Jsme v Koreji! (author-edit)

Poznámka autora

Tehle textík jsem upravoval trošičku víc, takže se může mírně odklánět od toho, co byste případně slyšeli v nahrávce. Doufám, že do budoucna to bude všechno víc v pohodě, až si vycvičim AI a budu líp namlouvat ty texty…

Intro

Tak tohle je náš první cestovní blog. Je to náš první pokus o to dělat ho diktovanej, protože si myslíme, že nebudeme mít dost času na to to psát. Tedy že já nebudu mít dost času. A přesto si to chceme zachovat a chceme třeba někomu dát vědět, jak se nám tady cestuje ve třech.

Takže teď se tady procházíme na takový promenádě okolo říčky v Koreji, v Soulu, do uší nám tady hraje klasická hudba, důchodci tady cvičí na cvičebních strojích, procházej se, jezdí na kole a my po hodině a půl spánku každej z nás si připadáme, jako že jsme se sem vlastně teleportovali.

Let

Let probíhal neuvěřitelně v pohodě. Ani v našich nejoptimističtějších představách nebylo to, co se nakonec stalo – to, že Páťa byl úplně v klidu. Při vzletu byla největší panika samozřejme u Terez, protože nemá ráda lítání, ale Páťa se prostě koukal na videa, asi dvacet nebo třicet minut jsme zandávali jack na sluchátka do zdířky a vyndávali a dávali sluchátka pejskovi na hlavu a hrála mu písnička, kterou jsem mu složil. A pak jsme papali a asi sedm hodin padesát minut do výstupu konečně usnul. To uspání bylo horší, to je pravda, ale nakonec usnul asi maximálně čtyřicet nebo padesát minut po svým obyčejným večerníčku. Uspat ho bylo náročnější, protože všude kolem svítila spousta displejů, na který furt koukal, a samozřejmě taky hluk a bylo mu hrozně nepohodlně na tý sedačce a furt se zvedal. Nakonec ho uspalo to, že jsme přes naše hlavy a přes Páťu podrželi dečku, která hodně eliminovala světlo a ty různý vzruchy z okolí, a Páťa pod tou dečkou po pěti minutách konečně usnul a my jsme si velice oddechli.

Nevim, jestli to bylo přípravou nebo ne — snažili jsme se v posledním tejdnu/dvou Páťu připravit nebo zvyknout na to, že se usíná i v jinejch pozicích než v pohodlný postýlce v úplnym tichu a v úplný tmě, takže někdy jsme prostě spali za světla, někdy za hluku, někdy jsme usínali v nosítku, někdy v kočárku. Myslim si, že to trochu pomohlo, ale samozřejmě to ohromný množství těch informací, který bylo v tom letadle, jsme nesimulovali — tak příště budeme trénovat usínání u deseti rozsvícenejch Youtubů.

Nakonec usnul a spal krásnejch pět a půl až šest hodin, což mu oba závidíme, protože my jsme spali výrazně kratší dobu. Jednak proto, že to bylo prostě extrémně nepohodlný a druhak proto, že asi dvacet minut po tom, co Páťa konečně usnul, zahlásili, že se máme připoutat, protože to začíná drncat. No a jelikož my jsme teda připoutaný byli, ale Páťa ležel mezi náma a připoutanej nebyl, tak jsem měl strach, aby při nějakejch většich turbulencích nám tam někam neposkočil, nikde se nenarazil, a tak jsem na něm já, nebo Terez furt drželi ruku, a tím pádem jsme prostě víceméně skoro nespali – odhadujem že každej tak hodinu a půl. Páťa se vyspal vlastně naprosto nádherně. Dokonce ráno už začali rozsvěcet — Páťa furt spal (my jsme mu dali polštář přes hlavu), přinesli nám Páťovo jídlo (dětem/cestujícím s dětma nosili jídlo v první vlně, až pak všem ostatním) — pořád spal a spal ještě půl hodiny, kdy jídlo v klidu stydnulo.

