Vánoční Lenošení

Zdá se to až neskutečným, ale přes všechny plány a očekávání, kolik důležitejch věcí o prázdninách uděláme, míjí nás den za dnem, aniž bychom se měli k práci. Já mám volno od soboty 21. a doposud jsem nenabral dostatek psychickej sil a stále odpočívám. Terez zatim musela do práce v pondělí 23. a pak pěkně po Vánocích až do soboty. Ale neni to tak, že bychom nedělali vůbec nic. Pojďme si projít naše nejnovější zážitky společně…

Velký stěhování národů

O našich bezva spolubydlících už díkybohu neni co psát, neboť jsme si našli nový bydlení a rozhodli se koncem zúčtovacího období energií přestěhovat, abychom nemusel řešit dělení stále se zvyšujících výdajů za výhřev domu. Naštěstí byl novej landlord tak hodnej, že nám nabídnul možnost přistěhování se před koncem měsíce a to (zdá se) bez nějakýho zpoplatnění, čehož jsme rádi využili. Balit věci jsme začli už v průběhu tejdne a samotný stěhování nechávali na sobotu. Možná by bylo záhodno povyprávět o tom týdnu balení, neboť jeho start se ukázal značně katastrofální.

Intermezzo – Povzbuzující tejden

V pondělí se nám povedlo narušit naši jistotu v navrácení naší kauce. Na vině byl jelen a červený víno, který se v podobě polívky, mnou v misce k večeři nesený, rozhodl po mym uklouznutí a překonání většiny schodů místo po nohách po pravý zadnici misku opustit a dát se na útěk. Naše první reakce byly dosti rozdílné – Terez mi začala nadávat a já jsem začal sbírat kusy masa a mrkve z klína a koberce a začal se obávat o poměrně huňatej koberec. Po chvilce rekogniskace terénu jsme zjistili, že polívka kromě koberce skončila ještě na stěně a k mému úžasu i na stropě. Svojí šikovností jsem nám tak obstaral 30 minut parádní zábavy, která se naštěstí zakončila shledáním, že bychom kauci měli dostat v pohodě zpátky.

Úterý začalo vesele hlavně pro Terez, který po cestě do práce pípala kontrolka nedovřených dveří. Tentokrát jsem byl na vině (pro změnu) já, protože jsem ráno zkoušel auto otevřít, ale byl jsem zrazen našimi posuvnými dveřmi – ty totiž při místních teplotách lehce zamrznou a jen si tak vesele bzučí. Bohužel ovšem bzučení neni symetrický a na konci každýho jednoho bzučení se dveře (když ne fyzicky) dostanou oficiálně do nové polohy. Moje tři vzetí za kliku tedy znamenaly, že se dveře tvářili jako otevřený a jelikož se je T*** nepodařilo dobouchnout (je potřeba kombinovat tlak na dveře se správnou variantou bzučení), jelo auto oficiálně otevřený až do práce, kde Terez doufala, že problém dořeší. Naneštěstí se jí tak nepovedlo a jelikož japončíci v práci seděj na hodinkách s rákoskou v ruce, odběhla a doufala v nejlepší. Až o polední pauze jí bohužel napadlo, že otevřený dveře by mohly implikovat rozsvícený světýlka v autě a po zběžný kontrole zjistila, že se nemýlila, světla vypnula, domů zahlásila stav a doufala, že bude večer v autě dost šťávy na start.

A já jsem mezitim doma čekal a snažil se bejt co nejvíc produktivní, takže jsem balil a zrovna padl můj zrak na toustovač, kterej by bylo potřeba nafotit a prodat na Kijiji, tak po něm hrabu a už si ho nesu na plácek, když tu mi spadne na roh našeho novýho šuplíku do auta a promáčkne si bočnici. Do tý doby šel prodat jako „zánovní“, teď mu hodnota klesla tak na polovinu :(. Takže si v duchu i nahlas nadávám a doufám, že mi Terez brzo zahlásí, že úspěšně nahodila auto a jede domů.

