4/8 Žluté hory

Tak vás zdravíme opět z Chengdu. Ačkoli jsme začli psát už na mezinárodním letišti v Huangshan a pak v Chengdu, kde jsme úspěšně skvótovali na letišti od 2:00 do prvního metra v 6:05, dostává se na tenhle úvodník až z pohodlí našeho hostelu. Naštěstí jsme vykomunikovali check-in už od sedmi ráno místo oficiálních 14:00, takže jsme už před osmou spokojeně usínali v pěknym velkym pokoji v Panda Hostelu. Probudili jsme se asi chvíli před třetí odpoledne a jelikož nás trápil hlad, vyrazili jsme hledat restauraci a supermarket. Bohužel Terku už pár dní bolí břicho a začínaj jí trápit střevní problémy, takže s jídlem to nebude asi tak žhavý, nicméně aspoň využijeme tu ohromnou baterii prášků proti srágoře.

Teď máme v Chengdu asi čtyři dny, než přijedou 5. března večer naši kolegové cestovatelé, přičemž v mezičase se pokusíme ještě podniknout nějaký zajímavý vejlety, například do vysokejch hor, kam jeli ostatní hned na začátku. Vraťme se ovšem ve vyprávění na Žlutou horu, kde jsme za dva dny stihli zažít docela dost…

Den První

Cesta z Pekingu byla nakonec příjemná – vlak jel velice tiše, naprosto hladce, letušky pořád chodili a uklízeli nepořádek a roznášeli jídlo (ne pro nás, my si ho nekoupili). Děti přes uličku měli naštěstí civilizovanou babičku, která je trochu kontrolovala v hlasitosti telefonů, takže nám jako největší mínus přišel fakt, že jsme seděli přímo před zdí a neměli pořádnej přístup k okýnku. Vlak měl luxusní sociálky (dvoje, jedny evropský, jedny čínský), umyvadlo a samozřejmě automat na horkou vodu, takže polívky nechyběly. Z okna jsme pozorovali rychle ubíhající krajinu, nicméně maximální rychlost nevíme, jelikož ji psali jen málokdy a to jsme nejvíc viděli 222km/h. Průměrnou rychlost jsme měli mít 153km/h a to i přes to, že jsme stavěli co 30-40 minut. Podle dokumentíku se na palubu vleze 1200 lidí a zaujalo mě, že letušky školí k obsluze ve virtuální realitě.

Do naší výstupní a konečné stanice jsme ve vlaku dojeli skoro sami a jelikož bylo deset večer, s radostí jsme kývli na nabídku našeho „hostitele“, že nás vyzvedne na vlakáči. Už přes email se zdálo, že umí podezřele dobře anglicky, a když uměl dobře a skoro plynule i mluvit, bylo to pro nás šíleně příjemný. Týpek okolo 35 let, energickej, po krátký cestě z vlaku nám na mapě ukázal, kam máme jít na horách, nabídl nám odvoz (dražší) přímo pod skálu a dokonce přímo k našemu dalšímu hotelu. Díky informacím, který jsme od něho získali jsme si ukrátili dost času hledání, jeho doprava nám taky ušetří spoustu času (když ne peněz) a navíc si v hotelu můžu dát snídani za 10 yuanů. Po příchodu do pokoje jásáme – máme nejkrásnější ubytování, jaký sme v Číně viděli. Je to tady krásně čistý, nový, koupelna má oddělenej sprchovej kout od zbytku vybavení. Úplně si zoufáme, že v tom krásnym pokoji budeme míň než 8 hodin, protože druhej den v sedm odjíždíme. Na druhou stranu tady platíme za noc, odvoz a snídani dohromady okolo 1000kč.

Ráno vstáváme v šest, abych v půl sedmý byl připraven na snídani – mám objednanou smaženou rejži s vejcem. V půl sedmý teda běžim do místnosti, kde se podává jídlo a nikde žádný jídlo nevidim. Naštěstí nejsem sám, kdo čeká a zdá se, že tam pochodujou kuchaři, tak doufám, že se bude něco dít. Když už to nevydržim a jdu Terce ve tři čtvrtě oznámit zpoždění, objevuju po návratu do jídelny na stole pořádnej kopec rejže s různejma zeleninu připomínajícíma věcičkama uvnitř. Chutná to skvěle a já sem rád, že nepojedu nalačno.

Odjezd se o pár minut opozdí a při nástupu se utvrzujeme v tom, že čínský děti sou drzý jak opice. Nechává se nás svézt k hoře celkem 6, s náma jede jedna čínská rodinka. Jejich kluk (6-7 let) si automaticky sedá na přední sedadlo, aniž by se kohokoli ptal a jakmile přijde náš hostitel=řidič, nabízí mi místo na předním sedadle. A jelikož Terce se dělá při jízdě v autě blbě, přenechávám to sedadlo jí. Klukovi je tedy jak řidičem, tak jeho matkou řečeno, aby si přesedl, že tam půjde Terka, na co reaguje zatvrzelým kroucením hlavy a „ne“.  Po několika zopakování nakonec ustupuje, ale my zíráme.

