Hlučný sousedi

Patrik: Ještě než se pustíme do dnešního dne, tak poznámka ke včerejší noci. Máme asi nový sousedy a ti jsou extrémně hlučný. Najednou se vysvětluje, proč jsme na ubytku dostali od provozovatele na stole tři páry novejch špuntů do uší — tady je totiž všechno strašně slyšet a hrozně to všechno vrže. Ti lidi přišli domů naštěstí těsně po tom, co Páťa usnul, a nám přišlo, že tam chodí stádo buvolů nebo já nevim čeho, přitom by tam měli bejt maximálně tři. Dělali bordel a vzbudili nás snad ještě o půlnoci. Byli jsme z toho takoví nesvý, pustili jsme Páťovi bílej šum, kterej jsme dali docela dost nahlas, takže vlastně Páťu rušil a Páťa se ho bál. Tak jsem zvědavej, jaký to bude dneska — jestli po ránu v šest sedm pochopili, že máme malý dítě, a buďto si nám budou chtít pomstít, anebo budou tiší. (Poznámka z budoucna — dál byl klid, asi byli jen na jednu noc)

Dopoledne v parku

Druhej den jsme si naplánovali takový spíš chill den — dopoledne a odpoledne park. Zjistili jsme, že tam, kam chce Terez jít, maj otevřeno od sedmi, takže to dáme ten poslední den tady a zkusíme brzký start.

Snídaně a velký praní

Dneska jsme vstali a zahájili den snídaní nudlovejch polívek, který nám na pokoji nechali hostitelé. Taková docela obyčejná čínská nudlová polívka, ve který ale plavaly miniaturní sušený krevety.

Poslední den v Kjótu

Sedmej den byl pro nás posledním dnem v Kjótu. Loučilo se nám docela těžce, ale zároveň jsme se těšili na to, co uvidíme v Naře.

Ten den jsme si uspořádali tak, abychom měli co nejméně stresu s naším největším stresorem — Páťou v dopravních prostředcích. Naplánovali jsme cestu vlakem, která měla bejt něco přes hodinu, na dobu Páťova spánku, a to nám umožnilo mít dopoledne a odpoledne stále nějakej rozumnej program. Zpětně můžeme radostně říct, že to byl vlastně plnohodnotnej den a ten přejezd nám víceméně nijak extra ten den neskrátil.

Katastrofální praní a imaginární zemětřesení

No tak tady teď sedim večer v posteli a je tady strašný smrad. To proto, že jsme dneska udělali takovej experiment, který vůbec neměl být experimentem. My jsme si totiž vyprali. Dnešek měl být takovej volnější den, protože půlku dne prší a na odpoledne jsme už dlouho plánovali, že si konečně vypereme, protože jsme celou tu dobu opírali složení našeho batohu o to, že budeme prát pravidelně. A dopředu jsme byli varováni, že se tady pere jako v jiných anglických zemích nebo zemích s anglickou kulturou ve studený vodě a takže ne všechny prášky fungujou stejně dobře. My jsme to naštěstí vyřešili tím, že máme ubytování, kde je pračka a je tady prášek, ale ten výsledek nás stejně trochu překvapil.

Úvod — celodenní výlet do Uji

Na pátej den jsme si vymysleli — to znamená Terez nám vymyslela — celodenní výlet do Uji. A teď to asi přenechám Terez, protože to je spousta slov, který já neumím říkat a vůbec nic o tom nevím, takže předávám!

Team Lab — rozhodování

Na dnešek jsme si vymysleli jednu hlavní atrakci, a to na dopoledne. V půl desátý jsme měli nástup na takzvanej Team Lab. Je to taková digitální interaktivní expozice. Chvíli jsme rozmejšleli, jestli tam půjdem nebo ne, protože by to mohlo pro Páťu bejt docela náročný. Svítí to, bliká to, je to ve tmě, někdy to je hlasitý — nevěděli jsme, jestli mu to nebude příliš vadit a nebude se bát, jestli z toho nebude hysterák.

Ráno — Páťa snídá sám

Dnešní den začínal vesele, protože Páťa se samozřejmě vzbudil jako první. My jsme byli docela utahaný, takže jsme jenom leželi. Páťa vstal, během pár sekund byl na čtyřech, chvíli lezl po mně, chvíli po mamce, a pak slezl z postele. Vylezl na gauč, stoupnul si, dal si chleba a začal baštit. My jsme jenom pozorovali z postele, jak se Páťa sám nasnídává — a my nemusíme dělat vůbec nic. Řikali jsme si, to je vlastně docela pohoda ten život s ním. No ale mlíčko si sám bohužel neudělal, tak to jsme už museli vstát.

Ranní výjezd

Včera jsme vstávali kolem šestý, řekl bych půl sedmý. Páťa má samozřejmě budíček nastavenej v hlavě, takže budí i nás. Terez hned ráno oznámila, že by chtěla vyrazit brzo — ale každej z nás měl v hlavě jinou představu toho, co to znamená, takže po chvíli jsem dostal zprcung za to, že ještě nejsem venku a připravenej. Největší zápas byl ale samozřejmě s Páťou — naštěstí díkybohu nejsem ten nejzlobivější Paprika v naší skupině. No a vyjížděli jsme metrem s přestupem na vlak — stejnou cestu jako když jsme přijížděli z letiště. Směr? Fushimi Inari.

Ranní nákup

Ráno jsme začali tím, že Terez vyrazila na lov nějakýho jídla. Došla do potravin, který máme kousek za barákem, a přinesla domů suchou rejži (pro mě), nějaký onigiry, nějaký sushi a na vyzkoušení čerstvej zelenej čaj v petce. Ten byl moc dobrej.