Ještě k tý sedačce na který spal Páťa — my jsme vlastně věděli už před odletem, že tam jsou nějaký volný místa v tom letadle, nevěděli jsme kolik přesně, doufali jsme, že dost, a hned první věc na letišti jsme se zeptali, jestli ty volný místa tam jsou a jestli bychom mohli nějak získat nějakou tu volnou sedačku. Byli tak hodný, že nám ji zablokovali, takže si ji nemohl nikdo vzít, a opravdu tam pro nás ta sedačka zůstala. Takže jsme měli trojsedačku ve dvou s Páťou, a reálně si nedovedu představit, jak by to vypadalo, kdybysme ji neměli, protože ten management všech těch věcí, plus to, že když jsme dostali jídlo, tak jsme pro něj dostali extra tác, kterej obsahoval stejně nebo možná ještě větší množství jídla než obsahovaly ty naše tácy — to si nedovedu představit, že by se nám nějak vešlo, ještě s jedním dalším člověkem. To by bylo utrpení pro všechny.

Let byl jedenáct hodin a cestu zpátky budeme mít třináct. Z těch jedenácti hodin vlastně na začátku dvě až dvě a půl hodiny servirujou jídlo, na konci taky, takže toho prostoru na spaní bylo relativně málo. Ale Páťa fakt prospal naprosto většinu toho, co šlo. A všichni tam byli hrozně hodný, na Páťu mávali, letušky ho měli hrozně rády, dávali mu ňamky navíc. Myslim si, že all in all velice smooth experience.

Už nakousl velikost Páťovejch porcí – minimálně co se týče osnídaně měl jednoznačně největší a nejvýživnější jídlo. My jsme měli na výběr ze dvou druh# snídaní (ochutnali jsme obě), Páťa měl svojí dětskou. To znamená, že Terez dostala čtyři kousky ovoce (v mstičce), jogurt, mini-croissant, máslíčko a marmeládičku a muffin, já měl až na muffin všechno stejný, místo muffinu jsem dostal míchaný vajíčka, dva kousky brokolice a nějakou červenou omačku (výrazně lepší, než muffin). A Páťa, ten dostal kromě drobnost kolem pizzu — to byly dva takový kusy nějakýho pečiva zapečenýho se sýrem a s něčím, a k tomu dostal dva malý buřtíky a spoustu brambor. V porovnání s těma ostatníma unikátníma prvkama snídaně to bylo jednoznačně největší a nejchutnější.

Po probuzení to bylo taky v pohodě. Páťa se vzbudil, během minuty už měl zpapanejch několik lžiček borůvkovýho jogurtu (ten nakonec zbodnul celej), pak zbodnul muffin, pak jsme koukali na film a u toho si hráli se sluchátkama a taky jsme se šli projít po letadle. Při přistání jsem ho měl na klíně, respektive stál mi na nohách a koukal se z okýnka. Jsem strašně rád, že ho to bavilo — Páťa koukal z okna posledních třeba dvacet, třicet minut letu, koukali jsme na lodě a na nějaký kopečky a lodě, co vylejzaly z mlhy — vypadalo to hrozně hezky. Pak jsme přistávali, Terez chytala paniku, že musim Páťu posadit a držet, jak byl v klidu a Pátu držel ve stoje na svejch nohách, aby mohl koukat na runway a že jsme dosedli uplně hladce, ani při tom stání nezavrávoral. Suma sumárum byl let paráda — Páťa ani nehlesknul a celej ten let zvládnul jak největší frajer, takže jsme fakt rádi, protože to mohlo bejt úplně jinak. Takhle začínáme naše cestování na velice pozitivní notě a doufáme, že nám bude přát dál.

Příjezd do Soulu

A opravdu nám přálo – sotva jsme vylezli z letadla, zkontrolovali jsme s radostí, že Terez funguje internet (mě až po restartu telefonu). Došli jsme k ohromný, ale fakt neuvěřitelně dlouhý řadě na pasový kontroly, kde jsme teda zjistili, že velká část toho je příjezd domácích domů a my jsme ta menší část — tak to byla první pozitivní věc. A druhá pozitivní věc byla, když nás tam viděla nějaká oficiální paní a řekla, že jako rodina máme jít do VIP řady, kde jsme byli hned na řadě. Měli jsme digitálně předvyplněnou kartu o vstupu, předali jsme pasy, oni řekli všechno v pořádku, prošli jsme skrz, a bylo to. Úplně superrychlý. Páťa zase ani nehlesnul, vylezli jsme za pasovou kontrolu, jezdily tam batohy, koukali jsme na batohy, Páťa řikal “jéééééé”, koukli jsme na nejbližsí sloup, bylo tam napsáno “Praha — za tři minuty”, Terez stočila zrak na pás a hlásí, jestli to není náš batoh. Byl to náš batoh, čapli jsme batoh, vybalili jsme kočárek a šli jsme. Prostě úplně nejvíc hladký, jak to mohlo bejt.

