Nara den 3 — Kasuga Taiša

Hlučný sousedi

Patrik: Ještě než se pustíme do dnešního dne, tak poznámka ke včerejší noci. Máme asi nový sousedy a ti jsou extrémně hlučný. Najednou se vysvětluje, proč jsme na ubytku dostali od provozovatele na stole tři páry novejch špuntů do uší — tady je totiž všechno strašně slyšet a hrozně to všechno vrže. Ti lidi přišli domů naštěstí těsně po tom, co Páťa usnul, a nám přišlo, že tam chodí stádo buvolů nebo já nevim čeho, přitom by tam měli bejt maximálně tři. Dělali bordel a vzbudili nás snad ještě o půlnoci. Byli jsme z toho takoví nesvý, pustili jsme Páťovi bílej šum, kterej jsme dali docela dost nahlas, takže vlastně Páťu rušil a Páťa se ho bál. Tak jsem zvědavej, jaký to bude dneska — jestli po ránu v šest sedm pochopili, že máme malý dítě, a buďto si nám budou chtít pomstít, anebo budou tiší. (Poznámka z budoucna — dál byl klid, asi byli jen na jednu noc)

Kasuga Taiša

Patrik: Dneska ráno jsme vyrazili do Kasuga Taiša — šintoistický svatyně, která je na seznamu UNESCO, strašně stará, musela bych si podívat na podrobnosti. Chtěli jsme vycházet v sedm, nepovedlo se nám to, protože jsme spali do tři čtvrtě na sedm, ale i tak jsme tam byli relativně brzo. Park byl prázdnej, ta svatyně zas tak prázdná nebyla, ale furt jsme to stihli docela v dobrou dobu.

Patrik: Svatyně byla moc pěkná a zdá se, že je stále aktivní v tom smyslu, že tam pořád bývají nějaký bohoslužby nebo ceremonie. Člověk si tam může zaplatit vyvěšení svýho přání do lucerničky. Viděli jsme tam, že si asi chystali nějaký křest nebo oslavu novorozeněte — byla tam japonská rodina v oblecích, jedna paní v kimonu a drželi mrňouse. Takže ta svatyně pořád pracuje. Ale jinak zase — kdyby to bylo bez turistů, mohlo by to mít moc krásnou atmosféru. Takhle je to spousta hezkejch budov, kde chodí lidi.

Patrik: Důležitej dodatek — dneska má Páťa jinej obleček, protože ten druhej se vypral a suší se, takže má kraťásky, který jsou mu trošku větší. A jak jsme šli v tý svatyni Kasuga Taiša, tak Páťa cupital, cupital a najednou mu před jednou svatyňkou spadly kalhoty. Páťa koukal dolů, úplně znepokojený, na svý holý nožičky, tak jsme mu je museli rychle zase nandat, aby nedělal ostudu. Doufám, že bohové to nebudou jemu ani nám vyčítat, že viděli jeho plínku.

Jeleni a cesta zpátky

Patrik: Po cestě zpátky jsme si zase udělali odpočinek v parku, krmili jsme jeleny — někdy ne úplně dobrovolně, protože přišli oni za náma. Poprvé jsme narazili na větší množství takových drzejších jelenů, který nás okousávali všude možně. Jeden z nich nám okousal batoh horem dolem a nechal nám ho vožužlanej od rozkousanejch sušenek.

Opuštěná svatyně a Heijó-kjó

A odteď povídá Terez 🙂

Přes Páťovo spaní jsem se šla podívat někam dál. Původně jsem měla v plánu, že se vrátím do tý Kasuga Taiša, abych si tam víc užila bez stresorů. Ale toho plánu jsem se nakonec vzdala, protože jsem si říkala, že sice tam nebudou moje dva stresory, ale spousta jiných stresorů v podobě nekonečnejch zástupů lidí.

