Nara den 2 — zahrady a pozorování

Dopoledne v parku

Druhej den jsme si naplánovali takový spíš chill den — dopoledne a odpoledne park. Zjistili jsme, že tam, kam chce Terez jít, maj otevřeno od sedmi, takže to dáme ten poslední den tady a zkusíme brzký start.

Dopoledne jsme teda šli do toho hlavního parku, našli jsme si nějaký hezký místo a nechali Páťu chvíli hrát. Po cestě jsme si samozřejmě koupili nějaký dobroty, podívali jsme se na altánek u jezírka, krmili jsme spoustu jelenů a to bylo všechno. Páťa měl dobrou náladu, takže my jsme měli dobrou náladu. Pak jsme šli na ubytko, Páťa spát.

Asi nejzajímavější zážitek z toho dopoledne bylo, když jsme odcházeli z parku. Terez se chtěla ještě naposledy pomazlit s nějakým jelínkem, tak jsem jí dal sušenku. Střídala sušenku a drbání, drbala, drbala — jelen chtěl další sušenku, ale Terez u sebe už jsme neměla. Tak jelen sklonil hlavu a vytáhl nám toast z kočárku. Snažili jsme se mu rychle dát další sušenku, abychom udělali substituci, ale nestihli jsme to — jelen sežral jeden toast s tuňákem a s majonézou. Doufám, že mu to příliš neuškodí. My jsme nakonec získali alespoň poslední toast za sušenku, abychom ho vyhodili. Jsme poučení pro příště, že na to nesmíme zapomínat.

Terez: Obchůzky a průzkum zahrady

Terez: Kluci šli spát a já jsem vyrazila do města, zase do centra. Byla jsem se podívat v obchodě s látkama, kterej jsem objevila den předtím. Koupila jsem tam dvě hezký tradiční látky — takový malý kusy jenom, ono to je hrozně drahý samozřejmě. Na zpátek jsem to vzala přes zahradu Jošiki-en, protože tam jsem se chtěla podívat s klukama odpoledne, tak jsem dělala takovej menší průzkum, abysme věděli, kudy se tam leze a jak to tam vypadá.

Terez: Ta malá zahrada byla velice hezká, taková hodně udržovaná, chodila jsem tam po pěšinkách, bylo to fakt moc pěkný. Byla zdarma. Hned vedle ní byla zahrada, která byla placená — na tu jsme se nekoukali, ale byla prázdná, bylo tam jenom pár lidí.

Odpoledne — Jošiki-en a park

Odpoledne jsme teda šli do tý zahrady Jošiki-en všichni dohromady. Terez se tam dala do řeči s nějakým Japoncem — respektive Japonec se dal do řeči s Terez. Seděl vedle nás, my jsme koukali na takovej starej teahouse — čajovnu. Japonec na mě vypalil japonsky a očekával nějakou odpověď. Já jsem se jenom pokynul správným směrem a celý jsem to přesměroval na ni.

Terez: Chvilku jsme si s Japoncem povídali o historii Japonska. Říkala jsem, že plánujeme dál do Načikacu-ury, a on říkal jo, jo, tam tudy procházel ten první legendární japonskej císař předtím, než založil japonský císařství. A právě na jeho počest tam byla založena svatyně přímo u toho nejvyššího vodopádu v Japonsku, kam se chystáme.

Terez: Pak jsem zmínila, že ještě chceme projet přes Kójasan po cestě na pobřeží, a on říkal, jo, jo, na Kóje tam jsou chrámy, kde se můžete zaregistrovat na recepci a potom se zúčastnit nějakýho buddhistickýho modlení — tam do tmy opakujete nějaký sútry. Říkal, že to je zajímavý. Tak jsem si chvilku povídala s Japoncem a kluci mezi tím procházeli zahradu.

