Naše auto a zimní intermezza

Je neděle půl osmý večer a já jsem se zrovna vrátil domů. Byl jsem odvézt Terez na zkušenou na pár hodin do nový restaurace, která v nás podle recenzí zrovna skvělý dojmy nevzbuzuje (nějaká slečna si stěžovala, že jí zkušební šichtu neproplatili a pak jí neplatili ještě dva týdny práce…), ale o práci teď nejde. Rozhodl jsem se začít psát tehle článek, protože projížďka autem ve mě udělala dostatečně silnej dojem na to, abych se do psaní pustil.

Totiž, teď tady máme tak trochu zimu. Teploměr ukazuje -23.6°C přičemž vim, že zhruba stupeň přidává do plusu (což ale v týhle zimě fakt asi roli nehraje) a pro všechny, kteří takovou zimu ještě nikdy nezažili (jako například já), můžu říct, že to je klendra jak svině. No a nečekaně neni takováhle zima ani kdovíjak přátelská vůči našemu stařečkýmu autovraku, takže navzdory zapojenýmu block heateru (ohřívá olej v motoru) bylo poslední startování vážně dost na hraně. (Je teda ještě otázka, jestli block heater vůbec funguje, protože zásuvka, která z auta čouhá, je zkorodovaná od soli a hraje všelijakejma barvama, který jsem se teď snažil trochu seškrábat). Kromě startování – který samozřejmě dojem z jízdy vůbec zajišťuje – vstupuje do onoho pocitu ještě jeden, velice důležitej fakt. Tím je vlastně triviální pozorování, že pokud je teplota vzduchu -25°C a auto stojí venku, pak je i v autě -25°C. A to vám povim, to neni žádná legrace v takovym autě sedět. Kromě toho, že klepete kosu a třesete se za volantem, tak vám k volantu přimrzaj ruce, anebo, pokud máte rukavice, vám prostě jenom prokřehaj a po chvíli nevíte, jak ruce zkoutit do pěstí, aby vám prsty neupadly. Topení nemá příliš smysl brát v potaz, protože při krátkejch přejezdech do 15ti minut se skoro ani nestihne ohřát.

Takže teď teda budu pěkně psát, čekat na zprávu od Terez, až skončí a následně doufat, že auto zase naskočí… Mezitim ale zkusim zkrouhnout z dluhu vyprávění o našem autu a rozhodně se zaslouží začít pěkně na začátku, tedy zhruba na začátku října 2019.

Kdo s tím vším přišel

Náš původní plán bylo řešit koupi auta až někdy před začátkem našeho cestování tady, protože jsme očekávali relativně vysokou cenu pojištění auta (cca $2000), o čemž jsme se vzdělali na internetech. Samozřejmě jsme se tím zatracovali do pozice sockaře (tj. jezdícího sockou), přičemž pokud jsme chtěli udělat vetší nákup, bylo všechno jaksi obtížnější. Je pravda, že na „podzim“ (v uvozovkách proto, že tady trvá asi 5 dní), jsme mohli ještě jezdit na kole, ale tahejte se s batohem narvanym nákupem někam na kole…

Takže vlastně první s nápadem koupit auto dřív přišel Logan, kterej se se mnou v práci bavil o všem možnym, a tak ho zajímalo, jestli máme auto a proč ho nemáme. Já jsem mu předkládal všechny ty naše názory a argumenty postupně po dnech. Vždycky jsem s něčim přišel z práce domů, poreferoval Terez a ta zase chvíli hučela do mě tu druhou stranu věci, kterou jsem pak další den zase prezentoval Loganovi. Sám jsem tak nějak souhlasil s oběma a bylo mi to vlastně dost jedno, jenže pak mě Loganovi argumenty začali nahlodávat, až jsem jednou přišel domů s nápadem, že bychom si to auto fakt mohli pořídit dřív. Argumenty pro byly následující:

Budeme mobilnější – nákupy, sport, zážitky
Terez nebude muset do práce busem, takže se čas dojíždění zkrátí z 90ti minut na 15
Budeme mít víc času ho připravit na velkou cestu

Argumenty proti byly:

