost ubytování stejně nemáme, ptáme se, jestli můžem mít na pokoji klimošku, vyhřívanou postel a varnu konvici a naštěstí všechno je možný. Mladej pán nám ukazuje pokoj a s Terkou domlouvá detaily písemně, protože Terka znaky píše, jako když bičem mrská, jenom s tou mluvou a porozuměním je to trochu horší. Nakonec se nám podaří usmlouvat i slevu z 240 na 200 yuanů za dvě noci, kterou ovšem majitel po zaplacení anuluje, že mu bylo nakázáno (asi od babičky), aby cenu zvednul, protože dneska musíme jíst s nima, jelikož ve městě se nenajíme – všechno je totiž zavřený.

A tak odkládáme batohy a jsme vedený za nima nahoru do jejich bytu, kde teda budeme dneska jíst. Posadí nás na brutálně špinavou sedačku, po který děti chodí v botech, a dávaj nám do ruky nějakou docela dobrou limonádu v plechovce. Aby se trochu předvedli, pouštěj na svojí velký plazmě Smart Home a nějakej film, za televizí a na stropě rozsvěcujou červený podsvícení a fajnovej lustr. Valíme oči očekáváním, co se bude dít a vidíme to jako ohromnej zážitek, kterej by se nám jen tak nenaskyt. Celý to má jednu drobnou negativní stránku – v pokoji je krutě kosa, takže nám jde pára od pusy a skoro se klepeme. Mezitím k nám sedá paní a Terka se s ní snaží vést rozhovor a vyzjistit, co a jak tady funguje a co máme šanci vidět. Bohužel se zdá, že dnes a zítra už opravdu nic nepojede a že nám zbejvá maximálně stopování.

Rozkaz zněl jasně: „Zítra zkus stopovat, kam to půjde a přitom nezapomeň, že za tři dny odlítáš…“

A tak sedíme dál a čekáme, a přitom se nám naskytne pohled do bublajícího hrnce uprostřed místnosti na zemi. Zdá se, že dneska budeme večeřet kraby! Po odebrání krabů je z bublající vody pod nimi odebrán kus masa na pohled neznámýho charakteru, ze kterýho nám je utrženo na ochutnání, a tak zjišťujeme, že jde o domácí uzený vepřový. Je dost tahavý a tuhý, ale já si slibuju, že pokud k němu bude přístup, tak se dneska budu mít čeho najíst (kraby mě moc nelákaj). Ještě, než usedneme ke stolu, tak se po doptání dovídáme, že dnes je tedy ta velká slavnostní novoroční večeře (nemají jako my Vánoce a pak Nový rok) a tak připravujeme velice slušnou děkovnou větu, kterou Terka řekne, jakmile jsme usazeni ke stolu. Nakonec nás u stolu sedí 8 – já s Terkou, babička a dědeček, pán, co nás ubytoval a jeho žena a pak ještě další dva, zřejmě nějak spříznění, a děti pobíhaj kolem. Když se usedne, připijeme si nějakym vínem a začne se telefonovat asi příbuznejm nebo kamarádům a přes videohovor se neustále ukazuje osazenstvo stolu a hlavně my.

Jejich nenáročnost na teplo se odráží i ve faktu, že jídlo taky nepotřebujou teplý, a tak věci, který připravili dřív už dávno vychladlo. Zaráží nás i pozorování, že na stole není žádná rejže nebo cokoli, co by se dalo považovat za přílohu. Nicméně ihned víme, že jsme byli posazeni na špatnej konec stolu, neboť pod nosem máme kuřecí pařátky a husí hlavy. Jídlo na separátních miskách velice rychle selektivně řadíme do kategorií, který zdůvodňujou, proč je pro nás nejedlý: „univerzální čínský koření“, „bojim se toho“, „nedosáhnu tam“… Terka zkouší kraba, já od ní okusuju krabí nohu (nic moc). Troufám si na vejce naložený v nějakym čpavku nebo čem, takže změní barvu na černou a zjišťuju, že je chuťově dobrý, jenom žloutek nějak teče a tak nechci dál riskovat čínskou salmonelu. Co nám chutná, je ryba vytažená z místní řeky, akorát máme problém s těžbou jejího masa pomocí hůlek. No a jako kopeček poslední záchrany tady máme mletý vepřový s nějakou zeleninou a vedle toho strouhanou bramboru.