Malá krizička nastala s Páťou samozřejmě při cestě z letiště, protože vlak z letiště jel snad padesát minut, to bylo dlouhý. Prvních dvacet třicet minut bylo v pohodě, zabavili jsme ho jídlem, ale pak se nám teda začal trochu vztekat, protože začínal bejt unavenej. Nakonec jsme mu teda dali dudlíček, Páťa si dal šlofíčka a my jsme díky tomu mohli v klidu se asi dvacet minut orientovat na výstupní stanici, kudy máme pro boha ven vylézt. To bylo fakt složitý — bylo to nějaký vlakový nádraží spojený s metrem, mělo to asi sto padesát milionů exitů na čtyřech podlažích, museli jsme nahoru, dolů, dolů, nahoru, výtahy měly zvláštní překlady, takže jsme nevěděli, co máme zmáčknout. Bylo to divoký, ale zvládli jsme to.

Ubytování jsme taky našli v pohodě, Páťa spal. Koupili jsme nějakej základní žvanec, kterýmu jsme samozřejmě nerozuměli (čti koupili jsme si nějakou polívku a buchtičku a Terez koupila nějaký čerstvý jídlo – maso s rejží v krabičce). Totiž v potravinách v Koreji i v Japonsku to funguje je běžný koupit hotvý jídla, a je možný si je i ohřátpřímo v prodejně v mikrovlnce. A ty jídla nejsou žádný hrůzy, naopak. Restarace by se za to nemuseli stydět. Lidi to kupujou běžně a pak to baští venku v parku.

Dojmy z Koreje

Jinak tady z toho máme docela dost čínský vibes. Pro ty, co nebyli v Číně — je to takový neutěšený trochu, řekl bych. Jsou tady strašně vysoký věžáky — apartment buildings třicet až čtyřicet pater vysoký. Je to čistší než v Číně, aspoň na první pohled, ale ty vedlejší uličky, tam to prostě začíná čínštět, nevim jak to říct. Prostě takový trochu depresivní na pohled, čínský mentalitou i vzhledem do jistý míry. Takže zatím nás to kdovíjak spokojený nedělá a těšíme se do Japonska, kde doufáme, že to bude trošičku čistší a nějakým způsobem pozitivnější. Jinak teda promenáda podél říčky nás velice překvapila, hlavně to, že tam hrála vážná hudba a že tam bylo tolik aktivních starších/důchodců.

První noc a jet lag

Večer jsme šli spát poměrně brzo, udělali jsme si večerku asi v osm místního času. Páťa usnul v pohodě, já jsem odpadnul úplně mrtvej, Terez taky. Spali jsme do jedný hodiny a v jednu se Páťa vzbudil, jakože prostě spánek končí. Tak jsme ho hodinu a půl drželi v posteli, dali jsme mu nějaký jídlo, protože měl zřejmě velkej hlad — vlastně jeho biologickýho času bylo tak akorát večeře. No a po tý hodině a půl lezení po posteli naštěstí zase hezky usnul.

Terez: Nakonec jsem musela kluky budit asi o tři čtvrtě na osm, protože v tu dobu už podle biologickýho času byla noc a byli jsme unavený, že bychom ještě spali. A to by byl problém, protože potom bychom si zase nepřehodili ten místní čas a nezvykli bychom si. Vstávali jsme něco před osmou a myslim si, že jsme se vyspali, noc byla ok.

Páťa měl za celej první den dvě krizičky, a to byly dvě přebalování, protože prostě to se mu nelíbilo. Ale jinak si zvyknul na to, že jsme na novym ubytování, úplně v pohodě. Co se Páťovi nejvíc líbí na ubytování, tak jsou ručníky, který jsou naskládaný pod mikrovlnkou. Tu mikrovlnku má normálně ve výšce svojí hlavy, takže teďka největší zábava pro něj je skládat ručníky a vytahovat je z mikrovlnky. Dneska ráno vyndal všechny příbory, dal je na židli a prostě si tady užíval. Hračky nechybí, rozhodně si na tejden s novym místem vystačí v pohodě.

