Přelet do Kjóta a první dojmy

Poslední ráno v Koreji

Poslední noc v Koreji se nám Páťa vzbudil na hodinu a půl — převaloval se v posteli, nechtěl spát, ale aspoň nevylezal ven, tak to bylo v pohodě. Horší bylo, že jsme potom nemohli usnout my, takže jsme nespali tak tři nebo čtyři hodiny a byli jsme úplně zničený.

Ráno jsme se probrali s kafíčkem a abych měl čas a klid na balení, tak Terez si šla s prckem na hřiště, který jsme měli hned před domem. Docela pěkný hřišťátko — Páťa si tam jezdil na skluzavkách a poprvé jel na tobogánu! Měli tam i prima houpačky se zábradlím kolem dokola, aby nemohly vyběhnout děti, tak to nám přišlo jako dobrej element.

Pak jsme rychle pobalili a jeli na letiště. Na žádný další vejlet už nebyl čas. Vyrazili jsme asi okolo desátý s tím, že doporučení od aerolinky bylo bejt na letišti tři hodiny předem — to nám přišlo jako trochu moc, tak jsme mířili na dvě a tři čtvrtě hodiny.

Letiště Incheon

Páťa nám chtěl usnout ve vlaku, to jsme ho nenechali — říkali jsme si, necháme ho usnout až na letišti. Hned po příjezdu jsme ho přebalili a… Páťa nechtěl usnout. To byl takový náš plot twist. (Poznámka: plot twist je něco, co v jednom videu říkali zkušení cestovatele s dětma — že když se něco nepovede, nemáme tomu říkat průser nebo katastrofa, ale příběhová zápletka.)

Nakonec teda usnul a přes sekuritu prošel spící, což bylo super. Všude kam jsme přišli, nám Korejci dávali přednost a pouštěli nás do prioritních řad, takže jsme to měli fakt jednoduchý.

Letiště Incheon je ale brutálně velký. Ty tři hodiny si myslim, že byly tak akorát — my jsme to díky těm prioritním řadám zvládli v pohodě, ale má dva terminály od sebe tak tři kilometry a mezi nima se musí jet vlakem. Kdokoliv by tam mohl klidně ztratit deset, dvacet, třicet minut navíc v nějaký řadě a byl by problém.

Let Korea — Japonsko

Páťa se nám vzbudil jenom po hodině spánku, asi čtyřicet minut před odletem. Doufali jsme, že prospí aspoň dvě hodinky a bude vyspanej do letadla, ale to samozřejmě ne. Let trval ani ne dvě hodiny, ale byl náročnější než ten jedenáctihodinovej do Koreje. Použili jsme novou stavebnici i knížečky — nejvíc ale zabíralo to, že Páťa otvíral a zavíral okýnko. Když ho okýnko přestalo bavit, nastávala krizička, protože byl strašně nevyspanej.

Blbý bylo, že letadlo po přistání popojíždělo snad do Tokia. Pak nás vyklopili u takový budky přes schůdky — pět lidí nás navigovalo, abychom přešli do nějaký malý budovy, a odtamtud jsme šli pěšky dlouho. Pro nás to nebylo dobrý, protože Páťa byl votravnej a my jsme spěchali na shinkansen, kterej jezdil jednou za půl hodiny.

Japonská imigrace

Když jsme se dostávali k místu, kde to vypadalo na nějakou oficiální řadu, Terez rychle skočila na záchod vyhodit banán, abychom neprováželi potraviny. Jenže mezitím nás předběhlo celý letadlo, ačkoli jsme vyšli jako jedni z prvních.

Přišli jsme do haly, kde nás pán nasměroval, ať se zařadíme za všechny ty lidi. Pokukovali jsme, jestli by nás někdo nemohl přeřadit do nějaký VIP řady — to se bohužel nestalo. Čekali jsme, čekali, Páťa začínal bejt trochu nevrdlej. Nejdřív nás poslali k automatům na otisky prstů a fotku (Páťa chtěl taky otisknout prsty, ale nedělal to, tak se aspoň fotil), pak nás šoupli do další řady.

