Končíme

Tak vás zdravíme, možná už naposledy z Calgary. Panuje nám tady jarní počasí a presto trochu zimní nálada. Přijde mi, že našeho života v Calgary začínáme mít plný zuby a těšíme se, až vypadneme. Nevim, jestli jsme měli fakt pech anebo jestli takhle Kanada prostě vypadá, ale oba můžeme zcela upřímně říct, že nechápeme, jak někdo může chtít emigrovat z Čech do Kanady. Ať už ovšem negativní nebo pozitivní, zážitek má bejt hlavně intenzivní a já si teda pobyt v Kanadě budu pamatovat ještě dlouho. Díky bohu se naše dny pomalu ale jistě sčítají ke konci a blíží se cíl naší cesty, čímž bude hodne dlouhej vejlet. Než vyrazíme, máme ještě co vyprávět, tak se do toho pusťme.

Začnu asi aktuálně – poslední dny nás začíná dost rozčilovat bydlení – Tony se v pondělí namazal a dělal neuvěřitelnej bordel v kuchyni, když jsem tam měl zrovna studentku na doučování. Kromě toho. Že byl hlučnej, jídlo mu padalo na zem a strašně to tam kvůli jeho připalování smrdělo, podařilo se mu jídlo připálit tolik, že to rozhoukalo protipožární hlásiče, na který začal mávat utěrkou a křičet „buď zticha“. Moje náctiletá studentka vypadala nanejvýš zaraženě a já jsem byl velice rád, že příští tejden je to naposledy, kdy se můžeme vidět. Po doučování jsme zjistili, že si Tony zase bez zeptání vypůjčil naše prkýnko, který pořádně neumyl a nechal na něm zaschnout kusy a šťávy syrovýho masa, takže se těšim, až mu budu moc vysvětlit, že prkýnko je naše, což znamená, že neni jeho, a tedy ho nemá používat. (edit: přesně tohle sem mu řekl a překvapeně tvrdil, že on prkýnko přece nepoužil a že si nic takovýho nepamatuje…)

Při svym kulinářskym řádění si zřejmě půjčil ještě Akseyho věci, kterej následující den na svojí skříňku napsal vzkaz, kde si stěžoval, že někdo používá jeho věci a pak je nechává špinavý někde ležet, což mu přijde jako „nechutné“. S Akseyem souhlasím, nicméně v jeho případě bych byl se slovem „nechutné“ opatrnej, protože to, co předvádí dvakrát denně v koupelně za chrchle úroveň „nechutnýho“ výrazně převažuje nemluvě ani o faktu, že mu zřejmě nikdo neřekl, že ve sklepě je pračka, na cež usuzuju z toho, že jakmile projde chodbou nebo kuchyní, je potřeba větrat. Kombinace jeho voňavek nedokonale zakrejvajících smrad potu je fakt zážitek. Vezmu-li v potaz to, že v pokoji spí na poskytnutý posteli bez povlečení, nechci bejt v kůži (ani posteli) příštího nájemníka onoho pokoje.

A to jsme ještě nevyprávěli, jak nám přestalo fungovat topení. Teď už můžu říct: dvakrát… Poprvé to bylo před tejdnem v noci z neděle na pondělí, kdy jsme zaznamenali, že z průduchu pro topení vychází jenom studenej vzduch. Jednoduchá kontrola kotle odhalila, že věčnej plamínek života zemřel a kotel tak barákem hnal pouze studenej vzduch. Topení jsem tak vypnul a vadu ještě v tu noc oznámil manažerovi nemovitosti Razzimu, kterej mi odpověděl až další den ráno, že to přijede zkontrolovat. Ne že by teda instrukce na kotli pro znovu-zapálení byli příliš složitý, ale odmítám nést za cokoli zodpovědnost, takže jsem dal ruce pryč a poslušně čekal. Nutno podotknout, že teplota přes noc klesla z 20°C na 16°C a tedy jsme doufali, že Razzi přijede co nejdřív. Bohužel Razzi večer dal vědět, že je „unavenej“ a že přijede zejtra. Díky bohu pokoj přes den nechladnul díky slunečnímu svitu, ale do dalšího dne jsme se probouzeli v čepicích mikinách do 11°C, takže u naší matrace u země mohlo bejt ještě míň. Zrovna bylo úterý a my byli s Terez oba celej den doma a vidina mrznutí se nám příliš nelíbila, takže jsem Razziho textnul znova, aby se laskavě doráčil přijet. My jsme mezitim jeli odevzdat auto mechanikovi a po návratu domů jsme se tam s nim potkali.

