Kjóto den 5 — výlet do Uji

Úvod — celodenní výlet do Uji

Na pátej den jsme si vymysleli — to znamená Terez nám vymyslela — celodenní výlet do Uji. A teď to asi přenechám Terez, protože to je spousta slov, který já neumím říkat a vůbec nic o tom nevím, takže předávám!

Terez: Uji je jedno z nejstarších míst v této oblasti, vlastně v celém Japonsku. Je proslulý zeleným čajem, konkrétně matchou. Je to vlastně město matchy, když to tak řeknu. Zároveň tam je velice stará šintoistická svatyně Ujigami, o který se říká, že to je nejstarší šintoistická svatyně v Japonsku. A taky tam je Byōdō-in, což je původně palác, dneska chrám a UNESCO památka. Takže za těma dvěma věcma jsme se vypravili, a k tomu jsme si tam chtěli udělat odpočinek u řeky, protože ta řeka rozděluje dvě významný turistický místa — Ujigami svatyni a Byōdō-in. No a u toho ideálně ochutnat nějaký dobrůtky s matchou, nakoupit suvenýry a udělat si takovej pěknej slunečnej den trochu v přírodě.

Cesta vlakem — frustrovanej Páťa

Začalo to samozřejmě cestou, která byla trošku delší, než když jsme jeli na ty brány, a to se nelíbilo Páťovi. Takže jsme začali takovou mírnou frustrací — ještě jsme se tam nedostali. Vystoupili jsme a snažili jsme se Páťu uprosit, aby ještě chviličku seděl v kočárku. Myslim si, že se nám start dne moc nepovedl, měli jsme Pátu nějak líp zpracovat, aby byl víc happy a abychom si to pak mohli užít i my.

Konečně tam

Přímo od vlaku jsme zašli do hlavní turistický uličky. Ta je moc pěkná, krámky tam teprv otvíraly v tý době, co jsme tam byli, takže jsme jenom věděli, že se tudy budeme chtít vrátit a něco si koupit. Zabloudili jsme do nějaký trošku vedlejší uličky, ta byla ještě hezčí. Říkali jsme si, jaký by to bylo parádní, kdybychom tam mohli bydlet třeba, když by Páťa spal. Koupili jsme si nějaký experimentální zelený buchty a došli hlavní uličkou až k Byōdō-in, kde jsme si dali naši první matcha zmrzlinu. Terez má matcha zmrzlinu mám strašně ráda, už si tady koupila dvě matcha zmrzliny v pohárku v supermarketu. Já na matcha zmrzlinu úplně nejsem, a tyhle ty koupený v supermarketu mi moc nechutnaly — ale ta točená byla fakt dobrá. Já nevim, jestli někdo měl někdy potraviny s matcha, ale ta matcha dokáže bejt taková hořká, taková ostrá trochu, a mě to někdy kvůli tomu nechutná. Ale tato zmrzlina byla úžasně jemná a oni jak tu zmrzlinu natočili tak ji pak ještě posypali matchou jako takovej topping. To jsme si docela užili.

Terez: Když chtěl Páťa ochutnat, tak jsem mu dala ochutnat tu část s práškem a on teda uznal, že to je “ble ble ble”, protože prášek se mu nalepil na pusinku. Takže od teďka už máme od něj pokoj, co se týče matcha zmrzliny, kterou mu nemůžeme samozřejmě dávat z důvodu toho, že to je kofeinová bomba. Jinak by to nebylo až takový drámo, zmrzlinu bychom mu klidně ochutnat dali, takže matcha zmrzlina je trošku problém — ale už není.

Byōdō-in

Tak jsme si snědli zmrzlinu, pak jsme vlezli do chrámu a tam byly dva velký problémy. Jeden problém byl Páťa, kterej nechtěl sedět v kočárku, chtěl ťapat, a jakmile vylezl z kočárku, začal přehrabovat kamínky a házel je — to úplně nešlo. Druhej problém byly ty kamínky, po kterejch nejel moc kočárek. Chrám jsme si vlastně moc neužili, nebyl zas tak velkej, ale šli jsme poměrně rychle šmahem zpátky pryč, protože s Páťou to bylo silně nezábavný.

