Kjóto -> Nara — vlakové muzeum a první jeleni

Poslední den v Kjótu

Sedmej den byl pro nás posledním dnem v Kjótu. Loučilo se nám docela těžce, ale zároveň jsme se těšili na to, co uvidíme v Naře.

Ten den jsme si uspořádali tak, abychom měli co nejméně stresu s naším největším stresorem — Páťou v dopravních prostředcích. Naplánovali jsme cestu vlakem, která měla bejt něco přes hodinu, na dobu Páťova spánku, a to nám umožnilo mít dopoledne a odpoledne stále nějakej rozumnej program. Zpětně můžeme radostně říct, že to byl vlastně plnohodnotnej den a ten přejezd nám víceméně nijak extra ten den neskrátil.

Ráno jsme balili — to bylo jasný, že bude potřeba, ale zvládli jsme to relativně rychle. Jediný co tak, Páťa nám u toho trochu vybaloval. Pak jsme měli dvě možnosti, co můžeme dělat — hned vedle nádraží, odkud jsme odjížděli z Kyoto Station, je buďto vlakový muzeum, anebo jsme tam viděli takovej pěknej parčík/hřiště se spoustou prolejzaček. Přijeli jsme tam metrem a rozhodovali jsme se, jestli půjdem do muzea nebo ne. Byli jsme takový nerozhodný, otevíralo se za pět minut, viděli jsme tam nějaký lidi, říkali jsme si, že se půjdem podívat aspoň ke vchodu. Hlavně se nám nechtělo řešit krosnu, tak řikám Terez, ať se zeptá, jestli se tam ta krosna nedá někam uložit. Takovej pán — takovej místní organizátor — říkal, že to je vůbec v pohodě. Tak jsme si řekli, že teda půjdem do muzea, a byli jsme rádi, protože venku potom začal poprchávat, takže my jsme byli zatím v klidu schovaný.

Vlakový muzeum

Tohle je asi tak po patnácti letech, co jsem byl v nějakým muzeu, a bylo to ohromný. Byly tam hrozně hezký mašinky — nečekaně. Byly tam nějaký interaktivní části, kde si člověk mohl vyzkoušet sezení na různejch odpruženích. Bylo tam pro děti ukázáno, jak fungujou převodovky nebo různý převody. Byla tam ukázka toho, proč jsou vlakový kola kónický, aby vlastně samy zatáčely v zatáčkách. Bylo to tam fakt moc hezky. Páťovi se to moc líbilo, ten běhal od exponátu k exponátu, mašinky se mu líbily, ukazoval hlavně na kola. Myslime si, že se nám povedlo vybrat dobrej program.

Ve druhým patře pak byl dětskej koutek, a ještě předtím, než jsme došli do dětskýho koutku, tam byla jedna super věc. Měli tam historický lokomotivy, starý parní, a zdá se, že minimálně jednu, spíš víc, udržujou ve funkčním stavu. Každou hodinu jedna mašinka vyjížděla a jela asi kilometr na Kyoto Station a zpátky — taková desetiminutová vyjížďka. Tím vlakem jsme nejeli, ale viděli jsme ji vyjíždět a vracet se. Já jsem parní lokomotivu předtim naživo nikdy neviděl! Tady jsme ji viděli hezky z výšky a byl to super zážitek. Dokonce zahoukala, takže Páťa poprvý slyšel opravdický “š š hu hú” — jako děláme u těch elektrickejch vláčků, který doma máme.

Pápapád

Muzeum mělo ještě třetí patro, kde byla hlavně vyhlídka a dala se tam sníst sváča. Bylo to vlastně úplně na střeše toho muzea a šlo odtud vidět na spoustu kolejí, který byly kolem, a hlavně na dráhu, kde jezdil šinkansen — a ty jezdily teda fakt každou chvíli. Tak jsme chvíli koukali na šinkanseny a Páťa tam ťapal a testoval schody. Při jednom testu měl velice vtipně vypadající karambol — vtipně, ale trochu nebezpečně. Páťa samozřejmě je v tý fázi, kdy všechno potřebuje dělat sám a nechce pomoct. Takže od tý doby, co zjistil, že dokáže jednoduchý malý schůdky sejít sám, odtahuje ruku a říká ne, když mu nabídnu tu svojí. Takže tam prostě chtěl zkusit schody dolů, byly tam takový čtyři schody a my jsme ho nechali, že půjde sám. Zvládnul dva, pak nějak zaškobrtl, převrátil se dopředu, zaryl se zubama do hrany jednoho schodu a udělal přes tu hlavu přemet dopředu — prostě úplně se zapíchnul a otočil. My jsme to viděli a smáli jsme se, ještě než Páťa dopadl, protože to přišlo prostě úplně komický, a viděli jsme, že to byly takový plastový schůdky, takže šance, že se mu něco stane, byla fakt maličká. Bral jsem to tak, že konečně si vyzkoušel, jaký to je a proč mu dáváme tu ruku. Pápa si samozřejmě nic neudělal, chvíli plakal, hlavně z toho překvapení a pak bylo šechno v pohodě…