Nakonec se trochu najíme a hlavní přínos pro nás je fakt, že jsme na tradiční novoroční večeři a že můžeme ochutnat věci, kterejch bychom se jinak báli (ačkoli tu možnost moc nevyužíváme, protože celou dobu čekáme, že se do nich pustí ostatní, a tak nám ukážou, jak se to jí). Taky nás trochu mrzí, že první rejže se objevuje až asi po hodině jídla. Nicméně při naší prosbě o trochu se projeví další drobnej kulturní rozdíl mezi námi a jimi – naše mističky jsou plný zbytků a odlomků jídel (kraba) zatímco jejich jsou plný jídla a zbytky a bordel leží okolo nich na stole. Trochu se zasmějou a přinášej nám nový mističky. Jakmile z půlky sníme to, co je pro nás jedlý a na co došáhneme (nechceme hůlkama nosit jídlo přes stůl, aby nám to nespadlo), tak se omlouváme, děkujeme, a jdeme na průzkum ven.

Venku zjišťujeme, že tady fakt nic neni, všechno je zavřený a mě se v hlavě asociuje město Pripiať. Slunce tady v údolí už zapadlo, teče tady čistá řeka a jinak tady nic neni. Tlučeme se do hlavy a hudrujeme, že sme totálně v řiti, že tady nic z toho, co jsme plánovali neuvidíme a budem tady tak maximálně mrznout na pokoji, než pojede první bus. Procházíme okolí a konstatujeme, že jestli tady někde maj bejt vesničky, kde je správnej nádech Tibetu, tak tohle místo je asi pořádnej výdech Tibetu. Je tady neskutečnej bordel, některý ulice nebo rohy připomínaj skládku. Baráky jsou špinavý, oprejskaný, všechno je zrezlý, odpad z vaření likvidujou do popelnic anebo do silnice, což má za efekty různý šíleně vábný pohledy.  Po chvíli obdivování týhle díry se otáčíme nazpět a jdeme prozkoumat vlastnosti našeho pokoje.

Samotnej hotel je vymraženej na kost a je v něm tak o 5-10 stupňů nižší teplota, než je venku. Navíc všechny dveře a okna jsou úplně dokořán, takže se tady stejně žádný teplo moc dlouho nezdrží (všechny okna a dveře můžou bejt dokořán, protože jsme tu jediní hosté). Náš pokoj (kterej jsme ještě museli jít vyměnit, abychom měli funkční klimošku a společnou postel) má jedno velký okno, který pořádně netěsní a nedovírá a jako bonus je v jenom místě prostřelený. Klimoška tady je a už nám zvedla teplotu v místnosti o pár stupňů, nicméně její větrák má sílu vzduch dotlačit jenom kousek od stropu, takže se nám v místnosti opět vytváří slušnej teplotní gradient a spíš než náš pokoj vytápíme sousedům nad hlavou podlahu. Teplá voda neteče, takže bude sloužit rychlovarka a konečně se setkáváme s čínskym sprchohajzlíkem (jedna díra na obojí). A abychom v noci neumrzli, má postel vyhřívanou poddušku, která na první dojem nedělá až tak moc tepla, ale k tomu dostáváme ještě dvě velký tlustý teplý deky navrch. Aby byla výbava kompletní, máme k dispozici dva páry nechutně špinavejch gumovejch pantoflí, kam se bojíme lízt bez ponožek. Lezeme ve vrstvách oblečení do postele a děláme internetovej průzkum našich plánovenejch vejletů, abychom zvážili reálnost jejich realizace s pomocí stopování. Vždycky můžem využít „taxíku“ přes týpka, kterej mluví anglicky, ale 80 yuanů za jednu jízdu se nám dávat nechce. Po hodině hledání informací uzavíráme plánování s tím, že zítra radši do Bipenggou nepojedem, protože by mohlo hrozit, že bychom neměli koho stopnout na cestě zpátky, a že zkusíme stopnout někoho do tibetský vesničky.

