2/8 Zhang-Jia-Jie

Zdravíme vás ze zakouřenýho vlaku u pokračování našeho nepravidelníku popisujícího strasti a radosti dvou jaderňáků v Číně. Omlouváme se za delší prodlevu, neměli jsme dostatek sil na to pokračovat v psaní na hotelu v Zhangjiajie, neboť jsme se stále ještě srovnávali s časovým posunem a ráno jsme na výlety vyráželi brzičko a na hotelu jsme pak byli k smrti unavení. K zápisníku se vracíme až z vlaku do Pekingu, kterým pojedeme celkem 24 hodin, a takže máme čas a snad vše doženeme.

Dále bych odpověděl na otázku z publika, týkající se toalet ve vlaku – záchody tady jsou, tureckýho typu tzn. nerezová mísa v podlaze, z naší první zkušenosti je čistší než záchod v ČD. Dále též pro upřesnění – od zbytku skupiny jsme se rozdělili ihned v Chengdu a setkáme se s nimi až 5.2. opět v Chengdu. A teď již konečně navraťme k našemu cestopisu…

Poslední poznámka – přepočet měn: 1 CNY (yuan) = 3,3 CZK

Z hotelu v Zhangjiajie (ZJJ)

Cesta

Naše vyprávění minule skončilo někde ve vlaku na cestě do města Changsha. O cestě jsme již ledacos řekli, nicméně opomněli jsme zmínit fakt, že cestování je v něm ležmo sice pohodlný, ale nepříjemně často se všudy valí smrad cigaretovýho kouře. Taky jsme pochopili, proč mají v každý sámošce regál plnej nudlovejch polívek – na každym rohu tady totiž teče horká voda (na nádraží, ve vlaku), kterou všichni užívaj právě k tomu, aby si zalejvali polívky (anebo čaj)

Vraťmě se ovšem na naši stopu – v 5:28 přijíždíme do přestupního města Chang Sha. Hned po vystoupení z vlaku nám je jasný, že jsme se posunuli kus dál od civilizace – totiž chybí latinkou psaný písmo. Nyní jsme zcela odkázáni na Terčiny dovednosti. Cesta z nástupiště na nástupiště vede nepochopitelným způsobem venkem do jiné haly, a tak zjišťujeme, že velice jemně mží. Na nádraží se naštěstí poměrně snadno zorientujeme a ihned kupujeme po vzoru číňáků instantní polívku a dáváme si brzkou chemickou snídani.

Čas na nádraží si zkracujeme pokusem o odeslání našich prvních zápisků, nicméně postupně zjišťujeme, že to tady s internetem nebude tak jednoduchý. Máme sice koupenou SIM kartu, na kterou jsme neekonomicky zbytečně nakoupili 7GB dat na kalendářní měsíc (takže máme efektivně k dispozici 14GB), nicméně vzhledem k místnímu vládnímu zřízení a postoji k volnosti informací v Číně neexistuje Google, Facebook a jiné rozvracečské kapitalistické vynálezy. Teda, ne tak docela – aby se člověk připojil na svoje tak oblíbené volnomyšlenkářské účty (a tedy v mém případě například poslal email), musí mít na svém zařízení nainstalovanou nějakou aplikaci zprostředkovávající připojení přes vzdálený VPN server. V takovém případě pak všechna vaše data běží jinudy a svět je zase v pořádku 😊 Bohužel pro nás, VPN velice často nefunguje, vypadává anebo rovnou nemáme pořádně ani signál a tedy ani internet.

Po chvíli hypnotizování VPNka nasedáme na další vlak (tentokrát pouhých 16 vagonů) směr Zhang Jia Jie. Tentokrát máme místa na sezení (jedem jenom 5 hodin) a zalejzáme do vagónu s hromadou dalších lidí, kteří všichni vláčí velkej kufr. Místa na zavazadla se rychle plní a kufry překážej všude v uličce, pod sedadlama a mezi kolenama. Aby toho nebylo málo, někdo na začátku vagonu vylil jednu skvělou nudlovku přímo do uličky, která se pod vlivem bot a koleček rozprostřela po podlaze celýho vagonu, díky čemuž jsme na mastnym linu všichni klouzali jak na ledě.

Den První

Pomalu plynoucí cestu jsme si usnadnili čtením Enderovy hry a koukáním z okna. Pár minut po 12té jsme dorazili do cíle. V Zhangjiajie máme strávit čtyři noci a navštívit tři zajímavá místa. Před nádražím objevujeme anglicky psaný nápis „Tourist information“, pro nás tedy místo, kam se určitě v budoucnu podíváme, a vyrážíme k hotelu. Po minulé zkušenosti jsme si raději předem našli lokaci našeho ubytování na Google Maps a zapamatovali cestu na místo. Když jsme tam úspěšně došli, zjistili jsme, že v dohledu žádný hotel nevidíme. Terka se zkusila zeptat, ale nikdo nevěděl, a nebyl ani tak ochotný nám hledat tu adresu na svym telefonu, jak pro nás někdo udělal v Chengdu . Všichni nám radili, ať zavoláme… A tak povídám „Tak tam teda zavoláme, ne?“ Terce se nápad nelíbil, protože se bála domlouvání v čínštině, takže tento úkol přenechala mě. K mému překvapení pán ve sluchátku na kouzelné slovíčko „english“ reagoval pár anglickým (nesrozumitelnými) slovy, a tak jsme se oba tak moc snažili, až jsme se dohodli na klíčovym „bus station“ a „pick you up“. Takže jsme pospíchali zase zpět k nádraží, úspěšně se setkali s týpkem před místní dominantou (mekáč) a děkovali bohu, že „uměl“ „anglicky“. Týpek nás odvedl nejprve k autu, a pak odvezl do hotelu – pozice ABSOLUTNĚ neodpovídala adrese z map. Tohle ubytování bychom nikdy nemohli najít! V autě nám udělal zajímavou projížďku blízkýho okolí a zastrčenejch uliček, kde konečně vidíme tu správnou Čínu – špína, jídlo na ulici, všude restaurace…