Místo toho jsem se večer (mnohem později než jsem čekal) dočkal hovoru, kde mi Terez líčí, jak auto nestartuje a že jde koupit startovací kabely. Naštěstí v obchodě narazila na někoho, kdo jí hned šel pomoct, naneštěstí se auto ani po mnoha pokusech z více aut nahodit nepodařilo a jelikož už bylo k desátý večer, pod nulou a na místě foukalo, rozhodla se problém odložit na jindy a přijela smutně vlakem. Mě zprávy nikterak nepotěšili (hlavně Terčino podání „doufám, že je auto aspoň zamčený“, který mi důvěru v dobře udělanou práci fakt nedodalo) a jak jsme byli oba naštvaný, zkazili jsme si ještě večer.

Druhej den jedem rovnou za autem – já s teoretickou znalostí vyčtenou z internetů – a po příjezdu k autu zjišťuju, že nejsem o nic chytřejší než z domova. A tak začínáme odchytávat lidi, ktří by nás mohli nahodit – první ženská spěchá a má pidi auto a hubu plnou rad, který jsou tak zřejmý, že se snažíme jí slušně opakovat, že se teda nic neděje a že to zvládnem. Zkoušim popoběhnout za nějakym týpkem u velký dodávky a ptám se, jestli má minutku čas. „NE“. Dobře, děkuju… „A na co?.“ Ale, potřebujem pomoct nastartovat. „To se svym novym autem dělat nebudu.“ Díky!

Nakonec před náma parkujou jakýsi mladý dělňasi instalatéři nebo co a ti s pomáhánim problém nemaj. Připarkujou tak svojí velkou dodávku a jedem nabíjet. Bohužel pro nás ale ani po pár minutách nabíjení a oškrabávání kontaktů se situace nelepší a místo kuckavýho roztáčení motoru se ozývá pouze rychlý klikání. No tak nic, jdeme koupit šroubováky a zeptat se do blízkýho servisu (součást Walmartu), jestli nemůžou pomoct. Tam se dovídáme, že oni pomáhaj pouze s autama, který dojedou až k nim – auto, který stojí na parkáči o sto metrů dál pro ně neni dosažitelný. Leda bychom chtěli a až týpkovi skončí šichta, může se na to přijít podívat jen tak… Takže berem silnější startovací kabely, ony šroubováky a jdeme.

U auta se pouštim do toho jedinýho, co můžu v daný situaci dělat – čištění zkorodovanejch kontaktů na baterce. Plejtvám tak jeden kapesník za druhym na vazelínu, rozšroubovávám kontakty a všechno hezky leštim, až neni skoro žádná koroze vidět a projistotu ještě povrch kontaktů kypřim šroubovákem. Celou dobu doufáme, že dělňasi, kteří zatim stále sedí na snídani, budou otevřeni ještě druhýmu pokusu s hezčíma kontaktama a silnějšíma kabelama a vskutku jsou. Nejdřív zkoušíme vodivost kabelů, ale bohužel neni dostatečná na to auto nahodit, tak necháváme auto trošku nasosat a KONEČNĚ unaveně startujeme. Děkujeme našim zachráncům, uklízíme, nasedáme a já se nechávám odvézt do práce, nejen proto, abych nepřišel o další hodiny, ale taky aby auto chvíli jelo a nabíjelo.

Zbytek tejdne už byl docela v klidu, ale tyhle malý a velký příkoří nám do stěhovací nálady rozhodně nepřidaly. Pojďme zpět ke stěhování…

Velký stěhování národů – pokračování

Původně jsme si mysleli, že přivalíme s věcma v sobotu už okolo druhý hodiny, nicméně landlord Razi mohl až ve čtyři, takže jsme čas vyplnili projížďkou po místních obchodech a hledali jsme potraviny na Štědrovečerní večeři. Na salát jsme sehnali skoro všechno, jenom celer tady prostě neznaj a kyselý okurky jsou fakt příšerně hnusný. Jenže samotnej salát neni celá večeře, a tak jsme jeli ještě na jedno speciální místo, kde by mohla bejt šance sehnat i kapra – TNT Asian Supermarket.