Jelikož stále nevíme, o čem je Novej čínskej rok a jeho oslavy, jdeme okolo desátý spát. Původně jsme mysleli, že bude v ulicích nebezpečno, všude budou ohňostroje a petardy a lidi budou venku oslavovat. Pak jsme se dozvěděli, že bude spíš ticho, klid, zavřeno a všichni budou tak nějak doma sedět a turistů si nevšímat. To, co vidíme v Lixianu tomu zatím naprosto odpovídá, takže nás ani trochu nenapadlo se jít na „silvestra“ podívat ven. Uleháme a když už skoro usínáme, přetočí se rafičky hodin přes půlnoc a okolo nás se spustí hromada bordelu z petard a rachejtlí. Připadáme si jako ve válečný zóně, takže nám to nedává a jdeme aspoň vykouknout k oknu. Tam k našemu zklamání nevidíme skoro nic – místní ohňostroje nejsou dělaný pro vizuální efekty, ale jenom pro zvukový. Bouchá to sice všude kolem nás, ale vidíme jenom maličkatý raketky, který lítaj asi do 10ti metrů. Po chvíli zalejzáme zpět do postele s tím, že zřejmě o žádnou podívanou nepřicházíme. O co ale přicházíme je klid na spánek. Naštěstí po půlhoďce přestávaj a je klid, teda až na ty zhruba tři odpaly někdy v průběhu noci. Musíme konstatovat, že v posteli nám je díky vyhřívání krásně teplíčko…

Den Druhý

Ráno teda vyrážíme okolo devátý ven a jdeme k autobusáku stopovat do vesnice Ganbao. Město oproti včerejšímu dni kypí životem – je otevřenejch pár restaurací, vidíme lidi, jezdí auta… Hned se nás chytaj místní rádoby hodní taxikáři, který by nás ochotně svezli za 80 yuanů, a jelikož jsou otravný, musíme jít stopovat dál. Jdeme tak dál z města a po cestě vidíme, že v protisměru jedou desítky aut, všechny zřejmě do Bipenggou. Nadáváme si a jsme naštvaný, že jsme tam nakonec dneska nejeli, protože zřejmě bude všechno naprosto ok a my bychom tak měli splníno a mohli jet zpátky do Chengdu už další den. Nicméně dneska už je dost pozdě na to tam vyrazit, a tak se držíme našeho plánu a jedem opačnym směrem. Nakonec nám po dlouhý chvíli zastavujou dva týpci v příšerně špinavym a staršim autě a vmačkávaj nás na zadní sedačky. Vzhledem k tomu, že tam maj pár věci, mimojiné jakousi svačinu, musí Terka sedět na zbytcích nějakýho těsta od něčeho, co vypadá jako pizza a já se mačkám u okýnka. Ale vezeme se zadarmo a to se počítá. Naše první stopování zatim vychází ok.

Páni řidiči nás vysadí přímo u vesnice a tak jásáme a jdeme si ji projít. Nacházíme turistický informace, kam zavítáme a já pokoušim otázku, jestli tam náhodou nemluví anglicky… naivní. Tak mě napadá aspoň, jestli nemaj mapku, Terka tlumočí, slečna se zvedá a jde hledat. Po chvíli vytahuje prospekt odněkud, podává a já jsem uspokojen. Jenom venku zjišťuju, že je pokrytej šílenou vrstvou prachu, takže jsme si přidělali trochu práce. Podle ostatních je to tady skvělý místo na nákup dárků a suvenýrů, ale my jsme tu holt o svátku a moc lidí tady neprodává. Procházíme a koukáme a necháváme nakupování na později. Jelikož máme na tuhle malou vísku celej den, nikam nespěcháme a pomalu jdeme na vyhlídky na kopcích za vesnicí. Naštěstí je naprosto nádherný počasí, svítí sluníčko a my pracně sundaváme dvojitý vrstvy oblečení.

Vesnice tady sedí v hlubokym údolí, částečně na svahu. Muže mít tak 200 obyvatel a je známá svojí tibetskou atmosférou. Vskutku, architektura tady vypadá trochu jinak, všechno je takový šedý, protože všechno je z betonu z místního písku a skály kolem nás jsou takový našedlý. Všude vlajou barevný vlaječky a vyvolávaj svoje motlitbičky, starý babičky jsou oblečený do pestrobarevnejch oblečků a na každym rohu tady prodávaj jačí sušený maso, na který si děláme zálusk. Lidí pár vidíme ale přecpáno tady rozhodně neni. Lezeme na jeden a pak na druhej výhled nad vesnicí, odkud vidíme krásný vysoký štíty 4-5ti tisícovejch hor v dálce a tuny bordelu. I tady jsou neskutečný čuňata – nechávaj všude spoustu plastovejch obalů, lahví, papírů… Jít se někam projít je často jako kdyby člověk šel na smetiště.