První věc, co jsem od něj slyšel bylo „někdo se tady do toho termostatu sral!“, což mě trochu namíchlo, protože já bych to označil spíš za správu, tak jsem se ihned ozval jasně zpátky „to jsem byl já“, načež Razzi ubral z plynu, protože už si všiml, že jsem v baráku jedinej schopnej nájemník. Vysvětlil jsem mu, že jsem topení vypnul, aby nám do místností nefoukal studenej vzduch a že kotel nehoří, což ho teda přesměřovalo do sklepa, chvíli zapaloval a topení bylo spravený. Bohužel pro mě mě ovšem pověřil zapalovačem a ukázal mi, jak mu mám usnadnit práci, aby příště kvůli podobnýmu problému nemusel jezdit.

A včera večer jsme si všimli, že topení tentokrát prostě nedělá nic. Odmítal jsem problém řešit, protože jsem očekával, že bych se opět akorát nominoval do pozice opraváře, nicméně dneska ráno, když kotel pořád nic nedělal jsem zběžně zkontroloval, že věčnej plamen není viníkem, zato ventilátor se točí důchodcovskym tempem, dal jsem ruce od kotle opět pryč a vyrazil s Terez do práce/knihovny. Jelikož ale Alvin Razzimu dneska volal, přišla mi před chvíli zpráva, že prej kotel zase nefunguje a jestli bych se o to nepostaral, načež jsem mu jenom odpověděl svoje pozorování, že to neni plamenem a jsem zvědavej, jak dlouho budeme bez topení tentokrát. Naštěstí je teď venku fakt teplo a nemrzne nám pořádně ani přes noc. (edit: po návratu domů bylo doma teplo)

Bohužel teda stále nemůžu kvůli spaní na zemi, kde táhne od všech našich oken, pořádně doléčit nachlazení a každý ráno se už tři tejdny probouzim s plnym nosem a škrábáním v krku. Nestačí čepice, tunel na krku ani zátaras z nafukovací karimatky, kterej mě dělí od zdi s oknem. V pondělí mě ale osvítilo a s novou inspirací jsem pohleděl na větrák u stropu, kterej jsem otřel od prachu a zjistil, že opravdu funguje a lze pustit i na minimální otáčky, takže teď líně, ale stabilně víří vzduch v pokoji a zabraňuje tak vytváření nechutnýho tepelnýho gradientu.

Terez chodí z práce stále víc otrávená a není se moc čemu divit. Neustálý udupávání namyšlenejma nýmandama, který v životě nemaj nic lepšího než si vybíjet zlost se svého neúspěšnýho opuštěnýho života (Japonci, který emigrovali, protože se jim nelíbí v Japonsku, ale nejsou schopný se naučit angličtinu, a tak nemaj jinou možnost, než pracovat zase mezi Japoncema od desíti do desíti, takže ani nemaj jakejkoli osobní život) na někom, kdo je oproti nim na nižší příčce hierarchie, by po chvíli otrávilo každýho. Naštěstí se mi Terez podařilo přesvědčit, aby v práci oznámila, že bude končit už tuhle sobotu, abychom měli týden před odjezdem volno a stihli se aklimatizovat na novou svobodu, pořádně dobalit, připravit všechny věci a snad se taky podívat po Calgary a třeba ho na poslední chvíli uzřet jinejma očima.

Nakonec to vypadá, že moje nepracování nám žádnej zásadní dent do úspor neudělá a neděláme si tak žádný starosti s tim, že bychom neměli vejlet zvládnout. Navíc jsme si konečně nechali komplet udělat auto, takže máme nový brzdy, vyměněný všechny kapaliny, který auto má, a to všechno ještě za míň peněž, než jsme původně počítali, takže paráda. Auto tak už zbejvalo jenom umejt zvenku a zevnitř, vysát, dodělat poslední úpravy na posteli, zalepit silikonem čelní sklo a bude komplet hotovo. Poslední zadní nožky k posteli jsme udělali v neděli u Tomase s Lucy, takže postel je hotová a většinu očisty jsme zvládli včera společně s ošetřením pár rezatejch fleků a zaplácání okolí skla silikonem. Zjistili jsme ovšem, že budem potřebovat ještě jeden zásah klíčem, a to pro sundání opěrky na sedadle spolujezdce, aby nepřekážela posteli. Zároveň jsme zkontrolovali, že se na sedačce spolujezdce bude dát sedět i v případě, že postel necháme kromě jednoho deklu celou rozloženou, což hodnotim jako velký inženýrský úspěch (štěstí) a taky fakt, že se na sedačku spolujezdce vejdu v pohodě i s kytarou, takže nás budu moct po cestách těšit svým taháním za uši.