Po ubytování si dáváme sprchu a vyrážíme na průzkum. Dáváme si jídlo a vyrážíme do turistickýho informačního centra, kde překvapivě neumí anglicky. Mizerná domluva probíhá pomocí překladače v mobilu končí tím, že si bereme pár map a předtištěnejch instrukcí kam na bus na papírku a jdeme dál. Po pár stech metrech konstatujeme, že Čínu je opravdu potřeba zažít. To prostředí má neuvěřitelnou atmosféru a vyvolává v nás smutný a depresivní pocity. Je tu špína, nepořádek, zima, lidi tady mají zvláštní priority. Sice nemaj topení, zateplení, pořádný okna a nějakej ten komfort, ale zato maj pěkný hadry, telefony a hlavně nový auta. Pár set kroků od moderního věžákovýho centra je naprosto zastrčený tržiště a uličky, kde lidi stále pracujou rukama – zubní ordinace, kam by člověk nevlezl, ani kdyby to byl poslední zubař na světě, švadleny, dílny na opravu motorek, výrobna přikrývek; vše napůl probíhá přímo na ulici. Do toho všeho ta zima, smrtící elektromotorky, doprava na silnici, smrad z „jídel“ všeho druhu…

Učinili jsme zásadní objev – přijde mi jako dobrej nápad ochutnat tady co možná nejvíc věcí a proto kupujeme, vše, co nevypadá naprosto nejedle (moc toho není). Na doporučení jsme okusili cukrovou třtinu (u který jsme zase nedodrželi hygienicky návyky nagelování rukou a opláchnutí jídla – tohle nám holt moc nejde), která se u nás (určitě víc u mě) setkala s velkym úspěchem. Kytka podobná bambusu, ale vnitřek je vyplněnej dřevnatou vláknitou strukturou, která se žvejká a vymačkává se tak sladká šťáva.

Málem bych zapomněl okomentovat vybavení našeho pokoje… klimatizaci samozřejmě používáme jako topení, tedy běží vostošest na 30 stupňů, díky čemuž nemrzneme. Máme tu dvě postele, který (zdá se podle čínský tradice) sou tvrdý jak kus dřeva. Matrace je sice 20 cm vysoká, pružinová, nicméně na pera je položená tvrdá lisovaná deska něčeho a na tom leží deka nebo tak něco – zatím nejměkčí ležení bylo ve vlaku (z Chengdu máme podobnou zkušenost a o koleji holek ani nemluvě). No a v neposlední řadě máme „koupelnu“ v místnosti. Tedy prostor 1,5×2,5 metry oddělený matnym sklem, kde je sprcha přímo nad evropskym záchodem a á la kamenný umyvadlo ve tvaru ohromný mísy. Sprcha má ovšem jednu vadu – někde došlo k poškození vnitřní gumový hadice a voda tak protejká všude skrz kovovej oplet spojující kohoutek se „sluchátkem“. Se situací jsme se vypořádali velice inženýrsky – sluchátko jsme odmontovali a polejváme se vodou jen z hadice v kleče u země, aby voda tekla jakž takž dolů a kudy má 🙂 Naštěstí je voda teplá 🙂

Snažíme si tady zachovat zdravá střeva a tedy nepijeme vodu z kohoutku. Nicméně nedaří se nám vždycky si vzpomenout na to, že vodou z kohoutku si nemáme čistit ani zuby. Stejně tak si ne vždy vydesinfikujeme ruce před jídlem. Taky vesele používáme místní recyklovaný hůlky v restauraci a neřešíme nádobí. No a pomyslnou třešničkou na dortu byla cukrová třtina, kterou sme jedli bez opláchnutí a vědomosti o její historii. Zatím nám to prochází, nejvíc mě prohnalo pálivý jídlo. Doufám, že se brzo promoříme a nebudeme se tak muset tolik bát…

Den Druhý

Další den ráno vstáváme v šest hodin a okolo osmé vyrážíme na lanovku kousek za hotelem. Na tento den máme naplánovanej výlet na horu Tianmen, na kterou vede nejdelší kabinková lanovka na světě. Bohužel pro nás nedostáváme studentskou slevu pro naši nedostatečnou lež o fázi studia – kdybychom byli řekli, že jsme pouze undergraduate (balakářští) studenti, dostali bychom slevu, ale my byli moc poctiví a zalhali jsme pouze magisterské studenty. Výsledkem bylo, že nás cesta lanovkou a vstup do „areálu“ parku vyšel na cca 240 yuanů na osobu, což primárně na mé tváři vyvolalo vrásnění. Nicméně bylo s tím v rozpočtu počítáno a nemá smysl šetřit, když už jsme tu… Lanovka jede asi 30 minut, cestou si máme možnost užívat výhledy na město, kopcovitou krajinu a silnici zvanou „99 zatáček“, která je (momentálně nepřístupnou) alternativou lanovky. Bohužel máme zamračeno, což v praxi znamená, že žijeme v řídkém mraku, limitujícím naši viditelnost na max 2km. Vše je tak zahaleno v bílém oparu a výhledy nejsou žádná hitparáda.