Pojištění je drahý, budeme platit možná i o 6 měsíců víc (cca $1000)
Auto nepotřebujeme, umíme chodit pěšky a všechno zvládáme
Sotva jsme ušetřili první peníze a budou zase pryč

Protiargumenty byly:

Logan řiká, že pojištění je levný (do $1000 na rok), navíc palivo se zaplatí z mhd kuponu, navíc $1000 je asi tejden práce
Jo, ale budeme šetřit čas putování po městě a budeme moct nakupovat výhodnějc a víc si vybírat
Stejně to jednou budeme muset koupit

Nakonec se Terez nápad rozležel v hlavě a shodli jsme se teda na tom, že můžeme klidně začít pomalu hledat (přičemž já už jsem ceny a možnosti tak nějak prozkoumával). Strop ceny auta jsme nastavili na $5000 a doufali, že za tu cenu najdeme nějaký slušný auto. Nabídka ale nebyla kdovíjaká a bylo nám jasný, že se chceme vyhnout autu který má najeto víc jak 200 tisíc km, kterejch tady ale byla většina. Jiný jsme vyřadili kvůli nějakejm pochybnostem nebo lokaci, kam jsme se nemohli dojet podívat, a nakonec zbylo jedno auto v dochozí vzdálenosti, tak že ho teda půjdeme okouknout.

Stávající majitel Andrew byl velice příjemnej, všechno nám ukázal, svezl nás domů, demonstroval, že všechno funguje, odpověděl na všechny otázky a povídal, že souhlasí s kontrolou na servisní stanici. K tomu mi Brock poradil, že se mám zkusit zeptat, jestli by souhlasil s tim, že to mechanik zkontroluje na jeho náklady, přičemž ty se pak prostě připočtou k ceně auta. Přesně tak jsem se zeptal a Andrew souhlasil, takže paráda.

Samozřejmě že jsem ihned měl o čem vyprávět v práci, Logan auto na dálku hodnotil jako průměr s přestřelenou cenou a nabídl se, že až budeme nějaký auto kupovat, tak že nám klidně udělá zkušební jízdu. Vzhledem k tomu, že nám auto připadalo jako v rozumný kondici a jelikož jsme přesně takový měli na Zélandu, tak ho i znám a vim, že na cestování bylo fajn. Poprosil jsem teda Logana, jestli by mi udělal zkušební jízdu tohohle auta.

Na tu jsme se domluvili nedlouho potom v úterý, přičemž já jsem tak měl kratší pracovní den a Terez jsme nabrali doma. Setkali jsme se na parkovišti u Coopu a jako první věc, co nás překvapilo bylo, že Logan se s Andrewem v rámci „Ahoj“, zeptali ještě na „jak bylo dneska v práci?“, což nám do hlavy prostě pořád nejde. Logan z Andrewa vytáhl o něco víc a lepších informací o stavu a historii auta, takže jsme se dověděli, že auto poslední roky spíš postávalo před barákem a když už, tak popojelo jenom krátkou vzdálenost (to neni nejlepší). Logan shledal, že bude potřeba vyměnit brzdy, seřídit geometrii a koupit nový gumy. Jinak problém nenašel, ale řikal, že to žádná sláva neni a že máme rozhodně tvrdě smlouvat o ceně.

Takže pro nás další palec nahoru a teď už zbejvalo jenom auto dovézt k opravdovýmu mechanikovi, kterej se mu podívá na řemínek. Na Loganovu radu jsme opět našli stanici InspectaCar, kde sice dělaj inspekce, ale nejde o servisní stanici, takže nemaj tendence řikat, co všechno je potřeba vyměnit, aby si pěkně naprášili kapsu. Kompletní a velice podrobná kontrola měla stát cca $200 a já jsem teda po domluvě s Andrewem domluvil termín a bylo.

Kupuju nám auto

Na místo jsem opět odjížděl z práce asi ve dvě a měli jsme se potkat tam. Dorazil jsem tam první, tak jsem technikovi ještě jednou specificky řekl, aby se díval po problémech vztahujících se k dlouho sedícímu autu (tak mi to poradil Logan…). Nakonec přijel i Andrew, pozdravili jsme se, podali si ruku a sedli si do čekárny. Zjistil jsem, že budeme čekat tak 2 hoďky, který mě napadlo strávil líp než jenom sezenim, a tak jsem se vydal pro nákup čaje. Ještě, než jsem vyšel jsem se s Andrewem ujistil, že teda souhlasí s tim, že za inspekci platí on a že se cena přičítá k ceně auta, načež něco zamumlal a já jsem teda šel po svejch.

