Kjóto den 6 — prádlo, akvárium a zemětřesení

Katastrofální praní a imaginární zemětřesení

No tak tady teď sedim večer v posteli a je tady strašný smrad. To proto, že jsme dneska udělali takovej experiment, který vůbec neměl být experimentem. My jsme si totiž vyprali. Dnešek měl být takovej volnější den, protože půlku dne prší a na odpoledne jsme už dlouho plánovali, že si konečně vypereme, protože jsme celou tu dobu opírali složení našeho batohu o to, že budeme prát pravidelně. A dopředu jsme byli varováni, že se tady pere jako v jiných anglických zemích nebo zemích s anglickou kulturou ve studený vodě a takže ne všechny prášky fungujou stejně dobře. My jsme to naštěstí vyřešili tím, že máme ubytování, kde je pračka a je tady prášek, ale ten výsledek nás stejně trochu překvapil.

Posbírali jsme a naházeli všechny ty svoje smrdlavý věci do pračky. Terez tam dala ten nejdelší, půlhodinovej!! program, kterej měl ještě tříhodinový sušení k tomu. Dali jsme tam ten náš prášek a ono to začalo točit. No a tak si to točilo, točilo, napustilo to a asi po třech minutách to vypustilo. A pak to zas točilo, zas se napustilo, a říkám — hele, to mi chcete říct, že to právě spláchlo ten jedinej prášek, kterej jsme tam dali (protože my jsme nenašli tu komůrku na ten prášek, tak jsme to tam nasypali volně). A tak se asi opravdu stalo. To bylo blbý.

No a pak to dopralo a pak to tři hodiny jenom tak točilo a vlastně nevíme, co se tam přesně dělo a na jakým fyzikálním principu to sušení mělo bejt postavený. Ale výsledek rozhodně nebylo suchý čistý a už vůbec ne voňavý prádlo. Terez to začala vytahovat ven a zjistila, že za prvý je to dost vlhký, za druhý některý prádlo na sobě má vysráženej prášek — třeba mý kalhoty — a za třetí, že některý kusy prádla jsou stále úplně suchý. Já už jsem se jako setkal s nepovedeným praním v těhle divnejch americko-anglickejch pračkách, ale že by prádlo zůstalo suchý, to jsem ještě nezažil. A když teda vytáhla moje tričko, který mělo půlku hrudníku furt úplně suchý a furt to smrdělo deodorantem, tak to bylo takový velký zklamání.

Takže praní dopadlo velice špatně — oblečení se sice namočilo, v tom prášku, ale hlavně se to vůbec nevypralo. Všechno to strašně smrdí. Ale úplně strašně, a to primárně od mejch ponožek. A moje ponožky smrdí hlavně proto, že prvních pár dní jsem si nemohl dávat sušit boty, protože jsem nebyl dost zoufalen na to, abych je sušil v koupelně u pračky. A to proto, že my jsme si sem sice přivezli redukci do zásuvky, jenomže všechny naše redukce počítaj s tím, že to má tři kolíčky, a my máme jedinou tříkolíčkovou zásuvku volnou — nad pračkou. Všechny ostatní jsou buď dvojkolíčkový, anebo plný. Takže všechno, co si chceme zapojit nebo nabíjet, musíme dělat nad pračkou, a to není úplně praktický místo, hlavně pro sušení bot.

Tak doufám, že se nám povede to prádlo vyprat znova lépe, protože jsme bohužel odkládali praní na úplně poslední okamžik a teď nemáme žádný čistý kousky na sebe. A myslim si, že to starý prádlo je teďkon ještě smradlavější, než když bylo jenom v tom pytlíku na špinavý prádlo. Je to hodně špatný. Takže na zítřek se netěšim.

Jinak dnešek byl vlastně docela plnej zážitků. Třeba když jsme se s Páťou prali tady na posteli, tak mě kopl do oka. Takže mě doteďka docela dost bolí oko. Doufám, že s tím nebudu mít žádnej problém.

A ještě jedna věc. Dneska večer Terez zažila své první zemětřesení. Říkám Terez, protože já jsem ho nezažil. Možností vysvětlení tý záhady je mnoho — hned několik jsem Terez nabídnul, například, že to mohlo bejt lokální zemětřesení jenom pod její matrací. Ale ne, Terez se toho svýho zážitku drží, já jí ho teda nebudu vyvracet. Faktem zůstává, že já s Páťou jsme byli na matraci, která to asi zcela odpružila, a já žádný zemětřesení nezažil.