Jakmile vystoupíme z lanovky, jásám nad svým, geniálním rozhodnutím vzít si s sebou dostatek oblečení. Tady na vrcholu hory totiž zcela jasně mrzne, teplotu odhadujeme na -5°C. Terka statečně zvládá bez větších úprav, já nandavám termospodky, druhou mikinu, druhou čepici, tunely, kamna, jadernej reaktor… Kolem hory vede okružní vyhlídková trasa a pár odboček na zajímavá místa. Vyrážíme opačným směrem, něž číňáci a užíváme si drobné sněžení. Cestička je dlaždicová a pokrytá sešlapaným sněhem a ledem, což činí slejzání ze schodů výrazně zábavnějším, než by se dalo čekat. Zábradlí a koše jsou betonový, ale tvarovaný tak, aby nenarušovaly atmosféru; tedy zábradlí je plácaný do tvaru kmenů a větví stromů a koše jsou všelijaký kmeny a jánevimco – zezačátku to působí docela humorně.

Výhledy máme převážně na strmej sráz dolů od hory, ostatní zajímavosti se nám bohužel ztrácejí v oparu. Zřejmě nejkrásnější část této oblasti je velká skalní jeskyně, ke které obyčejně vede eskalátor a člověk si tam může tréninkově vyšlápnout 999 schodů. Bohužel pro nás je tato část dočasně uzavřena a se musíme spokojit pouze s pohledem z vrcholu hory.

Jedna z odboček vede do buddhistického kláštera, kterýžto je náš první navštívený zde v Číně. Vidíme sochy Buddhy a jiných strašidel, budovy jsou v nic moc stavu ale zdá se, že zde stále žije nějaká skupina mnichů. Nejvýše položená budova skrývá cca šestimetrovou sochu Buddhy střeženou dvěma týpky u stolu s přímotopem a kamerovým systémem. Bohužel tuto nelze fotografovat, a tak odcházíme bez dokumentace a pokračujeme v okruhu.

Poprvé se nám tady poštěstí zažít, jaké to je býti celebritou! Chvilku spustím Terku z oka a už je obletována davem číňanek, fotí se a rozdává autogramy (…kecám, jenom se fotí). Jakmile jsem byl spatřen i já, jsem rychle zatáhnut do stále se zvětšujícího hloučku číňáků, a jsme foceni a foceni a foceni a pak přicházejí další kolemjdoucí a hlouček se tak stále nezmenšuje. Naštěstí jsme tímto způsobem nabalili pouze dva hloučky a třetí nás již nestihnul (anebo neměl zájem…).

Cestou měli být tři místa, kde se stezka skládá ze skleněných panelů a člověk tak může okusit trošku toho adrenalinu a závratí. Opět narážíme na problém mimosezónnosti našeho putování, protože jsou dva z těchto zážitků mimo provoz. Třetí za směšnej poplatek 5 yuanů bereme útokem. Aby sklo neskončilo jako naše matná zeď od koupelny v hotelu, musí si návštěvníci přes boty nasadit látkový návleky. Glass walk je dlouhý asi 70 metrů a nám, coby zkušeným horolezcům, produkci adrenalinu nezvyšuje, a to i přes to, že sráz je několik set metrů vysoký. (Pozn. Terka potřebuje u vstupu držet za ručku, nicméně pak zjistí, že to je dost nuda).

Poslední částí našeho vejletu je výstup na vrchol hory kousek nad lanovkou. Naše orientační schopnosti nás zase zradili (anebo zapůsobilo podvědomí) a místo cesty po schodech jsme došli k výtahu. Na vrcholku je postavena nehezká betonová stavba čínský architektury, ze který je nezajímavej výhled do okolí. Vzhledem k tomu, že se cítíme horou Tianmen nasyceni a zimou vymraženi až na kost, rozhodneme se pro návrat dolů. Suma sumárum mám smíšený dojmy a pocit, že mi to za ty peníze nestálo. Terce se výlet líbil o něco víc a poznamenává, že za hezčího počasí by byl býval lepší, s čímž souhlasím. Nicméně nepřístupnost některých atrakcí nebyla způsobena počasím…

Po návratu do města směřujeme na hotel, kde pouštíme klimatizaci a jdeme se prohřát do sprchy. Vyrážíme na rychlou večeři – za rohem nás paní láká na dobrý jídlo a my neodoláme a testujeme. Bohužel pro mě dostávám nudle v polívce s hovězim a Terka totéž se smaženou rýží. Začínám si vytvářet slušnej odpor k polívkám… Jelikož máme čas, vyrážíme na další obhlídku a zavítáme do hypermarketu. Koukáme na ceny zeleniny a ovoce a nestačíme se divit – ovoce, který jim tady roste na každym stromě prodávaj prakticky za naše ceny (ceny na ulici jsou kolikrát ještě vyšší). Vybíráme na ochutnání nějaký zvláštní hrušky, místní pomeranče a tříkilový pomelo a Terka rychle vyráží na lov pečiva. Nalézáme bulky á 1 yaun, takže berem 4 a kupujeme nudlovou instantní polívku na snídani. Supermarket obecně konečně připomíná  něco známýho – větší výbr různých potravin, zelenina, ovoce, maso syrové i pečené, rýže, mouka, nudle – konečně nějaký základní suroviny na vaření. V sámoškách takový věci k vidění nejsou, asi si nejsou zvyklí vařit doma. To by taky vysvětlovalo tu neuvěřitelnou hustotu restaurací – jsou bez přehánění průměrně co 20 metrů.