Cesta za čajem mě vedla přes centrum, kde jsem při čekání na bus s hrůzou hleděl na velice se škaredící se nebe a docela se podivoval silnýmu větru, kterej mezi věžákama dělal cavyky. Sotva jsem vystoupil z autobusu před obchodem s čajem, začalo pršet. V obchodě jsem kromě čaje získal ještě slevu, protože paní na kalkulačce spočítala cenu špatně, což mi tak nějak vrtalo v hlavě a její chybu jsem přesně odhalil až v buse zpátky. Jízda busem byla byla doprovázena deštěm a krupobitim, který naštěstí ustalo a přeměnilo se na mokrej sníh těsně před vystoupenim z busu, takže jsem při přecházení na metro jenom zmoknul. A sotva nasednu do vlaku, volá mi technik, že má hotovo, a jestli na mě maj čekat nebo jestli mi stačí zaslat výsledek mailem. Tak mu hlásim, že do 15ti minut jsem tam a ať prosim počkaj.

Z vlaku jsem se ke kontrolní stanici snažil bežet, ale v kuse jsem to celý nedal. Nicméně do 15ti minut jsem tam zadejchanej vpadnul a jdu do dílny hledat technika, že jsem teda tady. Technik mě ovšem překvapí zásadní informací: Prej si musim s Andrewem vyřešit placení, protože dle jeho slov jsem ho s nápadem, že platí on, překvapil a že jemu se platit nechce. Tak teda překvapeně a nakvašeně jdu za Andrewem a ptám se, co se děje, načež mi odpovídá, že jsem mu to tam v čekárně řekl poprvé a že si nic nepamatuje. V tuhle chvíli je mi jasný, že je prohráno, měl jsem se pořádně ujistit předem, ale i tak mu řikám, že jsme o tom přece mluvili a že s tim souhlasil. Marná sláva, trvá si na svym. Zpětně mě napadlo, že jsem mu měl říct, že to měl říct dřív, než auto začal kontrolovat, ale generálem je člověk až po bitvě, že…

Takže nastala diskuse, kdo že to teda zaplatí. Já mu povídám, že nebudu platit za kontrolu jeho auta, on mi povídá, že kontrolu jsem chtěl já, ne on. Ale že prej když si auto koupim, tak to zaplatí… Prima. Tak řikám, že si auto nemůžu koupit, když nevim, jestli je v pořádku. Tak se obracim na technika a povídám, že potřebuju slyšet, jak to dopadlo, načež ten situaci dramatizuje sdělením, že žádný výsledky neřekne, dokud nedostane zaplaceno. Patová situace…

Je mi jasný, že z tý situace moc cest ven nevede, rozhodně ne takovejch, který by zahrnovali mě majícího auto, který je v pořádku. Nicméně teda povídám, že auto se nám líbí, že bychom ho chtěli, ale nemůžu ho koupit naslepo a že bez výsledků ho nekoupíme. Do toho teda technik přispěl informací, že s autem nic vážnýho neni, pouze údržba. Jakožto problematiky silně znalej (poznám auto na první pohled!), jsem teda usoudil, že mě to má ujistit a povídám, že teda auto koupíme, ale nevim za kolik. Jenže Andrew chtěl vědět cenu, než zaplatí kontrolu. Původní cena na inzerátu byla $3400, po jeho dobrovolnym snížení pak $3200. Takže vhazuju do ohně želízka, kterejma mě vybavil Logan – špatný brzdy, geometrie, sjetý gumy. Se svym přírodnim talentem (opět ironie) pro vyjednávání jsme skončili na $3100 se zahrnutou cenou inspekce (takže jsem stáhnul 10%). Andrew se rozzářil nadšenim, zaplatil a šli jsme se podívat na výsledky konrtoly.