Vzhledem k tomu, že jedeme hodinu a my s Terkou pana řidiče kvalitně obkličujeme, využívám příležitosti prezence anglicky mluvícího Číňana a snažím se z něho vytáhnout co nejvíc. Pán se učil anglicky na univerzitě – angličtinu měl jako svůj studijní obor. Od tý doby se živí v nějaký firmě, která vyváží něco do světa. Díky tomu se podíval pracovně na několik míst – Emiráty, Německo, Turecko, USA, Panama… Takže není světa neznalej, proto si troufám otázku, jak se mu v Číně líbí a on odpovídá, že se mu tady líbí, že v tomhle místě se narodil a vyrostl.

Ptáme se, jak náročný je pro Číňany cestovat, a řiká, že je dost náročný na některý místa dostat víza. Emiráty jsou prej například v pohodě, on vízum pracovní vždycky dostal všude, ale prej se ho hodně vyptávali.  Pak zavedeme řeč na topení a ptáme se, proč si tady netopí, respektive nedávaj na baráky izolaci – jsou zvyklí používat klimatizaci a zdá se, že kromě pořizovací ceny je i používání levnější (rozhodně je reálnější, protože tady nejsou plynovody) než centrální topení. Plyn, uhlí nebo dřevo tady prostě nefrčí, topí se elektřinou a izolace baráku je drahá. Bohužel jeho odpovědi většinou nepokrejvaj celý naše otázky, ale nevadí, jedeme dál.

Dozvídáme se, že vláda nařídila povinnou školní docházku a výuku angličtiny (asi na 8-9 let), že generace jeho prarodičů není zcela gramotná v oficiálním jazyce a že to je mimojiné tím, že existuje neskutečná spousta dialektů a nářečí – všechny ale používají stejný znaky. Prej jenom v Huangshanu kromě oficiálního jazyka existuje a je stále nějakým způsobem používáno 5 jinejch, zcela odlišnejch jazyků!

Dál zjistíme, že zdravotnictví je zdarma pro seniory v rámci penze (od 65 let), jinak si člověk musí platit, ale ne moc. Univerzitní vzdělání zdarma není a ačkoli jsme se na konkrétní údaje ptali, nedávali nám úplně smysl. Nicméně jsme se doptali ještě na průměrnej plat v Číně a řekl nám, že na vesnici je tak 3-4 tisíce yuanů měsíčně, ve městě může bejt i třikrát vyšší. Ptáme se ho, jak je to tady se sociálníma dávkama a bezdomovectvím, protože jsme žádný bezďáky neviděli. Pro lidi v nouzi prej vláda obstará bydlení a práci a bezdomovci a zřejmě ani nezaměstnanost tak neexistuje. Lidi prej nemaj problémy s alkoholem nebo drogama, jenom mladý jsou pořád na mobilech, a tak nemaj sociální život.

A jelikož jsem drzej a chci využít tu jedinou příležitost, kterou mám a skoro přijde správná příležitost, jelikož zmiňuje, že čínská vláda má lidi dost pod kontrolou například přes aplikaci WeeChat, ptám se na novej systém sociálního hodnocení pro větší kontrolu lidí a dovídám se, že se mu to nelíbí. Ale jak to funguje, jestli anebo odkdy fungovat má se moc nedovídám. Ještě si dovolim otázku na to, jak a jestli číňáci znaj a používaj Google, Facebook nebo YouTube a prej jo, že spousta lidí používá VPN a tak se na Google dostanou, ale že prej používání VPN je zakázaný a můžou z toho bejt problémy. Facebook nepotřebujou, maj WeeChat, kterej je zcela pod vládní kontrolou a slouží k chatování, volání nebo placení a to vše je pod otevřeným dozorem vlády.

