7/8 Závěr v Cheng-Du

Den Předposlední

Konečně jsme se v našem cestovatelskym blogu dostali přes nejdobrodružnější část zpět do bezpečí města odletu – Chengdu. Tam jsme po příjezdu měli strávit den a půl společně s ostatními. Čekalo nás nakupování suvenýrů, balení a poslední zážitky, mezi kterýma nesměla chybět návštěva Panda centra. Zrovna tehle zážitek jsme si nechávali na konec, abychom tam šli se zbytkem skupiny jenže to jsme nevěděli, že jsme tam radši měli jít dvakrát (sami o pár dní předtím), ale nepředbíhejme…

První půlden jsme vyrazili do obchodní uličky, kde jsme předtim viděli pečenýho štíra a stonožku, protože Váša je chtěl ochutnat. Kluci sice řikali, že někde poblíž byli včera s Anet, ale nebáli se toho, že tam půjdou znova a my taky ne, tak jsme vyrazili. Anet s náma nešla, protože si zařizovala placení elektřiny na kolej a musela pobíhat někde pryč. Bylo parádní počasí a lidi si užívali venku v parku, seděli na plastovejch židličkách nebo v trávě a požvykovali cukrovou třtinu. Lidí bylo překvapivě mnoho a když jsme se dostali na třídu, která k obchodní uličce vedla, byli jsme jak na václaváku. Nicméně poprvé jsme s Terkou narazili na lisovanou třtinu v kelímku, kterou jsem samozřejmě musel mít i přes vysokou cenu. Lisovaná třtina byla dokonalá, akorát rychle ubejvala. Kousek dál ještě Terka usmlouvala pár yuanů na koupi dvou krabiček kousků durianu, na kterej jsme se celej vejlet těšili. Durian je takový ovoce, který některejm lidem příšerně smrdí, je zakázáno ho nosit do dopravních prostředků a já nevim co. Nám jeho vůně nijak otravná nepřišla a chuťově nám přišel dost fajn. Škoda, že je tak astronomicky drahej…

Před obchodní uličkou bylo asi milion lidí (moc nepřehánim, maximálně o dvě nuly!) a organizovala to všechno policie. Vchod do uličky byl označenej pouze za východ a vstup byl přes chrám vedle, kde se platilo oněch 60 yuanů, který jsem nechtěl dát při naší první návštěvě. Z plánu teda sešlo a šli jsme se vymotat z davu. Zrodil se novej plán – kluci byli poblíž v nějaký tibetský čtvrti nebo uličce, kde se dalo něco koupit, tak jsme tam vyrazili. Poměrně rychle jsme unikli největšímu návalu lidí, ale za chvíli jsme se mačkali zase, jak jsme přicházeli do tibetský obchodní uličky. Před příchodem do ní nás začali strašit pokřivený žebráci na vozejčkách, nebo nemocný s prohnilejma nohama, který jsme obcházeli obloukem a snažili jim nevěnovat příliš pozornosti.

Sotva jsme se dostali do tý uličky, ocitli jsme se mezi stánkama s všim možnym – jídlem, suvenýrama, USB kabelama, korálkama… Terka chytla ohromnou ráži při vyjednávání ceny a hádala se o každej yuan, takže nám jich suma sumárum docela dost ušetřila. Dali jsme si další třtinu v kelímku, ananas špejli a ovoce v cukru. Taky jsme za asi dvě koruny v přepočtu ochutnali koláček, kterej sliboval máslovej krém uprostřed a vskutku, byl tam máslovej krém, kterej evokoval máslo samotný, takže nás nakonec moc neoslovil…

