Kjóto den 1 — hrad Nijo a císařský zahrady

Ranní nákup

Ráno jsme začali tím, že Terez vyrazila na lov nějakýho jídla. Došla do potravin, který máme kousek za barákem, a přinesla domů suchou rejži (pro mě), nějaký onigiry, nějaký sushi a na vyzkoušení čerstvej zelenej čaj v petce. Ten byl moc dobrej.

Šintoistická svatyně

No a pak jsme vyrazili z našeho ubytka ven. Japonsko je — tak bych řekl — země různejch chrámů a svatyň. Jsou na každým kroku, různě velký, různě malý. Vyrazili jsme nějakým směrem a hned tam byl takovej malej chrámeček, svatyňka. Byl tam rybníček, kde bylo spousta kaprů, který velice hladově natahovali a otvírali pusinky, když jsme stáli na mostečku. Všimli jsme si, že se tam dá za 100Yen koupit pytlíček krmiva — byli zvyklí na krmení. Ale od nás se teda nedočkali. Řekli jsme si, že není dobrý Páťu naučit, že tohle můžeme kupovat u kaprů hned na první zastávce. Udělali jsme strategický rozhodnutí — kapříky jsme nenakrmili.

Terez: Taky jsem tam koupila první omamori. To je takovej amuletík, kterej si člověk může koupit v těch svatyních a chrámech a vzít domů a pak se mu splní přání — anebo to má pro štěstí. Někdy to bývá i specifický, třeba pro úspěchy ve škole nebo tak. Takže máme tuhle věc, hodili jsme tam nějakou minci a to bylo všechno.

Jo, a pak jsem tam šla na záchod — veřejnej záchod přímo v tý svatyňce. A jelikož je japonskej a je tam čisto, tak při vstupu na tuhlectu víceméně tojtojku u dveří jsou nachystány pantoflíčky. Takže jsem musela vlézt do pantoflíčků, a teprv pak mohla přistoupit k záchodu.

Hrad Nijo

Z tý malý svatyně jsme vyrazili směrem k hradu Nijo. Když jsme tam došli, zjistili jsme, že ještě ani není otevřeno, tak jsme se zařadili do fronty na vstup. Tady jsme se poprvé setkali s tím, že Japonci asi občas optimalizujou, i když není potřeba optimalizovat. Jeden pán tam ukazoval na přechodu (kde nikdo nepřecházel) dvěma taxíkům z padesáti metrů, že teda mají přijet, a pak jim ukázal, že mají projet. Byly tam dva nebo tři lidi, co organizovali frontu. Chápu, že potom se to asi hodí, když je tam víc lidí, ale jak tam nebylo tolik lidí, tak to vypadalo trochu zbytečně.

Nicméně, frontu jsme si vystáli — respektive frontu jsem stál já a Terez s prckem běhali někde stranou. Svítilo sluníčko, ale byla zima jak blázen. Dostali jsme se dovnitř do hradu a zaplatili jsme si jenom vstup do zahrad – do interiéru jsme usoudili to s Páťou asi nemělo smysl. Ale zahrady byly moc pěkný, a tím, jak jsme tam byli brzo, tam nebylo ani tolik lidí — rychle se ty lidi rozprostřeli. I Páťovi se to líbilo, líbila se mu voda volal radostně “jééé”.

Mohli jsme si vylézt na nějakou věžičku, kde jsme měli výhled na celej areál. Zrovna tam probíhala údržba stromů — byla tam armáda zahradníků, který lezli po žebříkách v těch botách rozdělených na dvě (mají ty prsty od sebe rozdělený), a zastřihávali tam borovice – skoro nic na nich nenechávali.

Císařský palác

Vrátili jsme se na ubytování a po Páťově spánku jsme se šli podívat do císařského paláce. V císařským paláci byly zase hlavně velký zahrady — je to velkej park, a když řikám velkej, tak je fakt velkej. Trochu jsme to podcenili. Stihli jsme se podívat do malý svatyně, ale to byla taková svatyně, který jsou v Japonsku na každým rohu a jsou veřejně přístupný. Pak jsme šli k jezírku se podívat na ryby. Byla tam volavka, byla tam želva, říkali jsme si, jak by se to Páťovi mohlo líbit, ale byl asi zklamanej, že kapři nepřipluli.

A pak jsme se chtěli dostat k samotnýmu paláci, nebo ideálně do něj. Ale ty vzdálenosti byly ohromný — do toho císařskýho paláce by se snad vešla Stromovka. Byly tam takový pěší cesty sypaný štěrkem, po čemž náš kočárek samozřejmě nejel úplně ideálně, a byly to strašný štreky. No a když jsme konečně šli kolem okolo toho císařskýho paláce, zjistili jsme, že už je příliš pozdě — už je po čtvrtý hodině a ve čtyři zavíraj. To je takový blbý, že tady spousta věcí zavírá relativně brzo, takže pokud chceme něco stihnout, musíme tam bejt v rozumnou dobu. Samotnej císařskej palác jsme teda nestihli. Říkáme si, že bychom se tam mohli ještě vrátit, mohlo by to bejt zajímavý. No a tak jsme už jen asi hodinu obcházeli ten palác, abychom došli na dětský hřiště.

Hřiště a supermarket

Páťa byl zase ve svým živlu — skluzavky, houpačky, pískoviště. Pak jsme frčeli domů. Po cestě jsme to vzali zpátky metrem, protože cesta byla docela dlouhá pěšky. Při výstupu z metra jsme vlezli do většího supermarketu, kde měli fakt ohromnej výběr těch hotovejch jídel. Byly to plný pulty sushi a já nevim jakejch nudlí, rámenů, věcí smaženejch v tempuře — k nepřeberný množství věcí. Pak tam máš samozřejmě ohromný množství čerstvejch mas, čerstvejch ryb — nakrájenejch, nenakrájenejch — vepřovýho, wagyu. Výběr masa ohromnej. Ale co jsme tam nemohli najít — zelenej čaj samozřejmě mají, ale bylinkovej čaj to tady asi nevedou. Ten sortiment je prostě úplně jinej.

No takže vybavení velkým úlovkem jsme se večer nadlábli super sushi. Ochutnali jsme nějakou krabičku, kde bylo asi deset druhů různejch ryb a mořskejch plodů. I když to sushi je prvotřídní kvality — si myslíme — tak je to za pěknou cenu. Ta velká krabička deseti kousků je do dvou stovek korun.

Terez: Ty lososový nigiri sushi — ty, co jsou bez řasy, kde je akorát pěknej plátek toho lososa — tak myslim, že osm kousků je za asi sedm set dvacet jenů, což je devadesát korun. To je krásná cena.

Japonská koupelna

Večer jsme si poprvé vyzkoušeli sprchu v japonským stylu. Musim říct, že se nám to docela líbí — docela nás to inspirovalo, že bychom si tu jejich vanu pořídili místo normální evropský. Ten koncept je, že místo sprchy je taková uzavřená buňka — místnost, řekl bych metr a půl na metr a půl. V jedný půlce se člověk sprchuje a má tam na to i sedátko a takovou misku, kterou se může polévat, a zrcadlo tam je. V druhý půlce je taková krátká hluboká vana, do který se člověk může dřepnout a pustit si koupel. Je relativně jednodušší napustit hlubší vodu a zároveň — já si nepamatuju, že bych někdy ve vaně ležel. Říkali jsme si, že to šetří jak vodu, je to rychlejší a šetří to i místo, jak je to malý. Že bychom si možná něco takovýho pořídili domů místo normální vany.

Patrik & Terez (& Claude AI)