V neděli jsme byli u Tomase a Lucy na oběd. Původně to měla bejt sice večeře, ale rozhodně jsem si na změnu nestěžoval, protože jsme aspoň neodcházeli domů zbytečně pozdě. Tentokrát jsme byli zváni na typický Peruánský jídlo – „Sevíče“ – rybu „vařenou“ v citrónový šťávě s kopou cibule, trochou zázvoru, česneku a koriandru a k tomu  byla jako příloha sladká nebo běžná brambora. Já se svym odporem k syrovejm věcem jsem se docela obával, abych neurazil, nicméně výsledek mě velice překvapil a musim říct, že jídlo bylo fakt skvělý. Jako dezert jsme donesli pokus o štrůdl z těsta na croissanty, kterej naštěstí taky neurazil.

Posezení u Tomase bylo fajn, ačkoli já jsem si to z nějakýho důvodu nedokázal pořádně užít. Díkybohu jsme se nedostali k tématu pyramidový hry ACN a díkybohu jsme mohli s něčim pomoct – totiž při našem příchodu jsme Tomasovi asistovali s hledáním prstenů, který se Lucy podařilo vysypat při vystupování z auta na Parkplatz před vchodem a přes noc zasněžili. Nakonec jsme teda přispěli hlavně tim, že jsem Tomasovi oznámil, že teplou vodu leje přímo na něj, čímž byla záhada vyřešena ke spokojenosti všech zúčastněných. Po obědě jsme pak díky Tomasově vrtačce a pilce mohli dodělat poslední dvě kruciální nožky k posteli, čímž můžeme naši stavbu považovat konečně za kompletní. Na celym tom kontruktu shledávám jenom jednu chybu, kterou ještě nevim, jak opravim, ale snad nebude zas tak zásadní. (edit: už mám nápad na opravu :))

Tehle tejden jsem začal doučovanejm oznamovat, že příští tejden je můj poslední tady, tak uvidíme, kolik z nich se na příští tejden ještě ozve. Upřímně řečeno mě baví jenom doučování s Alexandrem, kterej v pěti letech přijel z Ruska (mamka Ruska, táta Kanaďan), na SAITu studuje na elektroinženýra (ale teorie ho moc nebaví) a po večerech si hraje na vojáčky v „kadetech“, což je něco jako skauti ale se samopalama a s možnym pokračováním v profesionální armádě anebo jako v jeho případě v aktivních zálohách.  Obecně mi přijde, že si s nim jako s jedinym studentem mám co říct a jelikož má Slovanský kořeny, tak si s nim i nejlíp rozumim. Další v pořadí by asi mohl bejt Nathan, kterej potřebuje pomoct s diskrétní matematikou, ale nevídáme se zas tak často a pak už zábavnost doučování výrazně klesá. Jezdim za Zackem, kterej totálně failnul závěrečný testy na střední a jelikož rozhodujou o přijetí na vejšku, potřebuje trochu nakopat do zadku, aby se připravil a pak mám ještě Nuhu na středoškolskou matiku (strašná nuda) a Kimberley na VŠ statistiku po skype, což je pro mě novinka, ale ona je zatím spokojená.

Sumasumárum si myslim, že moje doučování tady byl dost dobrej nápad, protože nám to do společný kasičky mohlo přinést už tak dva tisíce dolarů, což je suma značně nezanedbatelná. Zároveň jsem potkal pár lidí navíc a z toho se občas vyklube příjemný překvapení, jako v našem případě Slováci. Taky jsem trochu poznal místní kurikulum a nezapomněl nějaký základní matematiky…

A teď asi spíš sbírka střípků

Terez šíleně toužila po lososovi, tak jsme se dojeli podívat do obchodu, ze kterýho její restaurace odebírá lososy v prvotřídní kvalitě. Po cestě jsme do kopce objížděli hlučně nadávájící a stojící auto s cedulkou na zadnim skle „Učím se řídit manuál“, což mě přišlo strašně vtipný a Terez toho člověka přišlo trochu líto. Místo u obchodu s rybama jsme ale zastavili u Costca, kde jsme nabrali zásoby tyčinek na cesty po US a pak k rybám šli pěšky, čehož jsme po chvíli díky velký zimě litovali.