Bohužel pro nás není samovolně upovídanej a nedozvídáme se tak tolik, kolik bychom chtěli, ale i tak je to lepší než nic. Cesta ubíhá rychle, jedeme po dálnici na pilířích a po hodině jízdy jsme v cíli na Tourist transfer center v Tangkou (vesnička u národního parku), odkud startují shuttle busy k lanovkám do parku. Tady vykládáme naše spolucestující a pokračujeme dál k našemu budoucímu hotelu. Terka sice chtěla dělat hrdinku, že není třeba, ať se neotravuje, ale jsem rád, že jsme se nakonec dohodli tak, že se tam odvézt necháme. Od transfer centra jedeme dalších asi 5 kilometrů do naprostý díry, kousek pod samotnej národní park. Vystupujeme z auta ve správný ulici a týpek jde s námi najít náš hotel. Jakmile ho nacházíme, děkuju bohu, že je tam s náma – v hotelu sice psali možnost check-inu od 7:00 a my jsme tam něco po osmé, ale zatím maj zavřenej krám (doslova). Týpek si tak od nás bere číslo na naše další ubytování a ihned tam volá a vše domlouvá. Nám vysvětluje, že tady nejsou raní ptáčata a za chvíli se hotel otevírá a vychází starší pán se starší paní a mě je jasný, že tihle anglicky neumí. Týpek jim (zdá se) vysvětluje naše plány, vysvětluje, jak to tady chodí, nám je ukázán pokoj, kam odkládáme batohy a ihned vyrážíme do parku. Chválim si start – je půl devátý a už jdeme do parku, to by se nám s busem v 8:30 nikdy ani nesnilo!

Bohužel ale brzkej start není postačující zárukou fajnovýho vejletu; občas se hodí mít navíc dobrý počasí. No, a to my zrovna nemáme. Celou cestu jsme jeli v mlze a stejný výhledy máme i od hotelu, odkud už jdeme do parku pěšky. Ale konejšim nás tim, že vrcholky budou určitě nad mrakama a uvidíme tak to, pro co je tahle oblast tak oblíbená, a to jsou Seas of clouds – tedy pohled na mraky shora, kdy mraky vytvářej vlny jako na moři. Jdeme podél potoku a narážíme na první jakousi stanici, kde staví autobusy. Jelikož nám ale bus za 19 yuanů na osobu přišel moc drahej na to, jakej kousek to má bejt na mapě, rozhodujeme se jít pěšky. To ale ještě nevíme, co nás čeká…

Část cesty jdeme podél klikatý silnice, která stoupá k lanovce, část zkracujeme po schodech skrz zákruty. Máme v plánu se po cestě podívat na Hot Springs, kde se dá koupat v teplejch pramenech, a kam bychom mohli zavítat další den po vejletě, a pak má bejt po cestě ještě něco k vidění. Brzo si ale potvrzujeme zkušenost z Zhangjiajie a to, že číňáci se k mapám a turistickým ukazatelům staví jako k suvenýru anebo atrakci samotný, nicméně rozhodně neplní jakoukoli funkční roli. Mapa, kterou máme má s těma na tabulích společnej jenom obrázek podkres obecných tvarů, jinak žádnej nápis, orientační bod, cestičku. Ukazatele, který tady míjíme, jsou podle nás dělaný tak, že je prefabrikovali s náhodnejma směrama a ukazatelama někde v továrně a pak je ještě zapíchali zcela náhodně po krajině. Sotva mineme jeden ukazatel, kterej nám radí, že za 300 metrů jsme u Hot Springs, koukáme na ukazatel, kde jsou Hot Springs 400 metrů zpět. Netušíme moc, kudy jít a ztrácíme čas a nervy. Nakonec ale po hodině a něco chůze nacházíme spodní stanici lanovky.

U lanovky nás čeká nepříjemný překvapení – nechtěj uznat naší studentskou slevu na jízdu lanovkou, takže každej platíme 95 yuanů vstup a 90 yuanů jednu jízdu lanovkou. Na lanovku se dneska fronta nestojí (ačkoli v sezóně jsou tady zvyklý na 3+ hodinový fronty) a nasedáme do kabinky sami, jelikož tu skoro nikdo není. Po chvilce jízdy skrz mrak se prořízneme nad mlhu a jásáme, že nakonec opravdu bude inverze a budeme mít parádní výhledy. Koukáme, fotíme a chválíme si, jak je to parádní. Neradujeme se ani 5 minut a já uzřim zásadní kazič nálady – nevyjeli jsme nad mraky, ale pouze do mezivrsty a výstupní stanice a vrcholky zase mizí v bílý oponě. Volim strategii konejšitele a zvolávám, že se tehle mrak zvedne a určitě budeme mít super počasí.

A jelikož jsme si směr dolů rezervovali na cestu zpátky (nechce se nám platit lanovku), tak jsme v mlze s viditelností 50 metrů vyrazili po schodech vytesanejch do skály směrem nahoru, což znamenalo, že tam neuvidíme lautr nic. A přesně to jsme taky viděli – teda, nepočítaje přibejvající množství číňáků, schodů, odpadkovejch košů, hydrantů a v neposlední řadě nepořádku. Na výhledy jsme poctivě chodili, ačkoli jsme věděli naprosto přesně, co nás tam čeká, jelikož bychom si absenci nemohli morálně dovolit. Jednou se nám zadařilo spatřit v díře v mraku skálu nad sebou a zjistili jsme, že to tam musí bejt fakt moc pěkný… Bez tý díry jsme ale měli výhledy jenom na pomalý, uřvaný číňáky a jejich děti, kteří všichni moc rádi překážej, štosujou, mačkaj se a vůbec se na takovýhle ztísněný chodníčkový prostředí chovaj naprosto nepřijatelně. Některý děti maj pro zábavu píšťalku, a tak pískaj co noha nohu mine, občas je překřikne ňákej číňák, kterej zrovna testuje, jestli nenašel místo dobrá ozvěny a zjistí (stejně jako těch deset před nim), že stojí na špatnym místě.