Depo, svatyně a hledání vlaku

V muzeu jsme vyzvedli batohy, že půjdem na vlak, a zjistili jsme, že směr východ vede okolo dalších pavilonů, kde jsme vlastně ještě vůbec nebyli. Tak jsme si řekli, že když jdem kolem, tak se tam podíváme. Zalezli jsme tam a bylo to vlastně depo, kde parkovaly všechny ty historický mašinky — bylo takový kruhový nebo polokruhový. Procházeli jsme tam mezi těma mašinkama a po chvíli vylezli jsme ven. Koukli jsme na telefon a s hrůzou jsme zjistili, že je výrazně později, než jsme chtěli — že už je 12:40, s tím, že vlak nám jel ve 12:37 a v 12:57 pojede další (jezdily každou půl hodinu a ten v padesát sedm byl ten pozdější z těch dvou, co jsme chtěli chytit). Vystartovali jsme a zkoušeli ten vlak doběhnout, ale ukázalo se, že Kyoto Station je od toho muzea dost daleko. Po cestě jsme teda tenhle plán, zrušili a nechali jsme si tu půl hodinu navíc.

Dali jsme Páťu spinkat a shodou náhod jsme zastavili u jedný svatyně, která vypadala hrozně hezky, tak jsme se podívali dovnitř. A byla fakt nádherná. Je to vlastně zvláštní — člověk se pohybuje v centru města, sto metrů daleko je hlavní nádraží, který je fakt obrovský (to je prostě hlavní nádraží v Praze krát čtyři, nebo víc), a sto metrů od toho narazí na maličkatou svatyni, která je úplně klidná. Ty zdi to odizolujou vizuálně a najednou si člověk připadá fakt jako v nějakým malým klášteře. Byla tam krásná atmosféra, hezká rozkvětlá sakura — celkově fakt parádní. Měli jsme vlastně radost z toho, že jsme ten plán doběhnout vlak vzdali a že jsme se odhodlali tu svatyni navštívit (když už jsme u ní stáli).

Pak jsme šli na ten další vlak. Na nádraží jsme si ještě kupovali nějakou svačinu, takže jsme nakonec i tak měli co dělat, protože když jsme se doblahali k tomu nádraží, tak se vyznat v tý hlavní budově nebylo úplně snadný. Na tom nádraží jsme chodili už předtím mnohokrát, ale vždycky jsme vystupovali na perónech, a teď jsme tam šli skrz tu hlavní budovu, která byla strašně velká. Než jsme zjistili, kudy a kam máme jít, měli jsme to nakonec docela těsno.

Cesta vlakem a tip od Mexičana

Na perónech jsme ještě snědli onigiri, abychom měli aspoň něco, protože jsme vlastně nestihli jíst. Vlezli jsme do vlaku a sedli si do docela volnýho vlaku (tady maj vždycky v těch vlacích dvě dvojsedačky proti sobě, designovaný pro starší lidi nebo lidi s kočárkem a dětma). Za chvíli si k nám přes uličku sedl takovej starší pán ještě s nějakým klukem a jelikož to zřejme nebyl asiat, dali jsme se do krátce do řeči. Řikal, že je původně z Mexika a už tady žije 8 let.

Pak se nás ptal, kam jedem, a my jsme říkali, že do Nary. On se ptal, proč nejedem tím expresem. Já říkal, že nevím, jak to funguje s těma lístkama, a předal jsem tuhle konverzaci na Terez. On říkal, že nepotřebujem vůbec nic extra — úplně se stejnou kartou (tady používáme takovou MHD kartu, ICOCA karta se to jmenuje, která se vlastně načte při vstupu, když člověk projde turniketem, a pak se načte při výstupu, a ono to prostě strhne kredit za tu vzdálenost. Je vlastně jedno, jak se potom člověk mezi těmahle dvěma bodama pohybuje.) Říkal, že to je prostě jedno, klidně můžem naskočit na expres.