Celej rozhozenej z toho, že jsem právě sám koupil auto za nás oba, přičemž Terez neměla možnost se na rozhodnutí podílet, a taky z toho, že mi naskočila tepovka ze smlouvání, jsem měl dost problémy věnovat pozornost tomu, co technik vlastně řikal. Silou vůle jsem se ale donutil zůstat v přítomnosti a vyslechnou si všechny problémy, který na autě shledal. Ty jsou: neseřízená geometrie, sjetý brzdy a pneumatiky a doporučuje výměnu všech kapalin. Jinak na autě opravdu nejsou žádný vady, který by bránili (i delšímu) provozu. Odhad ceny údržby je někde okolo $1000, takže se máme na co těšit. Svůj potenciál pro tvrdý smlouvání už jsem vyčerpal, takže z mejch předností zbyla jenom drzost, a tak se otevřeně technika ptám, jestli si myslí, že jsem právě udělal dobrej obchod. Ten je ale opatrnej před Andrewem a řiká jen tak něco bezvýznamnýho. Andrew mi nabízí, že mě sveze domů (příjímám) a je vlastně všechno vyřízeno.

A zatimco já ještě nesoustředěně prohlížim papíry a formuláře, který mi dávaj do ruky, jde si Andrew ven zavolat a v tom na mě technik promluví a povídá, že v týhle cenový relaci auto bez nutnosti servisu neseženem a že kolem a kolem tohle auto nejeví žádný známky čehokoli špatnýho a vzhledem k tomu, kolik má najeto by mělo v pohodě zvládnout i náš vejlet do USA. Mírně ujištěn tak děkuju, beru lejstra a sedám k Andrewovi do auta. Vlastně s nim teď vůbec nechci trávit čas společně, radši bych všechno v klidu probral s Terez. Nicméně na místě je domluvit se, jak si auto předáme (zatim si ho odveze domů on) a jak ho zaplatíme. No a jak tak v dešti jedem domů, všimnu si toho, že mezi náma kape voda. Její zdroj nalézám na stropě mezi řidičem a spolujezdcem, kde odkapává od plastu, ve kterym jsou světýlka a já nevim co ještě. Andrew si toho všimne taky a se smíchem povídá „Aha, to tu ještě nebylo!“. Tak si zoufám a povídám, že dnešní den probíhá trochu jinak, než jak jsem si to představoval. Andrew se ptá, co bych udělal jinak, načež mu odpovídám, že bych se předem pořádně ujistil, že je srozuměnej s platbou za inspekci dřív, než jsme sem jeli. Pro mě trochu neuvěřitelně (a možná i sám sebe překvapil) nabízí, že když zaplatíme inspekci, tak můžeme skočit zpátky na začátek a o případný koupi vyjednávat znova. Nápad se mi docela líbí, a tak nabídku přijímám a povídám mu, že to zkonzultujem s Terez a o víkendu se ozvem, jestli platíme inspekci (protože jí platil kartou on :)) anebo celý auto.

Intermezzo

Tehle článek píšu v průběhu zatím nejmrazivějšího tejdne, kterej jsme tady zažili. Ráno nám ukazoval teploměr -28°C, takže reálně mohlo bejt o něco míň, protože senzor nám jen tak visí z okna a taky nebude nejpřesnější. Vzhledem k tomu, že od pondělí nepracuju, protože v týhle zimě se dělat nedá, vozim Terez každej den do práce a z práce. Jak je taková cesta zábavná jsem už popisoval na začátku článku, ale přidám pár novejch pozorování. První (a velice špatná) zpráva je, že náš block heater zřejmě nefunguje. Testoval jsem jeho funkčnost ohmatáváním motoru a okolí heateru, který má bejt znatelně teplejší, samotnej block heater má bejt až horkej. Neni… Donutit auto naskočit tak při teplotách mezi -25°C až -30°C neni žádná hitparáda a zachraňuje nás jenom Terčin nápad – teď si nosíme baterku pěkně domů do tepla. Tehle trik mi tak umožnil nastartovat včera večer při -26°C dokonce o něco plynuleji a lépe než předtim, ale dneska ráno jsme o auto měli opravdu strach.