Tady v Naře je samozřejmě ten Narskej park a chrámy v okolí to největší turistický lákadlo, to nejhezčí. Ale potom tady jsou ještě další místa — spousta starejch chrámů z období Nara a taky bývalej císařskej palác. Respektive je tady místo, na kterým se nacházej nějaký pozůstatky toho bývalýho císařskýho paláce — tam víceméně skoro nic nezůstalo, jenom nějaký kamenný základy těch budov.

Nicméně Japonci ten prostor — vlastně toho Heijó-kjó, který bylo založený někdy v sedmým století — nezastavili. Udělali tam nějaký vykopávky, udrželi to jako park a udělali tam i rekonstrukce nějakejch původních budov. Ten park je docela daleko od toho Nara parku a je ohromnej — několik kilometrů na několik kilometrů, obrovská plocha. Nejsou tam skoro žádný stromy, je to taková zatravněná placka. Říkala jsem si, že se tam zkusím podívat, protože pro nás všechny tři tam dojít by bylo docela náročný — je to hodně daleko.

Po cestě jsem se ještě zašla podívat na opuštěnou svatyňku. Šla jsem tady takovou obytnou zástavbou a koukala na mapu, že tam jsou i nějaký takový opuštěný svatyně. Zajímavý bylo, že to bylo v čase nedělního japonskýho oběda, takže jsem víceméně nikoho nepotkala — jako kdyby to bylo město duchů. Procházela jsem obytnou zástavbou a zamířila k jedný opuštěný svatyni, kde jsem byla úplně sama. Mělo to hezkou zajímavou atmosféru, ale zároveň mi to přišlo trošku postapokaliptický. Naštěstí po cestě zpátky z tý svatyňky jsem potkala nějakýho školáka, kterej šel zřejmě domů, takže jsem zjistila, že nejsem sama na světě.

Potom jsem došla k těm vykopávkám toho původního císařskýho města. Ten park je obrovskej, prošla jsem jenom kousíček. Teďka tam mají asi tři znovu zrekonstruovaný budovy toho původního císařskýho paláce — a to fakt čiší novotou, úplně to září, protože to je opravdu nově vybudovaný. Viděla jsem, že tam mají ještě rozestavěnou další část budovy.

Minimálně do jedný z těch budov se dá podívat. Prošla jsem si to tam, mají tam udělanou rekonstrukci audienční síně císaře — i trůnu a tak, to bylo hezký. Je tam i hezkej výhled na ten park. Potom jsem spěchala na vlakovou zastávku, abych se dostala brzo zpátky za klukama.

Nákupní ulička a moči

Kluci už byli po spaní, takže jsme se jenom nějak občerstvili a rozhodli se, že vyrazíme opačným směrem — ne do Nara parku, jakým jsme strávili ty předchozí skoro tři dny. Šli jsme směrem, kde už Terez byla dvakrát předtím během svejch dopoledních procházek — do takový nákupní uličky. Zase to je takový krytá ulička se stříškou a spoustou různejch obchůdků. Oproti tý uličce v Kjótu, která byla víc taková místňácká, tahle je vyloženě zaměřená na turisty. Jsou tam restaurace, nějaký dárkový šopy se suvenýrama, dá si tam člověk půjčit kimono a tak. Bylo to přeplněný turistama, moc jsme si to neužili (spíš sme z toho byly otrávený).

Po východu z tý uličky jsme narazili na jedno místo, co je hrozně známý v Naře výrobou moči. Nejenom že si tam člověk může koupit čerstvý moči, ale ještě vidí — v určitejch časech mezi devátou a třetí — jak to moči připravujou. Vezmou uvařenou rejži a stloukaj ji takovou obrovskou dřevěnou palicí. Terez kolem toho dvakrát předtím procházela, ale byl tam takovej nátřesk lidí, že vůbec nic neviděla, jenom slyšela ty rány. Když jsme tam byli s klukama, tak jsme bohužel žádný stloukání neviděli, protože už bylo po těch turistickejch hodinkách a na místě bylo míň lidí, takže už nový moči nevyráběli. Tak jsme si ho aspoň koupili na ochutnání a … chutnalo to jako moči.

