Kjóto den 2 — Fushimi Inari

Ranní výjezd

Včera jsme vstávali kolem šestý, řekl bych půl sedmý. Páťa má samozřejmě budíček nastavenej v hlavě, takže budí i nás. Terez hned ráno oznámila, že by chtěla vyrazit brzo — ale každej z nás měl v hlavě jinou představu toho, co to znamená, takže po chvíli jsem dostal zprcung za to, že ještě nejsem venku a připravenej. Největší zápas byl ale samozřejmě s Páťou — naštěstí díkybohu nejsem ten nejzlobivější Paprika v naší skupině. No a vyjížděli jsme metrem s přestupem na vlak — stejnou cestu jako když jsme přijížděli z letiště. Směr? Fushimi Inari.

Fushimi Inari

Je to místo, který já samozřejmě vůbec neznám — dopředu o tom nic nevim, nechávám se jenom povozit. Ale zdá se, že pro všechny ostatní je to dopředu známý tím, že tam je asi deset tisíc šintoistických bran různejch velikostí. Je to hodně populární místo, takže už když jsme vystupovali z vlaku, šli jsme v takovým zástupu. A to jsme tam byli docela brzo — po osmý! Takže jsme měli docela náskok. Tohle místo je fajn v tom, že kdo si přivstane, může tam být super brzo, protože tam není žádný vstupný ani otevírací doba — je to volně přístupný. Kdo chce, může tam bejt třeba na východ slunce, a věřim, že v tu dobu je to tam hodně zajímavý.

Ale tím, jak je to plný lidí, se celá ta atmosféra posvátný svatyně ztrácí. Pro mě — a myslim, že budu mluvit za oba — to bylo takový meh. Hezký, ale asi bych tam znova nepotřeboval. Za ideálních podmínek — v šest ráno, východ slunce, hezký sluníčko — to by byla fakt krásná atmosféra. Ale bohužel ty možnosti teďka nemáme.

Takhle jak to bylo, šli jsme v zástupu víceméně až k tý pěšince, kde začínaj brány. A ta pěšinka je prostě jedna červeno-oranžová brána za druhou, takže tvoří takovej tunel, ze kterýho se dá vystoupit jenom občas na nějaký křižovatce. Člověk fakt jenom jde takovým tunelem nahoru, nahoru, nahoru. Pak se najednou ty brány zmenší a jde se menším tunelem. Mezitím občas nějaká svatyňka — kamenný brány, víc kamenů pohromadě — a tam se lidi (hlavně Japonci) pokloní, udělaj si nějakej svůj malej obřad nebo modlitbu, a pak se pokračuje dál.

Vrchol

Celou dobu jsme se snažili vyběhnout co nejrychlejc na vrchol, protože jsme doufali, že tam bude míň lidí — spousta turistů to hodnotí jako strašně těžkej vejlet, přitom je to jenom asi dvě stě vejškovejch. Bohužel teda tak málo lidí tam nebylo — pořád to byl zástup na pěšince pro dva lidi vedle sebe. A nahoře? Další svatyně, jako všechny ty po cestě. Žádnej výhled ani nic. Takže jsme byli trochu zklamaný.

Ty místa byly hezký, ale tím jak tam bylo tolik lidí a všichni závodili o nějakou fotku — asi někdy na Instagramu viděli hezkou fotku a všichni chtěli mít tu samou — no, řikám si, tyhle místa by měly mít na webovkách hezký fotky ke stažení, aby se lidi mohli stáhnout všechny ty hezký fotky. Nechápu, proč si všichni myslí, že potřebujou tu samou fotku pořízenou vlastním zařízením. Jak to z toho dělá něco zajímavějšího? Některý lidi tam ještě pózovali — to trochu chápu — ale když najednou zdrží celej autobus lidí jenom proto, aby měl fotku, kde je nějak vidět… no, na palici to bylo trochu.

Sestup bambusovým lesem

Z toho kopečka jsme šli potom takovou zadní cestou a najednou tam skoro nikdo nebyl. Začínala taková pěšinka, pak schody prudce dolů, a byli jsme najednou v lese — mimo brány. A najednou to fakt začínalo dávat smysl. Jednou za minutu, za dvě jsme potkali člověka, co šel nahoru. Najednou jsme slyšeli přírodu, ptáčky.