Koukli jsme na sebe a na hodinky — expres jel za asi sedm minut, náš vlak odjížděl asi za dvě minuty. Rychle jsme vyskočili z toho našeho vlaku, přeběhli jsme na vedlější perón do expresu (snědli jsme si ve dveřich ještě druhý onigiriú) a jeli jsme nakonec jím. Jel místo hodiny dvacet jenom asi čtyřicet sedm minut, tak to bylo fajn. Taky tam nebylo furt otravný hlášení a nemíchali se tam tolik lidi při přestupování a vystupování. Do Páťi nám sice někdo kopnul, když procházel mezi vagónama a nepočkal, až uhneme, takže ho vzbudil, ale naštěstí zes usnul.

Příjezd do Nary a ubytování

Páťa se vzbudil při příjezdu do Nary. Z nádraží jsme hledali výtah a měli jsme to docela štreku na ubytování, ale všechno jsme zvládli i s nákupem (tehle nákupák byl vakt velkej a ten výběr všeho byl neskutečněj!). Hned jsme si všímali, jak je to tady jiný — tomu se ale asi budeme víc věnovat v nějakým dalším blogu.

Přicházíme k ubytování, po cestě takový ne úplně hezký budovy. Ptám se: “To je tam napravo v tý ulici?”. Terez: “jo, jo”. Řikám: “No tak to je dobrý, aspoň vypadá líp než ta nalevo (domek přes cestu)”. A Terez: “ne, to je to nalevo…”. “aha…” No tak, naše ubytování vypadalo jako asi nejhorší budova, co sem tu zatím viděl, a nevypadá ani moc japonsky.

Nějak jsme se dostali dovnitř, otevřeli jsme dveře a… no, prostě naše ubytování v Naře není moc hezký. Nedělá nám to radost tam bejt. Je to hodně neútulný, hodně nepřizpůsobený dětem, a zároveň je to taky takový vošklivý trochu. Záchod je strašně maličkatej — ten snad dřív končí, než začíná, prostě na něj se nedá vejít. Koupelna je menší. Dveře do koupelny vedou nízký dveře (už jsem se praštil do hlavy) a ty dveře se zarazí přesně v pravym úhlu, i když místa na otvírání je dost, takže to člověka překvapí. Už jsem do nich dvakrát narazil. Kuchyňka je taková vošklivá, zalepená. jsou tam takový plastový dekorativní kytky. Okna jsou přímo do ulice s mříží. Prostě je to takový… a ještě je tam taková zima. Nemá to dobrej vibe.

Terez: Ale to ubytování, který jsem původně vybrala (a který jsem nakonec přebookovala) byl hotel, kterej byl docela dost vzdálenej od Narskýho parku, kde jsme chtěli strávit co nejvíc času. Tenhle nový ubytování má tu výhodu, že je to třeba sedm set metrů od toho hlavního chrámu, takže je to pro nás mnohem dostupnější a nemusíme nijak dojíždět, což pro nás samozřejmě odbourává docela dost stresu. A taky je to větší oproti tomu hotelovýmu pokoji (tady jsou hotelový pokoje malý, často míň než 20m^2).

Postel je taková menší, ale jedna věc je lepší — ten komplex má víc bytovejch jednotek, my máme jenom jednu z nich, a je tam společná chodbička a schody. V tý chodbičce jsme objevili pro Páťu postýlku, kterou jsme si okamžitě uzmuli. Tím pádem Páťa spí ve vlastní postýlce, nemusíme tolik řešit, jak se vejdem do postele, a zároveň si Páťa trochu připomíná, jaký to je spát sám. Terez: Dali jsme mu tam futon, aby to tam měl trošku měkčí, a spinkal úplně bez probuzení. Vůbec jsem ho v noci neslyšela, spal hezky do šesti do rána. Takže postýlka velký dobrý pro nás všechny.

Boj se zásuvkama

To ubytování má jednu ohromnou nevýhodu — nedostatek funkčních zásuvek. Tady není ani jedna zásuvka na tři kolíky, takže jsem musel vzít jednu z našich redukcí a venku kamenem utlouct ten třetí kolík. Tak teď máme aspoň jednu funkční redukci.