Kófuku-dži

Odtamtud jsme se vydali směrem ke Kófuku-dži — chrámu, kterej je taky hrozně známej. U něho stojí krásná pětipatrová pagoda, kterou jsme bohužel neviděli, protože teďka je naplánovaná nějaká dvanáctiletá rekonstrukce. Vypadá to tak, že celou tu obrovskou pagodu obestavili takovým domem — víceméně okolo toho udělali halu, takže ta pagoda vůbec nejde vidět. Pagoda je úplně celá uzavřená a ta bouda je teď asi největší dominanta tyhle části Nary — když se člověk podívá z kopce dolů, vidí tuhletu velikou konstrukci. Takže aspoň jsme se dozvěděli, co to vlastně je. Obešli jsme nějakej rybníček, trochu se prošli a rozloučili se s jelínkama, protože další den máme v plánu odjet pryč.

Setkání s japonskýma klukama

Nakonec jsme zakončili procházku na takovým parčíku docela blízko našeho ubytování. Tady vlastně tohle povídání dopovídávám o dva dny později a to proto, že nás tam vyrušila skupinka kluků, který začali interagovat s Páťou. Patrik mě zavolal, abych přišla — jak to říct — zhladčit jejich interakci a zapojila do toho nějakou japonštinu Od kluků jsem se dozvěděla, že za čtrnáct dní nastupujou do prvního ročníku vyšší střední školy, což znamená, že jim bylo zhruba patnáct. Bydlí v Ósace, takže mi řekli, ať si dáváme pozor na jedno místo v Ósace, kde se vyskytujou bezdomovci — dobrej tip. Nakonec jsem si teda potvrdila na Airbnb, že tam nebydlíme, tak se nám trošku ulevilo. Jeden z nich měl hrozně rád fotbal a znal Českou republiku díky tomu, že z ní pochází dobrý fotbalový hráči. Trochu pomohl Patrik s tím, že začal vyjmenovávat nějaký jména, který já jsem v životě neslyšela — a jo jo, týpek věděl, znal český fotbalový hráče (Petr Čech, Jan Koller, Pavel Nedvěd…)

Nara vs Kjóto

Tím skončil náš poslední den v Naře. Ještě možná nějaký střípky z toho posledního dne — Patrik byl zklamanej z historický části Nary mimo ten Nara Park, protože to je fakt turistický místo a nejsou tam, není tam co moc objevovat, pokud člověk nechce nakoupit suvenýry a odjet vlakem domů.

Za mě to má jinej nádech než jaký to mělo v Kjótu. Kjóto bylo místo, kde turisti procházeli i obytnou částí města, takže jsme tam viděli normální žijící Kjóťany. Tady v Naře to bylo vyloženě jenom turistický místo — šlo vidět, že tam každej den přijede autobus v devět, všichni turisti ve čtyři v pět hodin už jsou nastoupení zase v autobusu a víceméně to tam žije od devíti do čtyř pěti a pak konec. Když jsem se vydala k tomu císařskýmu městu, kde už to je míň turistický, tak tam jsem přesně viděla, že tam turisti moc nejsou — skoro nikdo tam nebyl nejaponskej — a to mělo trošku jinej nádech. Šlo vidět, že to je město, ve kterým se žije i jinak než jenom turistickýma zájezdama.

Celkově se nám asi zatím víc líbil ten náboj města v Kjótu než v Naře. Patrik: Ještě bych dodal, že my jsme v Naře měli tři celý dny a všechny tři dny jsme alespoň půl dne byli v nějakým parku s jelenama. Zpětně bysme asi alespoň jeden ten den udělali nějakej celodenní vejlet někam mimo, protože to bylo nakonec takový furt na stejným brdo.

Patrik & Terez (& Claude AI)