Přátelské rozčarování

Vlastně nevim, jak mám tehle článek začít. V pátek nám s Terez byl vyražen dech tak dobře, že už se nám ani nechce pořádně vzpamatovávat a celou Kanadu i s Kanaďanama zavrhujeme. Zrada přítele totiž bolí nejvíc a nás ani ve snu nenapadlo, že bychom mohli být podraženi člověkem, kterej na nás doposud byl tak hodnej, pomáhal nám a tolik toho pro nás udělal – Logan. V pátek se totiž rozhodl mi jako z čistého nebe oznámit, že mě dál na práci najímat nebude. Takže teď jsem zase bez práce…

Jak se to mohlo stát? Já nevim… posledních 14 dní jsme měli i nějakou práci, rozhodně poslední tejden jsme trávili u Nataši každej den 7 hodin (já zase na podlaze s hadrem a vysavačem v ruce) a všechno to vypadalo v pohodě (až teda na to, že Logan byl nějakej podrážděnej…). O množství práce jsme se bavili často, povídal, že toho možná bude málo, tak jsme se dohodli, že kdyby měla bejt vícedenní výluka, že mi řekne dopředu a já si na tu chvíli zkusim najít náhradu, jinak že 25 hodin tejdně je pro mě v pohodě a že s takovou to u něj rád dokončim až do odjezdu. Ve čtvrtek jsme si domluvili na pondělí volno, protože je státní svátek a pátek byl nabitej, protože jsme dodělávali pokoj u Nataši, takže jsme dokonce pracovali osm a půl hodiny!

Tak si tak jedem od Nataši domů a já se obligátně ptám, jak to bude s prací příští tejden, protože jsem od Logana nějakou chvíli neslyšel žádný konkrétní plány, načež se ozvala věta, která sama o sobě nevěstila nic dobrýho – „O tom jsem si s tebou chtěl promluvit“. Tak jsem ho teda nechal mluvit, protože proč bych mu to usnadňoval, žejo… Prej „rozhodl jsem se, že tě už dál na práci na jímat nebudu…“ To protože není práce? „Nejenom. Poslední dobou to moc nefungovalo, hodně diskutuješ, děláš hodně chyb a nepřijde mi, že by to bylo efektivní. Připočteno k faktu, že teď pro tebe nemám dost práce, kterou bys mohl dělat sám jsem se prostě rozhodl.“ Aha, Ok…

Náš víceméně monolog rozdělil hovor, kterej Logan rychle dokončil a ptá se, jestli sem v pohodě. Tak mu řikám, že nechápu, o čem to mluví, co myslí tim hádánim a chybama. Prej mu přijde, že si myslim, že vim líp než on (ano spoustu věcí vim líp než on), ale konkrétní příklad mi dát nemůže. Tak mu řikám, že to je dost nečekaný, což prej chápe a taky chápe, že to není to, co sem chtěl slyšet a dodává, že to není nic osobního, že ví, že jsem fajn chlápek… A když už jsme skoro před barákem, tak řekne to, co mě naštvalo asi nejvíc – prej neuklízim nářadí. Pardon, ale na vysvětlení jeho bordelu jsem čekal celou dobu, několikrát řekl, že mi ukáže, kam věci patřej, neukázal, a tak, jelikož byl úklid vždycky na mě, jsem věci prostě dával tak nějak vedle sebe podle četnosti používání a vždycky, když jsem uklidil mi řekl, že takhle to je dobrý. Jenže prej mu to naznačuje, že když jsem schopnej se naučit a doučovat kdejakou matematiku, ale nejsem schopnej si zapamatovat, kam věci patří, tak si to vykládá, jakože mi to je ukradený a že si do práce chodim jenom pro vejplatu a nesnažim se, což mě teda urazilo. Já se vždycky snažil jako blbec dělat to nejlepší, dělal jsem rozhodně víc, než co mi bylo řečeno a obecně jsem se staral, aby se Loganovi pracovalo dobře a abych po sobě zanechával pěknou a přesně odvedenou práci a vždycky jsem k práci přistupoval, jakože pomáhám s něčim kamarádovi – a on mi řekne tohle. Tak jsem teda řekl, že mě mrzí, že podle mojí performance je poznat jenom to, že neuklízim a přijdu jenom pro prachy, rozloučili jsme se a šel jsem si po svejch.