Terez se původně nápad jezdit po obchodech zase tak nezamlouval a nějakej obchod jí nezajímal, ale jakmile do supermarketu vlezla, rozzářila se jak žárovička. TNT se zaměřuje na import z asijských zemí a nečekaně je tak provozovanej a obleženej asiatama. V obchodě je většina věcí čínsky, smrdí to tam jako v číně a prodávaj tam i ty samý odporný pálivý pártytyčky, jaký jsme přivezli z číny na ochutnání domů. My jsme využili akorát velkýho výběru rejže (i přes protesty jsem za nás oba zvolil strategii „přijít a odejít“, protože času nebylo nazbyt) a pak jsme zamířili k oddělení s vodníma potvorama. První úspěch byl, že jsme našli malýho mraženýho kapra v igelitu, kterej ale vypadal jaksi pohuble, jakoby snad trávil nějakou dobu v rybim koncentráku. Ale jako záloha dobrý….

Od mražáku s desítkama druhů ryb jsme se přiblížili ke kádím s krabama, kde nás kromě (tady) běžnejch krabů pozdravili z akvárka ještě monstra jak z dokumentu BBC, který si vysloužili náš obdiv a fotku. A hned u půltíku vedle vidim filety z kapra a taky kapra celýho. Cena je asi $24/kg, což v T*** budí vlnu kritiky a vzpomínek na nejaký imaginární levný kapry na vesnici na Moravě, nicméně já cenu hodnotim jako přiměřenou, a nakonec usmlouvám kapří koupi. Někdy se přece musíme trochu rozšoupnout. Takže kapra máme, zeleninu máme a můžeme frčet.

Doma nakládáme auto věcma tak nějak bez ladu a skladu, nejvíc věcí se nacpalo do našich šuplíků a zbytek místa zabírá postel, matrace a peřiny. Je nám jasný, že pojedeme ještě minimálně jednou, protože máme na odvezení ještě stůl a starý pneumatiky. Inu vydáváme se na naší první jízdu a u novýho baráku jsme o pět minut napřed. Bohužel pro nás jsme tu napřed jediní, a tak čekáme a čekáme, počas čeho máme možnost si všimnout, že do našeho domu vlejzá za rodiného doprovodu nějakej dědek s křivejma nohama, kterýho jsem předtim neviděl (našeho druhýho spolubydlícího jsem šel zkontolovat předem, abychom veděli, do čeho jdeme) a začínáme si představovat hororový scénáře soužití se senilním dědkem s kdovíjakejma hygienickejma návykama a moc doufáme, že se nestěhujeme do ještě většího pekla.

Razi nakonec přijíždí s asi 20ti minutovym zpožděnim, omlouvaje se na dopravu při jízdě z víc jako hodinu vzdálenýho Canmore. Nicméně jsme teda uvedeni dovnitř, platíme nájem, dostáváme klíče, dozvídáme se, že tady opravdu máme o jednoho spolubydlícího víc, než s kolika jsme počítali a dáváme se do práce. Terez se pouští do vytírání podlahy v pokoji a zametání chodby a já pomalu přinášim rám postele, abychom se zbavili nejvěšího objektu. Jakmile je vytřeno, nanosíme všechno do pokoje a zjišťujeme, že postel nesmontujeme, protože jsme zapomněli jeden díl. Je tma, pokoj vypadá velice neutěšeně a já prohlašuju, že nebudu mít klid, dokud nepřivezem zbytek věcí a pak ať u vybalování třeba ponocujem.

Takže jedem zpáky balíme do šuplíku zbytek drobností, tašku nacpem částí našeho jelena a smutně konstatujeme, že stůl se nám nepodaří rozmontovat, protože na šrouby nemám správný nástroje. Takže stůl, pneumatiky a zbytek jelena pojede jindy a hurá do novýho bytečku. Montujeme postel, mírně uklízíme a jdeme si vyměňovat naše dojmy. Vzhledem k tomu, že teď byl barák obejvanej Alvinem, nevypadá už tak neutěšeně a kuchyň je vlastně docela útulná.