Kromě toho, že jízda v autě nyní obsahuje oblíkání se do podvlíkaček, kalhot, termotrika, trika, dvou mikin a teplý bundy a častý zatahování prstů z rukavic do pěsti, příchází taky fenomén potřeby seškrabávat okno zevnitř (protože tam nadejcháme), a samozřejmě ono vyndavání a zandavání baterky. To samo o sobě neni až tak hrozný, protože baterku do auta nešroubuju (jenom připevnim a zatáhnu kabely), ale jakmile potřebuju udělat něco bez rukavic, moje doba života na takovymhle vzduchu se začne odpočítávat velice rychle ke konci. Bez rukavic v takovýhle zimě lze vydržet maximálně v řádu jednotek minut, velice rychle přichází zvláštní způsob podchlazení, kterej pořádně z domova neznáme. Hodně štípe kůže a člověk prostě jenom ztrácí cit v konečcích prstů. Až teprve po chvíli se dostaví pocit chladu a bolest…

Video zachycující místní zimu.

Asi nejnižší teplota, kterou jsme na teploměru viděli (Loganovo auto naměřilo -33°C)

Zejtra má bejt nejkrušnější den vůbec – teplota ráno možná klesne až k -40°C. Auto asi necháme doma a Terez pojede do práce autobusem. Bude to tak asi muset zvládnout do konce tejdne. Od příštího pondělí má bejt naštěstí zase teplo a čekaj nás teploty okolo nuly a později zase klesnout k -10°C (ale to je brnkačka). Trošku se o naše auto bojim, hlavně v únoru to bude asi krušný… Únor je podle statistik nechladnější měsíc a minulej rok tady byla průměrná teplota -18°C. Přemejšleli jsme, že bychom nechali block heater opravit a když už bychom vezli auto do dílny, tak rovnou nechali vyměnit všechno, co musíme, před cestou do USA, jenže ceny jsou jaksi docela vysoké. A mechanik, na kterýho jsme měli doporučení, má teď ještě měsíc zavřenej krám :(…

Jako zajímavej ještě vnímám stav silnic tady. V teplotách pod -15°C nepomůže ani sůl (kterou stejně moc nepoužívaj) a jelikož tady si s odklízenim hlavu moc nedělaj, občasnej poprašek se zmačná na solidní vrstvu ledu a člověk si tak má možnost užít pořádnou krasojízdu. Včera jsem při jízdách do a z Terčiny práce tak viděl dohromady 3 bouračky, dneska ráno další dvě. Parkoviště jsou jedno velký kluziště, všichni se rozjíždíme „hrabajíc“ kolama na místě a často jsou takový rozjezdy i na křižovatkách, kde se sníh přímo před světlama nestihl rychlou jízdou aut rozfoukat. Tolik z mejch dojmů, pojdmě zpět k nákupu auta…

Víkendový vyjednávání

Nad nelehkym rozhodnutim jsme přemejšleli s Terez velice poctivě a na pomoc jsme do úvahy přibrali i Brocka. Auto se nám docela líbilo ale cena nám přišla docela vysoká na to, kolik tam toho vlastně je na „výměnu“. Na druhou stranu jsme si nechtěli nechat utéct auto, který neni úplnej šrot, má relativně málo najeto a hlavně už jsme do něj virtuálně investovali peníze za inspekci. Jak jsme tak ale uvažovali, jestli platit auto nebo inspekci, došlo nám, že můžeme bejt za hajzli a přinejhoršim neplatit nic, protože kromě mýho slova na mě Andrew žádnou páku nemá. Inspekci nakonec zaplatil on, auto má taky on a když se prostě třeba neozveme nebo cokoli, tak se prostě nic neděje. Jakmile jsme si tohle uvědomili, tedy to, že nejsme ničemu povinni, hodně se nám (teda hlavně mě, protože já jsem nás do toho navrtal) ulevilo.