Co nám chybělo na cestu domů byla tyč třtiny, kterou jsem chtěl přivézt jako suvenýr. Terka se ptala celej den, ale ceny, který za to chtěli, byly nehorázný. Nakonec nám začala třtina z očí mizet a my jsme se při cestě na hotel začli obávat, že ji snad vůbec neseženem. Jako by nás někdo shůry vyslyšel, najednou se před náma na křižovatce objevil vozejk se třtinou a začali jsme vyjednávat. Uprostřed vyjednávání (Terka byla fakt vostrá) se objevili policajti a zřejmě řekli prodavači, že tady prodávat nemůže, načež se prodavač sebral a s vozejkem nám přes křižovatku začal ujíždět. S jednou větví třtiny na rameni jsme tak (Terka teda hlavně) pochodovali za nim někam vedle, kde jsme v obchodování pokračovali. Po dlouhym snažení nakonec Terka vyhádala slevu asi 15 yuanů a odnášeli jsme si dvě větve na doma, jeden kousek na ochutnání do ruky a kalíšek vymačkaný třtiny s sebou. Kéžby měla Terka takovou náladu obchodovat už od začátku…

Po procházce a koupi pár suvenýrů jsme to sami s Terkou vzali přes hotel (kde jsme odložili třtinu) do Carrefouru. Jelikož náš blízkej Carrefour byl zavřenej kvůli výpadku elektřiny nebo co (to jsme si smutně přečetli při prvním pokusu o nákup po cestě na štíry), museli jsme jet tam, kde bydlela Anet a rovnou jsme tak vymysleli, že pak přijedou i kluci a půjdem někam na večeři. V obchodě jsme hledali, co bychom ještě přivezli, zjistili, že ani tady nemaj novozélandskou čokoládu a nenašli jsme pařátky balený po jednom. Dohromady jsme toho neměli vlastně moc ozkoušenýho, tak jsme toho vzali jen málo – spíš tak na demonstraci toho, jak hnusný může někde jídlo taky bejt.

Setkávání s klukama u metra bylo docela napínavý – s Anet jsme se setkali prakticky ihned a čekáme nad východem z metra. Kluci stále nikde, a tak už si říkáme, jestli náhodou se nestal nějakej karambol jako třeba že nemaj drobný na metro nebo že se ztratili. A jelikož není možnost jim levně zavolat tak čekáme dál. Nakonec se vyklubali ani nevim odkud s tím, že nám šli naproti někam ke kavárně a k metru se šli podívat jen tak jestli tu náhodou nejsme.

Jelikož bylo kvůli svátkům dost pozavíráno, skončili jsme nakonec u jakýhosi venkovního grilu, kde si člověk do košíku naházel zeleninu, maso a cokoli z výběru a oni mu to za chvíli přinesli ugrilovaný. Pro mě to bylo tak trochu peklo, protože jsem se bál experimentovat, ačkoli jsem chtěl ochutnávat. Vůbec jsem nevěděl, co si dát, tak jsem tam najistotu hodil nějaký vepřový, rybu a zeleninu. Kluci už tady byli, takže si nabrali víc věcí, usedli jsme ke stolku do příšerně špinavý ulice, otevřeli si pivo a povídali a vyprávěli.

Jídlo přišlo zanedlouho a nás s Terkou čekalo poměrně velký zklamání. Ačkoli se Anet snažila předa informaci, že to chceme nekořeněný, tak jsme dostali jídlo naprosto obalený v koření. Bylo to něco, jako v trojobalu… Poprvé jsem ochutnal sépii a krevetku, na kterejch si Terka pochutnávala, ačkoli bylo potřeba kousky jídla nejprve zbavit koření ubrouskem. Večeře byla nakonec docela příjemná, poskytovala hlavně zážitek spíš, než by zasytila. Nepříjemným koncem bylo zjištění, že tady není nikde záchod, takže jsem si pivo musel nést pěšky až do hotelu.