Vánoce

V neděli nás kromě úklidu čeká ještě příprava Štedrovečerního jídla, protože v pondělí chci vzít na ochutnání Loganovi. Znamená to teda prakticky komplet zabitej den. Kapr je moje starost a jako první věc shledávám, že asi nebylo ideální ho v lednici nechat v igelitce, páč nám trošku zasmrádnul. Druhej potenciální problém vyvstává z faktu, že kapr neni vykuchanej a musim to tak udělat sám. Sice jsem plánoval hledat video, jak se to dělá, ale nakonec jsem si řikal, že rada Terčiny mamky „to stačí vytáhnout“ musí stačit a až budou vnitřnosti venku, podívám se, jak rozeznám žluč, abych vnitřnosti nezkazil. Kapra jsem opatrně rozpáral a zjistil jsem, že vnitřnosti lze oddělat fakt dost snadno, jenom tam za něco drží někde u hlavy – nečekaně. Když to má jít jednoduše vytáhnout, tak tahám a najednou se mi z pod rukou lyne hnědožlutá kapalina a mě je jasný, že boj o vnitřnosti, a tedy i chutnou polívku, jsem prohrál. Kapra rychle oplachuju a jdu s křížkem po funuse kouknout na nějaký to video a rady, co s prasklou žlučí. Prosichr kapra proplachuju podle rad mlíkem, vnitřnosti zahazuju a bouchám hlavou o skříň, protože polívka nebude polívkou.

Nakonec se nám ovšem všechno docela dost povedlo – salát chutnal výborně i přes nepřítomnost celeru a přítomnost divný majonézy a fakt odpornejch kyselejch okurek. Polívka byla vývarem z hlavy a žeber, neboť jsem kapra prosich filetoval (a tim z kapra taky udělal jednohubky) a až na chuť vnitřností byla, jak má bejt. A samotnej kapr taky chutnal dobře. Přičteme-li si fakt, že Terez napekla linecký a rohlíčky, měli jsme Vánoce skoro jako doma. Jediný, co se nám nepovedlo obstarat, byl stromeček.

V pondělí jsem nakonec do práce nešel, protože Logan chytil nějakou střevní virózu a moje prázdniny tak naplno začali. Rozloučil jsem se s Terez, která musela poctivě do práce, a pustil jsem se do úklidu. Jelikož mám práci kousek, skočil jsem z pár odřezků udělat malý noční stolky, ať máme na co odkládat věci a lampičku a naše velký šuplíky do auta fungujou pod postelí jako výborný skladiště neskladnýho. Večer jsem se ještě s Terez setkal na našem starym baráku a odstěhovali jsme stůl, ať máme v pokoji konečně veškerý pohodlí.

Na Štědrej den jsme dopoledne volali se všema možnejma příbuznejma, dali si Štědrovečerní oběd a na čtvrtou hodinu jsme se připravovali na návštěvu. Byli jsme zvaní k Lucy, Tomasovi a jeho rodičům, kam jsme nesli na ochutnání naše kulinářský výtvory, roast a mletý z jelena a nějakou tu bonbošku. Trochu jsme se báli, že tam budeme jako kůl v plotě narušovat rodinnou pohodu, ale nakonec byl večer neskutečně příjemnej. Tomasovi rodiče jsou velice milý a přátelský s velice zajímavym názorem na dění v Německu a Evropě a celková značně evropská atmosféra byla moc fajn. Skoro až nečekaně jsme si měli pořád o čem povídat – přecijen máme tu Evropu společnou…