Nehledě na počasí se za chvíli místama postupuje v jedný kontinuální frontě lidí, chodníčky jsou prosichr vprostřed rozdělený zábradlím, takže se ti blbi čínský nesrážej hlavama a někam to postupuje. Bohužel se ale taky nedá předbíhat, když si zrovna fotěj selfíčko s mlhou. Všichni si tady koupili pochodový hůlky, který hlavně dětem (který je maj do vejšky prsou a výš) slouží hlavně k tomu, aby s nima mlátili, překáželi a házeli je pod nohy. Jejich rodiče jsou vůči chování svejch miláčků apatičtí, často jdou s mobilem v ruce a nevnímaj okolí. Začíná nás to docela slušně srát, a tak po dvou hodinách chození nahoru a dolů po schodech v mlze vyměkne překvapivě první Terka a řekne, že jí to nebaví a že bychom se klidně mohli vrátit, s čímž souhlasim. Nehledě na to, že je poměrně krušná zima a fouká jak blázen. Otáčíme se tedy, a jdeme mlhou zpátky.

Jelikož jsme na dnešní den kdovíjak dobře nespali, nakonec nám čínský tempo zas tak moc nevadí. Máme težký nohy a sme dost unavený. A to nás čeká ta nádherná cesta dolů. Jakmile sklesáme z vrcholů, vlzeme pod mrak (takže mraky opravdu stouply, ale jen málo) konečně tak máme nějaký výhledy. Všechno poctivě fotíme, míjíme stanici lanovky, a pokračujeme po chodníčku dolů. Tady už nečekaně přecpáno není, ale sami tady taky nejsme. Brzo zjišťujeme, že nás bolej nožičky a že sme unavený spíš docela dost než trochu. Nohy se nám z tísíců schodů klepou a musíme dávat častý pauzy. Kdyby ty schody byly aspoň jako v paneláku, ale tady jsou kratičký a nevejde se na ně celá noha, takže většinu času člověk stojí na schodu jen trochu víc než půlkou boty a to neni moc pohodlný.  Nakonec převýšení asi 800 metrů na dolní stanici autobusu překonáváme za něco málo přes hodinu a přicházíme k ticket officu na bus. Mě se cena 19 yuanů za 10 minut jízdy fakt nelíbí, takže se ještě jednou ptám Terky, jestli to dáme a jesti to radši nepůjdeme pěšky. Jelikož jsme se ale předem domluvili tak Terka hlásí, ať platim, tak platim. Sotva koupíme lístky, tak si Terka u autobusu vzpomene, že jsme vlastně po cestě pěšky chtěli vidět vodopád a najít ty Hot Springs, tak říkám, že se ještě můžem vrátit a vrátit lístky, když v tom nám utrhnou jízdenky a stojíme v buse. Než je čas si cokoli pořádně rozmyslet, čas rozhodování minul a my čekáme, až budeme dole. Nakonec je cesta dolů o kus delší, než jsme čekali a jsme dost rádi, že busem jedeme. Jsme totálně grogy, nohy nás bolej a těšíme se do postele.

Z vejletu jsme byli hodně zklamaný a zbytečně unavený – spousta věcí nám ten den nevyšla, mimojiné teda hlavně počasí. Pomyslnou třešničkou na dortu pro naši náladu je fakt, že jakmile vylezeme z busu, vidíme, jak se mraky nahoře protrhávaj…

Dorazíme do našeho hotýlku něco po půl pátý a jelikož je v prvnim patře restaurace, dáváme si večeři. A tady nastává další problém – vybírat umíme pouze podle obrázků, jenže ty nejsou moc sympatický a neni u nich cena. K tomu teda dostáváme ještě jídelní lístek, kterej je nějakym zázračnym strojem přeloženej do angličtiny, takže tam sou naprosto nádherný názvy jídel (jako příklad “houba a znásilnění”). Tam jsou sice ceny, ale nevíme, co to je, nicméně ceny nejsou moc sympatický. Terce neni moc dobře, takže na jídlo nemá moc chuť, nicméně mě neobměkčí a nutím jí si něco obědnat. Díkybohu nám s výběrem velice ochotně pomáhá číňák od vedlejšího stolu, kterej umí zdatně anglicky a tlumočí tak naše přání a dotazy kuchaři.