Udělali jsme mu standardní rituál se sprchou — jako ta sprcha byla dost šílená a stříkala úplně všude možně, protože měla hrozně silnej proud. Byli jsme všichni mokrý, i když jsme se nesprchovali najednou. Ta koupelna je strašně vymrzlá, takže to není úplně nejlepší zážitek. Páťa, když tam stoupl na nožičky, tak se mu tam nelíbilo, tak to byla další taková krizička.

Den druhej

Tak dneska jsme si naplánovali hezký vejlety, ale bohužel do toho hodilo vidle počasí, protože prší a je zima. Podle předpovědi byly ráno dva stupně. Museli jsme přehodnotit, co můžeme dělat. Máme ubytování, který je zapuštěný pod úroveň silnice a nemáme žádnej kontakt se slunečním nebo denním světlem — všechno je přes žaluzie a matný okýnka a umělý světla — takže potřebujeme ven, aby se nám sladily denní cykly. Vyrazili jsme s Páťou v nosítku s deštníčkem někam směrem, kde by to podle map mohlo vypadat jako obchodní centrum, že bychom mohli ťapat aspoň v obchoďáku.

Šli jsme docela dlouho, trošku jsme mokli a nakonec jsme došli do něčeho, co bylo silně nestandardní obchodní centrum. Bylo to jakoby uprostřed města, okolo samý strašný věžáky, člověk si připadá fakt malej. Najednou mi přijde zajímavý jet se podívat do New Yorku někam mezi vysoký věžáky, protože tady je všechno velký, všechno vysoký. I ta ulice, kterou jsme šli, byla široká jak Václavák a přitom to bylo prostě jenom mezi většíma budovama. Zalezli jsme tam někam pod úroveň silnice, tam byl vstup do obchodáku, a najednou jsme prostě byli v takovejch sítích chodbiček, kde bylo spousta různejch restaurací.

Tak jsme tam chvíli ťapali, pak jsme do jedný vlezli a koupili jsme si něco, co není pálivý. Chvíli jsme tam seděli s Páťou, Páťa si radostně tancoval na nějakou písničku. Snědli jsme pár soust, pak Páťa přestal bejt spokojený, tak jsme šli na chodbu, pak chtěl zpátky a nejadnou byl zase happy, když jsme ho posadili zpátky, chvíli jsme jedli a pak začínal bejt unavenej, takže jsme si zbytek vzali s sebou. Páťa nám usnul v nosítku na cestě zpátky.

Takže všechno jde podle plánů, víceméně kromě toho počasí. Páťa spí ve správnou dobu, je happy, my ochutnáváme místní kulinářský zajímavosti, který teda nejsou kdovíjaký, a těšíme se na přelet do Japonska. Doufáme, že po cestě zpátky budeme mít tady hezčí počasí, takže uděláme ten vejlet na ty kopečky, abychom měli výhled na Soul.

Ještě možná takovej fun fact — zjistili jsme, že teď na tom ubytování maj špatný potrubí, takže na záchodě musíme toaleťák použitej dávat do koše extra. Což mi přijde jakože divný. Nevim, kde jsem to ještě někde v životě našel, vim, že v Rusku to byl podobnej problém…

Odpoledne — park a kopeček

Po Páťově probuzení, který bylo krásně po dvou hodinkách, se vyčasilo. Takže jsme nakonec ještě šli do parku tady na kopeček. Zjistili jsme, že tam je hodně strmej kopeček a hodně schodů, takže jsme kočárek spíš nesli, ale byli jsme rádi za to, že jsme se prošli. Byly tam fajn výhledy, byl to takovej lesíček a dost nás to nalákalo na to, příště až tady budeme, tedy za měsíc, se podívat na ten výhled do těch hor — kde by byl výhled na celej Soul.

Bylo super, že Páťa hodně ťapal. Podle mě sám uťapal tak kilometr a nachodil fakt hodně schodů, docela nadšeně. Takže jsme doufali, že se krásně unaví. A to se i stalo, protože večer usnul po dvou minutách, co si lehl do postýlky.

Po cestě jsme koupili ještě nějaký šmakouse, ale nic moc extra. Tady experimentujeme s různýma jídlama. Na oběd jsme si přinesli dvě jídla — jedno docela dobrý, druhý takový spíš nic moc, se spoustou takovejch zeleninovejch příloh a kimči. Obecně bych řekl, že mi nesedí to, že ty jídla jsou docela dost pálivý, nebo respektive většinou alespoň něco je alespoň trochu pálivý. A ještě furt jsme trochu rozhozený z letadla a z nevyspání a to palivý na to není moc příjemný.