Den Poslední

Poslední den nás ráno nás čekalo balení – vstali jsme okolo devátý a že si s klukama okolo jedenáctý dáme vědět, jak jsou na tom. Kluci měli zabaleno z předchozího dne, zatímco my jsme měli docela dost práce to tam všechno smysluplně narovnat i se všema relativně křehkejma suvenýrama, takže jsme skončili tak tak v jedenáct a valili z pokoje. Všechny batohy včetně domů posílanejch kufrů od holek jsme si nechali v hotelu a jakmile jsme si s Terkou zacvrnkali neskutečně nudnou hru kulečníku (jelikož se nikdo z nás netrefoval vůbec nikam), tak jsme vyrazili na pandičky. Jedeme bez Anet, která si vyřizuje něco s elektřinou a dojede si tam jindy.

Jeli jsme metrem a vystupovali jsme na stanici Panda Avenue, která byla krásně zdobená ve stylu pandiček. Hned nad východem z metra stálo centrum, kde bylo možný si koupit vstup do areálu, v rámci čehož byla i jízda busem od metra k parku. Vystáli jsme si tak pětiminutovou frontu a jdeme se řadit k busu. Náš bus zdarma je prej ten červenej – jenže u něj stojí fronta několika set lidí, kterou drží organizátoři (to aby fronta nepřevrátila autobus, když dorazí). Okamžitě tedy volíme nezdarma variantu za 2 yuany, kde se stojí fronta asi 50ti lidí. Po zhruba pěti minutách jsme v buse a po dalších pěti vyrážíme. Už teď se bojíme toho, že tam bude hodně lidí, ale snad to nějak půjde…

Autobus zastavuje někde na křižovatce a dál jdeme s davem neznámo kam. Pak se oddělujeme a jdeme skoro sami a trochu proti lidem, nacházíme a používáme záchody a pokračujem, až kam to jde – bohužel to nejde moc daleko, protože narážíme na policejní zábradlí. Prostor je velice silně organizován, na dohled jsou desítky policajtů a chodí se tu přísně jednosměrně. Důvod je vidět v dálce – tisíce a tisíce lidí. Je zřejmý, že číňáci by se se svojí chutí k mačkání a předbíhání v davech umačkali, a tak je potřeba je řídit jako ovce v ohrádkách. Otáčíme se a jdeme směrem, kam nás posílají policajti, docházíme na megaparkoviště a dál už jdeme ve „frontě“ na takový náměstíčko, kde je neskutečně moc lidí. Nepříjemný ovšem je, že tohle místo pořád není naše cílová zastávka, a ještě nepříjemnější je, že směrem k našemu cíli koncentrace lidí stoupá až k úrovni „přecpaný metro“. Takže si velice brzo stoupáme do řady a společně s ostatními lidmi čekáme a jednou za čas se pohneme uprostřed ohrádky ve tvaru hada tam a zpět. Je nás tady na dohled několik tisíc a pochybujeme o tom, že dneska kromě číňáků ještě uvidíme i nějaký pandičky…

Po asi půlhodině čekání, kterou si s Terkou zpříjemňujeme žvýkáním suchejch ovesnejch vloček, se dostáváme skrz sklopený turnikety a procházíme do parku. Ihned vyrážíme společně s davem lidí k prvnímu pavilonu s pandama. Jakmile k němu dospějeme, překvapuje mě, že okolo něho nakonec zase tolik lidí není, asi jenom 500. Dokonce není ani takovej problém se procpat skrz, abychom něco viděli, takže se nám nabízí první pohledy na ty čínský černobílý medvídky. Sedí anebo leží v klidu na zemi, podávaj si tyčky bambusu a žvejkaj. Vypadaj dost pohodově a nevystresovaně, což je neuvěřitelný, když si člověk uvědomí, že na ně ten den koukalo už tak deset tisící lidí. Vůbec nám nepřišlo divný, že se pandy nechtěj v tomhle prostředí rozmnožovat (v zajetí pěstovaný pandy se nechtěj množit a nikdo neví proč…)… Chvíli se kocháme a pak jdeme dál s tím, že tyhle velký jsme moc vidět nechtěli, nejvíc se přece těšíme na ty mrňavý panďátka, který polezou uklízečkám po nohách – jak bylo vidět na videu na Youtube…

