Kjóto den 3 — Arashiyama, opičí park a chrámy (author-edit)

Ráno — Páťa snídá sám

Dnešní den začínal vesele, protože Páťa se samozřejmě vzbudil jako první. My jsme byli docela utahaný, takže jsme jenom leželi. Páťa vstal, během pár sekund byl na čtyřech, chvíli lezl po mně, chvíli po mamce, a pak slezl z postele. Vylezl na gauč, stoupnul si, dal si chleba a začal baštit. My jsme jenom pozorovali z postele, jak se Páťa sám nasnídává — a my nemusíme dělat vůbec nic. Řikali jsme si, to je vlastně docela pohoda ten život s ním. No ale mlíčko si sám bohužel neudělal, tak to jsme už museli vstát.

Pak jsme měli velkej problém s tím dostat ho ven — přišel hysterák zase samozřejmě s oblíkáním. Já jsem neměl úplně nervy, a chtěl jsem ho prohodit oknem. Ale naštěstí to za mě zvládla Terez. Vyráželi jsme ven, šli jsme na metro — dneska jsme měli krátkou trasu metrem. V plánu máme celodenní vejlet, poprvé bude Páťa spát v kočárku venku.

Opičí park Iwatayama

Dopoledne jsme se šli podívat na opičky. Je tady takovej kopec, kde jsou volně opičky — Iwatayama Monkey Park. Jelikož Páťa vstává v šest, byli jsme tam hned brzo ráno, díkybohu, takže máme možnost všechno zažít bez davů, což je super. Bylo teplo, svítilo sluníčko. Na ten kopeček to byl docela strmej výstup, ale v nosítku to Páťa zvládnul krásně.

Úplně nahoře byla taková budka a kolem byli v takoevejch kadiboudách hlídači s koštětem, co se starali o to, aby opičky neútočily na lidi a lidi neútočili na opičky. Okolo nás chodily volně opice — nějaký japonský, nevim přesně co za druh. Kromě opic jsme odtamtud moc pěknej výhled na i Kjóto — jsme v takový historičtější části města, jsou tady jenom nízký domky, maximálně dvoupodlažní, a z toho kopce jsme viděli na velkou část města.

Páťu samozřejmě nejvíc zaujal velkej žlutej banán, kterej tam byl jako sezení. Takže Páťa koukal spíš na banán a jak se na něj vyplazit. Ale banán hrozně klouzal, tak mu to nešlo.

Krmení opiček

Pak jsme Páťu vzali dovnitř do tý budky, kde se dalo za 100 jenů (asi 14 korun) koupit pytlíček buráků nebo pytlíček jablek. A tam se mohly přes mříž dávat opičkám. Celá ta budova byla vlastně od toho, že tam turisti mohli ty opičky krmit. Koupili jsme Páťovi dva pytlíčky a to ho hodně bavilo — sedl si tam na takovou dřevěnou desku a radostně podával opičkám buráky i jablíčko. To si myslim, že si užíval krásně. Volal na ně “pó pó!”, ale opičky k němu nechodily a někdy si braly buráky a někdy zase ne, tak to bylo hezký. To se líbilo i mně. Nevim, jak byla nadšená Terez, ale já jsem říkal, že mně to přijde lepší než nějaký chrámy, který se nehejbou. Radši opičky, co se hejbou.

Potom jsme slezli od budovy, tam bylo malý hřišťátko, kde jsme dali Páťovi možnost se chvíli vyblbnout a pak jsme šli dolů strmě dolů.

Ostrůvek v řece

Pod opičím kopečkem jsme si sedli na ostrůvek uprostřed řeky a něco snědli. Páťa byl hladovej, v nosítku snědl rejži z onigiri a půlku vajíčka – velkej úspěch. Teď tady chviličku budeme a pak počkáme, až Páťa usne, a sami si obejdem něco — konečně trochu v klidu. Páťa tady zatím mává na lidi, co poháněj tyčkama lodě a koukáme na volavky.

Začíná se to tady plnit lidma. Musíme říct, že je super, že chodíme brzo, protože když jdeme dolů z těch míst okolo devátý desátý, tak už potkáváme davy.