Nakonec vybíráme dvě jídla, který nás nakonec moc chuťově neoslovujou, zato zaujmou naší peněženku. Moje jídlo obsahuje takový zvláštní, těžko identifikovatelný věci, který nejdřív považuju za nějakou zeleninu, ale když pak najdu kousky, který teda žádnou známou zeleninu nepřipomínaj, začínám se obávat, že jsem do tý chvíle baštil nějaký žaludky nebo kdovíco. Svoji obavu nakonec nechám přerůst v prosbu Terky, aby se zeptala, z čeho se skládá víc jak polovina mýho jídla a naštěstí se dovídám, že nejde o maso, a nakonec je mi i ukázána surovina – je to nějakej nakládanej bambus. S obnovenou chutí do jídla svoje jídlo dojídám a přijde mi zajímavý a pak ještě dojíždim po Terce něco, co obsahovalo plátky tofu. Aby toho nebylo málo, dojde v erárnim rejžovaru rejže (takže toho nakonec je málo) a já poslední lžičky jim bez ní… Terka ještě v rychlosti s paní vyřizuje, že jsme měli mít manželskou postel a ne dvě oddělený (řešíme to hlavně kvůli tomu, že se chceme v noci ohřívat), což bylo vyřešeno přistrčením postelí k sobě.

Fyzicky (ne však příliš psychicky) posilněni večeří se uchylujeme do našeho pokoje. Jde o naprosto nejhorší ubytování, který jsme zatím měli. V pokoji je taková zima, že nám jde pára od pusy, jednoduchý okno nejde z podstaty konstrukce ani pořádně dovřít a venku mrze. Pouštíme klimošku na 30 stupňů, jenže ta nemá dostatek sil na to, aby rozproudila vzduch v promrzlý místnosti, takže se v pokoji vytváří silnej teplotní gradient – u podlahy je tak 5 stupňů, zatímco u stropu 25. Nakonec se nám problém s nehomogenitou teploty podaří vyřešit pomocí větráku, kterej ale spouštíme asi natřikrát, jelikož místo otáčecího čudlíku na ovládání z něho visí dvě šňůrky, který funkci čudlíku suplujou. Je potřeba odhalenou osičku trošku poškádlit, aby v obvodu nastal dotyk a větrák se spustil, ale jelikož jsme inženýři, tak zvládáme ten hlavolam odhalujeme 😊. Nakonec se zdá, že největší zima je pod peřinou, sedíme v posteli oblečený v mikině a čepici a navzájem si třeme nohy, abychom je zahřáli. Terka si nakonec dává hřát nohy do mísy s teplou vodou.

Kdyby naší koupelnu někdo ještě trochu víc komprimoval, v pohodě by se vešla do toitoiky – jde o naprostou obyčejnej hajzlík s umyvadlem, kam někdo do podlahy vyvrtal díru na odpad a sluchátko od sprchy pověsil nad umyvadlo. Kromě toho, že si tedy člověk posprchuje celou koupelnu (a když zapomene, tak i hajzlpapír a naplní odpadkáč), protejká voda pode dveřma trochu i do místnosti. Aby toho nebylo málo, umyvadlo teče, takže jakmile ho použijeme, máme na podlaze potůček vody. Díky bohu, že tady tu podlahu aspoň správně vyspádovali ke kanálku…

Vsedě na posteli si navíc pravidelně bouchneme loktem do vypínače od světla v místosti, takže si děláme parádní diskotéku. Ochutnáváme dračí ovoce, který nás nijak extra neosloví, ale špatný taky neni. Do toho všeho nám za oknama střílej několik hodin ohňostroj – asi trénujou na Novej rok. Dostáváme nápad udělat si horkej nápoj s pomocí místní varný konvice a naší Lidl štávy. Zjišťujeme ale, že konvice příšerně smrdí pálícím se plastem stejně jako horká voda, kterou z ní lejeme ven. Kromě šťávy tak náš horkej nápoj chutná jak ropa. Poslední možnost, jak situaci vylepšit, je Terčina šrimpíková=krevetová nudlová instantní polívka. Tentokrát si ale koupila nějakou jinou verzi, která smrdí jak stádo dobytka a já brblám, ať už jí rychle dojí.