Po cestě zpátky ke vchodu do vesničky výhodně smlouváme jačí sušený maso – ze 140 na 130 yuanů za kilo. Odnášíme si vítězoslavně balíčky masa a jdeme dolů ke stánkům se suvenýrama. Tam kupujeme nějakej místní kvašenej alkoholickej nápoj v moc pěkný dózičce (pán nám rád dal ochutnat a po nákupu nám ještě nadšeně dolil druhýho štamprláka), další trochu sušenýho masa na chuť (a rostoucí hlad), ochutnáváme sušený kaki a Terka velice výhodně smlouvá o zvonečky – původně jeden za 20 yuanů, nakonec kupuje dva za 23! Kaki bylo super a maso nás neskutečně nadchlo – chutná skvěle, navíc je to za sušený maso výborná cena.

Na cestu zpátky nám zastavuje luxusní auto a v něm rodinka s mladym synem na zadní sedačce, kterej kostrbatě hovoří anglicky. Aby řeč nestála, tak se ho ptáme, co dělá a kam jedou a dozvídáme se, že studuje matematiku na severovýchodě Číny a že jedou do Bipenggou na pár dní na dovču. Svět matematiků je malej… Do Lixianu se vracíme okolo třetí odpoledne a jelikož je krásně a v hotelu zima, vyrážíme si sednout ven. Lavičku na sluníčku hledáme marně, tak skvotujeme na okrasnym ochozu malý fontánky kousek dál ve „městě“. Berem si s sebou laptop a píšeme kousek zápisků. U toho spokojeně žvejkáme sušený maso a jelikož byla voda drahá, koupili jsme si dvoulitrovku Sprite.

Když nás to venku přestane bavit a začnou se ozývat hladový sensory v žaludku, vyrážíme na lov něčeho k jídlu. Po cestě kupujem ještě jeden Sprite a sušenej durian. Kousek od hotelu pak přímo u hlavní silnice sedáme k venkovnímu stolku jednoho příšernýho pajzlu a s radostí v jídelníčku identifikujeme podle znaků jídlo, který sme měli tak rádi v Pekingu. Stůl nám ochotně otřeli hadrem, kterym asi často mejvaj záchod (aspoň tak vypadal) a přinesli nám „sterilovaný“ nádobíčko zatavený v plastovym obalu. Bohužel ho ale prosíravě zatavili ještě vlhký, takže v plastu stihlo nechutně zatuchnout. První šálek čaje tedy sloužil pro výplach. Jídlo, který dorazilo na stůl, bylo jedlý a mě to chutnalo, ale naše oblíbený jídlo to připomínalo pouze obsahem vepřovýho bůčku. Toho bylo na druhou stranu fakt hodně a byl pořádně prorostlej, takže jsme se z jednoho jídla nakonec najedli oba. K jídlu jsme dostali čaj, kterej byl asi louhovanej z pečený brambory, a chutnal zajímavě fajn.