Jdeme k druhýmu výběhu, kde je vidět víc lidí ale míň pand, zato se jedna rozhodne vylézt na strom. Tento čin je vítán hlasitým „ooooh“ a „woooow“, milionem fotek a potleskem. Zdá se ovšem, že dneska panda pro diváky nehraje a žádný smekání nebo mávání obecenstvu se nekoná. Po chvíli koukání jdeme dál a hledáme výběh s mladejma. Konečně se blížíme k tomu správnýmu výběhu! Kromě cedule se to pozná taky asi stometrovou frontou lidí, kteří se tlačí dovnitř. Tlačíme se proto s nima, procházíme dovnitř a snažíme se být o něco chytřejší než ostatní a netlačíme se k zábradlí hned u vchodu, ale až kousek dál. Všichni tady křičí, mačkaj se, fotí a natáčí si celej svůj průchod pavilonem a do toho všeho dochází k pokusu o organizace od místních strážníků, kteří mají u boku pověšenej megafónek a něco křičí. Jakmile se dostáváme k zábradlí, zjišťujeme, že to je celý jedna velká bouda – žádný padny vidět nejsou. Vůbec žádný. Jenže to nikdo z nově příchozích neví a proto se tlačí na zábradlí, aby se dověděl, že se tlačil zbytečně. Zkoušíme s Terkou zvýšit šanci na uzření, anebo aspoň vyfocení malý pandy tím, že Terku beru na ramena a dávám ji do ruky foťák, nicméně Terka i z vyhlídky hlásí, že pandy se šli někam klouzat. Jediný, čeho si všímáme, a co nám přijde jako vrchol ironie, je cedulka s nápisem „Jsme národní poklad a nesnášíme hluk“… Takže v davu odcházíme a hledáme dál.

Konečně jsme našli jeden výběh, ve kterym se ve stromě batolilo nějaký pandě. Rychle ho sestřeluju pár fotkama a s ostatníma doufám, že sleze. To se nakonec děje, ale ke zklamání všech se pandě jalo s náma hrát na schovku a zalezlo za jinej strom, takže z něho nevidíme vůbec nic. Aspoň tak mám čas se projít kolem a zpozorovat, že některý stromy ve výběhu jsou betonový a nesou křoví. Kousek od panděte sedáme na lavičku a koukáme na malou ohrádku, kde se pase páv. Po chvilce odpočinku, při který konstatujeme, že máme hlad a že tu nikde není co ke koupení se vydáváme ke vzdálenějším výběhům. Hladovějíc to berem okolo jezera (kde spousta lidí rybaří), kde je naznačený občerstvení. Nacházíme stánek s nudlema, do kterejch je možný nasypat UČK a něco; vařenou kukuřici a zmrzlinu. Vzhledem k tomu, že nám žádný horko není, si zmrzlinu nedáváme i přes to, že vypadá jednoznačně nejlíp z dostupných potravin. Dáváme si kukuřici, u který vzpomínáme na sůl a máslo, a pak pokračujem dál. Času na hodinkách přibejvá, lidí ubejvá a my se konečně blížíme k dalšímu výběhu – zase panda. Pandy obecně nejsou moc zábavný, prostě jenom seděj a žerou.

Zkusíme pro změnu červený pandy, který tady taky maj a já o nich nic nevim. Nicméně neočekávám, že by mohli bejt podobně roztomilý jako panďátka, takže nejsem moc na větvi. Červený pandy mě ovšem hodně překvapí – jsou roztomilý, vůbec nepřipomínaj pandy obrovský a jsou hodně aktivní, takže se sice blbě fotí ale dobře se na ně kouká. Nakonec nás koukání na červený pandy nadchlo víc, než na ty obrovský. Výběhy maj stejný jako obrovský pandy a nám se moc nelíbí – je to takovej betonovej bazén, kterej má u zábradlí hlubokej příkop. Obecně nám přijde, že se o ten svůj národní poklad moc nestaraj, a že ten si tady asi nedaří úplně dobře. Nicméně i tyhle výběhy opouštíme a jdeme do posledního, kterej dneska stihneme.

