Nara den 1 — jeleni a Tódai-dži

Snídaně a velký praní

Dneska jsme vstali a zahájili den snídaní nudlovejch polívek, který nám na pokoji nechali hostitelé. Taková docela obyčejná čínská nudlová polívka, ve který ale plavaly miniaturní sušený krevety.

Taky jsme řešili jeden velkej problém — naše smrdící oblečení. Šli jsme prát, respektive Terez pro jistotu nejdřív přeprala všechno v teplý vodě s mejdlem v umyvadle a pak jsme to šoupli do pračky, aby udělala to svý kouzlo a vyždímala to.

Terez: Pračka tam neměla úplně normální režimy — měla na výběr, jak se má buben chovat k prádlu v průběhu praní, jestli to jsou pleteniny nebo standard. Na výběr tam byla délka praní od 3 do 15 minut natřásání prádla v bubnu. Potom se dalo zvolit, kolikrát se to vyždímá, a množství vody — to jsem dala větší, aby se to pořádně propláchlo. No a to bylo všechno.

Náš nejdelší prací cyklus — 43 minut. Vyndali jsme prádlo, dali sušit a byli jsme spokojený, protože nesmrdělo. Dali jsme ještě jednu várku a pak jsme vyrazili ven.

Nara Park a jeleni

Měli jsme v plánu jít do Nara parku znova, kterej znáte z předchozího článku, a zamířili jsme k tomu hlavnímu centrálnímu vstupu. Jednak jsme doufali, že po cestě potkáme nějakou samoobsluhu, a druhak jsme doufali, že tam budou prodávat ty sušenky pro jeleny. No najednou jsme se z uliček vyloupili na takovou rušnou silnici, kde na druhý straně už pochodovaly davy lidí a v parčíku byli lidi obklopený jelenama a krmili je sušenkama — tak jsme věděli, že jsme na správným místě. Říkali jsme si, ok, tak tohle je to, kde se chceme s těma jelenama kamarádit. Možná…

Šli jsme koupit sušenky a Terez už rovnou od toho stánku zamířila na trávníček. Jenom že jeleni nejsou blbí a nejsou tam — na rozdíl od nás — poprvé. Vědí, že od paní, co prodává sušenky, žádnou sušenku nedostanou. Ale od člověka, kterej si sušenky právě koupil a v ruce má peněženku a neví, co s ní ani se sušenkama — od něj ty sušenky dostanou velice jednoduše.

Takže jakmile jsem od Terez převzal sušenky a peněženku, majíc ještě otevřenej batoh vyžadující mojí pozornost, tak mě začali pronásledovat jeleni a začali mě kousat — respektive mě vždycky chňapli do oblečení. Utíkal/ucházel jsem a rychle jsem to uklízel do batohu, ale opačným směrem než kam šla Terez s Páťou, a začali jsme se tomu smát. Zároveň jsem trochu doufal, že se to zlepší. Zlepšilo se to — když jsem sušenky schoval do batohu, dali pokoj. Mě těšilo, že když je neviděj, tak je necítěj.

Šli jsme teda do parku, vyndali jsme pár sušenek a viděli jsme, že tyhle jeleni hned u tý brány a u tý silnice jsou trochu troufalejší, drzejší. My jsme naštěstí většinu sušenek nechali v batohu a koukali jsme hlavně na ostatní turisty, který se snažili si udělat selfie s tím, jak krmí jelínka, a dopadlo to většinou tak, že je obklopilo šest jelenů, který docela dotěrně oždibovali, některý i trochu trkali a turisti potom nevěděli co s tím, sušenku dávali nad hlavu, jeleni se jim natahovali krkama všude možně a najednou to byla taková… ne úplně příjemná instagramová situace.

Nicméně i bez sušenek jsme si to tam užili, protože bez nich jsme nebyli v obležení a měli jsme trochu víc času se zorientovat. Bylo to takový trochu stresující, protože Páťa za těma jelenama docela beze strachu běhal, takže my jsme běhali za ním a snažili se ho chránit (naštěstí nebylo třeba), ale to jsme v tu chvíli ještě přesně nevěděli. Taky jsme za sebou nechali kočárek a já jsem se do toho snažil trochu fotit a bylo to celkově takový zmatečný, to první setkání.

Vylezli jsme z prvního parčíku, přešli cestičku, vlezli do dalšího parčíku a tam už jsme si to užili víc. Bylo to tam otevřenější, už jsme si i nějaký jeleny podrbali, zjistili jsme, že sušenku můžeme v klidu nalámat v ruce a nakrmit spoustu jelínků jednou sušenkou. Páťa dával všem jelínkům sušenky a bylo to super — takový zajímavý setkání třetího druhu. Člověk si to vlastně neuvědomí, my jsme si taky uvědomili až později, že setkat se s jelenem takhle nablízko, krmit ho a hladit ho, je atypická situace. Kdo v Čechách se takhle dostane ke koze, krávě nebo ovci? A tady v parku se pasou stovky a tisíce jelenů a všichni je můžou krmit a hladit.