Den Třetí

Ráno vstáváme v 6:30 a spěcháme na autobusák koupit si lístky, abychom si konečně oddechli, majíc jistotu, že do Chengdu na letiště dojedem. Po příchodu k okýnku ale přichází na řadu rozčarování a naštvání, protože nám odmítaj lístek prodat. Snažíme se všelijak jim vysvětlit, že ten lístek potřebujem a ptáme se, proč to nejde, ale číňáci nepolevujou a neprodávaj. Jeden týpek tam přebírá otěže odpovídání, takže nemusíme namluvený věty z překladače protahovat skrz okýnko, nicméně neposkytuje nám žádný pozitivní informace. Hádáme se tam s nimi asi 40 minut a pořádně jsme se zatím dozvěděli jenom to, že lístek na další den nám neprodaj, že dneska místo asi šesti busů jedou dva, a to jeden za pár minut a druhej v 9:50 a že zítra pojede jenom jeden a to ten v 6:30. Zvažujeme, co dělat, protože zítřejší bus v 6:30 musíme použít, ale rádi bychom měli jistotu už teď, že se tam vejdem. Zdá se, že nám nebude dopřáno… Týpek nám aspoň odkejvá, že když další den ráno přijdem v šest tak dostaneme určitě lístek a odjedem. Zmiňujeme mu teda náš dnešní plán, kdy se konečně chceme podívat do toho podělanýho údolí Bipenggou (když už sme se sem kvůli tomu táhli, tak to by bylo, abychom měli všechny tyhle trable zbytečně) a jelikož dneska stále nejezdí žádný busy ani taxíky, ochotně nám nabízí, že nás odveze za 100 yuanů. Snažíme se ho poslat dopryč a šíleně naštvaný odcházíme ven a padá rozhodnutí, že budem stopovat do Bipenggou a na bus prostě půjdem zítra.

Aut jede hromada, ale moc nám jich nestaví. Začínáme si zoufat a Terka prohlašuje, že pokud do 9:30 nic nestopnem, tak se balí a jede do Chengdu. A tu se u nás zastavuje nějakej číňák a Terka zkouší svojí ojetou frázi. Na to se číňák chopí telefonu a jde volat, přičemž nám pokynuje k nasednutí do auta. Nám to přijde celý takový divný, protože u toho gestikuluje směrem zpátky do města. Nicméně se na naší opakovanou otázku, jestli teda do Bipenggou kejvá, a tak nasedáme do vozu. V tu ránu se týpek otáčí a veze nás zpátky do města, odkud sme konečně utekli, abychom mohli stopovat za městem. Ihned mu řikáme, aby zastavil, trochu zpomaluje, ale jede dál. Terka nakonec po opětovnym příkazu „zastav“ donutí číňáka k zastavení, my ihned vystupujem a jdeme pryč. Týpek pokračuje v cestě tak je nám skoro jasný, že nás potká ještě jednou a bude nás zase otravovat.

A taky že jo, za chvíli přijíždí znova a za ním další, ještě rozbitější auto a on gestikuluje, že jeho kámoš nás rád odveze… za 100 yuanů. Posíláme ho dopryč a odcházíme, tak kámoš vystupuje z auta a jdouc za námi, slevuje na „pouhých“ 80 yuanů. Snažíme se ho zbavit ignorováním, což zabírá a za chvíli zase šťastně a spokojeně stopujeme. Nakonec nám zastavuje čínskej pár v novym modernim autě a na cestu nám hrajou pohodovou muziku. Poslední část cesty (asi 7 km) je v naprosto šílenym stavu – je to napůl štěrková cesta, napůl asfalt s obrovskejma dírama. Rozhodně by mi nepřišlo divný si na takovou cestu sednout radši do traktoru, nicméně číňáci jsou jinýho názoru a naplno testujou offroadový schopnosti svejch novejch osobních aut. Neni ani 9 a sme v Bipenggou na parkovišti zadarmo, takže další velkej stopovací úspěch.

U první kasy nás čeká přesměřování ke kase pro „postižené, starší a vojáky“, kde je značně delší fronta, ale pozitivně nás překvapí skoro poloviční cena vstupu. Valíme v zástupu lídí na bus, který tady jezdí co 3 minuty všechny plný a jedem údolím nahoru. Všichni vystupujou už na první zastávce a dál se busem jet nesmí, ačkoli autobusy dál jednou. Jenomže to by pak nefrčel byznys elektroautíček, kterejma se můžete svézt místo chození 4km k další zastávce. Je ukrutná zima a slunce jestě nestouplo nad vrcholky kolem nás, takže se dáváme rychle do pohybu a moc se na fotky nezdržujeme. Procházíme kolem zamrzlýho vodopádu u výtoku jezera a pokračujeme dál po jediný možný pěšince, stejně jako další stovky lidí, který sem s náma přijeli. Hned u jezera je první čínskej kýč – uměle vytvořenej ledopád, u kterýho se všichni fotí.