Postřehy z Japonska

Já jsem po cestě přemýšlel, proč jsou Japonci tak dobrý v tom zvládat fungování na malém prostoru. Tady přece nebylo historicky extra přelidněno. Problém byl v tom, že velká část Japonska vlastně není obyvatelná (strmý svahy, hory) takže těch míst, kde se dá rozumně postavit barák a hospodařit, je relativně málo. Museli se naučit bejt skromní už historicky, a proto jim nevadí ty pidibydla s extrémně malýma zahrádkama a všechno narovnaný na maličkém prostoru. Takhle tady vypadaj ty domky — piďi domeček s piďi zahrádečkou, vlastně takový útulný.

Pár dalších střípků cestovatelskýho pozorování. Vídáme hodně rodin s dětma a s malýma prťatama v nosítkách — zdá se, že nejsme jediný, kdo se doslechl, že Japonsko je poměrně pohodlná země na cestování s dětma. Všude se tady dá jednoduše dojít na záchody — záchody jsou na každém rohu, jsou čistý, jsou zdarma. Všude jsou automaty na vodu — všechno teda v lahvích, co generuje ohromný množství plastovýho odpadu.

To mě přivádí k dalšímu střípku a to je odpad a jeho správa. Všechno jídlo je zabalený v krabičkách a v plastovejch obalech, ovoce maj v obchodech v pytlíkách po 1-3kusech. Člověk tady nasbírá ohromný množství plastu, který zdá se, nemáme kam recyklovat – na hotelu dáváme stranou akorát PET lahve a plechovku od nápojů, ale všechno ostatní jde do kategorie “burnable” tj. “spalitelné”. Osobně mi nepřijde PET lahev o nic míň přeměnitelná v teplo hořením než polystyenová krabička od sushi, ale takhle to tady asi maj. A když vyvážej odpadky, všichni ty svoje igelityový pytle plechovek a lahví (nesešlapanejch) vynesou před barák, kde je sbíraj popeláři a srotujou v takovym malym, záhadně bezednym popelářskym autě.

Co je zajímavý — automaty s lahvema anebo i nápoje v potravinách maj většinou sekci s teplýma nápojema. To mi přijde docela nezvyklý, že si člověk z obchodu odnese teplý vohřátý kafe nebo čaj, anebo si to koupí v automatu. Podobně překvapivej pro mě byl automat na jídlo (nějaký ramen nudle). Ale překvapenej bych bejt neměl – Japonsko je země automatů, tady se v automatu dá sehnat asi všechno (jenom jsem to zatim neviděl).

Tam, kde se pohybujeme my — což jsou turistický místa — nám přijde, že Japonci jsou občas docela minorita. Je tady hrozně moc turistů ze všech koutů světa. Včera jsme se dali do řeči se dvěma lidma z Austrálie. Vidíme tady dost Indů, různejch dalších Asiatů, Evropanů. Trošičku to nabourává ten pocit, že v Japonsku se nekrade — když se pohybujeme mezi všema těma turistama, tak si přece jenom trochu na věci pozor dávám. Ale zároveň jsme se třeba nebáli nechat kočárek před tou opičí horou někde dole pod schodama na pár hodin na nestřeženym místě. Spousta lidí tam měla kočárek — to je něco, co by v Česku vůbec asi nefungovalo.

Chrám Tenryuji

Pak nám Páťa brzo usnul a my jsme měli naše první turistický zážitky se spícím Páťou. Prvním zážitkem bylo, že najednou okolo nás byly davy — jednak je to tím, že jsme na populárním místě, a druhak tím, že je neděle, takže i Japonci vyrazili do ulic. Vyřešili jsme to tím, že jsme sešli z hlavní promenády do vedlejších uliček a zamířili k chrámu Tenryuji — to je prej nějakej hlavní chrám zen buddhismu tady v oblasti.

Přišli jsme, zaplatili vstupný a prošli jsme to s kočárkem a stále spícím Páťou. Chrám pěknej, zahrady moc pěkný, ale ty lidi (prostě všude davy) to už moc pěkný nebylo. Strávili jsme tam tak půl hodiny a prošli to.

Já za sebe můžu říct, že ty zahrady mě asi zas tak překrásný nepřijdou. Je dost možný, že to je tím, v jakým jsme období — po zimě tam jsou hlavně mechy, takový nažloutlý, trochu nazelenalý, není tam moc zelený trávy, stromy nemaj listí, sakury maj zatím jenom poupata. Takže je to takový holý, mechovitý, lišejníkovitý… mě to prostě nějak extra neimponuje. Plus to ohromný množství lidí.