Po nákupu ještě hledáme cukrovou třtinu, kterou kupujeme levně přímo na ulici za hotelem. Tím se naše prozkoumávání končí, my míříme do postele nabírat teplo a síly při plánování dalšího výletu a psaní krátkého blogu.

Den Třetí

Další ráno se opět probouzíme brzy, tentokrát v sedm a den začínáme nudlovou polívkou (varná konvice je na pokoji). Já jsem zariskoval kuřecí a chuťově ok, dokonce vůbec nepálí. Bohužel Terka takový štěstí neměla. Ačkoli po předchozích zkušenostech nedala do polívky ani půlku přiloženého koření, měla polívku ostrou tak, že se rolovaly ponožky. Po pár lžičkách šla nudle opláchnout a chudák snídá suchý nudle. Zbyteček nudlí mi nabízí k dojezdu, což nemůžu odmítnout. Bohužel s nudlemi přistála v mojí polívce i homeopatická dávka palivýho koření, která ze mě skrze moji polívku udělala profesionální plačku.

Na dnešek si pro mě Terka připravila výlet do Forest Parku, kam se musíme přiblížit autobusem. Zdánlivě jednoduchá záležitost, nicméně v čínském podání zážitek do konce života. Dojdeme na autobusák, kde jsme odehnáni od okýnka s tickety a posláni rovnou do odjezdové haly, kam se musíme dostat přes standartní bezpečnostní kontrolu (zde o tom napovídá nápis „Security the pit mouth“ – „bezpečnost, ústí do jámy“). Dále pokračujeme ven vedlejším vchodem (pod nápisem „Imported“ – „dovezeno“) a podle značení čínskými hieroglyfy obsahující dva pikrogramiální stromky (tedy les!) jdeme k hnědým kodrcákům – pradědečkům dnešních mikrobusů. Ihned jsme nahnáni dovnitř, bereme místo a nestačíme se divit.

Jak je zde zvykem, autobus odjíždí ve chvíli, kdy je alespoň částečně naplněn, žádné jízdní řády neznají. Vzhledem k tomu, že jsme jako bílé tváře dovršili počet pěti lidí i s řidičem, a tedy naplnili třetinu kapacity busu, ihned vyrážíme. U brány nás přijde zkontrolovat kdosi a naznačuje nám, abychom se připoutali! Bezpečnostní pásy jsou sešité na fixní délku a nebudí příliš jistoty, ale poslouchat se musí…

Cesta je úžasnej zážitek! Nikdo zde na silnici nerespektuje značení (jízdní pruhy, přechody pro chodce, šipky přikazující směr), jede se relativně plynule, rychlost ve městě nepřesahuje 50 km/h. Naprosto zásadním nástrojem k prokázání svojí existence (a taky k naznačení jakéhokoli úmyslu, nebo jako náhrada blinkru) je zde klakson. Troubí se prostě proto, aby ti okolo věděli, že tam jste, a tedy dali pozor, protože jak jsem již řekl, jízdní pruhy jako by nebyly. Další fantastická věc je nastupování a vystupování do busu. To probíhá po mávnutí (resp. požádání) na libovolném místě, dokud se nepřekročí kapacita na sezení. Policajt dokonce může v buse plivat na zem, aspoň že respektuje zákaz kouření a žváro zahazuje ve dveřích. Autobus se samozřejmě rozjíždí s otevřenými dveřmi a zavírá až při jízdě 😊. Taky jsme okoukali jeden bezva trik na nevyhovující světlo na křižovatce (světla mají naproti přes křižovatku jako v americe a překvapivě je respektujou) – pokud vám zrovna svítí červená na jízdu vpřed, zařadíte se do pruhu na odbočení doprava, po odbočení uděláte otočku o 180 stupňů přes 4 pruhy a valíte opět odbočovacím pruhem vpravo 😊. Náš autobusák nebyl rozhodně jedinej, kdo týhle „skulinky v legislativě“ využíval.

Jakmile vyjedeme z města, jedeme skoro sami po dvou až tříproudejch dálnicích a užíváme si pohled na číňanku s děckem v kočárku vyhlížející správnej okamžik k přejití, motorky jedoucí v protisměru a neuvěřitelný okolí. Zhangjiajie je zřejmě, coby součást Číny, rychle se rozvíjející a rostoucí město, což v místní praxi znamená, že jde o staveniště a skládku zároveň. V rámci plánování je vybudovaná dálniční síť škálovaná minimálně na 30 let dopředu, kvůli terénu z větší části stojící na desítky metrů vysokejch pilířích. Okolo silnic se buď živelně staví nebo plánuje nebo uskladňuje bordel z jiného staveniště. Kousek za městem projíždíme rozpadlejma vesničkama a ještě kousek dál před očima vyroste vilková oblast nádhernejch nízkejch domečků se zahradou evropskýho stylu. A přímo naproti přes údolí zase 20tipatrový megabudovy neznámýho účelu. Nepochopitelný místo…

Na místě nás uvítá pár babiček prodávájících cetky, který zvesela ignorujeme i s babičkama a míříme k hlavní bráně. Tam jsme hned čtyřnásobně potěšeni – poloviční studentskou slevou a zároveň nižší cenou danou vedlejší turistickou sezónou. Vstup nás tak vychází na 61 yuanů místo očekávanejch 250! Jásáme a nabiti pozitivní bilancí v rozpočtu ještě skrblicky smlouváme o mapu – z 10 na 7 yuanů. Smlouvání nám začíná jít 😊