Park zavírá asi za půl hodinky, a tak lidí rapidně ubejvá. A konečně jsme narazili na ten správnej výběh, kde vidíme menší panďata, který jsou docela aktivní, větší hravý jedince a pak jeden velkej výběh s hromadou pand, který hašteřej a lezou po stromech a jsou dost zábavný. Zábavu nakonec ukončuje ošetřovatel, kterej zevnitř jejich betonovýho brlohu zacinká a pandy se jdou schovat – do tý doby byly jejich domečky uzavřený a museli se promenádovat před lidma…

Park opouštíme a jedeme ven. Tam nás čeká asi tisíc zaparkovanejch taxíků, každej se nás ptá, jestli někam nechceme a my prcháme pryč. Váša chce placku, Terka prodavačce nadává, že neumí čínsky ale nákup se podaří a jdeme z davů pryč. A pak nám zbývá na výběr 4km jít anebo se svézt taxíkem. Takže Terka dojednává poslední zážitek v Číně a za 15 yanů se necháváme odvézt motorko-taxíkem, kterej krásně završuje naše putování.

Z metra si jdeme pro věci do hotelu. Tam se naposled setkáváme s Anet, padá poslední rozlučkový pivo a je tak akorát čas vyrazit na Airport Express autobus. Procházka byla okořeněna vláčením ohromný hojekový tašky, kterou jsme s Pavlem nesli napůl na ramenou a moc nám nešlo sladit krok. Jedna z posledních vzpomínek na Čínu mimo letiště je ze zastávky autobusu a tu jsme si teda pořádně uložili do paměti. Na zastávce seděla jedna nechutně tlustá ženská a okolo postávala druhá ranařka. Na naše optání, kdy pojede bus číslo 1 se zeptali kam jedem a my že na letiště. Tak nám řekli, kolik to stojí a že máme nastoupit. Byly hnusný, arogantní, absolutně se nezajímali o to, že se na něco ptáme nebo že by třeba mohli otevřít zavazadlovej prostor. Nasrali nás až za ušima a Terka jim česky trochu zanadávala, aby si ulevila.

Za půl hoďky sme byli na letišti, já sem si zavzpomínal na totéž místo před 25ti dny, kdy jsme nasedali do auta a poprvé se vezli po čínský silnici. Na letišti všechno probíhalo hladce (až na Pavlovy baterky v batohu), rychle sme se zbavili věcí a prošli do bezcelní zóny. Tady jsme obešli krámky a vybrali si poslední suvenýry, za který bylo potřeba utratit poslední peníze. Kupujeme skvěle vypadající bonboniéru (a dost nechutnající), nějaký další kravinky a maličký ozdobný termosky na čaj je sítkem. Na letišti nás pobavila čínská arogance vůči cizojazyčným názvům na tabulích v podobě „Zuric“ místo „Zurich“. Poslední zajímavost byla, že nás k letadlu vezl autobus mezi dlouhou řadou zaparkovanejch letadel, ze kterýho jsme vystoupili a pěšky jsme se nalodili po schodech. V letadle se nám podařilo krásně spát, takže jsme do prahy přiletěli relativně čerství a den sme strávili aktivně. Dokonce se nám podařilo při příletu vyfotit usnuvší letušku, která spala zavěšena v popruzích přímo před lidma.

Tímto se končí popis našeho dobrodružství z Číny. Bude následovat ještě jeden blog, ve kterym zhodnotíme naše putování a pokusíme se shrnout nějaký čínský vlastnosti. Snad bude brzy hotov…

Zatím zdravíme z pohodlí Prahy,

Patrik & Terka