Dopoledne na hřišti — japonský skluzavky

Kromě praní jsme dneska zvolili takovej volnější program, i proto, že mělo bejt vošklivý počasí. Pršet ale začínalo až zhruba v jedenáct nebo dvanáct, tak jsme dopoledne šli na chviličku do parku — objevili jsme včera novej park tady poblíž. Páťa tam zase objevoval skluzavky, myslíme si, že je na to fakt dobrej, že až se vrátí do Čech, tak se bude hodně nudit na skluzavkách. Ale zároveň jsme se oba shodli na pozorování, že ty skluzavky tady jsou výrazně lepší, protože končej u země a ty děti dojedou a maximálně skončej na zádech v písku. Kdežto u nás ty skluzavky končej v půlmetrový vejšce a člověk je tam vždycky musí chytat, protože dokud nejsou dost velký, tak se tam rozbijou. Takže ty japonský skluzavky, i když jsou výrazně starší a vypadaj jako míň bezpečný, se nám líběj výrazně víc.

Náše stresory – Páťovo jídlo

Po chvíli pobytu na hřišti jsme šli domů na spánek, vzali jsme to samozřejmě přes nějaký jídlo. Koupili jsme Páťovi nějakou novou dobrotu, z tý dokonce Páťa ochutnal dvě nebo tři mrkve, pár brambor a pak jako vždy zdrhnul. To je náš největší problém. S Páťovým jídlem dost zápasíme, je to takovej náš největší stresor — kromě Páti v dopravních prostředcích. Páťa toho moc nejí a myslíme si, že tak padesát až sedmdesát procent důvodu proč je, že prostě má možnost zdrhnout od jídla. Doma by to třeba snědl, nebo by toho snědl víc, ale tady si dá dvě tři lžičky a okamžitě odběhne někam skákat na postel. Takže jídlo prostě není dostatečně zábavný.

A druhej problém samozřejmě je, že pro Páťu je relativně těžký tady něco sehnat. Ovoce mu do toho dáváme, vajíčka chutnaj víceméně stejně jako naše, sýra se dá sehnat, máslo jsme si koupili — bohužel solený, tak to brzo sníme a koupíme si snad lepší. Chleba se dá taky nějakej podobnej sehnat. To jsou všechny věci, na který je Páťa zvyklej, a vlastně ani tak je příliš nejí. A co jí nejspolehlivěji, jsou sladký věci, samozřejmě, z toho úplně nadšený nejsme. Řešíme to tak, že mu kupujeme takový místní japonský buchty nebo různý pečivo, který je velice málo sladký, a ty Páťovi docela jedou. No, občas si dá nějakou rejži, občas nějaký nudle s vomáčkou — třeba z rámenu — ale nejsou to žádný velký výkony.

Náše stresory – Páťa v MHD

Náš druhej největší stresor je Páťa v hromadný dopravě. Nevíme přesně, jak se to stalo, máme hypotézu — ale Páťa, jakmile vleze do metra, začne dělat scény. Jedna z našich hypotéz je, že si všimnul, že jakmile vlezem do metra, tak jsme velice náchylný k tomu, abychom mu dali různý šmakouce, pustili video, nebo prostě udělali něco, jenom proto, aby neřval. A jeho trpělivost klesá a jeho vyčůranost roste. Dnešní asi sedmiminutová jízda — to bylo peklo. A přitom jsme předtím byli schopni zvládnout i dvacet třicet minut. Něco se ale změnilo, takže Páťovy cesty MHD začínaj bejt něco, na co se fakt netěšíme.

A přestávaj fungovat i takový základní zbraně, co jsme měli — knížečka, zpívání. Teď už musíme chodit mezi lidma, Páťa ideálně chce vystupovat na jinejch zastávkách než my. Video vydrží tak pět deset minut. Jídlo chvíli občas vydrží. A když nemá hlad, tak už prostě jenom křičí. To nás nebaví. To je pro nás velkej stresor.

Terez na sólo výpravě — Higashiyama

Na odpolední spánek jsme měli připravenou návštěvu akvárka. Když jsme spali na hotelu, Terez se rozhodla využít ty volný dvě hodiny a jít se podívat někam sama. Do města. Bez stresorů.

