Kjóto den 4 — Kyoto Team Lab

Team Lab — rozhodování

Na dnešek jsme si vymysleli jednu hlavní atrakci, a to na dopoledne. V půl desátý jsme měli nástup na takzvanej Team Lab. Je to taková digitální interaktivní expozice. Chvíli jsme rozmejšleli, jestli tam půjdem nebo ne, protože by to mohlo pro Páťu bejt docela náročný. Svítí to, bliká to, je to ve tmě, někdy to je hlasitý — nevěděli jsme, jestli mu to nebude příliš vadit a nebude se bát, jestli z toho nebude hysterák.

Nakonec jsme si řikali, že i kdybychom viděli jenom kousek, nebo se s Páťou zkusili prostřídat, tak to stojí za to. Je to jenom na pár místech na světě — ještě jedno je v Tokiu, pak je něco v Dubaji — a podle fotek a videí to vypadalo fakt hezky.

Team Lab — expozice

Dojeli jsme na správnou stanici, našli jsme to poměrně rychle, to bylo v pohodě. Vpustili nás tam ještě trošku dřív, než náš lístek povoloval. Myslim, že jsme to celkem prošli, skoro všechno. Některý místnosti jsme vynechali — v jedný se Páťa necítil moc dobře, bylo to hodně matoucí, tak říkal, že chce pryč. Dvě místnosti přišly příliš dezorientující i na Terez, tak jsme tam ani nevešli. Ale jinak jsme to prolezli sakumprásk všechno.

Já jsem si to i docela užil. Terez říkala, že byla spíš ve stresu z Páťi, takže to nestíhala úplně vnímat — klidně by tam šla znova. Já jsem docela uspokojenej. Bylo to pěkný, jsem rád, že jsme tam byli.

Co se líbilo Páťovi

Co mi přijde nejvíc fun — i Páťa si to užil, nebyly to pro něj žádný muka. Byly tam věci, který se mu vyloženě líbily. Mohl plácat na zeď ručičkama a projektovaný symboly se měnily na obrázky — třeba bouřku nebo tak. Byla tam vyloženě sekce pro děti, kde si mohli kreslit digitálníma tužkama na zeď, nebo si Páťa vařil s nádobíčkem — když ho položil někam, zobrazila se na tom ryba nebo plameny. I když si myslim, že tohle animace kolem byly věci, který Páťa úplně neocenil.

Ale byly tam místa, který si vyloženě skrz naskrz užil — lezení po takovým prostoru, kterej byl hodně křivej a byly tam promítnutý ještěrky, hadi a já nevim co. Když na ně člověk šlápnul, objevily se všude barevný skvrny. To se Páťovi líbilo a bylo to fajn, ale museli jsme na něj dávat pozor, aby se tam nerozmáznul.

Po Team Lab

Vylezli jsme odsaď všichni docela unavení. Bylo to všechno tak nějak v šeru, něco dost hlasitý, a spousta těch věcí útočila na vnímání perspektivy. Takže jsme z toho byli všichni utahaný. Odpoledne jsme si sedli jenom v parku a máme z toho takovej odpočinkovější den, což mě osobně vyhovuje.

Úvahy o cestování s batoletem

Musim říct, že ta dovolená s Páťou prostě není jako dovolená ve dvou (ha ha, vážně?). Možná jsem si to představoval trošku jednodušší. Je prostě pravdou, že dělat relativně náročný vejlety a pak čekat, že se člověk může odpočinout, je poměrně naivní, když má kolem sebe prcka, kterej vstává v šest a vyžaduje okamžitou péči kdykoli.

A asi by to bylo všechno jednodušší, kdybych se nesnažil psát tenhle blog — protože i když ten text za mě píše AI, tak ho musim revidovat a fotky musim promazávat. Bere mi to tak Hodinu, možná hodinu a půl denně průměrně, řekl bych. Takže člověk nakonec s tím Páťou spát nejde a je to tak na hraně.

Chtěl bych větší pohodu, ale pak máme strach, že nám něco uteče. Jsme oba takoví ty, co musej vidět ne dvě, ale deset věcí denně, vyběhnout nejdál a nejvejš a udělat nejtěžší vejlet, bejt všude první. Tak se to ve mně pere — přijde mi blbá jen tak odpočívat na hotelu nebo v parku, když jsme v Japonsku, že jo.

Svatyně za barákem — podruhé

Odpoledne jsme zamířili znova do svatyně, kterou máme tady za barákem. Zmiňovali jsme ji už dřív — byla to úplně první věc, kterou jsme viděli první den tady. Říkali jsme si, že je to jedna z tisíce náhodnejch svatyní, kterejch je tady všude plno. Terez si ale zpětně dohledala informace a zjistila, že to tak úplně náhodný místo není.

Terez: Tahle svatyně a ta zahrada okolo ní s jezírkem vznikly kolem císařskýho města, někdy na začátku osmýho století. Je to místo s velkou historií. Ta zahrada byla původně mnohem větší — část z ní teďka zabírá oblast kolem hradu Nijó, kterej leží na severní straně. Takže to, co tady dneska vidíme, je vlastně menší zbyteček toho, co tady bylo v období Heian, tedy v období největší slávy Kjóta. A pak je tam ještě jedna zajímavá věc — jediná svatyně v Japonsku zasvěcená světovým směrům. Tahle svatynka se každej rok natáčí tak, aby mířila ve šťastným směru pro danej rok. Třeba letos je šťastnej směr jiho-jiho-východ, takže kdybyste přemejslšlli o tom, co letos někam nasměřovat, tak tam. Ona je to maličká svatyňka, kterou by pár lidí dokázalo zvednout nebo přestavět a tak ji každej rok otočej tím správnym směrem.

Vybavení tímhle věděním jsme se tam šli podívat znova, za hezkýho počasí, a dívali jsme se na to úplně jinýma očima — s mnohem větším respektem k tomu místu. Tentokrát jsme tam koupili i žvanec pro kapry a udělali Páťovi zábavu — házel kuličky do jezírka a kapři se hrnuli. Bylo to moc hezký odpoledne.

Hřiště a povídání s místní Japonkou

Odtamtud jsme zamířili na trochu vzdálenější hřiště, kde se Terez dala do řeči s nějakou místní Japonkou. Terez: Ptala jsem se jí, jak se tady v centru Kjóta žije. Říkala, že těžký — hodně turistů, všechno narvaný. Pro místní to tady musí bejt fakt náročný a každej rok je to asi horší a horší. Ale je to asi podobný, jako kdyby někdo žil v centru Prahy — koho bude potkávat v tramvaji na Václaváku, že?

Bylo to tam docela velký, asi jako fotbalový hřiště, byla tam zároveň taková malá skalková zahrádka s potůčkem, hezky udržovaný. Jediný, co mě zarazilo — ty hřiště nejsou oplocený a není tam žádný pravidlo o venčení psů. Normálně přes to hřiště chodili lidi se psama a ty se tam venčili. Lidi si to po nich sebrali nebo to postříkali vodou, ale i tak mi to přišlo zvláštní.

Terez: Ale možná je to tím, že ty hřiště tady nejsou jenom hřiště, ale jsou to spíš parčíky. Je to trošku jinej koncept. U nás jsme zvyklý na sídlištích na hřiště, který jsou oplocený a jsou vyloženě podčástí zelenýho prostoru. Ale třeba ve Stromovce jsou taky hřiště, který oplocený nejsou a jsou součástí volně přístupnýho parku. Takže si myslim, že to je podobnej koncept.

Patrik & Terez (& Claude AI)