Novinka mě ponechala v mírnym šoku a já po příchodu domů sedl na zem a v montérkách jsem zíral před sebe a moc nevěděl, co dál. Podobně v šoku byla Terez, kterou zrovna čekala náročná Valentýnská šichta v práci. Což o to, že jsem přišel o práci, já jsem tak nějak čekal, že nebudu do konce pobytu pracovat bez přestávky. Ale to, jakym způsobem mi to bylo sděleno a co mi k tomu bylo řečeno. Že mi vůbec neřekl předem, jak jsme se dohodli, že si k tomu vymyslel kraviny, který nejsou pravda a jestli se mu nelíbilo moje pracovní nasazení, mohl mi to říct a já bych ho upravil. A pak mi začalo docházet, kolik věcí, který mi za poslední dobu řekl, byla lež a přetvářka a jak se vykrucoval, až byla trefná hláška „Chce se mi zvracet!“.

Měli jsme je totiž pozvat i s jeho ženou na oběd a pozvat na guláš, s čimž jsem se připomněl před 14ti dny. Pozvání obrátil a řekl, že teď je řada na něm a že s Gillian vymyslí, kdy to bude (pozvání k nim domů na jídlo sliboval od začátku). Taky sliboval, jak nás vezme na lov kachen a když jsem se s tim připomněl, podiveně mi oznámil, že lovecká sezóna je přece dávno pryč. Tak teda bychom mohli na králíky? „To bychom asi mohli no.“ V létě že nás prej vezme na řeku na člun… A do toho všeho pořád za kamaráda, diktuje mi recepty, radí, kam zajít koupit tohle a tamto, radí, kam na vejlet, doporučuje automechaniky a já nevim co. A já najednou nevim, co z toho vlastně všechno myslel upřímně.

A přitom mě nechal na baráku postavit postel, přinesl nám zvěřinu a párky, vzal mě na lov, udělal pro nás test ride auta před nákupem, pomohl se spoustou věcí… Ze začátku to asi myslel upřímně, ale kdy se to změnilo? Pro nás s Terez prostě nepochopitelný – jakou měl motivaci, proč to tahle udělal. Proč prostě nemohl bejt upřímnej a třeba narovinu říct, že se omlouvá, že nemá práci a že mě nemůže zaměstnávat dál. Anebo, pokud jsem teda fakt nepracoval podle představ, tak mě měl nasměřovat… A jestli to není osobní, jak tvrdí, tak proč se vymluvil i z pozvání na večeři? Musim říct, že jeho povedenej závěr mi naprosto zkazil veškerý pozitivní věci, který jsem díky němu do tý doby v Calgary zažil.

A pak jsem se začal obávat, že by mi možná nemusel chtít zaplatit poslední vejplatu. Vyúčtoval jsem mu to hned v pátek a napsal mu o tom zprávu. V pátek nezaplatil. Přes víkend a svátek jsme ho nechali bejt, a v pondělí jsem se připomněl a dostal odpověď, že zaplatí do večera. Bohužel do večera nezaplatil, a tak jsem se připomněl ještě jednou večer. Tou dobou už jsme měli vymyšlený, jak na něho vytvořit nátlak v případě, že nebude chtít zaplatit, ale bylo nám jasný, že by to asi stejně nikam nevedlo. A při tom pro něj ty peníze nic neznamenaj, on takovou sumy vydělá za 2 dny, zatímco pro nás je to přesně hranice mezi tim, jestli budeme mít na vejletě rezervu na opravu auta nebo ne, případně, jestli pak po návratu do Kanady budeme cestovat nebo pracovat. Naštěstí všechno skončilo dobře a peníze mi dneska ráno poslal, takže máme uzavřeno.