Hřiště — Páťa a skluzavka

No a tak jsme si řikali, že bychom mohli Páťovi najít nějaký hřiště. To jsme naštěstí našli víceméně dvě ulice vedle a tam se Páťovi samozřejmě zalíbila skluzavka, takže všechno bylo dobrý. Páťa si jezdil na skluzavce, byl úplně spokojenej. A pak začal bejt zase extrémně nespokojenej, když jsme mu chtěli dát jídlo. Takže jídlo moc nevyšlo, s hysterákem jsme odešli, ten přetrval kousíček, konečně jsme ho utěšili a došli s ním na ten ostrůvek, jak jsme původně plánovali, že tam budeme pěkně sedět pod stromkem a odpočívat.

Tam se nám líbilo, bylo to fajn. Jediný co — pálilo sluníčko, už jsme cítili, že začínáme bejt připáleni, a byli jsme připáleni už den předtím. Zapomněli jsme si vzít opalovací krém, a Páťa odmítal klobouček. Buď jsme ho museli držet ve stínu, kde u tý řeky docela foukalo a bylo chladno, a nebo lítal po sluníčku a báli jsme se, že bude rudej jak rajče. Takže to zase nebylo úplně ideální místo. Ale chvíli jsme tam seděli, koukali na řeku – byl tam soutok dvou řek, jedna se tam vlívala v takovejch peřejích. Jinak to bylo krásný, klidný místo. Okolo nás docela zeleň, kopečky, přes břeh jsme viděli takovou hezkou historickou zástavbu s promenádou. Mělo to fakt kouzlo, moc hezký místo.

Ochutnávky matchaproduktů

Pak jsme dali Páťu spát a šli jsme přes řeku do toho chrámu. Po cestě jsme se zastavili v té uličce, kterou jsme původně procházeli a viděli jsme tam ty obchůdky, primárně s čajem a taky s nějakym občerstvenim. Tak sme si řikali, že bysme měli koupit nějaký suvenýry, protože do tohohle místa už se nedostanem. Tak sme koupili čaj a nějaký věci, co půjde převážet a dát více lidem, dali jsme si ještě jednu zmrzlinu a Terez pak chtěla ochutnat nějaký Takoyaki – chobtnickový koule. Tady byly zalitý majonézou s matchou. Terez to chutnalo, mě ne. Já jsem neodolal, řikám, jsme Češi, maj tady Matcha pivo, musíme ho ochutnat. Chutnalo jako pivo… Bylo takový docela hořký, takže né úplně můj styl. A řikal jsem si, že bych z něho možná měl lepší dojem, kdybych ho nepil z tý láhve, třeba je zelený – tak jsem si ho nalil do víčka od Páťova pitíčka a bylo krásně zelený, tak jsem z toho měl hned trošku lepší zážitek, ale bylo to furt jenom pivo…

Odolali jsme ostatním jinejm věcem – jelikož je to místo matchi, tak tu matchu přidávaj do spousty jinejch věcí, takže si tam člověk může koupit matcha-soba nudle (hlavní jídlo, který má zelený nudle), zelený knedlíčky, všechny možný zelený pečiva, dango knedlíčky – to rejžový těsto z mochi knedlíčku (jakoby mochi knedlíček bez náplně). (Ty jsme nakonec stejně ochutnali na doporučení kluků z parku a moc nám nechutnaly).

Starý most — historický kontext

Po ochutnávkách a sunevýrech jsme přešli mostek, na kterým bylo psaný, že to je jeden z velice starých, možná nejstarších mostů v Japonsku. Terez: Samozřejmě není původní, ale na tomhle místě historicky v Japonsku ten most dlouhou dobu stál — na jedný straně je Byōdō-in, na druhý straně svatyně, takže bylo potřeba tyhle dvě místa spojit mostem. Most tady má velkou historii.

Šintoistická svatyně Ujigami

Přešli jsme po tom pěkným mostě a vydali se k chrámu. Zase hrozně pěkný uličky, takový malý pěkný udržovaný domky, hezká atmosféra celýho místa. K chrámu jsme došli, byl hezkej, ale co mi to fakt kazilo — nějaký řemeslníci zrovna opravovali jednu malou svatyňku, takže tam bylo furt broušení, řezání a hoblování. Na to, že to bylo jedno z nejsvětějších míst v Japonsku (Terez se tam šla i pomodlit) tak já z toho měl naprd dojem, protože to tam bzučelo.