Ale máme další problém — zdá se, že se naše zařízení nějak nenabíjej tak, jak by měly. Nevím úplně, čím to je, ale prostě buď některý zásuvky jsou vypnutý, nebo záleží na tom, v jakým rozpoložení vesmíru tam tu zástrčku člověk píchne. Třeba foťák se prostě nechtěl nabít, tak jsem ho musel nabíjet z powerbanky. Powerbanka se nechtěla nabíjet, pak ten kabel zastrčila Terez — a už se nabíjí. Moje sušička na boty se zdá vůbec nesušila, nebo jenom tak na desetinovej výkon. Prostě takovej blbej drobnej nepříjemnosti, který neumíme vyřešit a nenašli jsme v obchodě lepší redukci.

Nara Park a první jeleni

Hned potom, co jsme se ubytovali, jsme vyrazili ven. Šli jsme se podívat do Narskýho parku, kde se nacházej ty hlavní atrakce — hlavně velkej chrám Tódai-dži a všechny svatyně a chrámy, který tady vznikly v okolí.

Vyrazili jsme se podívat do nejbližšího parku s vědomím, že bychom už mohli vidět nějaký jeleny (na to jsme ostatně nalákali Páťu, protože zdá se v Naře nedokážeme vůbec vyhovět jeho přání jít na skluzavky — v okolí žádný hřiště nemáme :(). Ty parky tady v Naře jsou známý tím — a možná i světově unikátní — že se tady volně pasou jeleni šika. Je jich tady hodně, stovky, tisíce. Jsou posvátný a velice ochočený v tom smyslu, že se k nim člověk může přiblížit, může si pro ně koupit takový sušenky, může je krmit a může je i pohladit. Takže na to sem lidi jezdí. My jsme samozřejmě tenhle den příjezdu nechtěli hnát na to hlavní místo, chtěli jsme se projít prostě nějakym vedlejšim parkem.

Vyrazili jsme (ty uličky se nám moc nelíbily), ale jak jsme se propletli, došli jsme do nějakýho parčíku a viděli jsme jeleny, tak jsme zanechali kočárek na štěrku a šli jsme za nima (Páťa cupital nařed). Ty jeleni, který jsme viděli v tom vedlejším parčíku, byly takový plaší — odcházeli před náma. Taky jsme pro ně neměli žádnou sušenku.

Návrat z toho parku jsme zvolili už okolo toho hlavního chrámu Tódai-dži. Zašli jsme do takový horní části toho celýho komplexu, která není zpoplatněná, takže jsme tam mohli bejt i po pátý/šestý hodině (protože tady už je tou dobou většinou většina atrakcí zavřená). Měli jsme tam takovej krásnej, poklidnej, večerní výhled na město. Bylo fajn, že jsme vlastně stihli i jednu památku, na kterou jsme se určitě chtěli podívat, hned první den.

Vraceli jsme se okolo toho hlavního Tódai-dži a viděli jsme ho skrz bránu. Jak jsem si původně říkal — no, barák. Ale barák strašně, strašně monumentálně velkej. Prej největší dřevěná stojící stavba na světě. Po takový hlavní promenádě se jde k další velký bráně a ta je taky masivní — prostě neuvěřitelný na pohled. My jsme to neprocházeli, šli jsme domů. Ale nalákali jsme se na to, že příští den se tady chceme podívat hned dopoledne. V tom Tódai-dži je velká bronzová socha Buddhy, tak to byl náš plán — vrátit se a podívat se na to všechno.

Hlavně jsem si užívali ty zahrady a to, jak byly prázdný, protože fakt je dost zvláštní, že tady věci začínaj relativně později otevírat — okolo devátý, desátý — a okolo čtvrtý, pátý už začínaj zavírat a rychle se to vylidní. My jsme vlastně procházeli tou hlavní turistickou atrakcí a bylo tam pár desítek lidí. Chvíli jsme ani nevěděli, jak je to vzácný tam bejt takhle o samotě.

Noční trápení s peřinou

Došli jsme domů, šli jsme spát, myslim, že ten den už jsme nic zvláštního nedělali. Večer jsem ještě řešil svoji naprosto příšernou peřinu. Myslel jsem, že Terez má taky naprosto příšernou peřinu, ale ráno jsem zjistil, že Terez měla úplně normální peřinu. Moje peřina je taková, jako kdyby se sypala sama sebou v tom obalu, protejkala — prazvláštní dojem.

Patrik & Terez (& Claude AI)