Měl jsem měl v plánu se jít zeptat na práci na okolní stavby, jenže v noci na pátek jsem nastydnul pod oknem (prodali jsme postel, takže máme jenom matraci) a v práci jsem to neustálim běhánim ven a dovnitř rozhodně nezlepšil, takže se jsem dostal zánět dutin a poslední dva dny nemůžu ani pořádně mluvit. Na práci se teda půjdu zeptat asi až zítra, přičemž zvládám doučovat, takže nejsem úplně na suchu. Zatím jsem měl tehle tejden 5 doučování, dohromady asi 7 hodin, takže je skoro jako bych chodil do skoro práce.

Do toho jsme na neděli byli pozváni ke Slovákům a já se těšil, že přijdu na jiný myšlenky. Nakonec z toho byla taková malá párty, přišlo tam ještě dalších 5 lidí a někteří i s dětma a byl to velice přijemnej Slovenskej večer. Na závěr jsem zmínil svůj vyhazov a povídám, že jestli někdo ví o práci na 2-3 tejdny, tak že budu dělat cokoli, tak si vzpomněli na nějakýho Ivana, kterej tady má firmu a že se ho zeptaj. Od něj zatím odpověď ale bohužel nemám, protože jsou asi na dovolený a neodpovídaj, ale je to taková moje největší šance. Odpovídat na inzeráty na Kijiji podle mě nemá smysl, v okolí vim o dvou stavbách a do nemocnice, kterou staví nad náma, se asi ptát ani nepůjdu, protože tam je všechno moc organizovaný a já nemám ani helmu…

————————————————————————————————————–

Tak je pátek odpoledne a já sedim doma a stále nechodim do práce. Dneska jsem se konečně byl zeptat na okolních stavbách, čímž jsem oslavoval fakt, že konečně můžu mluvit (rýma mě nějak ztišila až k šepotu). První stavba bohužel zela prázdnotou, na druhý jezdil pidibagřík a nenašel jsem nikoho, koho bych se mohl zeptat, na třetí chlápek právě nějakýho nováčka najal a na čtvrtý mi sdělili, co jsem už věděl – že teď moc práce neni, ale že si vezme moje číslo a kdyžtak se ozve. Bohužel se zatím neozval ani Ivan, takže to vypadá, že poslední 3 tejdny budu sedět doma a organizovat vejlet. Naštěstí to vypadá tak, že peníze, o který tak přijdu, by nám vyloženě chybět neměly, jenom jejich existence by byla velice příjemná, protože bychom měli rezervu anebo bychom si možná měli i co odvézt do Austrálie.

Terez dneska oznámila v práci, že bude končit a zdá se, že to bude v pohodě. Možná dokonce bude pracovat až do odjezdu (mysleli jsme, že by poslední tejden nepracovala, protože nevíme, jak by to bylo s logistikou vejplaty, která se fasuje šekem jednou za 14 dní, a navíc s týdenním zpožděním). Jak to nakonec dohodne bude i pro mě překvapením, který se rozuzlí již za pár hodin.

Závěrem bych rád řekl, že tady někdo používá náš oblíbenej hrnec, Tonyho jsem právě načapal, jak si bere naši sůl, Aksey strašně smrdí, koupena je nechutně špinavá a už se fakt těšíme na to, až odtud vypadneme. K tomu nám zbývá nechat opravit auto – to by mělo bejt v úterý – a doufat, že cena nebude nečekaně vyšší (zdá se, že nám nově vržou i zadní tlumiče).

A pozitivní info na konec – na část vejletu po USA se k nám připojí můj táta, kterýmu jsme minulej víkend koupili letenky a zařídili víza, takže teď už zbejvá se jenom úspěšně 15. března setkat v Salt Lake City. Upřímně jsem na tu naší cestu zvědavej, vůbec nestuduju, kam že to vlastně pojedeme a zatím mi to pořád přijde tak nějak nereálný…

Mějte se fajn,

PaT