Cestička naštěstí vede trošku do kopečka, takže při rychlejším tempu získáváme do těla trochu tepla a je nám hned líp. Procházíme vlastně jenom lesem, odkud není nic moc vidět a celkově tak tenhle kousek procházky absolutně nedává smysl a je tady jen proto, aby se vydělalo na těch elektrovozítkách, na kterejch můžete přimrznout k sedačce a po cestě s váma budou troubit jak šílený a kazit tak dojem z přírody ostatním turistům.

Finální stanice pojí několik atrakcí zároveň. Mimo jiné je tu restaurace, hotel a nějaký hot springs lázně. Zároveň si tady ovšem můžete zakoupit jízdu mrňavym tankem a jezdit v ohraničenym prostoru jako křeček v kolečku za přihlížení a focení stovek lidí. Nebo si můžete vlízt k dalšímu umělýmu rampouchu uprostřed vyschlýho jezírka, kde se dá bobovat anebo se s ním prostě jenom fotit. Další možnost, jak se zbavit peněz, je zaplatit si za jízdu na sněžnym skůtru, kde vám zařadí jedničku a vy jedete krokem opět kolem dokola asi na 100metrový dráze. Nesmíme zapomenout na půjčovnu bugatek, kterejma je možno jet kus někam do lesa, zase nevelkou rychlostí. Ovšem naprostým hřebem tohoto místa je ohromné lyžařské středisko, u kterého je samozřejmě velká půjčovna lyží a číňáci si tak můžou vyzkoušet lyžování. Je tady neuvěřitelných 120m značených a upravovaných sjezdovek, nejčastěji něco mezi modrou a zelenou (jestli to existuje teda). Na ně vás vyveze jeden gumovej pás a dolů těch 100 metrů můžete zkoušet, jaký to je odpichovat se na lyžích, abyste se vůbec hnuli z místa. Číňáci (sněhu neznalí) jsou z toho samozřejmě naprosto paf a berou kopec útokem. Bohužel pro ně a bohudík pro naše bránice ovšem nemají tu správnou lyžařskou kulturu, takže si s sebou samozřejmě neberou žádný vhodný oblečení. Je možno tady tak spatřit neuvěřitelně oděné lyžaře, extrémem asi bude slečna v kraťáskách a silonkách s chráníčema na kolenou… Pro mě ovšem největší zážitek byla návštěva toalety, která byla opravdu velice efektivního designu. V místnosti byly čtyři kabinky (a dohromady jen troje dveře) propojené jedním kanálkem (strouhou), kudy tekl proud vody a všichni tak sdíleli odpad. Jako bonus vám tak pod nohama mohlo projet hovno toho pána z vedlejší kabinky. Ještě větším překvapením pro mě ovšem byl fakt, že nepřítomnost dveří u jedný kabinky nebyl dostatečný důvod pro jiného pána, aby tam vykonal svojí velkou a hlučnou potřebu…

My sněhu a ledu znalí jsme se na žádnou skvělou sněhovou atrakci zlákat nenechali (a taky nám byla pořád trochu zima), a tak jsme pokračovali co nejdál, kde jsme objevili další stanoviště malejch vozítek. Prej vozili někam 7km a byli krytý, takže zaručovali jistou míru neprofukavosti a my jsme se rozhodli, že je potřeba nějaký peníze utratit, abychom nevezli všechno domů. Koupili jsme si tak jízdenku tam a zpět a hurá, už jsme si to valili údolím nahoru v malym elektrovozíku pro 10 lidí, který dost zkuhralo při jízdě do prudšího kopce. Cesta byla celkem fajn až na fakt, že do vozíku foukalo zespodu.