Jinak tam prodávali hrozně hezký suvenýry, omamuri. Koupili jsme jednak pro sebe a i pro lidi domů. Koupili jsme si taky rolničky, který jsou ve znamení čínského zvěrokruhu — já mám kohouta, Páťovi jsme koupili draka, Terez si taky koupila něco. Tam jsme nechali nějaký turistický peníze a šli jsme nad chrám na vyhlídku.

Kopeček s vyhlídkou — povídání se starým Japoncem

Kočárek jsme nechali dole, přežil. Vylezli jsme nahoru, tam bylo takový posezeníčko s přístřeškem a odtamtud jsme koukali přes zábradlí. Spousta lidí, co sem vylezli, byli starší pánové a brali to jako trénink – vyšli sem a pak tady začali třeba posilovat nebo dělat nějaký pseudokliky o zábradlí a tak. A Terez tam začala povídat s nějakým pánem, nějakej starej Japonec.

Terez: No a ten Japonec říkal, že původně je z Hirošimy, že už nějakou dobu žije v Uji, v blízkosti tý historický zástavby. Povídali jsme si o tom, co tady děláme, jaký jsou naše plány. Měli jsme takovou hezkou interakci s místňákem. Ten byl samozřejmě nadšenej z Páťi (Rozhodně se tady všem Páťa líbí, všichni říkaj, že je roztomilej. Většinou si myslej, že to je holčička — předpokládám proto, že má dlouhý vlasy a takovej jemnej obličej). No ale znovu, bylo to takový příjemný setkání, který jsme teda museli ukončit — Páťa se vydal na cestu dolů z kopce (řekl “dolů!” a vyrazil).

Terez zapomněla říct, že pán říkal, že dobře vypadám. To bych chtěl poznamenat, je to důležitý. Taky říkal, že Terez umí hezky japonsky. Ale hlavně říkal, že dobře vypadám. To bych chtěl zopakovat — já dobře vypadám :D.

Muzeum Murasaki Shikibu — Terez sólo výprava

Sešli jsme dolů a šli jsme s Páťou na hřiště, hned vedle kterýho bylo muzeum Murasaki Shikibu. To je autorka Příběhu prince Genjiho — říká se, že to je první román na světě, napsanej někdy okolo roku 1000. Je to hodně rozsáhlý dílo a právě tou kompozicí, rozsahem a stylem se považuje za první román na světě. Takže to je hrozně významná japonská památka. Část toho díla se odehrává přímo v Uji, v okolí tý svatyně, kde historicky byly vily významnejch japonskejch šlechticů z období Heian. Tak tam vybudovali krásný moderní muzeum.

Terez: Tak jsem se tam prošla — kluci říkali, že budou radši chillovat na hřišti, samozřejmě co by dělali vevnitř v muzeu, navíc když ještě neumí japonsky, Páťu by to nebavilo — jsou to literární barbaři. Tak jsem vylezla dovnitř a asi přes půl hodinky jsem strávila v muzeu. Byly tam k vidění repliky toho, jakej byl život v tom období, nějaký historický výtisky toho románu a tak. Bylo to tam hezky udělaný, interaktivně, moderní muzeum. To byla taková moje fajn odbočka. No ale ve chvíli, kdy jsem se koukla zpátky na to hřiště, viděla jsem, že kluci jsou obklopený nějakou skupinkou japonskejch dětí.

Páťa a japonský děti na hřišti

Terez totiž šla do muzea a úplně vynechala to nejzajímavější — Páťovo ježdění na skluzavce s obecenstvem. Páťa se klouzal a pak tam přišly tři holčičky, mohlo jim bejt tak deset. Houpaly se na houpačkách a pokukoval po Páťovi — líbil se jim, protože Páťa se líbí všem tady. Usmívaly se na něj. Páťa, když šel okolo skluzavky zpátky na schůdky, tak na něj mávaly, a Páťa se tak koukal kolem, najednou nešel na skluzavku, ale prostě jen tak koukal a šel dopředu. Holčičky se osmělily, přiběhly k němu a začaly na něj mávat. Páťa nevěděl, co dělat, a tak jsme tam najednou všichni sedli kolem Páťi — já jsem byl za Páťou, aby věděl, že má oporu. Holčičky seděly kolem něj, začaly mu kreslit do písku, smály se, usmívaly se na něj a smály se všemu, co Páťa dělal a opakoval. Páťa zrovna vůbec nechtěl mávat, nechtěl nic říkat, prostě byl nesmělej, úplně vykolejenej z toho všeho.

