Tak vás zdravíme, možná už naposledy z Calgary. Panuje nám tady jarní počasí a presto trochu zimní nálada. Přijde mi, že našeho života v Calgary začínáme mít plný zuby a těšíme se, až vypadneme. Nevim, jestli jsme měli fakt pech anebo jestli takhle Kanada prostě vypadá, ale oba můžeme zcela upřímně říct, že nechápeme, jak někdo může chtít emigrovat z Čech do Kanady. Ať už ovšem negativní nebo pozitivní, zážitek má bejt hlavně intenzivní a já si teda pobyt v Kanadě budu pamatovat ještě dlouho. Díky bohu se naše dny pomalu ale jistě sčítají ke konci a blíží se cíl naší cesty, čímž bude hodne dlouhej vejlet. Než vyrazíme, máme ještě co vyprávět, tak se do toho pusťme.

Vlastně nevim, jak mám tehle článek začít. V pátek nám s Terez byl vyražen dech tak dobře, že už se nám ani nechce pořádně vzpamatovávat a celou Kanadu i s Kanaďanama zavrhujeme. Zrada přítele totiž bolí nejvíc a nás ani ve snu nenapadlo, že bychom mohli být podraženi člověkem, kterej na nás doposud byl tak hodnej, pomáhal nám a tolik toho pro nás udělal – Logan. V pátek se totiž rozhodl mi jako z čistého nebe oznámit, že mě dál na práci najímat nebude. Takže teď jsem zase bez práce…

Je zase na čase bejt trochu aktuální v našem vyprávění, a tak přináším nejnovější poznatky z našeho trudného života v Kanadské divočině. Dnešní sobota je trochu netradiční, jelikož jsme se rozhodli pro úžasně efektivní plán, kterej zatim tak trochu troskotá pod rukama. Terez teď bohužel pracuje o sobotách, a naopak jí bylo sebráno úterní dopoledne, takže ze společnýho víkendu je společná neděle. A jelikož jsem na základě pozorování bujně kvetoucí střechy našeho auta vyhodnotil jako nanejvýš vhodný se stavem zatejkání do našeho auta něco udělat, svezl jsem se dneska s Terez do práce s vidinou toho, že o její odpolední pauze půjdeme nakoupit potřebný pomůcky pro opravu (spíš záplatování) těsnění okolo čelního skla. Zbylej čas vyplňuju sezením v YMCA centru v knihovně, kde zažívám neuvěřitelný záchvaty efektivity, tedy jsem se rozhodl napsat i článek, takže hurá do toho.

Co se práce týče, jsme na blogu ve skluzu asi 3 měsíce a od té doby se toho stihlo hodně. Vystřídali se u nás nějaký další dělníci, přišla zima, pak teplo, pak zase zima… Ode dneška mi zbývá asi jenom šest tejdnů práce a přiznávám, že už se na konec pracovního nasazení docela dost těšim. Než to ale všechno zapomenu, zavzpomínám ještě na svoje pracovní dobrodružství…

Je neděle půl osmý večer a já jsem se zrovna vrátil domů. Byl jsem odvézt Terez na zkušenou na pár hodin do nový restaurace, která v nás podle recenzí zrovna skvělý dojmy nevzbuzuje (nějaká slečna si stěžovala, že jí zkušební šichtu neproplatili a pak jí neplatili ještě dva týdny práce…), ale o práci teď nejde. Rozhodl jsem se začít psát tehle článek, protože projížďka autem ve mě udělala dostatečně silnej dojem na to, abych se do psaní pustil.

Zdá se to až neskutečným, ale přes všechny plány a očekávání, kolik důležitejch věcí o prázdninách uděláme, míjí nás den za dnem, aniž bychom se měli k práci. Já mám volno od soboty 21. a doposud jsem nenabral dostatek psychickej sil a stále odpočívám. Terez zatim musela do práce v pondělí 23. a pak pěkně po Vánocích až do soboty. Ale neni to tak, že bychom nedělali vůbec nic. Pojďme si projít naše nejnovější zážitky společně…

Jak jste si možná všimli, poměrně dlouho jsme se na blogu odmlčeli. Věci plynou moc rychle na to, abych je stíhal písemně vyprávět a čim víc nestíhám, tim víc se mi do psaní nechce. Jeden článek mám rozepsanej, ale aktuální věci se píšou líp, tak sem s nima…

Je sobota šest večer a já se značnou únavou zasedám k počítači, abych konečně sepsal, jak ze mě Logan s Brockem udělali lovce. Vzhledem k tomu, že bude povídání poměrně rozsáhlý, rozdělim ho tématicky do čtyř částí. Začněme přípravou!

Takže zpět ke psaní – je o tři týdny později a já konečně sebral odvahu a pustil se k sepisování. Doufám, že po takový době bude příběh ještě správně napínavej…

Konečně dokončeno – bezmála měsíc po tom, co jelen padnul jsem konečně dokončil tehle dlouhej článek. Nepřehlídněte všechny části článku, jsou odděleny galeriemi!

UPOZORNĚNÍ: Některé fotky nejsou vhodné pro děti a mladistvé!

Disclaimer: Vím, že to je dost nekoherentní, ale je půlnoc po hádce s Paytonem, jsem otrávená, naštvaná, vulgární a nemám chuť snažit se psát vytříbené slohovky.

Lidi, které potkávám v práci, by se dali rozdělit do následujících skupin: suši mistrové, kuchaři, servírky a rodina Tanaků (matka, otec a jejich dcera). Tanakové mají zaměstnance dokonale pokryté, matka Sačiko dohlíží na servírky, otec je v kuchyni a má na starost suši bar a dcera tam dělá manažerku. Je to bývalá reprezentantka Kanady v letech na lyžích, se sportem sekla a teď se věnuje restauraci. Je jí asi 27, takže by člověk očekával, že to bude holka, se kterou se bude dát dobře pokecat… omyl. Co se týče servírek, pracuje tam jedna šikanátorská japonka ve věku asi 35 let, další celkem hodná a dost outdoorově založená japonka asi tak 50 let, Džunko (30 let, je tu taky na Working Holiday víza) a já.

A když vydržíte až do večera nepapat, tak uvidíte zlatý prasátko… (tj. „Čti až do konce“)

Je sobota večer, my sedíme v posteli a dlabeme zmrzlinu a po dlouhý době si užíváme opravdu volnej víkend. Konečně máme pojízdný auto, konečně jsme do něj postavili postel, konečně máme ulovenýho jelena a naporcovaný maso a konečně začíná zbejvat čas na to jít lízt a psát blog. Z lezení jsme se vrátili před hodinou, využili jsme poslední předvánoční příležitost lezení s Chrisem, což je můj nejnovější spolupracovník, kterej zejtra za prací odlítá zpátky do Toronta, odkud přiletěl. Všechno směřovalo k lepším zítřkům, pokud teda nevezmu v úvahu fakt, že v pondělí má bejt -15°C a my máme celej tejden pracovat venku…