U vstupu odevzdáváme otisk prstu a jsme foceni turniketem (to je pro nás novinka, při cestování ukazujeme jenom pas) a hurá do parku. První výlet máme naplánovanej na blízkej vrchol okolo Yellowstone Village, kde bude okružní pěšinka s výhledem. Od výhledu nás ale dělí par set vejškovejch metrů po schodech, kde poprvé v Číně sundaváme vsrtvy oblečení a já jdu do trička, ačkoli je jen pár stupňů nad nulou. Po hoďce a půl stoupání se dostáváme na úroveň sněhu a taky konečně na vrchol (ano, vede sem lanovka, ale nejsme přece žádný srágory). Tady se poprvé setkáváme s opicí! Před těmi nás po cestě varujou tabule –  prej je nemáme krmit a provokovat. Jenže krmení opic je tady velká atrakce, pročež tabulí nikdo nedbá a opice tak na svojí roztomilosti a atraktivnosti založily velice drzí živobytí. Terka moje unešení z opičky bohužel nesdílí a rychle pokračuje dál a hledá okružní pěšinu.

Výhledy po cestě jsou super, je to jako Prachov nebo Česko-Saský Švýcarsko ale mnohem větší. Dokonce jde (zdá se) taky o pískovce. Opět nás ovšem zklamává nesezónnost období – polovina okružní cesty je zavřená. Vracíme se tak k lanovce a dáváme si oběd. Já experimentuju a kupuju si za 5 yuanů místní párek na párátku (možná od párátka tady párek získal jméno, protože tady je neprodávaj v páru jako u nás, ale právě na párátkách). Velká chyba – jde o mastnou drť, která je navíc SLADKÁ! Fuj… Obědváme za svitu slunce bulky a já otevírám sušený hovězí, který jsme koupili do vlaku. Bohudík nepálí, bohužel je taky nasladko a taky hnusný, takže Terka odmítá pomáhat při konzumaci. Posilněni vyrážíme na cestu dolů, kde jsme coby dup. Naše cesta se dál pokračuje krásnou procházkou podél Zlatého potoka, skrz skalní město ke stanici výtahu vedoucí na nejzajímavější místo okolí. Vše má nádhernou jarně-podzimní atmosféru, několikaset metrový věže jsou parádně nasvícený, poctivě fotíme a zapisujeme do paměti.

Poslední úsek cesty po silnici zkoušíme trik místňáků a máváme na projíždějící bus, jestli nás nevezme. Zastavil, nakládá nás, a tak nám šetří 20 minut cesty. U výtahu začíná boj – dozvídáme se, že výtah končí v šest, stejně tak jako shuttle busy, který zdarma jezdí po parku. Vzhledem k tomu, že jsou skoro čtyři, tak zvažujeme možnosti, cenu a vůbec všechno. Naštěstí paní stojící před prodejnou lístků byla velice ochotná a zavolala někomu, kdo umí anglicky a ten nám pomáhá zodpovědět některé naše otázky. Bohužel jsme se s Terkou ovšem ne zcela sjednotili ve svých závěrech, a tak jsme po cca deseti minutách dohadování nepředešli rozhodnutí jet nahoru. Jedna jízda nás každého stojí 36 yuanů, takže kupujeme a spěcháme k výtahu.

Výtah je prosklenej a obyčejně plnej žasnoucích lidí. My jedem ovšem sólo jízdu, neboť v tuhle dobu už nahoru nikdo nejezdí. Výhled je fajn, ale „ooo“ a „aaah“ to ze mě nevymáčkne. Nahoře zjišťujeme, že dolů není jiná cesta než znovu výtahem (anebo asi hodinu a půl pěšky), což mě dost nasere, protože od paní v telefonu jsme slyšeli pravý opak. Máme asi hodinu a půl na to rychle obejít nějaký vyhlídky – sedáme do busu a jedem hned k první. Už při výstupu vidíme frontu číňáků na bus zpět k výtahu, a tak odečítáme půl hodiny od našeho času k dispozici, abychom neriskovali, že se nedostanem do hotelu – cesta tam se teď už skládá z busu, výtahu, busu (tyto jedou do 18:00) a pak ještě nevíme, jak se dostaneme z konečné stanice do Zhangjiajie. I přes zkaženou náladu a pár neshod se naše nálada nedokáže bránit tomu, co vidíme a pookřává. Máme výhledy na krajinu, která inspirovala natočení filmu Avatar – ohromný skalní věže rozprostřený po krajině, do toho mírný opar a zapadající slunce. Naprostá nádhera. Dovolujeme si jít na pár vyhlídek, pořizuju tunu fotek a jelikož máme strach o návrat, vracíme se a stoupáme si do fronty na bus.

Ve frontě Terku nedobrovolně zapojim do konverzace s čínským párem (v čínštině/angličtině) v uličce vedle nás a Terka prakticky zapomíná na vše špatné. Bus stíháme, výtah platíme a stíháme, další bus stíháme a jedeme asi 30 minut do města Wuilingyuan, což je jiný místo, než kudy jsme přijížděli takže se trochu bojim, jak to tam zvládneme. Tam z autobusu vystupujeme již za naprosté tmy a vidíme tak, jak toto turistické centrum svítí a poutá levnejma atrapama Číny. Ptáme se na bus, jsme nasměřováni a unaveně klopýtáme k vysněnému dopravnímu prostředku. Ptáme se podruhé, pán nás dovádí přímo k busu, řidič nás nakládá a my spokojeně usedáme do špinavý sedačky hnědýho kodrcáku a dáváme si high five – dnes večer spíme doma! Po cestě nás zaujal systém placení – na cestu sem jsme platili řidiči při nastoupení, nyní vyrážíme a nikdo se o peníze nehlásí. Po deseti minutách jízdy nabíráme pátýho pasažéra, ov šem ten místo aby si sednul, začne vybírat peníze. Jakmile mají všichni zaplaceno, tato paní výběrčí vystupuje a my pokračujeme dál.