Cesta k Tódai-dži

Od těch parčíků jsme zamířili směrem k hlavnímu vchodu do Nara parku a k chrámům. Páťa většinu tý trasy chtěl ťapat, hrozně ho bavili ti jeleni, takže jsme ho v jednu chvíli museli unést do kočárku a odvézt si ho tam, kam jsme potřebovali dojít. Tentokrát jsme procházeli tou velkou bránou, která je opravdu monumentální — stojí na dřevěnejch sloupech, který jsou snad dva metry v průměru, a jsou strašně vysoký. Nedá se to popsat moc slovama, myslim si, že fotky nezachytěj líp, ale zanechává to v člověku neuvěřitelnej dojem. Prostě — jak někdo mohl něco vyrobit takhle dávno a takhle velký. Pokračovali jsme potom tou hlavní promenádou k chrámu Tódai-dži. Byli jsme tam tak někdy v deset, takže to byla ještě docela dobrej čas, protože spousta turistů do Nary jede jenom jako jednodenní vejlet z Kjóta a davy se teprv vytvoří. Jako lidí tam bylo hodně, ale davy tam ještě nebyly.

Tódai-dži v kontextu

Koupili jsme si lístek, prošli vstupní branou do Tódai-dži, a jakmile jsme to uviděli celý, tak… já jsem prostě zastavil a jenom jsem chvíli dokázal zírat. To byla prostě neskutečně monumentální budova. A přitom vlastně není původní — tahle konkrétní verze je asi tři sta let stará. Teď předám Terez, protože si myslim, že líp řekne ty všechny historický a všelijaký kontexty.

Terez: Tady v Japonsku vlastně většina těch chrámů nebo budov původní není, a to kvůli tomu, že většina z nich byla dřevěná — nebo prostě ta hlavní část byla dělaná ze dřeva. Typicky se stane, že při zemětřesení něco chytne a vlastně půlka města lehne popelem. Taky to, že jsou dřevěný a že Japonci to primárně staví tak, jak to staví, bylo z toho důvodu, aby to bylo jednoduše přestavitelný a rekonstruovatelný. Takže tady najít něco, co je původní, je docela těžký. V Naře je jedno místo, kde jsou původní budovy, který jsou opravdu starý — z období Nara. Je to chrám, myslim, že se jmenuje Hórjú-dži. Do něj nepůjdeme, je na druhý straně Nary, ale tam jsou budovy z osmýho století a jsou to nejstarší dochovaný dřevěný budovy na světě.

Terez: Jinak tenhle chrám Tódai-dži byl vybudovanej právě v období Nara, to znamená někdy v osmým století taky. Viděli jsme přímo v tom chrámu rekonstrukci tý originální podoby toho komplexu. Tohle je vlastně už jeho třetí přebudování — dokonce to druhý přebudování bylo ještě o třicet procent větší, ta budova teda byla spíš širší a trochu míň vysoká.

Terez: Ta socha Buddhy byla taky v průběhu historie odlitá z bronzu několikrát, protože právě přišlo nějaký zemětřesení a ty památky byly prostě poničený. Japonci to tady kontinuálně opravujou podle toho, jak je potřeba. A ta socha vlastně vznikla kvůli tomu, že to bylo období, kdy tady v Japonsku bylo spousta pohrom, a lidi věřili, že když se pro něco semknou a udělají takovýhle velkej chrám a takhle velkou sochu Buddhy, tak to Japonsko zachrání. Někdy jsem četla, že na to bylo potřeba skoro dva miliony člověkohodin — to vybudování bylo opravdu dlouhý a náročný. A taky že to sežralo většinu tehdejšího bronzu v Japonsku. Veškerá produkce bronzu během několika let prostě padla na tu sochu, takže to Japonce docela vyždímalo a uvrhlo je to do velice špatný ekonomický situace.

Jídlo ze sámošky

Po cestě z Tódai-dži jsme objevili sámošku se spoustou dobrot. Nabrali jsme zásoby, ochutnali spoustu novejch věcí a začínáme zjišťovat, že i věci, který by u nás byly nejedlý, tady jsou strašně dobrý. Různý buchtičky s obyčejnýma krémama, palačinky, prostě takový ty kupovaný levný sladký hrůzičky a buchty, co se u nás nedají, protože jsou téměř plastovější než jejich obal — tady jsou fakt dobrý.