Chrám Jojakko-ji — nejlepší náhoda dne

Z Tenryuji jsem byl takový udindanej z toho pomalýho ťapání v zástupu. Zbývalo nám tak tři čtvrtě hodiny, než se Páťa probudí, a já říkal, že radši než zamířit do dalšího chrámu bych se podíval po jídle. Jídlo jsme bohužel nenašli, ale za to nám na křižovatce někdo zatroubil a Páťa se zlehka vzbudil. Já házel flintu do žita, že je naší vycházky konec, ale Páťa naštěstí ještě zabral. Bez jídla jsme pokračovali někam, kde bychom si mohli sednout v klidu. Došli jsme k nějaký vlakový zastávce, u ní bylo dětský hřiště a nad tím takovej rybníček. Tam bylo jenom pár lidí, byl klid. Probudil se nám tam Páťa, já jsem si koupil knedlík plněnej vepřovým masem s cibulí.

Pán s motorkama – author-edit

Při odchodu od rybníku na páťu začal mávat starší pán, kterej tam seděl u cesty a prodával tam nejaký plechová motorky. Usmíval se na něj, šáhl po maličký harmonice na hrku a začal moc pěkně hrát. Páťa se bohužel do tance nedal, ale já jsem neodolal a po Terez pánovi vzkázal, že moc pěkně hraje. A tak jsme zapředli konverzaci… Pán mluvil pomalu a chudák se tak třásl – že by Alzheimer? Ale ptal se, odkud jsme, my, že z Česka a on, že to tam ted s válkou asi máme blbý, co… A pak povídla, že chodí na šroťáky, tam rozebírá auta a hledá tam specifický kousky, aby z toho pak svařil malý motorky — jeho vlastní design! Dělá to jako koníček ve volnym čase. Motorky vypadaly docela pěkně, klidně bych si bejval i nějakou jako vzpomínku na pána koupil, ale nechtělo se nám jí tahat ještě š týdny s sebou. Tak jsme se po chvíli rozloučili a šli jsme, najednou takový jinak naladěný – ten pán měl asi moc nějakýho okamžiku….

A pak jsme vyrazili dál. Terez chtěla vidět ještě jeden chrám, já jsem z toho po tom prvním nebyl kdovíjak nadšenej — byl jsem v takový antichrámový náladě. A najednou stojíme u chrámu, tak řikám, že když jsme tady, tak tam půjdem. Zaparkujeme kočárek, vysadíme Páťu… a Páťa spustil: mňam, mňam, mňam — začal řvát na celej ten chrám, že chce jídlo. A to byl chrám, kde téměř nikdo nebyl a bylo tam hrobový ticho. Vrátili jsme se ke kočárku, kterej jsme nechali zaparkovanej za kasou, Terez tam vylovila banán a šli jsme Páťovi strčit banán do žaludku, aby na chviličku sklapnul a nechal nás si projít chrám.

Páťa teda sežral ten banán a my jsme si konečně mohli užít chrám, kde dohromady mohlo bejt tak dvacet lidí. A to bylo fakt hustý — najednou to mělo úplně jinou atmosféru. Zpívali tam ve větvích tak čtyři/pět druhů ptáků, krákali havrani (nebo krkavci, nevim), tekla tam všude voda… prostě bylo to hezký. Fakt hezký.

Páťu jsme tam částečně nosili, částečně chodil. Páťa si tady oblíbil nový slovo — “bojí”. Když zakrákal krkavec, tak Páťa: bojí, bojí — a chtěl do náruče. Ale myslim si, že to taky využívá, když chce prostě nosit a nechce dát najevo, že jenom nechce chodit — tak řekne, že se bojí. Taktik.

Ten chrám byl nakonec hrozně rozsáhlej — furt jsme stoupali stoupali, bylo tam spousta budov, jezírka, bambusovej les. Vylezli jsme až nahoru, odtamtud byl moc pěknej výhled na Kjóto, a fakt celou dobu klid a ticho. To nejhlučnější okolo byl Páťa. Ale naštěstí jsme byli daleko od všech, kterejm by to mohlo vadit, i když i Japonců tam bylo dost…

No tak tehlecten chrám, ten jsme si fakt užili a mazali jsme teda dolů, zpátky ke kočárku dát Páťovi další kus žvance – s radostí se zakousl do chleba s máslem, tak to jsme zajásali, protože tehle den byl zatim ve znamená úspěšnýho jezení. No, tak jsme byli venku a řikám “tak díky Teri, žes mě vzala do tohole chrámu,” a Terez “no ale to neni ten chrám, do kterýho jsem původně chtěla!”. Tak sme teda zažili tehle prímovej chrám Joja goji úplně náhodou. (Hodně netradiční i název japonskej)

Musim říct, že ten jsem si fakt užil, protože jsem si ho mohl užít tak, jak si myslim, že se má chrám užívat — projít se klidnou zahradou a nasát ten klid. Samozřejmě furt o tom nic nevim — o tý filosofii, historii, rituálech — ale aspoň ten klid a tu atmosféru jsem si mohl vychutnat.