Terez: Byla jsem vlastně v části Kjóta, kam bychom se společně asi vůbec nedostali. Je to takzvaná Higashiyama — východní hory. Je tam strašně moc různejch chrámů, známejch i krásnějch. Kopečky, specifický stezky. Je to většinou obsypaný lidma. V těch nejznámějších místech jsem byla vlastně i před devíti lety, když jsem byla v Japonsku. Ale vybrala jsem si nějaký ne tak známý svatyňky, který nebyly daleko od stanice metra.

Terez: Přišla jsem tam, hezky jsem se prošla v takový opuštěnější části Kjóta. Koupila jsem omamori, pomodlila jsem se ve svatynce, obešla jsem to tam. Hezky pršelo, mělo to takovou tajemnou atmosféru. Pak jsem sešla dolů a šla ještě do jedný svatyně, kde to teda už tak hezký nebylo — bylo to víc v centru Kjóta a dělali tam nějaký opravy, takže to trochu kazilo tu atmosféru. Z tý druhý svatyně jsem viděla obrovskou torii bránu od Meiji Jingu, což je strašně známá svatyně tady v Kjótu, ale tam jsem se nedostala, protože jsem neměla čas.

Terez: Na zpáteční cestě k metru jsem se prošla částí kanálu, kterej pak vede do Pontochō a do Gionu — to je čtvrť gejš. Tam jsem se ale taky nedošla, protože to trvalo moc dlouho. Je to jedno z míst, kde to může bejt hezký se projít, ale za hezkýho počasí tam budou davy lidí a ta tradiční atmosféra tam vůbec nebude. Tak tolik moje krátká reportáž o procházení v Kjótu bez stresorů.

Akvárium

Po probuzení Páti jsme se vydali do místního akvárka. Snažili jsme se tam bejt aspoň okolo třetí hodiny, ale dorazili jsme až po třetí, což bylo blbý, protože akvárko zavírá v šest. O tomhle akvárku jsme se dozvěděli tak, že jsme koukali z okna při jízdě vlakem, protože jsme kolem něj několikrát jeli. Hned vedle akvárka je ještě druhá atrakce — Kjótský muzeum vlaků — a to jsme si říkali, že by se Páťovi mohl moc líbit, protože má rád vláčky. Jenomže ve středu maj zavřeno. Takže rozhodování bylo jednoduchý, šli jsme do akvárka. Říkali jsme si, že by to mohlo bejt pro Páťu taky dobrý, protože kapříky si docela oblíbil. A já ani Terez jsme nikdy v žádným velkým akvárku nebyli — já jsem nebyl nikdy v žádným akvárku, jenom ve zverimexu, kde se kupujou rybičky.

No a to akvárko bylo moc prýma. Řekl bych, na projití tak na hoďku a půl, s Páťou to bylo samozřejmě trochu dýl. Hodně nás potěšilo, když Páťa hned u prvního akvárka začal volat “jéééé!” a koukal na ty rybičky a ukazoval na ně radostně. Tak jsme si říkali, že to asi Páťovi sedne, a oddychli jsme si. Viděli jsme tak třicet až čtyřicet menších akvárek a pak pár fakt velkejch. Měli tam různý druhy místních ryb, co žijou tady v mořích. To největší akvárko — tam bylo tak deset metrů široký a deset metrů vysoký pozorovací sklo, za kterým jsme viděli rejnoky a žraloky, všechno tak do jednoho metru, a další korálový ryby. Měli tady několik velemloků. Pak měli velký akvárko s tuleněma a lachtanama. Měli tady delfíny — jejich vystoupení jsme bohužel nestihli asi o patnáct minut.

A pak co bylo fakt super — měli tam celou sekci věnovanou medůzám, protože tady je nějaká Kjótská výzkumná stanice, kde nějak asi medůzy pěstujou a zkoumaj. Měli tam velký množství akvárek jenom s medůzama různě velkýma. Takže tam bylo vidět, jak ty medůzy začínaj, když jsou úplně prťavý — pár milimetrů — jak postupně rostou. Některý ty druhy jsou úplně průsvitný, že člověk vidí jenom ten kroužek, některý jsou zajímavější, třeba ty s dlouhýma závojema. Fakt to bylo úžasný. Úplně si říkám, že bych teďka doma chtěl mít akvárko. Na konci ještě měli akvárka plný ryb, co bychom chtěli mít doma — tam měli sasanku a klauna a měli tam i tu Dory rybu (kdo zná Hledá se Nemo, tak ta modrá ryba). Takovýhle akvárko hezounký bychom klidně zvládli doma. A ještě bychom tam chtěli tu medůzu — to byla fakt nádhera, některý ty medůzy s tím závojem byly překrásný.