Myslim si, že jeden z klíčů úspěchu je, že to dělaj čerstvý. Ráno to asi přivezou do toho obchodu, obsahuje to čerstvý ovoce, je to čerstvě pečený, čerstvě složený dohromady a přivezený v tom plastovým obalu do krámu každej den. A nakonci dne na to dávaj slevy, aby se to prodalo (mimochodem jeden ze způsobů, jak tady ušetřit na jídle — slevy postupně zvětšujou, jak se blíží zavíračka prej až je 40%, ale to my už tam dávno nejsme). Baví mě ochutnávat úplně cokoli — i všechny ty věci, co bych normálně odsoudil, protože to vypadá jako nejhroznější pečivo, tak jsem ho nakonec ochutnal a většinou to byla nějaká dobrota.

I Terez začala ochutnávat různý věci. Třeba jsme měli takovou bagetu (jako rohlík na hot dogy), plněnou salátem, bramborem, krevetama a brokolicí — jakože v restauraci by se za tohle nemuseli stydět. U nás by něco takovýho z krámu nebylo dobrý. Ochutnali jsme i místní sandviče — takový ty, co se u nás prodávaj jako třeba ty Crocodile. Tady jich jsou plný regály, čerstvý, s vajíčkovou pomazánkou, s tuňákama, majonézou, šunkou, salátem, a je to fakt strašně dobrý. Terez to taky ochutnala a zjistila, že to je skvělý a teď se o to skoro pereme — stojí to třicet korun a je to lepší než cokoli, co si koupíte v Česku.

Kopec nad chrámem

Páťa spal na ubytku a Terez vyrazila ven lovit plínek, který nám docházej. Potom odpoledne jsme vyrazili na kopec, co je tady nad tím chrámovým komplexem — takovej odhalenej, posekanej, travnatej kopec, poměrně příkrej — doufali jsme, že tam budou hezký výhledy. Když jsme ke kopci přišli, s hrůzou jsme zjistili, že tam je omezenej otevírací doba, takže jednu bránu, co byla otevřená do půl pátý, jsme nestihli a museli jsme k druhý, která byla do pěti. Naštěstí to nebylo daleko, prošli jsme skrz, Páťa slezl z nosítka a už běhal za jelínkama a sám šplhal po úbočí kopce.

Pak jsme ho naložili zpátky do nosítka a vynesli ho až nahoru. Byl jsem překvapenej, že to bylo docela kousek. Jsou tam takový tři pozvolný vrcholy za sebou, tak jsme nejdřív byli na tom prvním a pak jsme se rozhodli, že se podíváme i na ten druhej. Výhledy byly parádní — zapadalo to zlatavý slunce, trošku v místnim typickym oparu, a bylo to neuvěřitelně spektakulární. Pod náma chrámy, leskly se střechy ve městě… fakt parádní.

Zavolali jsme odtamtud babičce, chtěli jsme jí ukázat, kde jsme a co vidíme, ale vzhledem k tomu, že jsme volali přes dat, se ten obraz nepřenesl v takový věrnosti. Pak jsme už mazali dolů, protože byl skoro západ slunce. Z těch zahrad jsme vyšli a slunce už zapadlo, takže jsme měli tak akorát na to dorazit domů, udělat běžný večerní údržby okolo Páťi a jít psát blogy.

Páťovo jídlo

Jeden z našich stresorů — Páťovo jídlo — se pomalu zlepšuje. Páťa začíná jíst věci, který bychom úplně nečekali.

V tý sámošce jsem chtěl ochutnat vepřovej párek na dřevěný špejli, protože se na mě prostě příliš dobře usmíval. Byl to takovej… takovej šrot, no, nebyl až tak špatnej, ale Páťa ho ochutnal a snědl tři čtvrtě. Říkali jsme si — je to párek, slaný, mastný, takovýhle věci moc nejí — tak jsme byli rádi.

Občas nám ukousne nějakou bagetu a v tý sámošce jsem objevil takový rýžový… jak se to jmenuje… donburi. Mělo to na sobě červenou nálepku, která jak Terez potom řekla, znamená “doporučeno”. Je to fakt dobrá směs — rejže, nějaký maso (nevim přesně jaký), bambusový výhonky, cibule, mrkev, nějaká houba a taková omáčka. Páťovi to jde čím dál tím víc do šmaku a je schopnej sníst docela pěknou porci, tak jsme rádi.

A taky má Páťa neuvěřitelnej talent — když nakoupíme deset věcí, dáme do kočárku, tak na poprvé vytáhne to jediný, co bychom mu nechtěli dát, třeba nějakou sladkost. S naprostou jistotou obejde všechny ty toasty a bagety a zamíří přímo k palačince s banánem a šlehačkou a neochvějně se o ní přihlásí. Nepřestává mě to překvapovat — Páťa prostě loví v našich zásobách a vždycky najde to nejsladší. Nevim, jak to dělá.

Patrik & Terez (& Claude AI)