Zbytek prázdnin, Novej rok

Ani nevim, co jsme dělali po Vánocích, jen vim, že Terez doma byla jenom 25. (šli jsme na prochajdu) a pak musela až do soboty do práce. Pořádně jsme si užili společný prázdniny až od něděle do čtvrtka. Na Silvestra jsme chtěli na půlnoc vyjet na Nose Hill a mít pěknej výhled na místní ohňostroje. K akci jsme přizvali Tomase a spol., kteří se přidali a zpětně nám to přišlo takový blbý. U Nose Hill na parkovišti bylo plno už v jedenáct a všichni seděli v autě a čekali nevim na co. My jsme si dali sraz patnáct minut po jedenáctý (při čekání jsme kousek od parkáče zpozorovali tři jeleny), a zhruba v půl jsme byli pod kopečkem v relativnim závětří, čekali jsme a povídali si. Co o půlnoci přišlo jsme fakt nečekali. My jsme totiž čekali aspoň něco… Calgary Tower tak zoufale asi pět minut prskala, ale jinak jestli bych napočítal 10 rachejtlí, a to jenom na dvou místech, tak by to bylo hodně. NIC, ale ABSOLUTNĚ NIC se nedělo. Najednou nám přišlo takový trapný, že jsme se o náš skvělej nápad podělili, protože se tam Tomasovi rodiče táhli dost zbytečně. Naštěstí to vypadalo, že je to zas tak netrápilo. Na místě jsme si cinkli šáňem, který přinesli (já svoje jedno ubohý pivo nechal v batohu, stejně jsem na něm v tý zimě neměl náladu) a mašírovali jsme zase zpět…

Málem bych zapomněl – 26. jsme byli předávat starej byt Brockovi, kterej na našem pokoji neshledal nic špatně, poděkoval za opravy a úpravy, který jsem tam udělal (například silikonem utěsnil celej sprchovej kout) a nakonec to při pokecu s nim vypadalo, že na nás naštvanej neni. Seznal, že buď má smysl mít barák naplněnej těmahle volama, anebo normálníma lidma, ale mixovat že se to asi nedá. Jestli jsme správně porozuměli, tak ten člověk, co po nás měl převzít smlouvu se nakonec dále neozval, což komentoval slovy, že chlapec by asi chtěl, ale koneckonců to platí jeho rodiče… Vlastně nám Brocka bylo docela líto, ale holt se nedá nic dělat. Povídal, že než odjedeme, máme se ještě ozvat, že půjdeme na pivo.

Kromě nicnedělání se nám povedlo výhodně na Kijiji nakoupit nějaký věci. Hledali jsme vařič na naše budoucí cestování a nakonec se nám konečně ozvala jedna paní, tak jsme vyrazili. Prodávala víc věcí a ačkoli vařič nebyl za nejlepší cenu (resp. na Kijiji byly lepší nabídky), doufali jsme ve výhodnej balíček. Původně za vařič podle inzarátu chtěla $60 (novej stojí asi $120) ale nakonec se nám podařilo si odvézt vařič + plynový lahve, dvě kempovací židličky a dvě prodlužky za krásnejch $70. Nutno podotknout, že jako v případě olejovýho radiátoru cenu ona sama úspěšně usmlouvala ze $75, takže si odnášíme ponaučení, že tady jsou lidi tak zvyklí smlouvat (při nákupu na Kijiji aspoň), že jen z principu začnou smlouvat klidně sami se sebou.

Hned kousek dál Terez po návštěvě knihovny od auta uzřela sekáč a sama (ano, ona sama) navrhla se kouknout dovnitř. Mě se tak povedlo koupit výborný sportovní zimní rukavice na běh nebo běžkování v původní ceně okolo $50 za krásný $2 a po chvíli překecávání jsem Terez ještě přesvědčil, že potřebujeme i ten parádní čtvercovej hrnec, kterej ve Walmartu maj asi za $50. Shrnuto podrtženo jsme sehnali spoustu potřebnýho kempovacího vybavení za výbornou cenu a to v jeden den!

První rozbroje

Sice nevim, kdy přesně se to stalo, ale teď jsem si vzpomněl na ještě jednu takovou pozoruhodnou situaci. Jak jsme si ve čtvrtek přivezli i zbytek jelena, podařilo se nám náš malej mrazák docela festovně zaplnit. Nutno podotknout, že jsem o tom oběma našim spolubydlícím řikal předem, přičemž gambler Tony na to reagoval (jako vždy) výbuchem smíchu a řekl, že on tam má taky jelena, že jeho vnuk taky loví a ptal se mě, jak se mi dařilo. Zároveň jsem oba ujistil, že jelena urychleně zlikvidujem, aby se nebáli o místo v mrazáku.