Třetí chrám — Páťa hází kamínky

Ten chrám, kam jsme původně chtěli, byl relativně nedaleko — měl bejt známej nějakejma mechovejma zahradama. Došli jsme tam, zaplatili nejmenší vstupný (tenhle byl menší chrám, okolo 350 jenů). K cenám obecně — ty chrámy byly za 500 jenů což je míň než stovka v přepočtu na dospělou osobu. Na to, že člověk vidí unikáty UNESCO a světový památky, mi to přijde velice solidní. Vstup k opičkám byl něco jako čtyři stovky.

No ale tady jsme strávili tak deset minut. Jednak proto, že jsme moc neviděli nic extra k vidění — a hlavně proto, že Páťa byl nevrlej. Nesl jsem ho na ramenou, on chtěl dolů, položil se na zem, začal hrabat v kamínkách a házel je kolem sebe. Teď je ve fázi vývoje, kdy není možný mu vysvětlit, že něco nemá dělat — a když jsme mu řekli, že nemá házet kamínky, propnul se do luku a spustil řev. A to prostě není něco, co chceme zažívat my, ani co chceme způsobovat okolním návštěvníkům chrámu.

Sumasumárum — musim říct, že já nevim, jestli chrámy jsou druh zábavy, kterej ocenim. Je to hezký vidět, ale rozhodně pro mě nejsou ty davový věci. Kdyby to byla třeba komentovaná prohlídka, kdyby mi někdo řekl něco o tom místě, tak by to bylo fajn. Ale ten první chrám — tam bych prostě znovu nešel.

Hřiště a plot twist

Protože Páťa ten dnešní den vlastně neměl žádnej čas sám pro sebe (na hřišti), šli jsme na skluzavku u nádraží. Byla to nejvyšší skluzavka, jakou Páťa zatím jel. Nejdřív se bál, tak jsem tam s ním lezl nahoru, dvakrát jsem se svezl s ním, pak jsem ho držel jen od startu, a nakonec se jel celou sám. To si Páťa užil náramně – nadšeně běhal pořád dokola a celý to zvládal krásně sám.

Pak jsme zjistili, že ta vlaková zastávka vedle hřiště není ta naše, tak jsme mazali pěšky pryč. Naložili jsme Páťu do kočárku (nějakým zázrakem se nám povedlo ho odtáhnout od extrémně oblíbený skluzavky bez hystrickýho vyrválu, doteď nevim, jak jsme to udělali – Rád bych to někdy zopakoval). Dorazili jsme na zastávku, kam jsme ráno přijeli, proběhli jsme turniketama, koukáme na tabuli — za čtyři minuty to jede. Výborně. Běžíme, nebudeme čekat na výtah — sneseme kočárek po schodech. Na perónu stojí vlak — šup, lezeme do vlaku, zavřou se dveře, jedeme.

A zjistili jsme, že jedeme na špatnou stranu.

Byli jsme venku už docela dlouho, chtěli jsme jet domů, stihnout nakoupit — a najednou jedeme někam, nevíme kam. Vystoupili jsme na další stanici… a ta byla uprostřed železničního mostu nad soutěskou. Rozhlídli jsme se, říkáme — ty krásko!. Začal jsem to fotit a musim říct, že tahle chyba byla zatim asi nejlepší chyba celý dovolený, protože tam to vypadalo fakt moc hezky. Dole kamenitá horská říčka, kolem dokola zeleň. Jediný co — nikde jsme neviděli pěšinku, kudy se dostat dolů k tý řece.

Pak jsme se trochu zhrozili, že to vypadá, že nevíme, jak přejít na druhou stranu — na druhou zastávku. Ale nakonec jsme to vyřešili a díkybohu nám jel vlak zpátky za asi čtyři minuty. Vlak byl trochu plnej, vmáčkli jsme se. Terez se tam pobavila s nějakou paní — jakože jsme na vejletě, Páťa je unavenej — a ta paní nám pak dala pro Páťu nějaký hrachovej křupky. Poděkovali jsme a s tím vlakem jsme dojeli až domů.