V obchodě s rybama to čekaně smrdělo a dozvěděli jsme se, že čerstvýho lososa seženeme jenom atlantskýho farmovýho a že libra stojí asi $15, což neni špatná cena na rybu tady obecně, takže jsem Terez pošťouchnul k rozhodnutí, aby si půlku lososa (filet) koupila a splnila si tak svůj malej sen. Rybu jsme bezpečně transportovali domů a hned jsme se podívali na správnej postup, jak filet nakrájet na sushi. Odkrajování kůže jsem se ujal já a docela se zadařilo, filet jsme rozdělili na pár částí, některý putovali do mrazáku, některý na okamžitou spotřebu a ocas půjde pro mě na máslo. Terez si k lososovi dala jenom sojovku a byla naprosto nejspokojenější, já ale na syrovou rybu nejsem. Sice jsem ochutnal, ale spíš, než požitek z delikatesy, jsem přemáhal svůj odpor z toho, že jim syrový maso. Syrovou specialitu jsem tak nechal Terez a sám jsem si druhej den na oběd pochutnal na lososovi na másle, kterej je zase pošušňáníčko pro mě…

Začínáme mít trochu strach z koronaviru. Teda, ne z něho, ale z opatření proti němu. Už jenom to, že táta měl problémy sehnat masku/roušku pro let sem je dost nepříjemný, ale my máme problémy sehnat masku i tady v Kanadě, ačkoli je tady prodávaj na stovky a tisíce v každym obchodě s nářadim, protože ta maska je stejná jako ta pro malíře a brusiče. Bohužel jsou teď všechny vyprodaný… Nebojíme se tak nákazy na cestách, ale pozdější cesty letadlem do ČR a případný další cest do Austrálie. Neradi bychom, abychom my, anebo teď při příletu táta skončil někde v karanténě.

Už je to nějaká chvíle, ale rozhodli jsme se pár týdnů zpátky podívat se do Heritage Village (vesnice dědictví?), kde to má prej vypadat, jako v pradávný minulosti – tedy asi před sto lety. Na místo jsme dorazili v pohodě, po cestě ke vstupu se prošli po zamrzlym a zasněženym jezeře a pak zjistili, že celá vesnička je v zimě zavřená a mohli jsme se podívat jenom do muzea aut. Jakmile jsme si našli info, že se za vstup navíc platí, rozhodli jsme se, že bychom dovnitř asi nešli ani i kdyby bylo otevřeno…

Poslední dobou se daří plnit sen i mě – chodíme občas na jídlo do fástfůdu. Nevim proč mě to tak bere, asi deprivace z dětství, ale já si prostě strašně užívám, když se můžu najíst venku. Bohužel teda si neužívám běžný ceny za jídlo, který by mě nasytilo, takže zase tak často rozhodnutí jíst venku neudělám. Tady mi ale pomáhaj četný kupony a poukázky, a tak si plnim žaludky špatnejma burgrama, hnusnejma hranolkama s přeslazenym kečupem a k tomu kolou nebo jinejma softdrinkama. I já si tak přijdu na „americkej sen“ 😀

Vtipný je, že jsme nakonec celej pobyt v Calgary zvládli jen s dopomocí těch příšernejch dvou „peřin“ za $12, který počas používání postupně mění svoje vlastnosti, a kromě průsvitnosti začínaj bejt místama i průhledný. Já tu svojí navíc celou dobu používám bez povlečení. Kromě nepovlečený peřiny taky zvládám pobyt jenom s dvěma párama hotelovejch pantoflíčků zdarma – jeden pár mám tušim z Ruska a druhej z Číny.

Tak to by proteď mohlo bejt asi všechno, v příštim tejdnu nás čekaj nějaký přípravy, odpočinek a zbytek plánování. Předpokládám, že příště už budeme posílat fotky z cesty na jih. Zatim se mějte fajn,

PaT

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•