měl dost solidní základy. Totiž první věc, co se mi v práci povedla, bylo prasknutí vlhkýho pytle cementu a jeho následnýho vysypání do bot. Následujících pár minut jsem tak strávil vyklepávání svejch superděravejch tenisek. Jindy třeba zase začínám rozcvičkou nošení pytlů s cementem, který společně s plnejma kýblema z týhle práce dělaj tu správnou posilku, neboť váží 36,3kg. Což nést je je ok, ale naučit se s nima rozumně manipulovat při sypání do kýble mi trvalo spoustu pokusů. Každodenní zápřah má docela vliv na moje svaly, který sílí a tuku na mě skoro pozorovatelně ubejvá. Jako důkaz zlepšující se kondice se mi podařilo si na cestě z práce v parku na hrazdě zvednout osobní rekord v počtu shybů na mejch celoživotně vysněnejch 20 a tehle výkon už se mi podařilo dvakrát zopakovat.

Je načase podat zprávu o našem pracovním i nepracovním životě. Člověk by si myslel, že nebudeme mít skoro co napsat, vzhledem k tomu, že už přes týden pilně pracujeme, já ale věřím, že se pár věcí od minulého příspěvku nastřádalo. Poznámka redakce: je 8:44 ráno, mrznu v kuchyni, mám za sebou každodenní lekci Čínštiny, pouštím si zlatý český písničky do sluchátek a vedle v nedodělaném pokoji opět skvótují nějaké dvě existence. Ano, původně jsem si písničky pustila nahlas, nakonec jsem ale usoudila, že by si víc mohli užívat můj zpěv než originál (se sluchátkama na uších zním určitě super!).

Konečně jsme tam, kde jsme chtěli bejt – užíváme si volnej víkend sedíme na terase a nemusíme nic dělat. To důležitý slovo tady je „nemusíme“. Pro Terku to nemá takovej význam jako pro mě, protože neni stresař, ale pro mě je to vykoupení. Konečně mám práci, nemusim řešit a vymejšlet, co ještě zkusit a kde se zeptat. Každej den odpoledne a o víkendu mám teď volno, což je stav, kterej jsem, když nepočítám Zéland, nezažil 6 let v kuse a už sem se těšil, až nastane. Jestli někdo řiká, že studentský léta jsou skvělý, tak prohloupil. Skvělý je mít o víkendu volno bez starostí, že je potřeba něco dělat. (Tereza edit: ano, máme volno, což je skvělý. Na druhou stranu ve mě dostatek času vždycky povzbuzuje megalomanské plány. Takže jsem se rozhodla, že budu pokračovat ve svém učení se čínštiny a taky přemýšlím nad tím, že bych si tu mohla dodělat nejvyšší certifikát z japonštiny, uvidíme, jak to půjde).

Od novýho tejdne jsem zase úpěnlivě sháněl práci (stejně sem najednou neměl co dělat, když Terka najednou zmizela v restauraci…). Přes víkend jsme našli firmy, co nabízej práci na internetu a v pondělí že místo posílání žádostí online budu volat přímo jim a třeba to bude lepší. Nebylo… Když mi do sluchátka neodpověděl automat pro zákazníky, tak se volání vůbec nezdařilo. Nakonec jsem zase akorát rozeslal hromadu internetovejch žádostí a dovolal jsem se na dvě místa, kam jsem v úterý plánoval donýst CV. Jedno z toho byla pozice skladníka a druhý v obchodě s lyžema s snowboardama.

Terka ohledně našeho pátečního nočního dobrodružství:

Článek píšu v sobotu v poledne. Vzhledem k předchozí noci sem nemůžu nevložit intermezzo ohledně našich spolubydlících. Většinou se s nima vůbec nepotkáváme, protože odcházejí poměrně brzy ráno a vrací se okolo 9 večer. Včera jsme tu byli sami asi do 10, takže už v nás svitla naděje, že možná mohli jet na víkend domů! Omyl, jeden se tu objevil okolo 10 s nějakýma dalšíma lidma, okolo 11 odjeli.

V pondělí nastupuju do japonské restaurace roku, jménem Roku. Dle srovnání jde o jednu ze tří nejlepších japonských restaurací v Calgary vůbec (a že jich tady je snad víc než všech ostatních dohromady) a úroveň je znát nejen na jídle. Dnes (čtvrtek) jsem se byla informovat ohledně podrobností svého zaměstnání. Patrik mi před odchodem řekl, že hlavně nesmím zapomenout mluvit japonsky, abych udělala správný dojem… Nemusela jsem se vůbec snažit, protože se mě hned po příchodu ujmula starší Japonka, matka slečny, která se mnou dělala pohovor minulý týden. Hned na mě nastoupila s pracovním manuálem v japonštině, a když jsem přitakala, že jsem s japonskou verzí v pohodě, začala mi všechno vysvětlovat v japonštině a procházet se mnou manuál. Na konci instruktáže (víc než hodinové), se k nám připojila její dcera a obě byly dost překvapené, že tak rozumím. Manuál jsem dostala na doma, mám v plánu do práce nastoupit s japonských nasazením a japonským přístupem, takže budu hezky do pondělí studovat. Zatím to vypadá tak, že jsem přijela do Kanady abych tu chodila do autenticky japonské práce , takže to nakonec možná budu mít jako Kanadsko-japonské working holiday. Dost náročné bude skloubení 3 různých jazyků, které tu budu každý den používat, zvlášť okamžitý přechod mezi angličtinou a japonštinou v restauraci bude docela oříšek.

Vypadá to, že Patrika psaní první části příspěvku o zběsilém hledání práce v Calgary dost vyčerpalo, takže se do toho zase pouštím já. Sedím v kuchyni a pěkně mě tu ruší zvuky vrtačky a pily, pokračuje budování posledního pokojíčku v domě, kterého se účastní Logan, jeho pomocník Brock a pomocníkův pomocník Patrik. Brock přinesl pro všechny zúčastněné pivo a Patrik rychle sáhnul po tom nejhoršim, co Brock přinesl, abychom konečně ochutnali ty jejich pravý piva. I já poznám, že je fakt hnusný.

Je středa večer a konečně jsme dorazili zpátky domu z našeho dnešního dlouhýho cyklo-putování po strojařskejch firmách, kde jsem si zase hrál na podomního prodejce lidský síly. Málokdy se mi stává, že mám fakt šílenou chuť na pivo a stalo se to zrovna dneska. Neměli jsme s sebou zrovna nejvíc tekutin a po celodennim šlapání na přímym slunci sem vážně nemyslel na nic jinýho než tuplák krásně vychlazenýho českýho piva. Terka mě uklidňovala existencí jedný malý plechovky piva v naší lednici, kterou jsme dostali od Brocka, ale to mi prostě nepřišlo dost. Teď už máme plechovku vesele vyžahlou a další nápoj bude moc dobrej čaj, kterej jsme včera koupili. A teď už hurá na vyprávění…

Už před příjezdem nám bylo oznámeno, že ještě po našem příjezdu se bude v domě trochu budovat, protože se to nestihlo dodělat dřív. Bonus pro nás, chystal sem se u budování nabídnout svoji zkušenou pomoc a ulovit tak pracovní příležitost. A jak to teda bylo?