V Zhangjiajie jsme okolo osmé večer a po vzoru číňáků si ráčíme poroučet zastavit kousek za hotelem po cestě u supermarketu. Unaveni nakupujeme pár housek a jdeme ukořistit něco k večeři. Terka neriskuje a ačkoli nemá po divoký jízdě na jídlo ani pomyšlení, dává si rýži s masem, kterou má již vyzkoušenou. Vzhledem k přítomnosti slečny, která umí trochu anglicky se odvažuju experimentovat a ptám se, co má v nabídce. Moc mě nechápe, tak si objednám nudle s kuřecím. Co mi přinesli mě všestranně zklamalo – kuře tam bylo, kuřecí maso, tam nebylo. Dostal jsem kosti, klouby, kůže, ale maso by tam člověk pohledal a nenašel. Doufal jsem v nudle s nějakou zeleninou a omáčkou, dostal jsme nudlovou polívku (nudle se vaří v univerzální vařící vodě používaný celej den, takže smrdí a chutnaj jako blivajz) zalitou vývarem? a na tom byly ty krásný kosti. Boží… tomu řikám odměna… Naštěstí jsem měl ještě polívku knedlíčkovou a Terka nedojedla svojí rejži, takže jsem se najedl ostatního. Na hotelu na mě pak čekala cukrová třtina.

Den Čtvrtý

Vzhledem k našemu nedorozumění u výtahu, překrásnýmu výhledu u Avataří krajiny a zkušenosti se skleněnou procházkou jsme nakonec rozhodli, že třetí den nepojedeme na Glass Bridge (skleněný most) a procházku skrz Grand Canyon za očekávanou cenu 300 yuanů, ale že se vrátíme zpět do skalního města na Avatara a necháme se vyvézt na horu Tianzi, kde jsme předchozí den bojovali s časem, výtahem a autobusama.

Opět vstáváme v šest ráno, opět snídáme hnusnou chemickou nudlovku a opět míříme na autobusák. Autobus je nečekaně stejnej jako minule, tentokrát ale jedeme rovnou do Wuilingyuanu, kam jsme předchozí večer přijeli večer shuttle busem. Řidič znovu využívá trik na křižovatce, placení opět probíhá formou naložení výběrčího a cesta se zdá bejt už docela všední. Nevšednost naruší pouze auto jedoucí v protisměru na dálnici, které se mi konečně podaří vyfotit. Jásám nad úlovkem, když tu jede naproti další auto a pak další. To už nevypadá jako náhoda – to bude asi systematický. Trochu smutním, že když jsem konečně jízdu v protisměru zachytil, nebude to autentický, když tu se přiblížíme ke zdroji problému. V našem směru z kamionu vykládaj bagr, kterej sjíždí z vleku mimo silnici. Kamion tak blokuje oba pruhy, na což spousta lidí nemá nervy, otáčí se přímo na místě a jedou v protisměru zpět… Já to tedy za autentický považuju!

Ve Wuilingyuanu jdeme pomalejším tempem (autobus nám neudělal nejlíp) ke vchodu, když tu se k nám přidá číňanka a začne se s náma bavit anglicky. Dovídáme se, že je učitelkou matiky na základce a zároveň studuje, vyměňujeme si pár vět. Po chvíli se odváží se zeptat, jestli by se s náma mohla vyfotit. V tu chvíli její kamarádky vyprsknou smíchy a my tak zjišťujeme, že rozhodně nejdeme sami! S fotkou souhlasíme, dokonce se necháváme fotit na náš foťák, abyste nám naši popularitu věřili :-P. Slečna se ptá, jak se nám v Číně líbí a co si o ní myslíme. Po chvíli přemejšlení se rozhoduju pro odpověď „myslím si, že je velice náročné žít v Číně,“ na což se doptává, proč si to myslím. Bohužel nejsem schopnej jí to vysvětlit – těch důvodů je tolik a ona je stejně nemůže pochopit… Zároveň jsme jí a její kulturu, respektive styl života nechtěli snižovat nebo jakkoli se tvářit povýšeně, tak jsme nechali otázku nezodpovězenou. Už jen to, že neznají Google a Gacebook – ptali jsme se jí a řekla, že neví proč nefungují (nebo alespoň tak se dala vyložit její odpověď…).