Z vozíku nás vyhodili na náš vkus moc brzo a po ohledání okolí nacházíme jako aktrakci pouze další umělej rampouch a nějakou lávku přes řeku. Ty nás příliš nenaplňujou a procházíme skrz jakousi zátarasu za dalšíma lidma a míříme po silnici dál nahoru. Podle map dál do údolí vede silnice ještě asi 10 km a na konci je nějaká restaurace. Nás by ale hlavně zajímaly výhledy na hory a do údolí, ve kterym sme. Doposud jsme žádný úchvatný pohledy neměli, je to tady takový kopečkovitý, bez sněhu a bez ledu. Jak jdeme dál po silnici, praží do nás sluníčko a zvedá se teplota. Občas okolo nás je pár cenťáků sněhu, ale jinak nic nenaznačuje faktu, že jsme v horách v zimě. Najednou okolo jede pán ve vozíku, staví u nás a gestikuluje něco ve smyslu, že tady nemůžeme jít nebo co. Děláme blbý ale poslušný a otáčíme se teda dolů. Po chvíli si ale řeknem, že přece nejsme na žádnym nebezpečnym místě, když je tady silnice, jezdí tady on, a navíc jsme pořád nic moc neviděli. Otáčíme se tedy podruhé a pokračujeme nahoru. A najednou vidíme spoutu dalších lidí, kteří jdou poslušně dolů, takže adoptujeme další skvělou výmluvu – přece oni byli výš a taky to nevadilo, navíc jsme pořád mezi lidma, takže musí bejt přece všechno v pořádku. Najednou jsou ovšem všichni ostatní za námi a my jdeme opět sami. Bejt o samotě v Číně je docela rarita, navíc tady jsme teď mezi horama a je krásný počasí, takže si to užíváme.

Pozorujeme, že jsme docela zadejchaný (mě navíc příšerně třeští hlava), což Terku přimělo podívat se na mapy kde vyčetla, že jsme v úctyhodných 3500 metrech, tedy pro oba je to životní rekord. A přitom jsme na silnici a okolo nás kopečky jak v alpách, je teplo, bez sněhu a všechno je prostě divně nečekaný. Už víme, že jsme někde, kde nemáme bejt, tak při průjezdu nějakýho vozítka děláme, jakože jdeme dolů, což nám jednou prochází a podruhý u nás zastavuje správce, kterej nás už zná. Bohužel nestačí dělat blbý ani slíbit, že půjdem dolů, nakládá nás na vozítko a transportuje nás s sebou dolů. Pořádně jsme se nestihli ani pokochat stále se zlepšujícíma výhledama a nedostali jsme se ani na horizont, nicméně procházka to byla moc pěkná. 

Dole nás strážce vykládá a naštěstí neprobíhá další potrestání, takže děláme turisty strašně zaujatý jejich fake ledovym krápníkem. Ten je obehnanej fake žiletkovym drátem a značkama „zákaz vstupu“, kterej samozřejmě nikdo neřeší a ke krápníku chodí se klouzat a fotit. Porušení tohohle zákazu ale strážci nevadí… Popocházíme dál a přecházíme přes říčku. Tak nacházíme další fake ledopád, tentokrát vylepšenej ještě fake betovou skálou. Bavíme se tím, jakou radost tohle dělá číňákům a jdeme zpět. Zdá se, že tohle je to místo, který se dostalo na záběry pouštěný v autobuse při cestě sem, protože tady sou červený kameny v řece. Tohle místo pro nás ztrácí atraktivitu, a tak sedáme na busík a jedeme zpátky dolů.

U ski resortu se ještě jednou procházíme a kocháme lyžařema a jdeme se podívat zpět k jezeru. Tam je teď už příjemně sluníčko, což nám dovoluje se zastavit a udělat pár fotek. Moje hlava třeští víc a víc takže naše tempo trpí skoro stejně jako já, tak děláme pauzu na molu a koukáme se kolem sebe na kopečky. Nacházíme tak jeden opravdovej ledopád na protějšim kopci, kterej vážně stojí za to. Po chvíli pokračujeme na autobus a doufáme, že na týhle výstupní stanici půjde i nastoupit. Naštěstí tady je i jakási koordinátorka, která volá někomu dalšímu, aby nám v jednom buse rezervovali místa. Autobus je za pár minut tady a k naší nevoli jsme poslání úplně na konec autobusu. Máme pocit, že tohle je jediný místo v Číně, kde zatopili a nám je na zadních sedačkách šílený vedro a dělá se nám blbě.