Tam jsme si to konečně užili. Tam to konečně mělo ten náboj. Zurčící potůček, houkající ptáci, mechy všude kolem, bambusovej les, kamenný oltáříky. Najednou chápu, proč je to vlastně hezký místo — ale bez těch lidí.

Vyrazit tam někdy v době, kdy tam nejsou davy — to si myslim, že by mohlo bejt fakt hodně zajímavý. A mimochodem — ten bambusovej les, kterej jsme prošli, je vlastně tady v Kjótu strašně známej ten v Arašijámě. Ale ten zase strašně trpí přeturistováním, takže tam ani neplánujeme. Tenhle náš bambusovej les byl úplně zadarmo a úplně bez lidí.

Cestu jsme končili další pěšinkou — šli jsme vyloženě lesem po nezpevněný cestě a nikdo tam nebyl. Bylo to moc hezký. Vylezli jsme do takovýho místa, kde si pár Japonců obdělávalo políčko, a fakt to bylo výrazně krásnější než všechno, co jsme viděli ráno. Přes takovou opuštěnější obytnou oblast jsme obloukem obešli halvní davy turistů a jeli zpátky domů — na spánek.

Odpolední hřiště a nákupy

Při Páťově spánku Terez vyrazila na lov — koupit nějaký mňamky a taky knížečku pro Páťu a pro sebe.

Terez: Knížky v Japonsku nejsou řazený podle abecedy, ale podle vydavatelství, který tu knížku vydalo. Takže jsem nejdřív musela zjistit, jaký vydavatelství hledám, a pak jsem stejně tu knížku nenašla. Musela jsem se zeptat u pultíku a paní mi moc ochotně pomohla ji najít — šla se mnou k regálu a vyhrabala ji. Po cestě zpátky jsem se ještě zastavila v japonským pekařství, kde jsem koupila takzvanej melon pan (sladký pečivo s krustičkou s melonovou příchutí). Po tom, co jsem přišla domů, se Páťa probudil a melon pan zblajzl na posezení, takže my s Patríkem jsme skoro vůbec nic z toho neměli. Ale bylo to dobrý, zajímavý.

No a odpoledne jsme zase chtěli vyrazit ven. Páťa samozřejmě ztropil scénu, protože se nechce oblíkat — což je strašně vtipný, protože on ven chce. Nalákáme ho na to, že jdeme na skluzavku do parku, Páťa řiká jo jo, jde si sednout do kočárku ke dveřím, už chce ven. Ale když mu říkáme “no ale Páťo, ty nemůžeš ven, ty ještě nejseš voblečenej, budeš se oblíkat?” — tak se nechce oblíkat a ztropí příšernou scénu. Zatím to řešíme trikem — řikám “tak jo, tak já jdu sám” a vyjdu za dveře. Páťa se většinou hrozně rozpláče, že chce jít taky, a konečně se nechá oblíknout. Ale přestává nás to bavit. Takže jsme ho zase trikem přesvědčili a vyrazili ven.

Jelikož dopoledne bylo pro něj náročnější, chtěli jsme mu udělat radost a šli jsme primárně na hřišťátko, který tam máme kousek od ubytování. Takovej padesátimetrovej vypískovanej flek uprostřed obytný oblasti. Je tam jedna skluzavka — betonová věž, ze který vede široká skluzavka jak vodopád (taky betonová), jezdí na ní i dospělí s dětma. Pak houpačka, pískoviště a prostor, kde si děti spolu hrajou nějaký míčový hry. Takový poobyčejný, ale stačí.

Nejhlučnější tam byli (přišlo mi) Australani — možná to byl jenom zkreslenej pohled. Nicméně Páťa měl docela dost prostoru se tam pěkně sklouznout. Interagovali jsme s dětma na pískovišti — Páťa dostal půjčenej bagr od nějaký holčičky, Terez si tam povídala s maminkou a byla pohoda.

Potom jsme si prošli zbytek obchodní uličky hned vedle toho hřiště. Taková tradiční historická ulička Sanjo, zastřešená — a díky tomu tam frčí byznys všeho druhu. Většinou restaurace, ale jsou tam třeba i opraváři bot a kabelek, půjčovny a opravny kol, pekárny. A taky dvě večerky/markety, kde jsme si koupili pár věcí, a šli domů.

Večer už byl nezáživnej — kromě toho, že jsme volali s babičkou do Rešova a Páťa si vymyslel novou zábavu: házet korkovou kouli o okno, protože se od něj hezky odrážela.

Patrik & Terez (& Claude AI)