Páťa si našel kamaráda — Niram

Řekl bych ale, že nejintenzivnější zážitek z celýho toho akvárka bylo to, že Páťa si — když jsme se byli dívat na tučňáky — našel kamaráda. Střetl se s chlapečkem podobný velikosti a podobnýho stáří, kterej byl podobně aktivní, a zdá se, že si strašně dobře rozuměli. Seděli na stejný vlně. Najednou to bylo, jako kdyby byli bráchové — neoddělitelní. Běhali z místa na místo, ukazovali furt společně na ty tučňáky. Když jeden přeběhl, druhej běžel za ním. My jsme na to úplně zírali. Pak jsem si povídal s těma rodičema — ty taky zírali. Jejich chlapeček měl dvacet jedna měsíců, takže byl dva měsíce starší než Páťa. A takhle spolu tam blbnuli dobrou půl hodinu snad. Běhali nejdřív u tučňáků, pak u nějakejch dalších akvárek, pak u těch medůz — pořád se na sebe naráželi v těch různejch expozicích. Ten chlapeček chtěl Páťu brát za ruku, chtěl ho objímat, a pořád běhali spolu. Když si Páťa někam sednul, on tam přišel taky a sednul si vedle něj. Oba byli neposedové, takže vlastně furt tam běhali, a mezi všema těma lidma pobíhali dvě dvacetiměsíční caparti, hrozně nadšený. Úplně zapomněli na okolí a žili ve svým světě. A okolo nich běhali čtyři rodiče, který si tak jenom culili a nechápali, co se děje.

Zjistili jsme, že se jmenuje Niram, je syn Belgičana a maminka byla na půl Němka a na půl Thajka. Žijou společně v Thajsku a měli tady ještě babičku Thajku. Byli tu na čtrnáct dní. No a říkali jsme si, že je škoda, že jsme se nepotkali někde na hřišti, protože to by bylo úplně epický.

Páťa si užívá akvárium

I tak si to ale kluci užili. Rozloučili jsme se někde u medůz a pak jsme se vlastně potkali ještě znovu — my jsme hledali delfíny (oni na tý delfíní show byli). Vydali jsme se do delfinária taky a ta maminka nám šla naproti říct, že tam ještě jsou. Tak jsme jí poděkovali, šli jsme se podívat, a zase tam kluci pobíhali spolu okolo delfínů, běhali do schodů a ze schodů. My jsme měli plné ruce práce s klukama, deštníkama — bylo to divoký, ale hrozně zajímavý. Velice unikátní pro nás, pro všechny vlastně, že takhle spolu najednou dokázali koexistovat úplně na stejný vlně. Páťa nikdy s nikým takhle předtím neinteragoval, tak nás to hodně bavilo. Doufám, že to bavilo i ostatní návštěvníky akvária.

Když se tak zpětně zamýšlíme nad tím, jaký bylo akvárko, myslíme si, že pro Páťu to byl fakt super den. Ty rybičky a zvířátka si tam užil — chodil tam, běhal, ukazoval na ně, byl z nich nadšenej, furt na ně ukazoval, ať přijdou k němu, a pak byl smutnej, že k němu nešli. U tučňáků byla chodbička, kde bylo tak čtyřicet různejch nakreslených tučňáků na zdi — za každej druh tučňáka jeden — a Páťa je všechny obešel a na všechny dělal “malá, malá.” Popošel. “Malá, malá.” Popošel. “Malá, malá.” A pak tam byli plišáci a dřevěný tučňáci v životní velikosti a Páťa se se všema dělal “ťu ťu” a se všema si chtěl hrát. Myslim si, že Páťa si to dneska užil fakt náramně, a my díky tomu vlastně taky.

Zemětřesení potvrzeno

Terez mi dává update — vygooglila, že dneska opravdu v Kjótu ve 20:31 bylo zemětřesení síly 2 ze 7 na japonský škále. To znamená, že to někdo může cítit. Takže bylo, ale já ho necítil. Přišel jsem o svý první životní zemětřesení, což mě trošku mrzí. Terez říkala, že to bylo trochu jako turbulence a bylo to nepříjemný. Není to žádný silný zemětřesení, ale je možný, že tady takový zažijeme třeba ještě několikrát. Doufám teda, protože já o něm chci vědět.

Patrik & Terez (& Claude AI)