Z autobusu rádi vystupujeme zpátky u vchodu do parku a jdeme k vjezdu na parkoviště, kde hodláme opět stopovat. Po cestě narážíme na několik stánků, kde je možnost i zakoupit spoustu občerstvení (kterýho se bojíme kvůli UČK) a taky boby, lopatky a kleště na sníh. Nikdo ovšem dole zákazníkům už neřiká, jak moc toho sněhu nahoře na bobování je… Nejvíc nás pobaví ohromnej reklamní billboard lákající do skiresortu, na jehož ploše je vyobrazen sjezdař ve velký zatáčce v hlubokym sněhu – kontrast s realitou nemůže bejt větší…

U vjezdu na parkoviště stojí bus, kde nám nabízej nepříjemně vysokou cenu za svezení, takže jdeme zkoušet štěstí sami. Nakonec nám zastavuje týpek ve velkym luxusnim esúvéčku plnym lidí. Dohodnem se na ceně poloviční, než kolik říkal autobusák a jedem. Musíme říct, že tohle byla fakt jízda – samozřejmě, že nikdo nebyl připoutanej, takže auto pořád upozorňovalo pípánim. Týpek jel snad půlku cesty v protisměru a to tak, že předjížděl i na plný čáře vystavěný z kamení anebo v tunelu. Já jsem se zase tak moc nebál, ale Terka byla docela překvapená 😊

V Lixianu jdeme na hotel, protože já si potřebuju lehnout – hlava mi nedává pokoj. Po chvíli ležení a koukání do počítače se zvedáme a jdeme si dát naše oblíbený jídlo do pajzlu. Tentokrát sedíme uvnitř a obdivujeme hygienický krásy tohohle podniku. Když nám donesou „sterilizovaný“ nádobí zatavený v plastu, kde zase nechali zatuchnout vodu, tak přičuchujem, ohrnujem nosy a vyplachujeme dnešním čajem (kterej nově nestojí za nic). Asi nás tady nemaj rádi, protože se vyřádili i na bůčku – některý kousky byly jenom tuk. Po návratu na hotel s hrůzou zjišťujeme, že ty sušený masa jsou kořeněný každý jinak a my jsme nakoupili 2 kila jinde než tam, kde nám chutnalo nejvíc. Bohužel tahle chyba zvrátit nelze, a tak zbejvá si jen nadávat – prostě další lživej králík v čínskym klobouku překvapení…

Den Čtvrtý

A konečně jsme se probrali na ten klíčovej den. Přesně v 6:00 jsme u autobusáku, kde nacházíme zavřený dveře a jednu bábušku. Postupně přibejvaj lidi a všichni čekaj. Ptáme se jednoho mladýho klučiny, jak je to s lístkama, jestli ho má, anebo si musí koupit. Uklidňuje nás info, že si ho taky musí koupit, takže předpokládáme, že ho nemá nikdo a nejsou všechny rezervovaný. Naše trpělivost ubejvá nepřímo uměrně tomu, jak přibejvaj lidi, když tu se před sedmou hodinou (pár minut po oficiálním odjezdu autobusu) dostaví chlap, kterýmu jde ona první bábuška naproti a otevírá mu branku do nádraží – to bude asi pan řidič… Dovídáme se, že autobus pojede v 7:30. Po chvíli se objeví ještě slečna, která otevírá autobusák a jde prodávat lístky. Terka zabírá první místo v řadě, kupuje dva lístky a jdeme skrz kontrolu a rychle sedáme do busu, kde dáváme high five a radujeme se, že se snad do Chengdu nakonec dostaneme!

Cesta utíkala docela rychle, opět jsme vyhodili výběrčí jízdnýho někde uprostřed vesnice. Nepodařilo se mi vykoukat pravidlo, podle kterýho pan řidič cestujícím stavěl – mávali všichni stejně, všichni stejně asi chtěli jedinym busem toho dne do Chengdu (možná chtěli jinam, nevim, ale všichni, co nastoupili, do Chengdu dorazili), ale zastavil jen některejm…

V Chengdu jsme byli brzo dopoledne a hned jsme jeli na hotel. Měli jsme rezervovanej pokoj v Panda hostelu jako minule a měli jsme se tam setkat s ostatními členy výpravy. Původně jsme plánovali, že bychom ten den ještě vyrazili na pandy, nicméně tehle plán nám překazil fakt, že nám na hotelu řekli, že náš pokoj ještě neni připravenej. I tak byl ovšem dřív, než ve dvě (oficiální check-in) a my jsme si tak mohli konečně dopřát tak kýženou sprchu.

Zbytek vyprávění dáme do separátního pidivyprávění, prozatím se loučíme z vlaku do Prahy,

Patrik & Terka