Rozhodli jsme se auto chtít ale zkusit ještě stáhnout cenu dolů. Svojí situaci jsme popsali Brockovi, kterej konstatoval, že když se po „koupi“ vyskytl ještě problém s protékající vodou, přijde mu fér cenu upravit, protože stav kupovaný věci se vlastně změnil. Pomohl nám formulovat odpověď Andrewovi a pomohl nám taky navrhnout cenu tak, abychom se ustálili na sumě, se kterou jsme ok. Andrew na nás ještě zkoušel habaďuru s tim, že prej má najednou nový zájemce a chtěl tak naše rozhodnutí urychlit (místo konce víkendu chtěl odpověď už v sobotu), nicméně to už nám bylo jasný, že si ho klidně může prodat, protože my inspekci platit v takovym případě rozhodně nebudem. Jako rozhodující argument Brock navrhnul, že mu máme nabídnout osobní schůzku a přinést tam hotovost, která dle jeho zkušeností pomáhá při rozhodování naprosto nejlíp. Bohužel pro nás ale Adrew nebyl ve městě a veškerá domluva tak probíhala pouze přes mail a auto že by nám prej dovezla jeho žena. Nakonec jsme teda navrhli cenu $2800 místo $3100 s tim, že jsme se chtěli ustálit na $2900, což se taky hned v dalšim mailu stalo.

My jsme teda šli vybrat peníze do banky a odpoledne přijela jeho žena i s autem, podepsali jsme všechny potřebný papíry, zaplatili danou sumu, dostali klíče a najednou jsme byli o auto bohatší. Auto jsme si zaparkovali před barák, poděkovali jsme Brockovi za pomoc a byli jsme se sebou vlastně docela spokojený.

Byrokracie

Takže auto bychom fyzicky měli, teď ho jenom dostat do provozu. K tomu je potřeba udělat v tomto pořadí dvě věci – získat pojistku a auto registrovat. Po Loganově rozpravách doufáme, že pojistku na takovejhle osobák seženem okolo $1000 a registrace je jenom taková formalita za pár dolarů. Začíná tak velkej lov pojišťoven a nabídek. Bohužel pro nás se nám nedaří u žádný pojišťovny získat odhad ceny přes internet, protože jejich interaktivní formuláře nepřipouštěj jinou možnost než „mám řidičák z Alberty“ anebo „nemám řidičák“. Všechno tak vlastně padá na bedra Terez, protože ta má přes den o pauzách a v úterý čas jezdit po pojišťovnách a ptát se. Zároveň zkouší na některý místa volat, ale tenhle přístup se neukazuje jako efektivní.

Jedna z pojišťoven, kam se dovolala, pro nás doteď slouží jako odstrašující příklad toho, jak místní kultura funguje. Telefon zvedla jakási operátorka – „jak můžu pomoct?“ Chtěla bych odhad ceny pojištění. „Oh! Skvělý! Budu od vás potřebovat pár informací a založit vám profil, to bude trvat tak pět minut, je to v pohodě?“. Dobře… „Jak se jmenujete?“ Tereza „OH! To je tak tak krásný jméno! Paráda! A odkud jste?“ Z Čech „To je tak skvělý!“…. Asi si dovedete představit, jak Terez nadšení sdílela, nicméně profil si nechala teda založit, což trvalo minut asi patnáct, protože všechno bylo „skvělý“ a „báječný“ a „úžasný“. A konečně se dostala k té otázce – „co je to za auto?“ Je to Honda Odyssey, rok 2001. „A to je vaše auto?“ Koupili jsme ho s přítelem. „A kdo je majitel auta?“ Na formuláři je jméno přítele. „Aha, tak to se omlouvám, ale to vám nemůžu pomoct“. Proč? „Protože vám nemůžu poskytovat informace ohledně auta, který neni vaše……………………… Tak předpokládejte, že to je nějaký hypotetický auto, úplně stejný, který je moje. Kolik by stálo pojištění? „To vám nemůžu říct, nashledanou“.

Povzbuzeni místní kulturou teda nezbejvalo nic lepšího, než chodit po pojišťovnách osobně. Tam jsme ovšem dostali pořádnou ránu na solar, až nám to skoro vyrazilo dech. První odhad ceny byl neuvěřitelnejch $3800! Totiž sehnat pojištění pro nás, coby cizince s mezinárodnim řidičákem, neni tak samozřejmý, neboť to zase tolik pojišťoven nedělá. A jelikož místní systém funguje tak, že si pojištěnec nejdřív musí udělat dobrou historii, aby mu cenu snížili, a my jsme braní coby naprostí začátečníci, máme krapet jinou cenu než místňáci. Já ale neztrácim naději a ujišťuju Terez, že určitě najdem lepší nabídku. Andrew řikal, že jeho dcera coby začátečník, platila $1200 na tomhle autě a Logan vyprávěl, jak mu minulá pojišťovna kvůli dvou nehodám v krátkym čase zvedla pojistku z $1500 na $7000, což se rozhodl neplatit a šel se ptát ke konkurenci. Postupně dostával nabídky $3500, $2400, $1800 a nakonec vybral pojišťovnu, která nabídla cenu $1600. Ponaučení pro nás – ceny se tady hodně různí a je potřeba hledat.