Chvíli na něj takhle koukaly, on neinteragoval, a pak přišli nějaký dva kluci, pozdravili se s holkama, chvíli se tam houpali a pak přišli taky za Páťou. Takže najednou tam bylo pět dětí okolo Páťi a mě. Všichni mluvili samozřejmě jenom japonsky, já jsem nerozuměl ani ň, nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem se jenom usmíval. Páťa tam stál, ukazoval všude kolem sebe a vysvětloval jim nějakou důležitou historku ze svýho života se skluzavkou. Pak šel ke skluzavce, ukazoval na schody, oni taky ukazovali na schody. Páťa dal písek na schody, kluci dali písek na schody. Páťa ukazoval na kopec, kluci běželi na kopec. Začínala to bejt taková zajímavá interakce — jak se domlouvaj děti, který si vůbec nerozumějí. Takovej krásnej exkurs do dětskejch interakcí.

Pak holčičky odběhly, protože Páťa byl příliš dlouho neinteraktivní, moc nemával. Ale kluci zůstali — zůstali do doby, kdy se vrátila Terez. Řikal jsem, no výborně, tak se s nima můžeš konečně nějak domluvit, protože já tu šílel s angličtinou, co nefungovala. A pak jsme tam byli ještě třeba dvacet minut, možná půl hodiny — oni si s Páťou dál hráli, usmívali se, byli na něj hrozně hodný. Páťa když něco začal dělat, tak kluci dělali to samý s ním, podávali mu věci.

Terez: Povídali jsme si s nima — dozvěděla jsem se, proč vlastně jsou na tom hřišti. Teďka na začátku dubna začíná novej japonskej školní rok, takže Japonci mají v tomhle období prázdniny. Ty kluci ukončili základní japonskou školu, která má jenom šest tříd, a po těchto prázdninách — vlastně příští tejden — nastoupí na nižší střední školu, která trvá tři roky. Budou vlastně v naší sedmý třídě. Tak třináct jim bylo, nějak tak.

Terez: Hodně jsme si povídali o tom, jestli byli v zahraničí, kam by chtěli jet, takový různý věci. Dozvěděla jsem se, že oba dva mají mladšího sourozence a že mají hrozně rádi děti v Páťově věku. No a je vidět, že ty děti tady fakt mají vztah k malým dětem. Co mi přijde zajímavý — ty děti se tady často vůbec nebojí a nestydí takhle přijít za úplně cizím dítětem, a ještě je vidět, že jsme cizinci. Začnou interagovat, možná se trošku stydí před dospělýma, ale před dětma se vůbec nestydí, což je super. A interagovali i v tom smyslu, že když Páťa šel na skluzavku, tak jeden co byl nahoře jen koukal a ten druhej dole začal okamžitě hlídat, aby Páťa nespadl.

Říkali jsme si, že je to dost unikátní — nedovedeme si představit, že by se tohle takhle dělo v Čechách, jak ty děti obecně tady interagujou s Páťou. No tak to byl náš parkovej odpočinek s Páťou. Pro mě to byla pohoda, protože jsem nemusel skoro nic dělat, jenom jsem hlídal, aby se Páťa nespálil.

Cesta domů

No a pak jsme teda vyrazili zpátky na vlak, abychom stihli v rozumnou dobu domů. Chtěli jsme ještě koupit nějaký další suvenýry v tom chrámu, ale když jsme šli kolem, už měli zavřeno — tady zavíraj všude ve čtyři a my jsme šli patnáct minut pozdě. Zamířili jsme přímo k vlaku.

Cesta domů — jo, to byl hell. Museli jsme Páťu docela hodně zabavovat, už byl z toho unavenej. Koupili nějaký jídlo, dali jsme si večeři a potom se už nic dramatickýho nedělo. Naštěstí…

Patrik & Terez (& Claude AI)