A tak se končí náš první, velice úspěšnej den u Žlutý hory. Všemu se tomu smějeme a doufáme, že zítra to bude lepší…

Den Druhý

Ráno vstáváme do pomalu ale jistě chladnoucího pokoje – někdy nad ránem se naše klimatizace sama vypla uprostřed procesu a při pohledu za okno, kde vidíme ledem obalenej výměník máme obavy o její život, a tedy i náš, jelikož bez ní bychom tu další noc zvládali jen těžko. Budíka jsme nastavili na osmou s tím, že nakonec předpověď na dnešek ukazovala polojasno až slunečno, takže si řikáme, že se radši vyspíme, odpočineme si a zůstaneme pak nahoře dýl za hezčího počasí. Už od rána to naštěstí vypadá dobře a my tak chováme naději, že by to mohlo přeci jen vyjít.

Na snídani vybíráme podle obrázku jídlo, o kterym po přinesení zjišťujeme, že se skládá z jediný hlavní složky – čínskýho zelí. Toho je v našem kotlíku (zase hot pot, tedy pod ním hoří plamen) nakonec snad celá hlávka, a kromě něj kousíčky masa a cibule. Jídlo fakt nic moc kvalitní, strukturou strašně levný, ale je toho hodně – navíc si člověk bere rejži dle libosti z kotlíku. Suma sumárum ovšem za dušený zelí a misku rejže platíme neuvěřitelnejch 120kč!!! z čehož jsme značně rozhořčeni. Inu, někde snídat musíme a na hledání restaurace po okolí to tady moc nevypadá.

Vyrážíme jako včera okolo půl devátý a tentokrát si platíme jízdenku busem. Dneska jedem na druhou stranici lanovky do jiný části parku a plánujeme obejít vlastně všechno, co je teď přes zimu otevřený včetně toho včerejšího. Za bus jsme rádi, protože jedem asi 20 minut a nastoupáme snad 500 vejškovejch metrů. U lanovky nás radost trošku přechází, neboť je nám ihned jasný, že tu nejme první. Stojí se tu fronta zatočená v zábradlí a bojíme se, že tady chvíli zkejsnem. Lanovka dneska stojí jenom 80 yuanů a vstup do parku je platnej ze včerejška, takže paráda. Stoupáme si do fronty (která naštěstí neustále postupuje) a obdivujeme, jak efektivně tady menežujou byznys. Přímo v čekací hale na obou stranách fronty jsou dva prodejci svačinek, vykřikujou do malejch megafonků svojí nabídku a ceny a rejžujou. Po 20ti minutách čekání se dostáváme do kabinky, kde se nás naši spolucestující ptaj, jestli nejsme Francouzi. (Poznámka redakce: Lidí, kteří umí pár slov anglicky, je tu víc a víc).

Nahoře vystupujeme a je něco po jedenácté. Celou cestu jdeme buď po betonovym nebo do skály vytesanym chodníčku, kterej je tak akorát pro tři lidi vedle sebe. V místech, kde je často nával, je uprostřed zábradlí a jde se v zástupu. Okolo nás jsou všude zajímavý borovice, který rostou po částech vodorovně a spousta z nich je všelijak pojmenovanejch a označených za zajímavý body.  Po pár kilometrech se napojujeme na část, kterou jsme viděli už včera a celé to nakonec procházíme znova, takže nakonec o nic nepřicházíme a vidíme všechny výhledy, které jsme předchozí den kvůli mlze neměli. Vypadá to vážně parádně a jsme moc rádi, že jsme tady, že jsme tady znova a že nám počasí přálo. Svítí krásně sluníčko, je asi 10 stupňů a na některejch místech šíleně fouká.

Nečekaně jsme obklopeni číňákama – chodíme s nima a mezi nima od vyhlídky k vyhlídce, obvykle nemáme nervy stát frontu na selfíčko z nejlepšího spotu, takže jen koukáme a fotíme ostatní číňáky. Jejich bezohlednou stupiditu obdivujem docela často. Někteří vlezou na nejhečí místo na vyhlídce jen proto, aby tam pokračovali ve svojí oblíbený gamesce na mobilu, nebo se na fotku začnou malovat a rtěnkovat, takže zdržujou všechny ostatní.

Stejnou mírou, jak jsou nádherný výhledy na žulový skalní útvary, jsou bizarní i číňáci kolem nás. Spousta z nich vyrazila na vejlet v saku, kabátu, společenskym oblečení, společenskejch polobotkách a v ruce pak nesou diplomatickou taštičku s dokladama. Jiní jsou jako do města; je tu oblíbený tahat svačinu v igelitce. Rozumnej batoh na vejlet, jsme za ten den viděli asi jeden (ten náš nepočítáme), podobně vzácný je rozumný sportovní neprofukavý oblečení a obuv. Některý ženský tady pochodujou v balerínkách nebo na vysokym podpatku, v naprosto šílenejch šatech a vymóděný jako do divadla.