Jenže ono to hledání bere docela dost času, hlavně protože Terez nemá času nekonečně mnoho a taky nám postupně docházej možnosti výběru. Nakonec pracujeme s asi třema nabídka, přičemž ta nejnižší je $3350. Hledání trvalo víc než dva tejdny, my ztrácíme naděje a padá rozhodnutí, že holt budeme muset mít pojistku dražší než auto. Chápete to? Za pojištění, který kreje jenom ostatní účastníky nehody, platíte ročně okolo 50 tisíc korun ročně! To je prostě šílený…

Jarní intermezzo

A je zase o týden později a namísto krutý zimy jsme tu teď zažívali krásný jarní počasí. Teplota byla okolo nuly, někdy až 8°C a všechno okolo nás taje. Auto nám zase krásně slouží, baterka je zašroubovaná na svym místě a zdá se, že náš block heater funguje, jenom ho musíme pořádně zastrčit do zásuvky. Jak poznat, jestli funguje, mi poradil spolubydlící Alvin, kterej povídal, že po zapojení má bejt od block heateru slyšet slabý syčení, který jsme opravdu registrovali a všechno je tedy snad v pořádku.

Registrace

Zbejvala nám poslední část byrokracie, a to dojít na „poštu“ a tam auto registrovat. K tomu už jsme díkybohu měli všechno potřebný – doklad o koupi auta i pojištění. Tak jsme se jeden den po práci vydali na registrační office, vyčkali frontu a dostali se k pultíku, kde jsme hrdě oznámili, že chceme poprvé registrovat vozidlo. Slečna si převzala všechny papíry, koukla na ně a formulář o prodeji nám předává zpátky se slovy, že ho nemůže přijmout, protože tam je – podržte se – škrtanec! My jsme totiž nemohli pořádně rozluštit identifikační číslo auta, a tak jsme ho po pár písmenkách škrtli a začali znova. Bohužel pro Kanaďany ale podpis na konci papíru neni dostatečnej důkaz toho, že s úpravou textu podepsaní souhlasí a je potřeba k úpravě ještě dodat iniciály!! Protože přece dvě náhodný písmenka jsou mnohem bezpečnější než podpis… Tehle detail nám ovšem uniknul i přesto, že jsme podrobně četli instrukce k vyplnění formuláře, kde bylo psáno, že změny musí být „initialized“ což jsem si vyložil jako „započaty“. Jo, máte pravdu, smysl to nedávalo, ale stejně tak mě ani za boha nenapadlo, že tam máme napsat dvě písmenka, který dokáže obkreslit naprosto kdokoli.

Výsledkem tedy bylo, že registraci jsme dokončili asi o týden později, když jsem se v sobotu vrátil z lovu jelena. Tentokrát všechno proběhlo v pořádku (iniciály jsme tam za Andrewovu ženu s jejich svolením doplnili samozřejmě my sami) a po zaplacení asi $70 jsme si odnášeli v ruce novou licenční placku (SPZku), kterou jsme si doma nadšeně po dvou měsících od zakoupení na auto konečně našroubovali. Auto jsme hned v neděli jeli provětrat na nákup a prozkoumat cestu k Terez do práce a od pondělí se Terez do práce už konečně dopravovala autem.

Celková cena auta s pojištěním nás velice nepříjemně překvapila. Kromě toho víme, že budeme muset koupit zimní pneumatiky, srovnat geometrii a v budoucnu vyměnit brzdy a auto-tělní tekutiny. Můžeme tak počítat s dalšíma $1500-$2000 výdajema, tedy zřejmě se dostaneme až na cenu skoro $8000=136000kč za auto, což je položka, kterou jsme rozhodně nepředvídali. Bohužel je ale nevyhnutelná…

Jak jsme do auta stavěli postel si povíme zase příště, do té doby napočtenou,

PaT