Velkej nákup

Pak jsme to vzali přes kombini. Dneska jsem měl hodně hladovou mánii, protože jsem v oběd skoro nejedl — jenom ten knedlíček. Takže jsem nakoupil tolik věcí, že se divim, že mi to Terez dovolila. Koupil jsem si tři různý saláty, roast beef, vzali jsme tři krabičky sushi, grilovanou makrelu, nějaký dezerty, pečivo — prostě všechno. A všechno jsme to sežrali – moc dobrý to bylo.

Večerní postřehy

Ležíme večer v posteli, Páťa usnul rychle. Jsem vyřízenej za dnešek, ale jsem přetaženej a nechce se mi spát. Zjistili jsme, že jsme se všichni tři spálili od sluníčka — jsme červený v obličeji, já na rukou. Takže jsme rádi, že nesvítilo celej den, protože by to bylo blbý.

Počasí dneska bylo moc fajn — ráno tak deset stupňů, k patnácti to vystoupalo, dopoledne svítilo sluníčko, pak se zatáhlo. Myslim si, že už si zvykáme na tu teplotu. Možná jsme vyspanější, tak mi přijde, že je to snesitelnější.

Páťa vs. asijský děti

K teplotě ještě — my jsme nevzali úplně zimní oblečení pro Páťu, protože přece není zima. Máme ho jako cibuli, dneska měl na sobě čtyři vrstvy. Doufáme, že to stačí, i když se moc nehejbe — velkou část vejletů buď visí v nosítku, nebo sedí v kočárku. Ale koukáme kolem sebe na ty různý děti a musíme říct, že asijský děti jsou extrémně odolný. Vídáme děti menší než Páťa — bez čepiček, bez ponožek, visej v nosítkách třeba ve dvou vrstvičkách max. Na dětskejch hřištích běhaj děti v jedný vrstvě, ležej na betonu, nikdo nemá čepici.

Viděli jsme, myslim že to bylo u těch bran, tam nějakej pán nesl miminko — to mělo snad dva měsíce. Nesl ho v nějaký bavlněný dečce, ani ne v nosítku, jenom v náručí. A to dítko nemělo čepici a čouhaly mu nožičky bez ponožek. A my jsme v týhle době byli posraný s klukem, jestli může v létě ven bez čepice, aby náhodou nebofoukl. Ty Asiati se s tím nepářou — a pak jsou tak odolný díky tomu. Jsme fakt změklý bačkory v tý Evropě, si myslim.

Další střípky

Často vídáme lidi jezdit na kole v obleku, to mi přijde komický. Obecně ty Asiati maj docela rádi evropský obleky — a třeba v nich dělaj, co byste řekli, že na tu práci oblek nepotřebujete. Mám pocit, že by byli schopný v tom obleku zametat a byli by spokojený.

Člověk by čekal, že v Japonsku se bude chodit vlevo. Na turistickejch místech se chodí na všech stranách a člověk se furt s někým sráží. Ale i na běžném chodníku, když se střetáme s Japoncem — nechoděj vlevo. A na kole taky vlevo nejezdí. Jsem z toho zmatenej.

Maj tady semafory naproti přes křižovatku, jako v Americe. Některý semafory pro pěší vydávaj takovej sci-fi střeleckej zvuk jako ze StarWars, když je zelená.

Jo, a co mi přijde zajímavý — člověk na to není zvyklej, ale prostě zvednout oči nahoru a podívat se na to okolí. Člověk často najde nějakou pěknou věc. Tady to platí úplně stejně jako v Praze, jenom k tomu mám výrazně víc příležitostí, protože když vysadíme Páťu, aby ťapal, tak tempo je… řekněme botanický. Někdy Páťa prostě pět minut stojí u křižovatky a mává na všechny auta. A tak mám spoustu příležitostí podívat se kolem sebe — ty úzkoučký, mrňavoučký domky, jak jsou namačkaný na sobě. Jedno je obytnej dům, vedle kavárna, vedle restaurace. Někdy člověk vidí trochu do interiérů a rád by se tam podíval. Věřim, že některý ty místa, kdyby člověk prošel dveřma, maj vevnitř fajn kavárnu nebo čajovnu. To je asi dimenze Japonska, kterou při tomhletom vejletě moc neprozkoumáme, ale stála by za to určitě. A pro takovej případ by stálo za to umět jazyk… tak aspoň, že Terez umí.

Patrik & Terez (& Claude AI)