Tam už Páťa začínal bejt silně nespokojenej. Ve chvíli, kdy začal plakat, si nás všimla nějaká paní a šoupla nás do prioritnější řady. Jenže tam to taky moc neubíhalo, Páťa začal zestekat, tak nás přehodili ještě do jedný prioritnější řady — ta byla stejně dlouhá a pomalejší než ta předchozí, tak to bylo trochu smutný. No a než jsme došli k přepážce, Páťa začal vřískat na celou halu, kde bylo jinak hrobový ticho. Naštěstí nevřískal přímo u přepážky — tam už to šlo rychle, prošli jsme skrz.

V další místnosti jsme ukázali pasy a QR kódy. Terez šla přebalit prcka a já se mezitím složil čtyři zavazadla do jednoho, protože nízkonákladovka měla patnáctikilový limit a my jsme měli asi sedmnáct.

Sprint na shinkansen

Po chvíli Páťa seděl v kočárku, relativně happy, a běželi jsme ven. Když říkám běželi, tak to bylo téměř doslovný — fakt jsme sprintovali, protože jsme potřebovali stihnout shinkansen a byli jsme bůhvíkde na letišti, ne v žádný hlavní části.

Terez nás vedla svojí schopností se zorientovat v japonských značkách a já jen následoval a nesl všechny věci. Naskočili jsme do přeplněnýho autobusu na terminál A2, tam vyběhli, našli výtah, vyjeli vejš a najednou jsme byli u pokladen na shinkansen. Terez všechno zprocvakala a měli jsme asi patnáct minut do odjezdu.

Jakmile jsme měli klídeček, konečně jsme Páťovi dali muffina. Ten si ho Páťa nasypal pod bodíčko, takže jsme potom nacházeli čokoládový nuggetky rozsedlý všude možně — naštěstí mezi vrstvama bodíčka, takže to nevypadlo na špatný místo. S muffinem v břičku byl samozřejmě najednou výrazně veselejší.

Shinkansen do Kjóta

Sedli jsme do shinkansenu. Měli jsme místa za sebou, ne vedle sebe, ale to jsme si vyměnili, bylo to v pohodě. Čekala nás hodina dvacet cesta shinkansenem, kterej ale — ačkoli se jmenoval shinkansen — nejel tři sta za hodinu, spíš tak devadesát. Byl starej a vypadal hůř než elefantci kvůli Prahy. Ale jel a ta jízda byla v pohodě.

Páťa se zase uklidnil, hrozně si tam hrál s věcma, seděl na podlaze, mával na lidi. Asi padesát minut před vystoupením mi usnul na klíně u videí. Nechali jsme mu jeden spánkovej cyklus — říkali jsme si, že to bude tak akorát. Budili jsme ho o půl sedmý večer, což je samozřejmě problém, protože buzení úplně vyřízenýho dítěte není hladký. Začal vřískat.

Příjezd do Kjóta

S vřískajícím Páťou jsme přestoupili do lokálnějšího vlaku — něco jako metro, tři zastávky. Páťa většinu provřískal, takže na nás Japonci koukali, co se to děje. Když jsme vylezli z metra, Terez zkoupila ve večerce nějaký jídlo a šli jsme na ubytování.

Páťa se postupně probral a nakonec bylo zase v pohodě. Cesta suma sumárum byla výrazně náročnější než ta jedenáctihodinová do Koreje — bylo to nahraný, Páťa si poplakal, byl nespokojený. Ale jakmile jsme ho dotlačili do ubytování, byl zase úplně v ráži — hned objevil lampičku, hned si začal blikat, skákal po posteli, prostě veselej.