Cestou ze zahrady jsme šli do parku a tam nás vedl Páťa od jelínků k jelínkům. Zvolil hrozně hezkou trasu — dostali jsme se na místa, kde jsme předtím vůbec nebyli. Pak jsme se vrátili na místo vedle toho Tódai-dži, kterej jsme viděli hned první den. Bylo tam takový velký prostranství, kde bylo spousta kamenů rozloženejch do mříže — velký kameny z přibližně stejnejch vejšek, placatý. Byly to základy nějaký další budovy, která už tam nestála — přednášková hala. Tak tam jsme chvíli seděli, Páťa tam běhal, vždycky nám zdrhnul někam sto metrů a my za ním. Nakrmili jsme tam jeleny svejma posledníma sušenkama a pak jsme teda zamířili domů.

Pozorování z Nary

Přidáme ještě nějaký střípky z Nary — jaký pozorování, porovnání s Kjótem. Začnu tím, že tady je výrazně míň záchodů a nejsou tak hezký. My jsme teda ve velice turistický části, ale ta zástavba, co procházíme, na nás nebudí vůbec takovej příjemnej dojem. Většina dveří a pozemků je nějak zamřížovanejch, jsou na tom cedulky, že to hlídá nějaká bezpečnostní firma. Vídáme i auta v přístřešcích za garážovýma vratama. Zdá se, že tady není tak bezpečno jako v krásným historickým Kjótu, kde jsme byli předtím.

Je tady strašný množství indickejch turistů a chodějí v těch kimonech — a vypadá to příšerně. Tady teda není první místo, kde jsme viděli, že půjčujou kimona. Myslíme si ale, že v kimonu nemůže vypadat dobře nikdo jinej než Asiat nebo než Japonec — některý lidi by je na sebe brát neměli. Třeba jsme viděli černocha v celým černým kimonu, to prostě nevypadalo dobře. A stejně tak ty Indové — ještě když ten Ind má furt ten svůj turban na hlavě naraženej s tou červenou ťufkou na čele, tak to vypadá trochu divně.

Terez: Zamýšlela jsem se nad tím, co mi tady přijde jako jiný v porovnání s Kjótem. Přijde mi to trošku jako Praha a Českej Krumlov. V centru Prahy se pohybuje taky spousta turistů, ale zároveň to je primárně místo, kde žijou místní — funguje to v trošku jiný symbióze. Když se člověk přijde podívat do Českýho Krumlova, tam je ta jedna část města vyloženě dedikovaná turistům a jede se tam prostě masovej turismus. A tak mi trošičku přijde ta Nara.

Terez: Je to určitě i tím, na jakých částech se teď pohybujeme. V Kjótu jsme se vyhnuli takovým těm úplně nejvíc turistickým místům, protože jednak už jsem tam byla a druhak si nemyslím, že bysme z toho měli jakýkoli dobrej zážitek. Takže ta Nara, co se týče toho historickýho nádechu v tý části města kolem chrámů, mě trošku zklamala.

K tý masovosti ještě — je to masakr, kolik lidí se tady shromáždí během dne a jak rychle se to vylidní. Teď jsme venku, je osm hodin deset minut a ty parky jsou téměř prázdný. V šest večer budou ty parky téměř prázdný. A mezi těma hodinama se sem nacpe desetitisíce lidí — jezdí sem jeden autobus za druhým, jsou tady velký parkoviště, kde to všechny ty lidi vyplivne. Některý trasy chodějí fakt zástupy a zástupy jak na demonstracích. Takže rozhodně bych doporučil komukoliv, kdo chce navštívit Naru a tyhle parky — buď si přivstaňte, anebo zůstaňte dýl.

Taky je tady výrazně málo hřišť. V okolí našeho ubytování bylo jedno malý, kam jsme došli, ale pak jsme odešli, protože tam byla špinavá… — nemůžu to říct nahlas, protože by Páťa zavětřil (skluzavka). Žádný jiný místa tady v okolí nikde dostupný nejsou.

Patrik & Terez (& Claude AI)