Od našeho doprovodu se krátce oddělujeme u vchodu, protože ony ještě nemají ticket. My rychle pokračujeme k shuttle busu a ptáme se, kterej nás doveze k hoře Tianzi, kde dnes chceme začít. Je nám pokynuto, nasedáme a jedem asi 30 minut. Vystupujem u lanovky a jdeme si koupit lístek, jako vždy očekáváme studentskou cenu 32 yanů. Slečna v okýnku ale neuznává naše ISIC kartičky, ukazuje na nápis „platnost“ na přední straně, která je do 2013 a nechce uznat dokoupenou známku na druhé straně, která prokazuje platnost na rok 2019. Terka už se chtěla spokojit s cenou 72 yaunů, ale vzhledem k tomu, kdo byl mym učitelem v šetření, nemůžu nechat takovou věc jen tak bejt. Ačkoli umim čínsky jenom gestikulovat, dávám jí do ruky naše studentský vstupenky do parku, který nerespektuje. Naštěstí do hry vstupuje pán, kterej naštěstí umí anglicky a snaží se jí moji frustraci předat v čínštině. Tlumočí nám slečniny problémy s nápisem „validity“ na přední straně kartičky, na což otáčím kartičku a ukazuju, že tam je ta známka! Naštěstí se mi nad nalepenou známkou taky podaří nalézt kouzelnej nápis „validity“, slečně docházej argumenty, ustupuje a my máme poloviční jízdný! Já si gratuluju, Terka mi gratuluje, všichni za mnou mě proklínaj za zdržení a my běžíme na lanovku 😊

Na horu Tianzi vede kabinková lanovka, ze který je docela fajn výhled. Přímo nahoře zase nic moc, na to je ta hora moc vysoká a rozlehlá. Musíme opět nasednou na bus a necháváme se odvézt kus dál na vyhlídku. Po cestě vidíme standartní čínský zbořeniny, skládky, bordel a hnus… nechápu, proč to v národním parku neuklidí aspoň okolo silnice. Dorážíme k výhledu u jakýsi bronzový sochy, odkud z výšky vidíme desítky skalních věží a věžiček. Výhled je to opravdu velkolepej a jelikož nám dneska vyšlo počasí naprosto nádherně, máme krajinu před sebou rozzářenou sluncem a po oparu ani památky.  Chvíli hledáme další výhledy, ale nakonec se rozhodujem pro návrat dolů abychom byli co nejdříve u výtahu, kde jsme byli již včera.

Na hoře Tianzi je zatím nejvíc poznat, že není sezóna. Procházíme kolem desítek prázdnejch stánků v sezóně zřejmě s jídlem a různejma cetkama. Je jasný, že to tady celý je připravený tak na 20x víc lidí – jezdí tak 4 autobusy z 30ti, všude jsou připravený ohrádky pro organizovaný frontování, kasa je v provozu 1 ze 4-6ti, ani číňanů tady moc není. Nedovedeme si představit, jaký to tady musí bejt, když celý park projdete v jedný dlouhý frontě lidí, všichni fotící ty samý místa a pořizující ty samý selfíčka. Už takhle je dost otravný, když občas potkáme skupinku s průvodcem, protože průvodce mluví do mikrofonu a jeho hlas je zesílen repráčkem á la megafonem (kterej standartně řve opačnym směrem, než k jeho posluchačům), takže přirozeně přicházíte o ten správnej pocit z pobytu v přírodě.

Jelikož jsme skrblíci, nechceme jet dolů lanovkou a jdeme pěšky. Vede sem pěšina, tedy chodník, která překonává převýšení skoro jednoho kilometru na cca 4000 schodech. Každý z těchto schodů nás už nadšeně očekává a naše nohy sténají jen při pomyšlení na tu zábavu. Najít tuhle pěšinku není ale úplně jednoduchý – ještě jsme si totiž nepostěžovali na perfektní mapu a značení, který tady maj. Mapa je šíleně pěkná, ručně kreslená, se zanesenejma cestičkama. Nicméně ne všechny cestičky jsou na mapě a vzdálenosti na mapě naprosto neodpovídají reálu. Vyznat se v tý mapce je naprostý peklo a jiný (resp. lepší) mapky tady nemaj. Značení na místě je taky dost pekelný, takže nás zachraňuje zdravý lidský rozum, orientační smysl a to, že vidíme barák, kterej máme podél pěšinky minout.

Na začátku pěšinky dolů se dostáváme do turistickýho místa, což poznávám tak, že tady běží mekáč. Terka mlaská při pomyšlení na zmrzku McFlurry, ale nedává si ji, abyste jí to všichni nedali sežrat, že v Číně jedla něco z mekáče (vy zlí příbuzní a kamarádi!!!). O kousek dál vidíme stánek s občerstvením a já jako vždy zkoumám, co mají. Vidim tak krásný zralý kiwi a řikám Terce „hele, zlatý kiwi!, to bychom měli ochutnat“ Terka se ptá na cenu a dovídá se, že jedno kiwi stojí 5 yuanů – to je moc.

Terka edit: Terka si myslí, že to není zlatý kiwi, ale prachobyčejný zelený kiwi, jaký je k dostání u nás v každém supermarketu. A to přesto, že viděla zlaté kiwi jednou v životě před pár dny v obchodě v Chengdu! Vyslovuje své pochybnosti, ale vzhledem k tomu, že je ujištěna někým, kdo zlaté kiwi sbíral několik týdnů na Zélandu, nedovoluje si dál odporovat. Patrik se rozhoduje, že v rámci tréninku usmlouvá kiwi na 3 yuany za kus. Paní větří možnost výhodného obchodu a nabízí prodej 3 kousků kiwi  za 10 yuanů, na což Patrik přistupuje. Paní má přece jenom se smlouváním nějaký zkušenosti! Na výhodně zakoupeném všedním zeleném kiwi si pochutnáváme asi o 500 metrů dál. Cestování s Patrikem není lehké, ale člověk se pak naučí radovat se i z takových malých zadostiučiněních…

Na cestě dolů potkáváme jen pár odvážlivců a vzhledem k tomu, že není sezóna, tak nejsou v provozu ani nosiči turistů. Na ty narážíme u takového přístřešku, kde z mapy se vzdálenostma a cenama a přítomnosti bambusovejch nosítek s křesílkem dedukujeme, že v letě musí jít o byznys jak hrom. Za jeden yuan si můžete zaplatit 10 metrů „jízdy“ s člověčím pohonem. V nosítkách se fotíme jen tak bez nosičů a šlapeme po svejch… Schodů je opravdu hodně, jsou strmý a malý, takže se tam nevejde kolikrát ani celá bota. Nejde se po nich moc dobře a mě se po prvních dvou tisících klepou při pauze nohy. Cestu si krátíme slovníma hrama a já potom počítáním schodů – chtěl jsem vědět, jak rychle ubíhaj a napočítám jich jeden tisíc (plus mínus autobus).