Usnul naštěstí ve správnou chvíli v půl devátý a — tentokrát poprvé — spal celou noc nepřerušeně. Od osmi do šesti, svůj standard. Díky tomu i my jsme spali nepřerušeně a bylo to celý takový příjemnější.

První dojmy z Japonska

Tak jsme v Japonsku! Konečně! Procházíme se po hradě Mijo v Kjótu, je brzo ráno, asi devět hodin, a je tady znatelně krásněji než v Jižní Koreji.

Za mě — je to znatelně lepší. Terez tu už byla, pro mě je to novinka. Je to na pohled čistý, pozitivní, upravený (někdy až moc trochu). Ale působí to na mě dobře. Jsem tady rád, spokojenej, mám dobrou náladu.

Je to prostě opečovaný. I v těch vedlejších uličkách, kde maj lidi málo místa — každej domeček má nějakou malinkatou zahrádku, všechno je do posledního detailu nějakým způsobem dotažený. I když tam je třeba harampádí, tak to nevypadá jako harampádí — vypadá to, jako by to mělo nějakej účel.

Postřehy z Japonska

Jezdí se tady nalévo. Neřekl bych, že se úplně chodí na chodníkách nalévo — to je takový půl na půl — ale na silnici nalévo, takže člověk musí koukat na jinou stranu na přechodu.

Jezdí tady takový hranatější auta, někdy moc užší než normální. Autobusy a taxíky vypadají designově staře. Policajti vypadají americký.

Překvapilo mě, že národní sport je tady baseball — to mi říkala Terez. Přišlo mi vtipný, že převzali od Američanů, který porazili ve válce, sport a udělali si z něho národní. A teď teda Američany porážejí na baseballu.

Domy jsou tady některý strašně úzký — pětisedmipatrovej obytnej dům, kterej má třeba deset krát dvacet metrů, a jsou v tom čtyři byty a schody. Neuvěřitelný. Terez mi vysvětlovala, proč je mezi všema domama mezera tak půlmetrová — kvůli zemětřesení, aby jeden dům neshodil druhej. Všechny domy i věžáky mají mezi sebou tuhle mezeru, i když jsou natěsno. Když jsme projížděli vlakem, viděl jsem dva obytný věžáky vedle sebe, od sebe tak dva tři metry, a přitom na sebe mířily balkóny. Tam musí bejt úplně extrémní temno v těch bytech.

Ubytování v Kjótu

Naše aktuální ubytování vypadá výrazně líp než to předchozí — je taky dvakrát dražší, ale to je tím, že jsme v Kjótu a ne v Soulu. Je to pohodlný, polštářek, dobře se na tom spí. Jediný je, že je to prostě maličký, no, ale takhle — japonskej styl. A máme samozřejmě japonskej záchod s vyhřívaným prkýnkem a s prškou. Spoustu nových dojmů.

Jídlo v Japonsku

A pak je tu ještě jedna super věc (zmiňovali jsme to už v Koreji, ale tady je to ještě lepší) — i v malých samoškách je oddělení, kde prodávaj hotový jídla ready to eat. Sushi sety, připravená rejže s masem, něco v trojobalu, udon nudle, rámeny — všechno tam maj. Něco je nastudeno, něco teplý, je tam mikrovlnka na ohřátí. A je to za super peníze — sushi set stojí do stovky v přepočtu a přitom vypadá líp než co člověk kolikrát koupí u nás v restauraci.

To je vlastně to, na co spoléháme. Nějak moc neplánujeme chodit do restaurací — logisticky by to mohlo bejt náročný s Páťou. Tyhle samošky budou to, kam každý ráno zamířim, něco koupim a budeme baštit na cestách nebo doma.

Zatím jsme koupili dvakrát třikrát a všechno bylo dobrý až výborný. Páťa si na to jídlo zatím asi úplně nezvyknul — rejži občas, někdy si dá nějaký maso. Máme ještě nějaký kapsičky z domova a mňamky, ale doufáme, že ho naučí hlad.

Patrik & Terez (& Claude AI)