Po včerejšim dnu nás docela bolej nohy, hlavně specificky svaly na lejtkách, který zabíraj při chůzi ze schodů. I přesto však od rána vtipkuju s tim, že dolů půjdem zase pěšky a že si nebudem kupovat ani autobus. Terka je nakonec nápadu taky nakloněná a jakmile máme výhled na megafrontu u lanovky, která je minimálně na dvě hodiny, je rozhodnuto. Ačkoli jsme si včerejší den při klesání ani nepomysleli, že bychom ty otravný tisíce schodů dolu šli ještě někdy v životě, jdeme je opravdu znova. A dneska jsme dokonce nějaký odpočatější a nemusíme ani tolik stavět a jde se nám líp (a když zastavíme, tak nás všechno rozbolí a těžko se pokračuje…).

Zhruba dolní polovinu cesty k busu už jdeme za svitu lucerniček podél pěšiny a zastávku busu míjíme za šera. Ačkoli jsem doufal, že od busu půjdem po silnici (nechtěl sem schody ani vidět), stezka pro pěší zatím pokračuje po schodech, a tak klopýtáme dál. Vodopády nakonec vůbec nenajdeme, Hot Springs nějak taky pořádně ne, ačkoli narážíme na nějakej opuštěnej ticket office a obhlížíme okolo. Přitom nás uviděla zespodu se vracející paní a hned nám dává do ruky dva vstupy, tak se ptáme na cenu – 188 yuanů na osobu. To se radši vykoupu v tom ledovym potoku… takže pokračujeme vesele dál, narážíme na pěšinu, kterou jsme šli už včera, takže už víme, že se neztratíme. Ještě se chvíli stavíme u potoka – teče tady nádherně čistá, ledová voda; a pak už docházíme na silnici a jdeme zákrutama dolů.

Do hotelu nakonec docházíme za tmy okolo půl sedmý, máme v nohách podle hodinek 32000 kroků, přičemž můj odhad je, že tak polovina z toho jsou schody. Naše priorita je zjistit, jestli ještě žije klimoška. Ta naštěstí přes den rozmrzla, a tak zase naskočí. Po drobnym převlečení jdeme dolů na večeři a bojíme se, že dostaneme zase nějakou drahou blbost. Mám podle obrázku vyhlídnutejch pár možností, tak na jednu ukazujem, majitel hotelu (kterej umí pár slov anglicky, nicméně komunikace probíhá přes mluvenej překladač v mobilu) nám řiká, že to je něco jako “tohle” v jídleníčku, tak přikyvujem a doufáme. Jenže to bych nebyl já, abych si nevzpomněl, že jsme se nezeptal na cenu, ale Terce už se to nechce moc řešit. Já se ale odhodlávám a jdu se na cenu ještě zeptat a ke svýmu zděšení se dovídám, že jídlo má stát 88 yuanů (290kč)! Ihned ho rušim a jdeme vybírat nanovo – jelikož nás to ale nebaví, identifikuju na obrázku další hot pot, kterej je v jídelníčku psanej za 38 yuanů, ujišťuju se na ceně a objednáváme.

Jídlo nakonec nebylo špatný, dokonce i Terce chutnalo. Skládalo se z květáku, trochy papriky a cibule a plátků pořádně prorostlýho bůčku. Kopička rejže k tomu stojí 2 yuany, ale vzhledem k tomu, že to je prostě lepší poměr “cena/výkon”, cpeme se hlavně rejží a květák máme jen na chuť. Nakonec nás to vyšlo na 44 yuanů, tj 140kč a sice sme se najedli, ale vlastně jenom rejže a květáku. Ceny jsou tu fakt příšerný.

Po večeři ochutnáváme dračí ovoce, který je taky drahý (jedno stálo asi 17 yuanů takže tak 60 kč), a tentokrát jsme si koupili to s červenou dužinou. Vypadá hodně exoticky, ale chuť nijak výrazná neni. Pokoj vyhříváme s pomocí naší ozkoušené kombinace klimošky a větráku a jdeme spát.

Den Třetí

Vstáváme v 8, abychom se stihli sbalit a odjet zpět do města Huangshan, odkud večer ve 22:45 letíme do Chengdu. Přes noc pršelo a foukalo a nám bouchalo okno a mě to rušilo a štvalo, a nakonec jsem to musel jít opravit. Ráno se oblíkáme jen do jedný vrsty, protože když přece pršelo, tak bude trochu tepleji, ne? Chyba lávky, vyjdem ven a místo deště občas poletuje snížek – je naprosto příšerná kosa. Jdeme rychle koupit pár suvenýrů do obchodu s čajem, naproti pak cukrovou třtinu, já se přioblíkám a valíme pěšky na autobusák k Tourist transfer centru. Cestou vidíme neuvěřitelný věci – tržiště a jatka rozprostírající se přímo na ulici, zubožený budovy, zahrádky… I v tomhle počasí nás míjej lidi na mopedech a na kole, všichni se choulej a občas ani nekoukaj na cestu, protože se schovávaj za kšiltovkou, aby neomrzli.