Tlačí nás čas, takže si část cesty krátíme vláčkem, kterej bohužel není v ceně. Stojí nás 19 yuanů na osobu a za tu cenu jede z kopečka rychlostí běhu, nicméně šetří nám minimálně 40 minut chůze. Po včerejšku už raději platíme penězma než drahocennym časem, kterej je lepší trávit na vyhlídkách. Dole sedáme na bus a necháváme se dovézt k výtahu. Tam už to známe, takže kupujeme lístek a jedem nahoru. Tentokrát se mačkáme ve výtahu s užaslejma číňákama (a tak „ooo“ a „aah“ zažíváme aspoň v jejich podání), řešíme zalehnutý uši a kontrolujeme čas – je něco po půl třetí a my tak máme o hoďku a půl víc, než včera. Nahoře sedáme na bus a necháváme se odvézt na další zastávku, odkud pěšky míříme na nevzdálenější místo, odkud vede pěšina podél skály.  

Výhledy máme opět naprosto neuvěřitelný a jsme rádi, že jsme sem přijeli i podruhý. Skalní věže a stěny v nás evokují chuť jít lízt a tak už plánujeme, jak co nejdřív někam vyrazíme, jen co se vrátíme z Číny… Navíc oproti včerejšku vidíme ohromnej přírodní most – 50 metrů široká a 350 metrů vysoká přírozeně přemostěná díra ve skále. Opět si fotíme Avatar pilíř a máme spoustu času, takže si užíváme atmosféru místa. Terku mezitím musím trochu proškolit ve focení, protože když chci být na fotce i já, obvykle je přijatelnej až pátej pokus o foto 😦

Cesta domů byla stejná, jako včera, jen nám bylo nějak nevolno, takže jsme si dali napůl kinedril. Já jsem cestu z Wuilinyuanu prodřímal, Terka mě násilně vytrhla z busu na naší křižovatce a šli jsme pozřít něco k jídlu. Bohužel nás okradl pán, u kterýho jsme se sice fajnově najedli, ale nezeptali se na cenu předem, takže mi při placení dost zhořklo v krku.

Den Pátý

Konečně jsme se prospali – časovej posun se konečně srovnal a jedenáct hodin spánku nás docela oživilo. Dopoledne jsme došli nakoupit něco do vlaku a vyrazili na vlakáč. Tam při čekání Terka sepsala itinerář pro druhou část naší skupiny, která tady má trávit pouze dva celý dny. Před nástupem si tentokrát stoupáme do čekací fronty, abychom byli ve vlaku mezi prvními a mohli si tak dát batohy nahoru bez problémů s hledáním místa. Vlak tady sice nezačíná, ale je prakticky prázdnej, takže nám na posteli zatím nikdo neseděl. Tentokrát se spodní postele nevzdáváme a jdeme sepisovat.

Z vlaku mám zajímavý výhledy. Vzhledem k tomu, že je stále pěkný počasí, vidíme daleko do krajiny. Čína je vážně neskutečný místo – řekl bych, že tady příroda naprosto ustoupila (nebo se spíš neubránila) lidem, kteří místní krajinu plundrujou jako kobylky nebo jako virus. Nevíme, jak v noci, ale co je světlo, tak jsme prakticky nevyjeli ze zastavěný oblasti. Kam se člověk podívá, tam jsou budovy, buď vesnice, anebo vysoký věžáky. Mezi tím malá políčka, skládky, hromady bordelu, staveniště, trosky budov, továrny, elektrárny, parkoviště, dílny… Vše je ve velkém stylu – holt byla asi sleva na beton, tak postavili rovnou 20 věžáků (okolo 30 pater) hned vedle sebe, některý nejsou dodělaný, asi se čeká, až na ně bude čas a budou potřeba. Zatím čekaj coby betonový skelety uprostřed napůl zemědělský krajiny, trosek, bordelu a vlastně ničeho. U nás je vysoká budova nějakým způsobem známka luxusu, tady je to prostě nejsnazší způsob, jak uskladnit co nejvíc lidí na jedno místo.

Celý to tady vypadá hrozně smutně, neudržovaně, rozdělaně… jako byste jeli skrz tisícikilometrový staveniště. Připomíná mi to hraní budovatelský hry, když zrovna máte hromadu zdrojů – investujete do základní infrastruktury, průmyslu a stavíte ledabyle domečky, abyste měli kam dát obyvatele a absolutně se nestaráte o detaily jako je komfort, standardy života, estetiku – Čína je právě v takový fázi budovatelský hry, který se řiká svět. Číňani jsou jako kobylky, spotřebovávaj si zemi pod nohama a nechávaj jenom pustinu. Je jich tady prostě moc…

Do dalšího pokračování bude zase chvilku trvat, uvidíme, jak budeme mít nabito v Pekingu. Čeká nás Velká čínská zeď, zakázaný město a město samo o sobě.

Mějte se fajne,

Patrik & Terka