Hodně si tady vychutnáváme kafe. Ačkoli nejsme kafaři, tak jsme tady našli na ubytování sáčky kávy instantní, tak to jsme si dali. A pak jsme si koupili ještě nějakou ice coffee. Řikáme si, že to potřebujeme, jak jsme nevyspalý. Asi to nepotřebujeme, ale chutná nám to 🙂

Páťovi docela chutná jídlo. Žmakuje hlavně rejži a dneska si dal i trochu kuřecího masa, takovýho fritovanýho v krustičce, a maso z polívek. Tak doufáme, že si to osvojí ještě víc a bude to super.

Další postřehy z Koreje

Ještě pár věcí, co má tohleto místo společnýho s Čínou. Jednak všichni tady maj hezký auto. Neviděli jsme moc starejch aut, jezdí tady docela dost elektroaut. Taky se tady nebojí dělat silnice fakt prudce z/do kopce — nejen někde v zapadlý uličce, ale hned vedle větší křižovatky se sjíždělo prostě dolů do vedlejší ulice a tam bylo stoupání, nevim, řeknu třicet stupňů. To bylo docela odvážný. Taky jsme viděli parkování, který bylo víc jak pod čtyřiceti stupňama směrem dolů. A lidi tady parkujou docela natěsno — přitom ty auta nejsou rozbitý. Ale všimli jsme si, že maj na dveřích nalepený takový molitanový brzdítka/narážítka, aby si ty auta neodloukli, což mi přijde jako dobrej nápad. A parkujou úplně těsně na centimetr k obrubníku.

Taky trochu podobně jako v Číně je to, jak jsou tady obecně stavby a obydlí dělaný. Takový poslepovaný, nedodělaný. Prostě jsme tady v tom ubytování a od umyvadla vede prostě jenom taková zlámaná hadice dolů, taková ta harmonika. Věci jsou křivý. Když jsme šli dneska podchodem, tak ten byl křivej, že zámkovku museli o jednu dlažku užíznout, to bylo neuvěřitelný — vlastně byl takovej tunel řeknu sto metrů dlouhej. Nebo chodníky, který jsou různě vydutý a nafouklý…

Večerní drama

Jinak teď na večer jsem tady měl takovou stresovou situaci. Šel jsem udělat online check-in na náš zítřejší let a s hrůzou jsem zjistil, že ten let nevidim mezi svejma letenkama v tom účtu u tý aerolinky. Tak jsem to zjišťoval, co se děje, a nemohl jsem vyzjistit nic lepšího než to, že ta letenka je zrušená. My jsme tu letenku upravovali — koupili jsme tam a zpátky ze Soulu do Ósaky a pak zpátky z Tokia do Soulu, a tu zpáteční jsme potom předělávali na to, abychom letěli taky z Ósaky. Tím pádem jsme rušili půlku letu a bookovali si novej. No a tím pádem prostě celá ta původní rezervace tam vypadala jako zrušená. Navíc jsem ji udělal ještě předtím, než jsem měl ten zákaznickej účet, takže to není vidět pod tím účtem.

Měl jsem tady prostě hodinku, kdy jsem myslel, že mě asi klepne, že zítra neletíme, protože nemáme letenku. A zároveň jejich zákaznická podpora končí v šest večer a my jsme se to začali řešit až tak v půl sedmý. Letenky se sice stále daj koupit, ale trošku dráž. A mě nejvíc stresovalo to, že budu muset počkat do zejtřka do devíti do rána, než otevřou zákaznickou podporu, a budeme to moct zavolat a nějak to řešit. Naštěstí teda potom s pomocí AI, který se na jejich webu vyzná líp než oni asi, jsme došli k tomu, že letenky jsou platný. Mám je a podařilo se mi je proklikat i online check-inem, kde jsem se teda na konci bohužel dozvěděl, že já si online check-in udělat nemůžu a že mám přijít na letišti k přepážce. Ale to je ta nejmenší drobnost.

Měli bychom teda zítra letět ve 14:10. Let není ani dvě hodiny a budeme v Ósace. Tak se těšíme!

Takže to nejdůležitější pro nás zatím je to, že Páťa to všechno zvládá naprosto perfektně — let letadlem super, zatím všechny přejezdy super, první noc přes změnu času úplně super. Jinak paráda, tak to snad pro první dny vše, zdravíme,

Patrik & Terez (& Claude AI)