Na autobusáku čekáme asi hodinku, kterou využívám na spasení části cukrový třtiny, jelikož jsme pořádně nesnídali (další jídlo v tom hotelu nechceme). Náš autobus je zase neskutečnej vehikl, ale typově stejnej jako v Zhangjiajie. Terka si na cestu dává kinedril, jelikož se obává, že to je zastávkovej bus a pojedem jinudy, než jsme jeli sem a bude jí blbě, nicméně její obavy se nepotvrdí a Terka je tak oblblá zbytečně. V autobusu fouká, nejdou dovřít okna a rozhodně se netopí. Batohy máme na klíně, protože jsme plný a já celou cestu klimbám.

Vystupujem poměrně najednou uprostřed něčeho někde v Huangshan a jsme oba zmrzlí a Terka navíc oblblá a bez energie po kinedrilu. Náš cíl je teď projít nějakou starou čínskou uličku a pak se dopravit na letiště. Uličku nacházíme pěšky a zjišťujeme, že je moc pěkná. Jde o takovou táhlou tržnici, kde prodávaj suvenýry, štětce a kamení na kaligrafii, razítka, porcelán, oblečení, cukrovinky a hlavně čaj, kterej se pěstuje všude v okolí a je dost známej. Nějaký čaje nakupujem jako dárky, nějaký pro sebe na pití – všechny jsou za dobrou cenu ale i tak ze sportu smlouváme, takže kupujeme (snad dobrý) zelený čaje za cenu třeba 60kč/100gramů, což je asi polovina nejlevnějšího čaje u nás. Všechny cukrovinky pak jako správný socani zkoušíme u ochutnávek a nic nekupujem, taky proto, že nám moc nechutnaj. V zapadlý uličce vedle si dáváme knedlíčky k obědu a pak se rozhodneme, že na letiště půjdeme pěšky, protože kdo kdy šel na letiště pěšky, žejo…

Cesta na letiště je asi 5 kilometrů a máme na ní asi 5 hodin. Jdeme volnym tempem, Terka je pořád omámená, je nám pořád zima a koukáme kolem sebe. Procházíme místama, kam moc turistů nechodí, ochutnáváme těstovo-vaječnou placku se zeleninou (takovej čínskej kebab) a jelikož se Terka bojí jíst čínský kořeněný jídlo, zastavujeme se u knedíčků z rejžovýho těsta. Jeden ochutnáváme (stojí půl yuanu) a tak berem ještě čtyři do zásoby. Kromě toho ochutnáváme za 2,5 yuanů ještě neznámou (prej sladkou) věc v banánovym listu. Za rohem zjišťujeme, že to je vařená rejže s fazolovou pastou uvnitř a že to je fakt moc dobrý, takže litujeme, že jsme si jich nekoupili víc.

Ulička, kterou procházíme, je velice chudá a pro nás dost k neuvěření. I přes to, že tady všechno vypadá tak nuzně, rozbitě a neutěšeně, tak tady stojí zaparkovaný a projížděj novější a naleštěnější auta, než u nás na menšim městě – průměrný auto tady je prostě hezčí, než průměrný auto v ČR. Nechápeme…

Cesta na letiště moc rušná neni, hned vedle plotu letiště jsou rozpadlý baráky, pobíhaj tady slepice a vidíme nějaký skleníky s kukuřicí a salátem. Na letiště nakonec přicházíme v půl šestý, usedáme na masážní křesla a jdeme cvakat do počítače. Za chvíli zjišťujeme, že v letištní hale krutě táhne, přikrejváme se věcma, cloníme se batohama, já se vycpávám igelitkama. Nakonec si jdu na záchod oblíct podvlíkačky. Po odevzdání bagáže naštěstí procházíme do teplejšího prostoru.

Do letadla nasedáme asi v 0:15 a jsme hodně unavený. Naše letadlo je maličký, je nás tady tak 160, a my jsme zcela jistě jediný bílí na palubě. Po vzletu dostáváme snack, kterej z půlky nejíme, protože obsahuje univerzální čínský koření, a nakonec usínáme. Mě probudí až hození letadlem (řikám si “to sou ale turbulence”) a my zrovna přistáli. A pak už to znáte…

Teď máme devět večer, zítra asi půjdem někam do města. Hotelovej pokoj se nám dost líbí, takže možná změníme ubytování posledních dnů sem. O zbytku putování sepíšeme něco asi až z ČR, uvidíme, kolik bude času a kolik zajímavýho toho vlastně ještě zažijeme.

Zatim se mějte fajn,

Patrik & Terka