Den dva po přivezení zbytků jelena jsem se Tonyho v kuchyni zeptal, jak je spokojen s teplotou v pokoji a baráku (o topení níže). Na to spustil, že tady je pořád horko, zima, že to je hrozný a že teď je úplně přeplněnej mrazák a že se tam nic nevejde. Byl naštvanej, že mu někdo vyndal kostky ledu z (považoval jsem je za nějakej artefakt, ne za věc, kterou by člověk chtěl v zimě v mrazáku) a hrozně na mě hudroval. Tak sem se mu snažil omluvit a ujišťoval jsem ho, že to hodláme rychle sníst. On na mě, že na jelena si člověk má pořídit extra mražák, že se tam nic nevejde, ukazoval, jak má on věci tady a tamhle a pak řekl, něco jako že mu to je jedno a nakonec, že jestli to bude takhle, tak se na novej měsíc bude stěhovat.

Byla velká náhoda, že tam byl zrovna Razi (ubytovával našeho posledního spolubydlu), kterej výměnu zaznamenal, přišel do kuchyně a ostře Tonyho zkrotil slovy, že se má uklidnit, přestat mě tady buzerovat a zalízt do svýho pokoje. Mě pak řekl, že se nemám nechat, představil svojí teorii o vlivu alkoholu na prášky na alzheimera a ještě, že když bude s Tonym problém, že se mám ozvat, on že předá info Tonyho dceři, která si ho uklidní.

Tonyho jsem pak ještě večer slyšel někomu telefonovat a stěžovat si, že se bojí, že to nesníme dost rychle (jakoby čekal nějakou dodávku mraženejch krevet nebo co..), ale zřejmě se nesetkal s pochopením. Razi nakonec situaci vyřešil tak, že další den přijel s mražákem, kam jsme všechno pěkně přestěhovali a je klid.

Kromě týhle potyčky nás docela štve, že nám někdo bez optání používá věci v kuchyni, přičemž my máme 2 talíře, 2 lžíce, 2 nože atd. takže když nám jedna chybí, přirozeně nemám čim jíst. Kromě toho nám berou prkýnko, na který jsem docela citlivej. A to i po tom, co ho ostentativně strčíme do stříně.

A ještě kapitolka o topení – termostat je na chodbě, která má dohromady (do chodby počítám i kuchyň a koupelnu) 4 topící průduchy a v principu jen jedno okno v kuchyni a vchodový dveře. Vyhřívací kapacity tak výrazně převyšujou ty ochlazovací, což ústi ve fakt, že v pokojích bylo tak o 5 stupňů míň. Rozhodl jsem se tak (po konzultaci s Alvinem a Tonym) všechny tyhle průduchy zabarikádovat, aby se na chodbě netopilo. Stejně tam je teplo z kuchyně, kde se vaří a je tam lednička, od mražáku a ze všech pokojů. Díky týhle úpravě teď teplota nastavená na termostatu +- jeden stupeň odpovídá teplotě v našem pokoji. Kromě toho se teda musim starat o častý větrání průvanem z kuchyně do koupenly, aby se v chodbě měnil vzduch a nepřehříval se. Akorát mi tady někdo kazí plány a průduch v kuchyni poslední dny uvolňuje. Nakonec jako velice kuriózní vnímám fakt, že při nastavení teploty na 22°C se topení po dosažení týhle teploty nezastaví a vesele topí i v době, kdy termostat ukazuje stupňů 23°C…

Tak snad je to všechno vážení a milý, je na čase tehle článek ukončit. Mě teď čekaj (zřejmě) 4 dny volna, takže snad všechny blogy doplnim a vám už tak nebude nic chybět. Zatim se mějte fajn,

PaT